Táto, co to je 3. - Co to jsou sny

Malý JAHO spí nějak neklidně. Piští ze spaní, mrská se, probouzí se se slzami v očích.... A zase hned usíná. TÁTA nad ním stojí, uklidňuje ho, hladí. „To je dobrý, to si sedne", slyší jakoby odněkud z dálky malý JAHO, TÁTU.

maly JAHO poranuJaroslav Homolka Sen malého JAHO:

Vidí ve snu tu „12ku" Rytíře, jak si veze napíchnutou hlavu táty na zrcátku. Vidí na ní sedět člověka bez hlavy, jak jede takovou divnou krajinou, jsou tam jen vrcholky stromů, obloha a drncání... To je pohled na svět jaký dobře zná z kočárku. Pak tam najednou vidí spoustu divných věcí, které vidí, když ho TÁTA vždycky z kočárku vyndá a spolu pozorují okolí. Jsou to zvláštní obrazy - zatím bez kontextu...

Najednou se mu ve snu objeví WHITE, ŠTĚKÁ JAK BLÁZEN NA TOHO JEZDCE BEZ HLAVY V DIVNÉ KRAJINĚ, KDE JSOU STROMY BEZ KMENŮ, LIDÉ BEZ HLAV. WHITE štěká za odjíždějícím bezhlavým rytířem, co si veze hlavu na řidítkách, odjíždí zase někam do neznáma, i WHITE ho varuje jako všichni, ale on nemá hlavu, neslyší je.

Probouzí se z toho divného snu. MÁMA ho hladí, uklidňuje. Ty jeho vyjevený modrý oči jsou plný slz. Mrká, rozhlíží se, kde jsou všichni z toho snu? Kde je WHITE? Slyší ho štěkat, ale venku, není tak blízko jako ve snu. Rytíř nikde, asi už odjel... myslí si malý JAHO. MÁMA je tady, hladí ho, to je důležitý, když se probral z toho snu. Za chvíli je u něj i TÁTA, JAHO se usmívá, ale není si jistý, jestli tohle není sen, ještě před chvílí si myslel, že ten rytíř bez hlavy je TÁTA, že odjel. Nevěřícně mrká modrýma očima. Je to on, TÁTA ho pohladí, nechá na něm položenou svoji vždycky teplou ruku. Malý JAHO zavírá oči, usíná.

Neví, jak se to stalo, ale najednou slyší vyprávět toho bezhlavýho rytíře. Cítí pořád ještě tu TÁTOVU teplou ruku na své tváři, ale teď mu něco vypráví ten přízrak - bezhlavý rytíř. Má hlas stejný jako TÁTA, když si s ním povídá někde venku na jejich prvních výpravách do okolí. Zná ten hlas dobře, zná i změnu, která někdy jakoby z ničeho nic nastane, pokud TÁTA mluví s někým jiným - tak trochu ostřejší, sušší, než když si povídá s malým JAHEM.

Jsou to zatím jen útržky vyprávění, jsou to příběhy z cest, které rytíř už projel, jsou to i sny, co by ještě rád zažil. Je to vždycky vyprávění o velkých dálkách, dalekých zemích, všemu ještě nerozumí, ale všechno co slyší, se mu pomalu a jistě ukládá někde za těma modrýma očima. Bezhlavý rytíř vypráví, jak se potuloval někde na Severu, kde žili VIKINGOVÉ, kde spal v rezervaci - to už JAHO zná, koukal se státou na film o lvech... I o mástech, kde žili volně medvědi...

Malý JAHO se zase pomalu probouzí. Jen chvilinku předtím, než se probudil, viděl obrovitého medvěda a bezhlavého rytíře, jak se na sebe dívají... Lekne se. Když otevře oči, TÁTA je pryč. Slyší z dálky jen takové B...M B...M BMWWWWWW, jak „12ka" odjíždí. Neví - je ten rytíř táta, nebo není? Je úplně vzhůru, tentokrát nepláče, jen se tak dívá, nikde nikdo, přesto je mu dobře... Má pocit, že VÍ, jak to je - TÁTA je obojí. Když spí, je to bezhlavý rytíř, a když je s ním, tak je to TÁTA. To je síla snů.

