Americký úsměv. Krize nekrize

Když se řekne americký úsměv, někteří z vás si možná představí spíše jeho karikaturu založenou na přehnané křečovitosti, snaze být za každou cenu „korektní“ či na předstírání (ten člověk přece tak široký úsměv nemohl myslet „vážně“…).  Když se nás někdo zeptá, jak se máme, snažíme se hledat něco, co je skryto mezi řádky. Při e-mailové komunikaci už si pomalu zvykáme na to, že nám sem tam někdo popřeje hezký den, ale v reálu nás to stejně zaskočí. Nebude ten člověk náhodou něco potřebovat, když je tak přátelský?

Zkrátka a dobře – slušnost a zájem o naši osobu nás stále tak trochu zaráží… Tohoto nepříjemného a zároveň vtíravého pocitu jsem se definitivně zbavil v USA. V místě, kde jsem pobýval, bylo opravdu běžné, že jsem šel po ulici a lidé mě pozdravili, zeptali se, jak se mám, a popřáli mi pěkný den. I s oním pověstným úsměvem. Nikoli křečovitým, ale radostným a uvolněným.

Pokud jsem potřeboval ulici přejít, nemusel jsem úzkostně čekat, až opravdu zabrzdí auto v druhém směru, když to první mě zřejmě pustí. Zřejmě. Jestli však určitě, to se u nás člověk obvykle dozví, až když obě auta stojí před ním. Ne však v USA. Tamější řidiči bývají totiž dobře naladěni. A důvod jejich úsměvu patrně znám. Co by jím mohlo být než – ceny benzínu… Pro nás dostatečně známý paradox. Otázka, zda je cena benzínu v USA oproti té u nás poloviční, či dvojnásobná, by v kvízové soutěži patřila k těm nejsnadnějším.

Patrně nikdo se nebude divit tomu, že se v této zemi dobře podniká. Proč také ne, když nad podnikateli nevisí Damoklův meč v podobě neustálých hrozeb zvyšování daní či odvodů. Také DPH je už minimálně 15 let na úrovni 6 %. V případě této země se tedy hodí dodat, že na typický úsměv, o kterém byla řeč, i na daně či zmiňované ceny, které můžeme jen závidět, se můžeme spolehnout. Krize nekrize.