Izraelsko Palestinský konflikt v nás

Předesílám, nejsem Palestinec, ani agent Hamásu, ale nejsem ani Izraelec, byť mám v rodové linii i židovské předky. Tedy mám kulturně blíže k židovství než k islámu. Přesto se snažím k vnímání konfliktu přistupovat s pokorou.

Co je základním obsahem pokory? Pro mne jako pro evropského dědice antické kultury prvotně Sokratovské: Vím, že nic nevím. Izraelsko Palestinský konflikt je nesmírně složitý. Obsahuje otázky mezinárodního práva. Obsahuje politické otázky právního systému obou států na Blízkém Východě, pokud uznáváme dosud plně neodmítnutý princip budoucího dvoustátí. Obsahuje morální otázky o poměřování různých zločinů, z nichž některé budí velké a jiné mnohem menší emoce. (Konkrétní násilí teroristů versus osidlování Západního břehu, nekonečné spekulování o statusu Jeruzaléma, absolutní moc nad existencí zablokádované Gazy.)

Za prvé: Nemáme dostatek informací.

Včera vetovaly USA v RB OSN rezoluci k Izraelském konfliktu.  Přečteme si o tom jen málo. Pokud neumíme brousit lesem informací OSN a nevládneme ve finále alespoň angličtinou, nemáme šanci si učinit úsudek, kde je jakási pravda. Stačí si pro ilustraci zobrazit informaci o postoji Evropského parlamentu v prosinci 2022.  Nejméně o třetině citovaných dokumentů, na něž se návrh usnesená parlamentu vztahuje nemám přesné povědomí.

I z tohoto důvodu nelze hájit Hamás za jeho nelidský útok. Přesto u nás máme tendenci označovat za levičáky podporující palestinský terorismus, pokud současně poukážeme na nelidskost dlouhodobého jednání Izraele, který byl a je detekován mezinárodním společenstvím na různých úrovních. Blokáda dvoumilionové aglomerace na území velikosti jednoho velkoměsta je určitě zločin, který nemá denně viditelné krvavé oběti. Obětí je ovšem dlouhodobé ponížení, a pokud budeme trvat na tom, že si to ponížení Palestinci v minulosti zasloužili svým teroristickým chováním, nemůžeme rozumně souhlasit s takovým pokračováním vzhledem k nové mladé generaci, která v onom prostředí bez budoucnosti vyrůstá. Nebo tím chceme masově dokázat, že platí kolektivní dědičný hřích, který znemožňuje pozitivní vývoj konfliktní situace?

Pochybuji, že kdokoli dokáže spravedlivě označit viníky, kteří bojkotují dohody z Oslo. Desítku let hovoříme o dvoustátí, ale stal se z toho jen další zamrzlý konflikt plný nedorozumění. Samozřejmě za to nemůže jen Izrael, ale k mému velkému smutku část viny má. Přinejmenším nelze popřít, že se v Izraeli dostaly k moci politické síly, které směřují k totálnímu židovskému státu, čemuž se sama izraelská veřejnost brání a v rámci toho se izraelská praxe vrátila k budování osad a úplnému přivlastnění Jeruzaléma. Všichni vědí, že to je Palestincům trnem v oku. Racionální člověk proto ví, že se ono brutální násilí dalo bohužel čekat.

Ale přesto zcela pokorně uznávám, že tomu nemusím správně rozumět, protože informací spolehlivých a nestranných je u nás bohužel nedostatek.

Za druhé: Neměli bychom zastávat fanaticky jednoznačné úsudky.

Přesto se odehrávají izraelsko palestinské bitky i u nás. Naprosto to nechápu. Máme na rozdíl od tamních komunit možnost diskutovat v míru s meritem hledání nových pohledů, proveditelnějších stanovisek, můžeme vyslovovat nezatížené námitky vůči oběma stranám, což je potřebné.

Bohužel uvedený konflikt není jedinou záminkou k vytváření virtuální fronty uvnitř české veřejnosti. Samozřejmě tomu napomáhá nynější vláda svým mlhavým bojem proti dezinformacím. Podle mne bojuje vláda proti dezinformacím, které se jim nehodí do krámu. Jinak se snadno svezou na vlně kdejaké pověsti, která umožní agresivně napadnout nějakou protistranu. Marně se argumentuje, že kolektivní vina je nefér argumentace vždycky. V určité míře se k ní rád uchyluje každý psychopat, který pochybuje o svém samozřejmém místě v životě a potřebuje si jej utvrdit týráním ostatních. Pak se svoboda slova stává jen prázdným sloganem. U nás momentálně svoboda slova umírá. Uvědomují si to i někteří klasičtí novináři, kterým se nezdá přijatelná skutečnost, že někteří novináři začnou manifestačně nosit flanelovou košili podle budoucího prezidenta.

