František (chci) Mír toho času papež

Svého času bylo pro mne dogma o neomylnosti papeže důvodem k ochladnutí vůči katolicismu. Dnes se však cítím s papežem v jedné řadě. Život neustále přináší výzvy k zamyšlení a sebereflexi, z nějž může vzejít čisté nad nejčistější.

V řadě posledních dní zaznívají někdy prohlášení, ze kterých jde hlava kolem. Například náš milý premiér před nakvap odjezdem do Paříže včera mj. řekl: nepotřebujeme mít hlubší znalost historie, abychom věděli, kdo je na Ukrajině agresor. To je skoro pravda. Holá, vládou uzákoněná informace, že ruská armáda vtrhla na cizí suverénní území, odpovídá. Neznám nikoho, kdo by toto zpochybňoval. Ale historie tohoto konfliktu nezačala onoho dne. Premiér míní, že další znalost či vhled do situace nepotřebujeme. Pochopitelně, protože ohlupený obyvatel se pak snadněji manipuluje.

Shodou okolností začal v poslední době krvavý konflikt mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás. Jedním z důvodů eskalace je vytrvalé zamlčování skutečného stavu v Gaze zachycených osob, z nich je bohužel velká řada teroristů. S terorismem nelze souhlasit, ale nelze mu nepřiznat jeho zoufalé příčiny. Světové mínění nakonec odmítlo vyprázdnění pojmu Palestinec a přimělo Izrael k oficiálnímu vládnímu plánu o poválečném uspořádání mezi Izraelem a Palestinou, resp. na palestinských územích. Podobný plán potřebuje i Ukrajina.

Ruští Ukrajinci nejsou národ. Na Ukrajině žije řada jiných menšin, ale tato „neexistující“ je z nich největší. Ukrajina se s podporou států NATO domáhá všech enkláv v historických hranicích osamostatnění po roce 1990. Když už se nechceme, nesmíme nebo nepotřebujeme bavit o historii, musíme se bavit o budoucnosti. Nepochybuji o vítězství Ukrajiny. A nepochybují-li o něm sami Ukrajinci, o to více se musí již dnes světová veřejnost ptát na poválečné uspořádání na ukrajinských ruskojazyčných územích. Svět nechce přihlížet další a další genocidě, natož se ocitnout ve spolku spoluviníků. Chce-li se Ukrajina přiblížit vstupu do EU, pak nemůže mít nedemokratickou krev na rukách. Demokracie je připuštěním mechanismu sebeurčení různých entit. Nejen LGBT+. Takže minimálně je nutno požadovat, že v budoucím vítězném uspořádání nebude zakázán rodný jazyk, snahy o sebeurčení včetně mírumilovného odchodu ze státního svazku. Rozhodně nějaká míra amnestie zaručená zahraničními pozorovateli. (Těžko zapomenout na zloděje, kteří byli bez soudu upoutáni ke stromu a veřejnost je mohla beztrestně praštit, což se na Ukrajině stalo a možná stále děje.) Toto jsou minimální požadavky. Bude je chtít vítězná ukrajinská armáda a vláda plnit? Bude si se znepřáteleným obyvatelstvem schopna najít nový životaschopný status quo?

Tyto úvahy nejsou zbytečné. Kdyby totiž měla současná ukrajinská vláda sympatické a spravedlivé až lákavé podmínky pro mírové poválečné soužití, možná by válka mohla téměř skončit. Dobře, nesmíme to historicky posuzovat, ale budoucnost je nutno plánovat, protože jinak dojde ke spontánním mstám a odsunu a nejspíše i k neukončenému konfliktu, který se může zvrhnout ve vlnu terorismu i partyzánského odporu.

Trpělivost, dialog, pěstování lidskosti, která nejvíce ochraňuje mír, to je návrh papeže Františka. Selhání diplomacie v předvečer konfliktu bylo flagrantní. Tváří tvář ultimátu odmítly USA o čemkoli jednat. Ale v podstatě byly hlavním garantem ukrajinské státnosti v souvislosti s jaderným odzbrojením Ukrajiny. Mohli v průběhu devadesátých let podpořit náhlou snahu ukrajinské vlády ponechat si část jaderných zbraní k odstrašení. USA to neudělaly. Stáhly se za moře a nechaly jednat Francii s Německem, přičemž se dospělo k Minským dohodám. Obě strany měly problém s jejich plněním. Obě evropské velmoci neudělaly nic, aby dodržení úmluv prosadily. Merkelová dokonce za Německo přiznala, že nikdy Minské dohody ani plnit nechtěla, jen na oko se uzavřela úmluva pro odložení přímé konfrontace.

