Evropská levice se zbláznila. Také je nesnesitelné sledovat, kolik se vynořilo znalců Marxe a marxismu, kteří nudně opisují od Wikipedie. Problém vidím ovšem jenom v tom, jakou sošku by měla Evropa koupit Číně.
Marxovo „učení“ je nepochybně mrtvé. Předseda Juncker ztratil poslední zbytek autority vůči východní Evropě. Vůbec ho nenapadlo, že je celá ta šaškárna výsměchem východoevropským revolucím za svobodu. Juncker se znemožnil sám, s tím již nemusíme nic dělat. Mnohem horší je však pochybný dar Číny Evropě.
Myslím, že bychom měli do Číny poslat megasochu Čankajška. Navzdor tomu, že drtivá většina Evropanů neví, kdo Čankajšek byl, ale možná se mýlím. Určitou variantou by byla megasoška Konfucia, ale to by mělo v sobě příliš blahovolné poezie. Nejprovokativněji by nejspíš vyzněla magasocha posledního čínského císaře Pchu-i.
Nejtrpčí na celé události je skutečnost, že jsem se dostal až k vnitřnímu souhlasu s protestem AfD. Již delší dobu pro mne byla nesnesitelná evropská podpora nekonstruktivních Palestinců, ale doufal jsem, že se tento postoj vyvine směrem k objektivnímu hodnocení situace. Takovou evropskou koncepci však nelze již dál rozumně hájit.
Mohu se sice v hloubi duše chlácholit, že jsem v referendu o přistoupení k EU byl tenkrát proti. Dnes mi to sice nikdo nevěří, protože jsem po vstupu do unie zaujal zásadní stanovisko podpory evropského mírového projektu a emancipace jednotlivce. Jenomže symbolická hodnota zaprodanosti Číně a oživování nenáviděného marxismu se málem vyrovná popírání holokaustu a běsnění neonarcismu.
Svébytně uvažující intelektuál zůstává nakonec sám. Těžko se může přiklánět na nějakou „pravou“ či „levou“ stranu. Z čeho dnes čerpat nějaký optimismus? Světlo na konci tunelu právě zhaslo.