Chvilku se malý JAHO převaluje, rozhlíží po postýlce, vidí všechna ta zvířata, co mu TÁTA i MÁMA nakoupili, a o kterých mu TÁTA vypráví... Zvířata, co mu někdy taky vyprávějí příběhy, když je TÁTA drží v ruce a mluví za ně... Je mu dobře, zvířátka tam jsou - i medvěd, co ho viděl ve snu. Není tak obrovský, ale vypadá úplně stejně.

Najednou malý JAHO zaslechne to známé DUK, DUK DUK.. DUK DUK DUK DUK.... A chrastění je silnější a mohutnější než všechna jeho chrastítka dohromady. Od té chvíle, kdy ten zvuk slyšel poprvně, ho skoro jeho chrastítka přestala bavit. Když si jich všimne, začne s nimi třást tak vehementně, že hrozí, že se s nimi sám nepěkně potluče, ale nedá mu to. Ten zvuk, to je ono.

Malý JAHO ví, že to je zvuk HŘEBCE, jak mu ho TÁTA představoval. Neví, co je to hřebec, ale musí to být nádhera - DUKA je ladná, rudá, se silným hlasem... i hřebec musí být tak nádherný. Musí taky tak nádherně chrčet - ržát, jako DUKA, musí mít v sobě tu neklidnou krev, co musí neustále s něčím nebo někým měřit svoje síly. To byl JAHUV o hodně straší brácha - taky si vyjel. Jinak než TÁTA: sportovně, ostře jako sprinter, ne jako TÁTA s „12kou" jako maratonec.

Malý JAHO se zkouší přetočit na bříško, aby líp viděl, kdo je s ním ještě tady v místnosti - kromě zvířecích přátel - kteří jsou s ním v postýlce vždycky, to je jistota. Nejde to, ale unaví ho to natolik, že zase usne, stejně rychle, jako se předtím probudil. Jeho modrý očíčka lítají i pod víčky jako splašení hřebci, všemi směry, nahoru, dolů, do stran - ne a ne být v klidu, to jsou sny. To se mu tam někde uvnitř vytvářejí nové, neskutečné obrazy, co spouštějí pocity, které tam jsou někde v těch úplně základních programech připravené, tam vzniká jeho poznání, tam někde v tom nekonečném prostoru jeho malé velké mysli.

Ve snu nejdřív slyší, pak i vidí, mluvit toho starýho sportovce GTéčko - ten vrak, který ale JAHO stejně ocenil vysoko při představování. Měl skvělou barvu, rudou jako DUKA a příjemné ladné tvary. To si JAHO vždycky zapamatuje - harmonie se dobře pamatuje - má v sobě zvláštní řád a to jeho předpřipravené prográmky v jeho mysli vždycky zaregistrují, dokáže se v nich dobře orientovat, dokonce, když je to dobře odvedená práce, dokáže i předvídat, jaký tvar se objeví, jen co tam zaměří oči - to je harmonie. Nic navíc, nic nechybí, je to celek....

„Hele, ty Italský HŘEBEČKU", přitom si ho opravdu s labužnickým gustem prohlíží, ví, co je to sportovní duše, co je to elegance, ví to, sám ve své době, než zestárnul, patřil mezi krasavce, sportovce tělem i duší. „Užij si to, dokud můžeš", nic netrvá věčně. Začne vyprávět, jak on - GTéčko byl šampionem ve své váze. Dokázal porazit i PORSCHE a to byla nějaká legenda. Z 0 na 100 ho porážel o 2 vteřiny, to byla doba. Tenkrát, tenkrát - to slovo slyšel malý JAHO od GTéčka několikrát, nebylo to smutný, ale byla to pravda, TENKRÁT existuje, je to MINULOST, něco, co bylo a už není. Přítomnost to vždycky prozradí, stejně jako DUKA, když tomu starýmu sportovci řekl: „Jasné, rozumím... žít na plno, dokázat TEĎ, jestli na to mám, nic zbytečně neodkládat, jet na maximum, nikdy to už nejde vrátit." TENKRÁT, říká starý sportovec GTéčko, tenkrát z toho dneska moc neuděláš.

