Táto, co to je 2. Proč si pamatujeme?

Když se malý JAHO probudil, už neslyšel to BUM BUM, teď to sním drncalo. To taky zná, stáhne si ručičkou, po několika marných pokusech, lem krytu na kočárku. To aby viděl za „hranice kočárku“. Slyší a vidí, jak si TÁTA a MÁMA povídají.

JAHO pozoruje, zkouma, zapisuje si mezi usiJaroslav Homolka

Od nich už pokolikáté slyší slova: motorka, kamarád, ježdění – neví ještě, co to je, ale už to zná. Pak slyší WHITA , jak kňučí. HU, lekne se malý JAHO, když mu WHITE koukne z lavičky rovnou do kočárku. To, když se mu povedlo PŘEMLUVIT TÁTU, aby za odměnu mohl skočit na lavičku vedle něj.

Malý JAHO to všechno pozoruje, slyší a vidí ten postup, takhle se to s TÁTOU dělá, ukládá si to za ty svý modrý oči. AHA… malý JAHO začíná chápat souvislosti. Usměje se a mezi ušima zní potutelné HA HA.

Za chvíli to už zase příjemně drnčí, malý JAHO usíná.

BUM, BUM... malý JAHO je probuzený během okamžiku, tohle BUM BUM zatím nezná. To přejela kolečka kočárku práh do garáže. Je tady chladno, to si všiml hned, jak ho ty rány vzbudily. Taky jsou tu nový pachy, některý malý JAHO už zná, když TÁTA přijde někdy domů, má místo hlavy takovou divnou věc, na sobě takový obrovský dupačky – brnění a je cítit jinak, než normálně (Danneman). Malý JAHO zatím neví, co to je za pachy, zná je, ale zařazené je nemá. Je to pach horkýho motoru, benzínu a vzduchu, který se TÁTOVI usadil v tom brnění.

TÁTA se nad něj skloní, zvedne ho do výšky. Malý JAHO vytřeští ty svoje modrý oči. Co to všechno je? Veliký nový věci: žlutý, červený, modrobílý, něco velikýho, snad červenýho, samá díra jako jeho kusadlo. Koulí těma modrýma očima, za chvíli se osmělí a začne natahovat svoje ručičky ke všem těm věcem, mlaská, mumlá, slintá, jako by to chtěl všechno ochutnat, prohlídnout si to zblízka… TÁTA ho nese blíž, aby si to mohl všechno prohlídnout… Malý JAHO najednou vyvalí oči, ta koule, co táta má někdy na místo hlavy, je tady naražená na rozích (má malého plyšového soba – rohy a parohy to už slyšel) toho velkýho žlutýho něčeho – zatím neví co to je.

Rychle se otočí na TÁTU, hlavu má, zpátky na tu kouli, nerozumí tomu, je překvapený.. Po chvilce začnš plakat, dostal strach, jen Bůh ví, co se mu v té malinké hlavičce zrodili. Ještě upře ty svoje modrý, teď uplakaný očíčka na TÁTU, je tam, kde by měl být, ale … pláče dál.

TÁTA ho uklidňuje, ale zbytečně. Vezme ho ven na sluníčko, sedne si s ním na bobek. V tu chvíli malého JAHU pozdraví WHITE svým drsným způsobem BLÍÍÍÍÍZ od brady až na zátylek. Malý JAHO lapá po dechu, ale přestal žvát..TÁTA zase řičí smíchem. Malý JAHO se usměje taky, už to zná, to se dobře naučil používat.

TÁTA jako podle SW programu, jak JAHO očekával, ztichne, jen se usmívá, baští malého JAHO očima, to má JAHO rád. JAHO se směje na celé kolo, věděl, že to přijde, už ho má. Teď ho TÁTA pohladí… AHA, pohladil, AHA potvrzeno. Malý JAHO už nepláče, už se cítí zase bezpečně.

TÁTA to zkusí tedy znovu, jdou spolu znovu do garáže. Malý JAHO kulí očima, má přeci jen trochu strach, ta hlava na rozích ho přeci jen vystrašila, má strach, proto se dívá střídavě do přítmí garáže a na tátu, na střídačku. TÁTA je v klidu, to i malýho JAHO uklidní.