Přitom můžeme docela jasně prokázat, že kolektivní vina je cestou do pekel. Vzpomeňme  metanolovou aféru z roku 2012  u nás. Nekalé podnikání vedlo až k prohibici a masovým úmrtím po zkonzumování jedovatého alkoholu pančovaného metanolem. Pohledem kolektivní viny bychom mohli argumentovat, že takto zločinně se chová každý podnikatel. Tak postupuje možná extrémní levice. Nikdo u nás v důsledku aféry ani nenavrhnul zrušení tržního systému, či oktrojování podnikání. Neférová argumentace kolektivní vinou by do moderní společnosti neměla patřit přímo programově. Stát se jistě musí bránit konkrétnímu zločinu právními prostředky, neměl by ale postupovat stejně jako tento zločinec. Konkrétní pančovatelé alkoholu dostali doživotí. Boss Radek Březina, organizátor na pozadí, dostal jen 13 let. Otázkou je, zdali mu stát dokázal zabavit jeho „vydělaných“ 5,6 miliardy korun.

Je zajímavé, že ti samí, co pociťují kolektivní vinu při uplatňování neblaze proslulého EET nepociťují neoprávněnost v případech tzv. zneužívání dávek. Proto bych stíhal veřejné užití kolektivní viny ve veřejném prostoru přiměřenými pokutami, a dokonce bych v tomto bodě poslancům parlamentu zrušil imunitu.

Za třetí: Vláda a vládci médií povolili nadávání jen na Rusko a na Putina.

Pohůnci vlády si z toho ovšem vzali oprávnění nadávat každému u koho posoudí bez soudu, že je podporovatelem Ruska, Putina a nyní již i levice a Hamásu. Proto jsme svědky toho, jak se stávají i z podnikatelů levičáci. Jednou neodsoudíš včas nějaké ruské zvěrstvo a už jsi ruský šváb. Jdeš na demonstraci s nedůvěrou k vládě, což je zcela legitimní, ale hnedle jsi proruský šváb. Samozvaní prováděči velmi sporného postoje vlády se pasují do nových lidových výborů a musíme se obávat, že z nich budou proukrajinské milice. Takhle to začínalo i ve Výmarském Německu. Jedná se vlastně o zastrašování. Toto vyžadování kolektivního unisono názoru bez možnosti čestné konfrontace faktů a názorů diskredituje postupně Ukrajinu i Izrael více než neúspěšný boj proti terorismu, který tyto entity provozují.

Pro Ukrajinu i Izrael není dobrá vizitka, že se nedokážou dohodnout s nejbližším okolím. Sami usilují o sebeurčení, ale vadí jim sebeurčení jiných na „jejich historickém území. Sympatie u naší veřejnosti mají tyto snahy jistě u pohrobků a nadšenců někdejšího odsunu Němců z našich Sudet. Proto jim naznačená tendence k následnému odsunu po bezpodmínečném vítězství nepřijde zcestná. V případě odsunu Rusů do Ruska lze ještě mluvit o teoreticky realizovatelném řešení. V případě Palestinců je to ovšem úplná utopie.

Dnes má Izrael dvě různé Palestiny. Hamásovskou a Abbasovskou. Mohl by zkusit, zdali by třeba Evropa nechtěla nabídnout území Kosovského protektorátu pro usazení v Evropě, daleko od Izraele. Evropa by tak napravila své nedotažené přidělení Palestiny nesourodým entitám. Ukázala by, že z humanitárních důvodů umí být i velkorysá a nerasistická. V sousedství většinově muslimských států – Makedonie a Albánie by jistě soužití nebyl problém a Srbska se samozřejmě po morální ztrátě na území Kosova není nutno již nikdy na nic ptát. Ano, je tam nějaké původní obyvatelstvo, ale vlastně území nikoho, kde stejně ztrácejí pomalu morální právo na vládu, když utlačují nyní srbskou menšinu. To už je samozřejmě nadsázka, ale plně ilustrující pocity, které může zčásti mít původně arabské obyvatelstvo Palestiny – Izraele.

Závěr: Jak můžeme očekávat mírové řešení od jiných, když nejsme oporou míru ani my sami. Naše domněnky, že dokážeme bez přímé zkušenosti na dálku pomalu lépe než Izrael nebo Palestinci vyhodnotit a vyřešit situaci jsou jen pokryteckou pýchou. Měli bychom začít u sebe. Přestat se napadat z nicotných důvodů. Kultivovat věcnost. Podkládat svá tvrzení důkazy. Vše ostatní je postupná degradace problému a diskreditace důstojnosti včetně autority lidského poznání.