Karel dostane vyznamenání

Ale nepovídejte. Vážně? Konečně někdo smělý, moudrý, pracovitý a loajální k pravdivému a spravedlivému češství. Jen aby si ho od Petra vzal. Cože? Kterého Petra mám na mysli? No toho brunátného ne, přece toho ...

... Šavla.

Karel se prohlížel v zrcadle. Kdepak, motýlka ne, ten by zastínil medaili. Ale rozhalenka by mohla být považována za nepořádnou výstroj. Proboha a jakou čepici? Dá se v kulichu salutovat?

Karlovi se hlavou honily představy s převážnými chmurami. Chmury se v noci měnily v můry. Několikrát se v noci vzbudil zpocený a nepamatoval si zdali má vedle sebe manželku. Takhle páchne spíš pes než kočka, pomyslel si a převalil se na neotlačený bok. Uvidím ráno.

Ráno bylo vedle něj volno, čisto ustláno. To by pes nezařídil. Ha, asi jsem ženat. V kuchyni narazil na neznámého mladíka. Toho jsem už někde viděl, blesklo Karlovi hlavou. Připomíná mi někoho z blogu, ale Zdeněk to není. Co jsme to včera řešili? Jo už vím. Rozšíříme naše Fialové mediální milice i na Slovensko. Rádi bychom i do Polska i do Maďarska. Moc by to tam naši konzervovaní přátelé potřebovali. Ale jedněm sotva rozumíme a nikdo ze „Spolehlivých“ nem tudo magyaro.

V trolejbusu na lince Brno Praha byla tma, takže si nemohl pročítat svou děkovnou řeč. Vzal si tedy alespoň své oblíbené staré žluklé antiperle, aby mu nepáchlo z úst. Trolejbus zatočil na svou konečnou na Hradčanském náměstí. A vida, na refýži už jej čekají. Jako hradní stráž se slavnostně svatými tvářičkami. Jára Červenáček, Páva Hojer, Péťa Rychlonožka, Zděnda Metelka, ale hlavně Tomík Dušínů. Vážím si jich, mých zakládajících šípů Fialových mediálních milic. Vážím si toho, že taktně přehlížejí mou minulost, kdy jsem drahnou dobu byl Velké Bidlo. Pod tlakem války muselo ke sloučení do jedné české fronty dojít a Bratrstvo kočičí pracky s Rychlými šípy jedno jsou. Musí být. Nejvíc se samozřejmě bránil Fláša Bohušů a Jožo Štětináč, ale demokraticky jsem volil a rozhodl za ně. Nyní jsme dobří, jak pisoáry bratrance Duchampa. Na oko jsou to napřed pisoáry, ale teĎ je to umění. (Šak ono trefit se od učitýho věku do pisoáru je taky umění.)

Nahrnuli jsme se s chlapci do Vladislavského sálu, kde měl dojít k manévru Daj-li medaili. V čele místnosti stál charismatický generál a točil revolverem jako koltem. Obdivně jsme se k němu rozběhli, když tu vyšla náhodná rána. Nehoda. Odnesl to Ferda Herda. S prostřelenou hlavou jej odtáhla ochranka do zákulisí. Ztráty povoleny, zažertoval moudře generál. Poněkud jsem nemohl spustit oči z krvavé čáry do zákulisí, ale žoviálně veselý, vojensky entuziastický projev generála odpoutal mou pozornost od zdržujícího zbytečného humanismu.

Naše historicko vojenské bezpečnostní poslání převažuje všechny oběti, které za nás vykonají naši nadšenci. Hřímal generál. Dnes chci především vyzdvihnout a ocenit mým nejvyšším vyznamenáním Mylník Karlovu iniciativu Fialové mediální milice, veřejnosti známější pod názvem Akční výbor pro boj s dezinformacemi. Chlapci zdatní na počítači a zběhlí z literatury dobrovolně a spontánně narušují dezinformační weby a dehonestují nepřizpůsobivé jedince. Ukazuje se to účinnější, ale hlavně levnější než státem podporovaný nezávislý tisk. Nejsou nikým organizovaní, a stejně jako u Jamese Bonda je jejich hlavnízbraní, vedle práva zabíjet, statečnost tváří tvář v zátiší webů a blogů. Připínám ti Karle tuto neomylnou medaili nulté třídy s názvem Mylník. Dosud ji nikdo neobdržel. A kdyby bylo jen po mém dal bych ji nanejvýš vynálezci dynamitu, ten měl skutečný vojenský koule.

Odpoutal jsem svoje telepatická chápadla z Karlovy hlavy. Najednou jsem se cítil nekonečně svobodný. Nejspíš napíšu i něco na podporu stávkujícího školství, a to bude teprve tóčo. Odhalím zcela vládní narativ, což povede k pádu nejednoho ministra. Lid se donekonečna ohlupovat nedá. Má své přirozené a nenahraditelné zástupce, jako jsem například já, mesiášský humanista. Narativům zdar. Filosofii zmar.