WHITE tam vběhne za nimi – to, že se WHITE nebojí, mu dodalo další potřebný díl odvahy. Už zase se zadíval do šera a začal pomalu a jistě rozeznávat ty barvy. Žlutá, ještě víc ta červená a pak ta modrá s bílou.

TÁTA nese malého JAHO k tomu divnýmu, velikýmu, žlutýmu, co má tu hlavu naraženou na rozích. Malý JAHO skoro nedýchá. TÁTA sundá tu kouli z rohů tý zrůdy a zkouší ji nandat malému JAHOVI, malý JAHO je na hranici šoku, ale nebrečí, zatím… Už se zklidnil, poznává tu vůni, to je TÁTA. Zná to, když přijde TÁTA z venku, má tu helmu na hlavě, sundá ji, postaví před malého JAHU, sundá kuklu, JAHO se usměje a pozdraví se s ním dotekem jejich čel. To je „čelíčko“, to už malý JAHO zná, TÁTA musí sklonit hlavu, aby mu neublížil nosem.

Malý JAHO už ví, že tomuhle pozdravu se říká „čelíčko“. Malý JAHO se usměje, pak se dotknou nosem. Usmívají se oba, TÁTA i JAHO, vědí, že patří k sobě.

TÁTA JAHU vezme a posadí na to velký žlutý a představuje je. „Tohle je JAHO. Tohle je BÁVO DVANÁCTKA G.“ Malý JAHO koulí očima, mrská se, chce se jí dotýkat, chtěl by to i ochutnat, ale to mu TÁTA zatím nechce dovolit. JAHO křičí nadšením, nový pachy, nový barvy, nový tvary, je v sedmém nebi. Jeho velký modrý oči září. Jako z dálky slyší TÁTU, jak mu říká, že je to takový potulný rytíř z Křížových výprav.

Tak, JAHO je u vytržení, teď druhá žlutá motorka. Vypadá podobně, ale i JAHO vidí, že je jiná, je menší, ladnější. Malý JAHO slyší, jak TÁTA říká, tohle je „GéeSo šest pade“, temperamentní , silná a dobře ovladatelná cesťácká mašina.

Malý JAHO se kření, slintá, hrabe rukama i nohama do vzduchu, jen kdyby se mohl zakousnout, ochutnat… TÁTA ho nechá tuhle krasavici osahat, ochutnat ještě ne. Ještě chvilku, žadoní ty velký modrý JAHOVY oči, ale TÁTA je ještě natěšenější než malý JAHO, chce mu to všechno ukázat, popsat a to hned.

TÁTA už ho odnáší k další motorce. JAHO chvilku neví, jak se to mohlo takhle rychle změnit, jak se ze žlutý stala modrobílá, civí, těžko se mu orientuje, snaží se, seč mu to jeho myšlení dovoluje. Ještě chvilku neví, kde je, ale vidí dobře, co má před sebou. Porovnává to s tím, co tak rychle zmizelo. Je to asi stejně velký, má to jinou hlavu, to už poznal.

TÁTA mu říká, že to je SCARVER, takovej ATYP, JAHO neví, co to znamená, ale ta hlava je fakt divná. Je to taková DÁMA mezi BAVORÁKAMA. Ta je MÁMY, slyší malý JAHO TÁTU. Prohlíží si ji s tím obrovským zájmem, který mají jen děti, když objevují svět. Malý JAHO se na ni sápe, DÁMA NEDÁMA, je to chlap. Je modrobílá, kulatá, hladká, s modrými koly. Najednou si malý JAHO všimne té díry v nádrži. Zaujalo ho to. TÁTA ho do té díry na chvilku posadí. JAHO tam sedí, jak by tam bylo jeho místo od věků. Všechno ohmatává, všechno skenuje těma modrýma očima. Slyší, jak TÁTA říká MÁMĚ: „Tak to ti vyšlo, vejde se tam.“ Oba se usmívají.