Dnes mluvíme o rozpínavosti Ruska. Nicméně to je NATO, které se díky pouhé „politice otevřených dveří“ rozšířilo nebývalým způsobem.  Vážně pro to více neudělali? Stačilo otevřít vrátka? Jaká je v tom ovšem rozpínavost Ruska? Já vím, nikdo mi neodpoví. Historii nepotřebujeme. Mluví-li papež František o odvaze budovat mír, je to hlavně o neodmítání dialogu, naslouchání stanoviskům, uznání sebeurčení a jistá míra poučení z historie. Do toho patří i nepodvádět kteroukoli zemi prohlášeními, ústními dohodami nebo úmluvami naoko.

Protože nechci zdejší umravňovatele a vševědy rozčilovat, odpustím si různé paralely k jiným konfliktům, které negativně ilustrují ukrajinský konflikt. Jednu věc je však třeba připomenout. Rozdíl ve válce a vojenských operacích existuje. USA třeba začaly v přímém přenosu svou druhou válku proti Iráku kobercovým náletem, který zcela ochromil všechny struktury armády, vlády a vůli obyvatelstva. Pak teprve začali s invazí. Počet civilních obětí byl nesmírný oproti obětem na Ukrajině, kde se nic v podobném rozsahu nestalo. Rozhodně nepodporuji Putinův postup. Vykazuje jistou zkaženost mocí. V několika svých blozích jsem Putina kritizoval už v době, kdy byla arestována skupina pankových umělkyň (Pussy Riot), které v kostele zpívali proti Putinovi. Tenkrát zejména Miloš Zeman rozhodně demokracii nepodpořil. Zcela si uvědomuji, že současný režim se přibližuje někdejšímu samoděržaví. Ale ke skutečnému Hitlerovi má i Putin daleko. Nemá žádný ideologický Main Kampf, který by označil nějakou skupinu k likvidaci. Dosud není známo, že by se organizovaly koncentrační tábory, plynové komory nebo náznak holokaustu.

Jedním z argumentů západu je také poukaz k údajné nevypočitatelnosti či nespolehlivosti Ruska. Ale nelze nevidět, že právě západ má ve své cyklické demokracii zakódován trvalý princip neurčitosti. Všichni vidí, že s novou kandidaturou Trumpa na opakovaného prezidenta USA může dojít k hlubokým změnám postoje USA k Rusku. Stabilita názoru nemůže být v demokracii zaručena. Stačí se podívat na současnou Slovenskou vládu, která prakticky realizuje změnu politiky vůči Rusku a konfliktu na Ukrajině. V tomto případě je tedy stabilita východního samoděržaví mnohem vypočitatelnější, ačkoli současně nežádoucí.

Máme jistě povinnost kritizovat ruské poklesky, omyly nebo přímo zločiny, které se určitě dějí. Musíme mít ale stále na paměti, že nesmíme při tom sklouzávat ke kolektivní vině. Světová veřejnost to pochopila u Palestinců a my to musíme pochopit u Rusů. Putin není Rusko. Házením všech bezhlavě do jednoho pytle zažehnáváme možnost vnitřní ruské revolty, protože nikde běžní Rusové nenacházejí oporu. Z podobných příčin ztroskotalo obecně "Arabské jaro", nenašlo skutečnou podporu na západě.

Pokud se Evropa kasá obhajobou či praktickým hájením „evropských“ hodnot, pak se začíná jevit, že křesťanství mezi ně nepatří. V zájmu ohromných zisků zbrojního průmyslu, jiný smysl války nemají, zakopáváme ty nejlepší hodnoty pod příkrov kohoutího triumfalismu. Konzervativci, kteří by pomalu obnovovali šlechtu, Rakousko – Uhersko, oslavovali jistě církevní restituce, nyní upadají do bezhlavého horování pro válku. Našli si cestu, jak obejít zákony svých zemí, které mají přípravu války v trestním kodexu. V rámci "spojenectví" lze totiž tento paragraf obejít. Papež František tomu nastavuje zrcadlo a současně umí poukázat na možnosti, které lze k míru využít. Měli bychom se nad tím vážně zamyslet, je nejvyšší čas, protože včera v Paříži už otevřeně jednali o vysílání vojáků evropských zemí na ukrajinskou frontu. Zatím to neprošlo, ale co příště?