Libušku Šafránkovou jsem měl vždycky bezelstně rád

a nejspíše mi to už tak zůstane do konce mých dnů. Zavzpomínal jsem před pár hodinami nad dokumentem o jejím životě, dojímal se nad klasickým štěstím Svatební cesty do Jiljí a objevil přitom i kus jejího rodopisu.

Libuška (1953 – 2021) spatřila světlo světa pravděpodobně v Brněnské porodnici. Po tom jsem ani nepátral. Databáze udávají místo narození Brno. Nicméně je známo, že svoje dětství prožila ve Šlapanicích u Brna. V dokumentu o Libuščině životě se herečka vyznává k lásce k rodné hroudě a jak bylo pro její humor typické, neváhá padnout k zemi a políbit svou důvěrně známou zem. Je to dojemné i komické současně. Historicky je to rodná hrouda rodové linie její maminky, rovněž Libuše, která se v roce 1932 narodila do Šlapanické rodiny Konstantina Hrubana a Vilemíny Richterové. Dědeček Konstantin je v oddací matrice zapsán roku 1928 jako strojní zámečník, babička coby švadlena. Oba prarodiče pocházejí ze selských rodů, které se blížily od Prostějova směrem ke Šlapanicím u Brna, kde zakotvily během industriální éry 19. století. Richterovi přišli do Šlapanic první, o sto let dříve než Hrubanovi. Ostatní rody z matčiny strany se přivdaly nebo přiženily do Šlapanic postupně do roku 1900. Rodovou linii matky určitě dobádám do příště, nyní ale zpět k rodu Šafránků.

Tatínek Šafránek se přiženil do Šlapanic ze Synalova nedaleko Tišnova. Tatínkovy rodiče, dědečka Josefa (1899) a babičku Josefu (1901), si Libuška mohla pamatovat dětsky a mlhavě. Babička z tatínkovy strany, Lukášková z rodiny ševce z Bělče blízko Synalova, umírá, když je Libušce pouhých 6 let. Dědeček ze Synalova, u nějž oddací matrika uvádí, že je v době svatby s babičkou roku 1927 tkalcem, umírá, když je Libušce 8 let. Nejdéle z prarodičů žila babička Vilemína Richterová z maminčiny strany. Dožila se v roce 1990 úctyhodných 80 let. Z vyjádření Libušky v dokumentu a horoucného líbání rodné Šlapanické hroudy vyplývá, že zřejmě k Tišnovskému areálu nebyla příležitost přilnout. Kdo ví, možná se ještě někdy objeví nějaké podrobnější Libuščiny paměti, možná je napíše její o čtyři roky mladší sestra Mirka (1958).

Posloupnost Šafránků:

Tatínek Libušky Miroslav Šafránek  * 24.10.1927 Synalov  + 5.2.1984

Josef Šafránek  * 25.6.1899 Synalov  + 17.3.1961 Synalov? -- tkadlec

oo  31.1.1927 Běleč

Josefa Lukášek  * 11.10.1901 Běleč  + 8.3.1959 Synalov?

Augustin Šafránek  * 22.12.1872 Synalov  + 26.10.1921 Synalov? – tkadlec

oo  15.11.1898 Lomnice

Aloisie Klusek  * 14.2.1879 Ochoz  + 1964?

Josef Šafránek  * 23.5.1843 Kunice  + ? -- domkař

oo  23.10.1870 Kunice

Antonie Měcháček  * 1848 Kunice  + ?

František Šafránek  * 18.4.1807 Kunice  + 6.9.1855 Kunice  -- gruntovník

oo  ?

Veronika Vojta  * 6.5.1810 Ústup  + 29.6.1899 Kunice

Jan Šafránek  * 10.5.1783 Voděrady  + 25.4.1846 Kunice  -- čtvrtník

oo 9.6 1806 Kunice

Magdalena Svoboda (ovd. Witek, Sedláček)  * 16.5.1774  + 24.2.1847 Kunice

Jan Šafránek  * 1735 Voděrady  + 30.8.1797 Voděrady  -- sedlák

oo 30.1.1776 Voděrady

Teresie Roháček  * 1758 Sebranice  + 10.4.1794 Voděrady

Karel Šafránek  * 1706 ?  + 16.8.1756 Voděrady  -- sedlák

oo ?

Judita ?  * 1704 ?  + 28.1.1760 Voděrady

Jan Šafránek  * 1685 ?  + 18.6.1760 Voděrady  -- sedlák

oo ?

Marina ?  * 1688 ?  + 24.3.1748 Voděrady

Pokud se na mapě seznámíte s polohou sídel Synalov, Kunice, Voděrady, zjistíte, že z farnosti Lomnické u Tišnova jsme doputovali přes farnost Bedřichov nedaleko do farnosti Kunštátské. Bohužel nejstarší kunštátská matrika z let 1682 – 1748 snese označení seriózní sotva z poloviny. Důvěryhodné záznamy lze vysledovat až po roce 1721. Do té doby je lze označit za sporadické. Nicméně v záznamech této matriky lze zjistit, že v nejstarším období kolem roku 1680 byly na Kunštátsku nejméně 4 rodiny Šafránků, jejichž vzájemnou příbuznost nelze ovšem ze zápisů dovodit. Jedna z rodin bydlila dokonce v samotném městě Kunštátě.

Páni z Kunštátu drželi panství od roku 1521. Nejslavnějším Kunštátem byl český král Jiří z Poděbrad. Předkové Libušky zde v Kunštátě byli sousedy rodu básníka Františka Halase. Genius loci místa odpovídá tomu, co o Libušce víme. Etymologicky je příjmení Šafránek odvozeno od rostliny šafrán. Existuje rčení, že čehosi bylo jako šafránu tedy málo a bylo to vzácné. Šafrán se vyskytuje na našem území vzácně a jeho pojmenování k nám Indoevropanům dospělo v ranném středověku prostřednictvím tureckých výbojů. Ten, kdo se vzácným šafránem kdysivá obchodoval se nazýval šafraník. Osobitých hereček, podobných Libušce je jako šafránu. Zjevení pohádkové Popelky v přesvědčivě půvabném podání Libušky zůstane pro mne nezapomenutelným zážitkem a utvořením prvotní představy o vysněné dívce ženě. Muži žijí představou enigmatické ženy, do níž promítají svoje archetypálně patriarchální přání. Libuščina Popelka však přichází jako skromná čtverácky rozverná emancipovaná nenápadná(?) chytrá horákyně. Je to změna, po všech předchozích pohádkách s trpícími a trpnými Popelkami či princeznami. Navíc se prostřednictvím Libuščiny osobnosti nikdy mýtus této sebevědomé Popelky nezhroutil a zůstal na piedestalu sympatií až do konce jejích dnů. S Josefem Abrhámem tvořili sympatickou dvojici, která byla někde v skrytu takřka vzorovým (nenařízeně obdivovaným) partnerským vztahem. Díky Libuško do nebe a přiznám se, že mám zase o důvod více v ono nebe věřit, neboť bych se tam s touto Popelkou velmi rád potkal. A nikdo by mě nemusel upozorňovat nesmrtelnou hláškou: „Hele, výsosti…“