Malý JAHO zpozorní, MÁMA, kde je MÁMA. Otáčí se kolem, hledá Scarver NeScarver, kde je MÁMA? Uklidnil se, MÁMA je za nimi, dívá se na něj, jak si tam trůní v té díře, usmívá se, JAHO se taky usměje a zase se pustí do průzkumu toho svého trůnu.

MÁMA tam stojí, usmívá se. Zná TÁTU už dlouho, zná ty jeho útěky s motorkou, zná jeho návraty, když je blbá nálada, nemluví a zmizí, najednou je pryč. Ví, že i když někdy zmizí na dýl, vrátí se, rád se vrací. Někdy na to MÁMA žárlí, ale co - TÁTA se už nezmění…

Malý JAHO využil nepozornosti a snaží se zakousnout do Scarvera. Jen tak tak, že mu to nevyšlo.

TÁTA už ho zase nese jinam. Malý JAHO piští nadšením. Tak nádherně červená barva, ta ho přitahuje. Malý JAHO ještě neví, co je červená, ale jednoduchý čistý tvar už pozná. JAHO má oči snad dvakrát větší než normálně a ta modrá jeho očí proti týhle červený - to je síla. TÁTA představuje: „Tohle je DUKA , to je divoký neklidný hřebec mezi motorkami. Ten je tvýho velkýho bráchy.“

Tohle nádherný, červený, to musí být dobrý, letí tomu malýmu skrčkovi hlavou. Sápe se na tu nádheru. Je rozhodnutý to zkusit za každou cenu. TÁTA to tušil, nepustí ho, otáčí s ním na druhou stranu, JAHOVI se to fakt nelíbí, mrská se, piští, škube jen a jen si moc kousnout do tý krásy…

MÁMA tam stojí trochu zklamaná, Scarver tak nezapůsobil - TÁTA se směje, říká MÁMĚ: „Taky malý hřebeček, chtěj si porovnat síly. Scarver ho zaujme až později, teď vítězí ta jednoduchá svůdnost“, řechtá se TÁTA: „Je to chlap, ne???“ MÁMA se už směje s nimi, malý JAHO spíš piští, než se směje, ale už na DUKU nevidí, sejde z očí - sejde z mysli, jo, je to chlap. MÁMA praští TÁTU do zad. TÁTA teď představuje DAKARA, popisuje ho jako rváče s terénem, ne takovýho toho skokama, ale chlapa do nepohody.

Malý JAHO je u vytržení, líbí se mu, není tak ladnej jako DUKA, ale je v něm něco divokýho, to se malýmu JAHOVI líbí, modrý oči jen jiskří. Malý JAHO ale pomalu a jistě vadne. Má z toho všeho oči na vrh hlavy. Už skoro neslyší, co TÁTA říká, za těma jeho modrejma očima se to snaží všechno urovnat, letí mu jeden obraz přes druhý, jakoby se promítaly pře sebe.

Táta se na něj podívá, JAHO má takový ten pohled, kterýmu u dospělých říkáme „zamyšlený“…. Ten cvrček JAHO myslí, skanduje TÁTA, on myslí, je úplně vidět, jak mu to mezi ušima šrotuje, jak se tam všechny ty pachy, barvy, slova a tvary mísí do jedinečných zjednodušujících obrazů, které sice brání čím dál tím víc objevování, ale zase mu usnadní orientaci .o)

MÁMA se na ně podívá, usmívá se a odchází z garáže. TÁTA jen zaslechne, jak říká: „Každý táta si myslí, že jeho syn je genius.“ Vidí to jasně, taky by moc chtěla, aby JAHO byl jednou fajn chlap, chytrej – snad už si toho prožil dost, prdelka malej JAHO.

Jak tam malý JAHO čučí, utváří se mu tam někde v hlavičce univerzální obraz motorky – dvě kola, nádrž, motor, řídítka, světlo – pak se mu ty obrazy zastaví, bleskově si je znova všechny přehraje – rozdíl - u poloviny z nich nějaký krabice na bocích. JAHO si to tedy zjednoduší, pomáhá mu to překrývání obrazů. Žlutý jsou s bednama, červený bez beden – modrobílý si zatím moc nezařadil, použil jen to, co bylo společný. Zná motorku.