Malý JAHO si to slovo snaží propojit se svým TENKRÁT.... Když poprvé uslyšel hlas svý MÁMY, vedle zvuku pípáku, vzduchové pumpy. Znal ho mnohem mnohem dřív, ale to nevěděl, kam ho zařadit. Věděl jen, že je to příjemné nebo nepříjemné, to podle nálady jakou MÁMA měla, dodnes to z tónu jejího hlasu pozná, má na to rezervovaný buňky... Vzpomíná si, že TENKRÁT znal už i TÁTU, když k němu mluvil a držel MÁMĚ ruku, tu hřejivou na břiše a povídal si s ním. Zná - vlastně poznává - i hlas velkýho BRÁCHY, SÉGRY, WHITA, všechny poznal už dávno předtím, než přišel na svět, brzo, ale byl tu.... I se svým hlasem, který býval tuze slabounký, spíš takové vrnění...

Taky tam někde hodně hodně daleko - tak daleko, že byl ještě tak maliký, že zatím nikdo ani nevěděl, že už je na světě, sice pár buněk, takové nic a přeci už všechno, co se podle předem nastaveného programu vyvíjí, vnímá, cítí - už tenkrát si užil hodně hodin monotónního zvuku té velké „12ky", rytíře, když jeli TÁTA s MÁMOU na jaře do Chorvatska, odpočinout si, nebo udělat malého JAHU nebo JAHUNKU. MÁMA chtěla JAHUNKU, ale dneska je to už jedno.

Malý JAHO se usmívá ve spánku, možná zrovna projíždí krásné dlouhé zatáčky v Rakousku nebo je s TÁTOU a MÁMOU na pláži, kde byli tenkrát úplně sami, jen oni moře a chuť mít spolu děti... Nevěděli, že už tam ten neskutečně bojovný život je, že už tam bují, raší a ozývá se odkudsi...

Malý JAHO se zase mrská, probouzí se? MÁMA je hned u něj, všechno v pořádku, jen se mu něco zdá. Nic, spí dál a sny se střídají jeden za druhým, mísí se, ukládají se na nová a nová místa. Slyší staré GTéčko jak vypráví, tomu rudému hřebci... Tenkrát jsem se Schnitzerem i závodil na okruzích a fakt ne špatně. Malý JAHO neví, co je Schnitzer, ale šnitlík už slyšel, uloženo GT + Šnitlík = závody. Na chvilinku se usmívá, to je ten krásný stav poznání a AHA efektu, který motivuje k učení. GTéčko vypráví jak v Nürbergringu vítězil. To slovo zase nezná, ale zná slovo RING, to slyšel mockrát, už ho i viděl, byl tam s BRÁCHOU.

V jeho představivosti se to GTéčko klidně zmenší a z RINGU je závodní dráha, zase ten úsměv z poznání. Je to neskutečný zážitek pozorovat malého JAHU, jak spí, co se v té malé hlavičce děje, jak ta malá osůbka poznává svět kolem sebe. Jak je důležitý to, že se nečeká, až bude rozumět, nebo papouškovat některá slova, že dostává INFORMACE, sám si je zpracovává, podle svého......

Malý JAHO spal celé odpoledne, vypadalo to, že neklidně, ale když se vzbudil, byl zase v té své skvělé náladě... Usmíval se kolem sebe... Chvilku, než ho zavolal HLAD, ta nejsilnější emoce, zatím.... To dal všem jednoznačně najevo, co je ten největší problém na světě - prázdný žaludek......