Bůh a STB to vidí, Trčálek asi ne

Když zde čtu průběžně nesčetné Trčálkovy pošklebky, přemýšlím vždycky o bezmocnosti nad lidským údělem. Všichni jsme si v minulém režimu nějak ušpinili ruce, ale v novém režimu si je špiníme úplně stejně.

Každé odlišné chování či smýšlení vede skoro nezbytně k tomu, že si tajná policie dotyčného nějak najde a o něco se pokusí. Mně se v porevolučním režimu stalo, že si mne „služby“ všimly na základě mé pracovní sebeinzerce a nabídli mi dokonce práci. Za sebe jsem si jist, že jsem nic nepodepsal, ale kdo ví, co na mne vedou za spis a jak se mi věnují. Měl jsem tu drzost, že jsem na základě domnělé svobody „spolupráci“ odmítl. Ovšem, je to dnes jiné, než před rokem 1989?

V osmdesátých letech na vojně mne lanařila vojenská rozvědka. Když jsem pak v roce 1990 žádal, ačkoliv jsem nic nepodepsal, o lustrační osvědčení, měl jsem dokonce obavu, že nebude v pořádku. Naštěstí si na mne nic nevedli, protože jsem pro ně určitě byl páté kolo u vozu nebo jsem dokonce narazil na někoho slušného, kdo měl tam to lanaření na starosti.

Na vojně se těžko vyhnete setkání s osobami vojenského establishmentu. Setkání jsem prožil několik a měl jsem z nich skoro žaludeční vředy. Jako voják jsem podváděl a jezdil na černo za budoucí manželkou. Dost jsem se bál, že to o mně vědí. Asi jsem jim i v tomhle unikl. Velkým problémem byla moje neúčast v organizaci SSM. Ale z nějakého důvodu zavládlo nakonec příměří. Byl jsem kulturně činný a na armádních soutěžích jsem měl docela úspěch. Místní organizace SSM vykazovala, že mi vytváří podmínky pro moje – jejich úspěchy. Nechali mne na pokoji, ale do civilu jsem odjel s flastrem, že jsem se nesmířil s lidově demokratickým zřízením.

Místní tajná služba na iDnes se věnuje provokacím v osobě  blogera Trčálka.  Ten jistě se současným vedením nějaký závazek podepsat musel, když mu prochází flagrantní napadání zdejších autorů přesně proti základní dikci zdejšího blogerského kodexu. Moc se dává najevo. Veřejné pošklebky jsou na denním pořádku. Vedle Trčálka je zde další tucet „nedezolátních“ apoštolů, kteří dokonale a úplně vidí do myšlenkového světa každého podezřelého chcimíra. Je to veřejné zastrašování. Nicméně, v poměru k hysterii padesátých let dvacátého století to naštěstí nemá ještě ten násilný drajv. Ale třeba ještě nějaká antidezolátní domobrana vznikne a nějaké to násilí obstará.

Smutné je, že Trčálek je metaforicky talentovaný a jeho bonmoty jsou leckdy skutečně trefné, úsměvné i poetické. Ale pak přijde příval nenávisti a sarkastických orgií fanatického zastánce správného postoje ke skutečnosti, která vše shodí do suterénu, ne-li do stoupy. Polemice se nonšalantně vyhýbá tím, že sám za sebe žádný názor nevysloví, jen padělá názor někoho jiného, pokálí ho jako pták na větvi. Jisté je, že mu leží v žaludku jistý Jaromír Nohavica, pro některé učitelky básník jejich mládí. Toho je třeba zprznit a vytrvale, bez ustání, zesměšnit každou zmínku, která by zmíněného JN snad mohla nějak vyjmout z jeho STB pokáleného života.

Jaká je ovšem realita?  Ve shrnujícím článku z roku 2006  se popisuje velmi podrobně a realisticky kauza STB versus Jaromír Nohavica. JN nepopírá, co se stalo, naopak se nad tím sebekriticky zamýšlí. Ale to nestačí. Stále se na základě chybějících dokladů a důkazů může tvrdit cokoliv. Celé to rozpoutal závistivý Hutka, který naopak ztratil zcela kredit zase v mých očích. Jen se logicky ptám, kde je defilé udaných ubožáků, kterým JN zničil život? Proč se dávno nepřihlásili, aby odhalili skutečnou tvář bastarda s Puškinovou zátěží na krku?

Nic není náhoda. Hutka se vrátil do země, která si sice pamatovala jeho jeden hlavní hit, ale nic nového ani profesionálního nepředvedl. Údajně mu jeho úspěch ukradl estébák Nohavica, který tu zůstal a vydělala na tom. Připomíná mi to jednu spolužačku, která přijela po revoluci na návštěvu ze San Franciska, kam se jí podařilo s rodinou emigrovat. V roce 1990 mi vyčetla, že jsem měl povinnost emigrovat a že jsem se zaprodal režimu. O co se prý snažím?? No měl jsem za sebou deja vu Nesnesitelné lehkosti bytí. Nechtěl jsem tu nechat osamělou matku, o niž by se nikdo jiný nepostaral a také jsem založil rodinu. Kvůli těmto hodnotám jsem se zaprodal a ušpinil si ruce, dopustil se všech omylů apod. nelituji. Tak to ve skutečném životě chodí. Nejsem spravedlivý mezi národy a žádnou Nóbl cenu asi nikdy nedostanu, ale na svoje soukromé životní peripetie jsem hrdý o to víc.

Puškin tady bude i po Putinovi, stejně tak tu bude JN po Trčálkovi dál čnít nad hlavami netvůrčích myslí. Trčálek se svými vytrvale trapnými dehonestacemi v zájmu současného neomylného dobra zůstane naopak smutným vyvrhelem zmarněného talentu, podobně jako jistý  Egon Bondy,  který také veřejně přiznal svoji služebnou pozici vůči současné moci. Vždy varoval, že před ním nikdo nesmí nic říci, protože on jim to určitě řekne.