Malý JAHO z té strašlivé dřiny začal hlasitě zívat, je mimo. Ale najednou zase jako by v něm někde vybuchla halda energie. Modrý oči jsou dokořán. To je něco, mělo znít jeho mlaskání přes dudlík. „Tohle je JAHO Pan SAMURAJ mezi motorkami.“ Ticho, JAHO by stejně nic neslyšel, jen ty svoje modrý oči upírá na to, co vidí před sebou. Je to motorka, to už pozná, ale je jiná… Má, neví, co to je, neumí to popsat, ale budí to, čemu mi dospělý říkáme „respekt“.

„To je HONDA VBX 1000 1979“, říká TÁTA. „Má šest válců v řadě“, slyší malý JAHO. To slyšel mockrát, neví, co to je, ale je to na motorce, to už ví. Malý JAHO se nemůže vynadívat, ani si netroufá sahat, ani pištět, ale něco ho na tom Samurajovi fascinuje.

JAHO je nějak divně v klidu, jen se dívá a zapisuje si každý detail do paměti.

TÁTA ho nechá ještě chvilku se dívat, pak ho otočí na poslední motorku, co je tady v garáži. Je to taková ta nenápadná v rohu, je velká, červená, ale jinak než DUKA nebo SAMURAJ, je taková zatlumená. I táta o ní mluví jako o DĚLNÍKU silnic „BMW K100“, žádný Bavorák, JAHO slyšel jasně „BMW K100“, jako když táta pro JAHU kupoval dudlíka na flašku, když si ho zapomněli doma:o) „Pro kluka 7 měsíců - vlastně 4 - na BEBU, střední velikost.“ Lékárnice z toho byla trochu vedle, ale nakonec jim ho prodala.

To Káčko Cestovatel, jak JAHO taky slyšel říkat, je takový to poctivý fáro na silnice a dlouho cestu. JAHA moc nechytlo, ale když ho TÁTA začal zkoušet posadit do něčeho, co by mělo jednou být lodičkou pro JAHA a vypadalo to jako kočár, tak to ho zaujalo.

JAHO ale po chvíli ztratil zájem. TÁTA ho zase zvednul do výšky. Dal mu pusu na čelo a z té výšky mu ukazuje něco... něco, co JAHO nikdy předtím neviděl. Motorky už zná, auta zná, ale tohle? Je to veliký. JAHO m á oči vykulený, že mu měl TÁTA dát raději příště motorkářský brejle.

Je to STARÝ, ale jedinečný sportovec. Opel GéTéčko 1971. TÁTA se rozplývá, když o něm vypráví. Kdyby malý JAHO věděl, že je to vlastně vrak, že proto ho nepoznal, je to jen skelet karosérie bez kol, bez motoru…. Je jiný než to, ve kterým jezdí s TÁTOU. Je jiný než to, ve kterým jezdí s MÁMOU po věčných prohlídkách u doktorů. Je úplně jiný než všechny, který doteď viděl při svých cestách.

Malý JAHO neví, že v těch dírách mají být dveře, okna, haubna… Ta slova neslyší poprvé, ale nějak mu tam obrazy oken, dveří nejdou – zná jiná, ta z domova, ale co, netrápí se s tím, ve své fantazii je tam prostě nasadí. To je kouzlo dětské fantazie, ničím se neomezuje, prostě si to přizpůsobí, takže nejspíš GéTéčko mu teď v hlavě jezdí s dřevěnými dveřmi, okny v rámu a co? Je to jeho JAHO GéTéčko.

Jednou si na ta slova s novým významem vzpomene, opraví si ten obraz, který si tu vytvořil, jednou… Vzpomene si, až přijde čas. Už vlastně nic z toho, co TÁTA ještě vypráví, neslyší. Je unavený, zívá, chce se mu spát. Zmohlo ho to. Tolik novinek. Než stačili vyjít z garáže, už spal…