Dezinformace aneb atentát na J.F.K.

Jistý zdejší bloger se nás snaží přesvědčit, že svět je poznatelný a jednoznačný. Já jsem typický agnostik. Ale dovedu i věřit, že mi někdo věnuje zájem a lásku, ačkoliv z hlediska nul a jedniček nelze nic dokázat.

Každý jedinec má svoje interní zkušenosti a výchovné zisky. Jedinec se sice o světě může dozvědět mnoho, ale všechno vědět nemůže nikdo. Nakonec se lidské stáří prosazuje u mnoha jedinců ztrátou příčetnosti.

Mám novou teorii. J.F.K. už nechtěl dělat prezidenta, protože mu to příliš bránilo v tom, aby otevřeně miloval Marylin Monroe. V jeho pozici byl rozvod těžko představitelný, a navíc ani nechtěl ranit city své manželky a dětí, a tak si najal Lee Harvey Oswalda…  Takovou Ameriku bych měl ještě víc rád, kdyby to byla pravda. Elvis i J.F.K., ale i Marylin žijí!

Mám rád Ameriku již od faktu, že dali vyrůst světovosti skladatele Antonína Dvořáka, jehož Novosvětská je pro mne stále určitým majákem na poli vážné hudby. Přehršel toho, co jsem již jako teenager zkonzumoval amerického by byla neúnosně široká. Jenom přiznám, že film Pomáda jsem viděl kultovně asi 15x tehdy v kině, ne doma na videu. Paleta amerických úspěchů na poli mého literárního vkusu, filmového, sportovního, či dokonce technologického zájmu nekončí na hranic nějaké kritiky dílčích nesouhlasů s americkými činy.

Nebudu nikoho rozčilovat vyjmenováváním celosvětové kulturní palety, kterou neustále v mysli sdílím, Faust, Don Quijote a další by mohli vyprávět. Nebudu nikoho rozčilovat ani tím, že budu zveličovat neuvěřitelné úspěchy ruských umělců. Nikdy nezavrhnu Dostojevského, Mussorgského, Prokofjeva, Čajkovského… Ale nezavrhnu ani většině neznámého podivínského básníka Velemira Chlebnikova, který ve dvacátých letech minulého století psal básně které z leva doprava i zprava do leva lze číst stejně, říká se tomu literárně obrateň. Tyto verše ještě za reálného socialismu přeložil asi nepřekonatelně komunistický literární pohůnek Ivan Taufer. Ne, nevyhodím to ze své knihovny.

Takových věcí se po světě v různých podobách, aniž bychom měli tušení, povaluje i bez povšimnutí mnoho. Normální člověk nemá s národem a jeho pablbostmi často nic společného. Již od předrevolučních let se snažím na svět pohlížet všelidsky. Věcně. Potom v mé mysli může mít pravdu i zloduch, s jistou dávkou relativistické piety. Mnoho lidí si přes všechnu drastičnost nacismu pochvaluje, že jezdíme vpravo. Často zaměňujeme věcnost za věčnost. Ultimativně to vnímá právě programování. Pak by se hodilo mít v čele státu naprogramovaného robota. Ale v podstatě by tak rozhodovali nějací programátoři na pozadí. Politika z nás všech dělá jakýsi kontaminovaný polymer.

Člověk potřebuje dýchat v otevřené společnosti, v otevřeném plenéru. Nikde není život horší a lepší, dokud si jej někdo neuzurpuje pod svou výlučně osvícenou a prozřetelnou správu. Jaká země k životu jsme my, když většina imigrantů do Evropy by u nás nikdy nezůstala, usiluje dál do Německa, Británie a bůhví kam, ale cílem nikomu není Praha, a už vůbec ne Lhota u Tachova.

Rusové nejsou nutně horší než kdokoli jiný na světě. Že jejich politické vedení stojí za … , o tom žádná, ale stále se ještě pohybuje v komunikativním rámci civilizovaných společenství. Likvidací, ani zamlčováním podstaty Minských dohod o příměří se nikdy nevymaže fakt, že na východě Ukrajiny došlo k nevhodnému excesu po ukrajinském státním převratu. Objektivně i EU reprezentovaná Francií a Německem uznala existenci donbasko – krymské identity a usilovala o diplomatické a mírové řešení. Velmocenské postoje jsou jedna věc, ale problém lidských práv těch lidí trvá. V zájmu těchto konkrétních lidí by nemělo vyhrát Rusko, ale ani Ukrajina. Samostatnost těchto regionů, by byla vhodná. Ale uvědomuji si, jak málo jsem informován, abych mohl mít víc než tento instinktivně lidskoprávní názor v zájmu všelidského: žít a nechat žít. Budeme-li si nalhávat do kapsy, že v Rusku stále zuří komunismus, nejsou v Rusku mozky, které jsou schopny vyvinout účinné zbraně, technologie apod. to je hloupé nebezpečné tmářství. V historii se vždy prokázalo, že síly nepřátel byly velmi srovnatelné a rozhodla často náhoda, třeba u nás na Bílé Hoře. Ta bitva nepřinesla žádnou pravdu, naopak, vyostřila Třicetiletou válku. A kde jsme dnes?

Rozhodně vím, že nejsme hloupé děti, aby nás masíroval okecáváním tu komunista Miroslav Štěpán nebo kdokoli jiný s údajným patentem na rozum. Je nám dáno se v tom plácat a hňácat si svoje osobní štěstí. Každému přeju například štěstí v pevnosti zdraví fyzickém, a rovněž duševním. Howg!