Vysokoškolský umělecký soubor UK včera večer oslavil 75. výročí založení. Oslavil více než důstojně Rachmaninovou Liturgií sv. Jana Zlatoústého a dechberoucím provedením kantáty Carmina Burana skadatele Carla Orffa.
Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy v Praze je tělesem neprofesionálních zpěváků vedený nanejvýš profesionálním sbormistrem a znamenitým manažerským zázemím. Zpěváci se rekrutují ze studentů univerzity, absolventů a zaměstnanců, dnes již i ostatní veřejnosti.
Sborovému zpěvu se v Evropě věnuje odhadem více než milion neprofesionálních sborů, což představuje okolo 37 milionů zpěváků. Jde o mimořádné amatérské (v dobrém slova smyslu, kdy amare znamená milovat, z lat.) milovnictví hudby, které se zdá hnedle nezanikne, protože podle mých zkušeností stále láká i přílivy nejmladších generací. V přepočtu na obyvatele nejsme v Evropě na špici, spíše na spodu průměru v počtu sborů i zpěváků, přesto si kvalitou sborů se světem nezadáme.
Výroční koncert uvedl soubor VUS ve spolupráci s spřáteleným Pražským smíšeným sborem. Citlivé, výběrové až jemně hravé provedení naladilo posluchače, jichž byla plná Betlémská kaple v Praze, na nadcházející burácivou kantátu. Rachmaninov je sice ruským skladatelem podle původu, ale pochází z aristokratické rodiny a odešel do emigrace již v roce 1917. Zemřel v roce 1943 v USA (1873 – 1943). Liturgie sv. Jana Zlatoústého není ruská, byť se samozřejmě i v Rusku provozuje, jde o hlavní byzantský ritus mnohem starší, zavedený jazykově před kanonizovanou ruštinou.
Vrcholem večera bylo ovšem provedení kantáty Carmina Burana skladatele Carla Orffa. Provádění této kantáty je ošidné. Její nápěvy byly zpopularizovány např. filmovým soundtrackem Excalibur. Provádí se i dramatická varianta s doprovodem baletu. Textovým podkladem kantáty je výběr ze souboru 254 středověkých náboženských, satirických, moralistických, milostných i pijáckých básní a písní. V tomto smyslu jsou obrazem středověku i díky jazykovému zakotvení ve středověké latině, horní němčině, dialektech francouzštiny, a dokonce i dobové makarónštiny (promísené jazyky). Do jisté míry jde o vlastně o takový středověký předrenesanční Dekameron, který kombinuje postmoderně celou složitou spleť života. Pochopitelně se skladatel Orff zmocnil jen částí textu. Nicméně vytvořil cosi dramaticky poutavého, enervujícího, úderného i satirického v jednom, a to již v roce 1937, kdy se uskutečnila premiéra tohoto díla. Samotný název souboru textů byl vymyšlen německým lingvistou Schmellerem v roce 1847, kde slovo carmina = píseň a slovo burana jest odvozeno od hornoněmeckého Bur, tedy ne písně buranské, ale písně Bavorské.
Soubor VUS se zmocnil skladby perfektně dynamicky. Skladba svoje křiklavé motivy ve forte hlasitosti vyvažuje utnutím dynamiky do úplného ticha. To se dirigentu Jakubovi Zichovi dařilo až kouzelnickým mávnutím rukou. Sbor svoje party nasazoval přesně a s vysokou jistotu. Soubor VUS byl přitom doplněn slovenským sborem Collegium Technicum Košice. Sboristé byli rozeznatelní podle svých sborových dresů, takže bylo zajímavé pro mne jako sboristu sledovat i rozestavení a promísení hlasů napříč sbory.
Vysoký respekt ke včerejšímu pojetí skladby mi zůstane v paměti i díky hudebníkům (zejména perkusionistům), ale i díky bravurním výkonům sólistů. Barytonista Pavel Klečka byl účasten sic jen jako záskok, ale nebylo to nijak znát, spíše naopak. Jeho role pijáka byla úchvatná, vtipná i graciézní současně. Sebevědomé a pozorné výkony tenoristy Ondřeje Beneka a sopranistky Zuzany Koš Kopřivové dosáhly velmi podobných kvalit barytonového sólisty, ovšem měly méně prostoru od samotného skladatele Orffa.
Ačkoliv jsem na koncertech spíše delikátně chladným posluchačem, vyskočil jsem ze sedadla snad mezi prvními a tleskaje ve stoje uniklo mi i pár výkřiků Bravo! Zaslouženě. Milý soubore, do příštích 75 let přeji mnoho energie a štěstí.
