Mami já chci....

Dneska je to pech. Nákupy. Snad nejhroznější trest jaký znám. Toho lidu, těch zbytečných řečí všude okolo. Ta divná nevraživost u pokladen. To napětí, když není kam spěchat. Ale co, když to musí bejt? Musí. Tak jo. Rychle se rozhlédnout, kde co je nebo co změnili. Vypadá to dobře, od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se zase tak moc nezměnilo. Vlastně se nic nezměnilo. I ti lidé mi přijdou tak nějak úplně stejní. Beru si jen malý košík. Vím, co chci. To do něj rychle nandám a pryč odsud. Potřebuji nějakou zeleninu. Mířím skoro kolmo na cíl. Žádné zdržování, rozhlížení po tom, co stejně nepotřebuju. Najednou jsem zbrzdil. Něco mi zaujalo, nevím, co to je, ale přijdu na to. Že by to byla ta maminka kousek přede mnou? Zlustruji to, co kdyby.

Santorini 2007JH

No, nevypadá zle, ale něco je na ní divné, tak to nebylo ono.
Jasně. Na zemi, vedle koleček jejího poloprázdného vozíku, sedí na bobku malý kluk. To je úžasné, když se někdo dokáže takhle zabrat do něčeho. Zastavím se a dívám se na něj. Nádhera. Ten kluk objevil nebo vlastně objevuje "vesmír". To kolečko se zadrhávalo. Tak on k němu přidřepl, teď ho znalecky okukuje. Je vidět, jak se mu to v tom mozečku vaří. Jak se snaží si představit ve své fantazii to, jak by to mělo být. Jak tam probíhají ty stopy představ o funkci a účelu. Fakt dumá. Klekne na jedno koleno a zkouší tím kolečkem pohnout. Nejde to.
Zvednu hlavu a podívám se směrem k mamince. Je mimo klukův svět, ji nezajímá. Hledá něco v regálu. Jasně, to ona mě nezaujala. Je kyselá jako šťovík. "Nasraná jak dort."
Dvakrát dost rázně zacloumá tím vozíkem bez ohledu na svého prcka. Ale on to zvládá. Jen popoleze a pokračuje ve výzkumu. Jako by byl jen on a ten problém, proč se kolo netočí.
Usmívám se a jdu dál za svým problémem. Míjím je, ale v uličce je fronta. Zastavím se a docela s chutí se zase podívám na toho klučinu. Najednou cítím, jak se maminka na mě podívá. Zvednu hlavu, usměji se a očima vysílám vzkaz: "Ten kluk je super, nebudeme ho rušit, ať na to přijde."
Maminka se lehce začervená. Že by ta zpráva měla i jiný výklad? Lehounce se zamyslím. Jo, je to do docela hezká, mladá maminka...
Najednou ona "rafne" toho kluka za ruku. Vyrve ho ze země na nohy, které ho neudrží. Jasně, teď byl ještě na hranicích vesmíru a najednou je tak napůl na kolenou a napůl v pozoru. Strašně vystrašeně se na mě podívá a rve ho z cesty tomu chlápkovi, co tak divně "čumí".
Zarazím se, asi si tu zprávu přečetla úplně jinak, já nejsem na chlapečky. Mám rád a obdivuji děti, ale tak normálně. Je mi divně.
Najednou se začne překotně omlouvat, že tady překáží, že ten "parchat, je strašně neposlušněj" a že ona za to nemůže. Kluk začíná brečet. Je mi z toho nanic. Maminka mu tedy jednu vrazí se slovy:"Řveš, tak ať máš proč." Ječí na něj.
Ta chudinka, která se ze sebe před chviličkou málem rozbrečela, "masí" toho prcka. "Nemůžeš si tady hrát, tady pán kvůli tobě nemůže projít. Jsi fakt šílenej. Nic s tebou nehne."
Kluk pláče. Já si připadám jako hajzl, který to všechno zavinil. Maminka je na hranici zhroucení, soudě podle toho, jak jí zlostí a strachem přeskakuje hlas.
Jdu jak v mrákotách. Naberu zeleninu, celozrnný chleba, nějaký nízkotučný sýr. Jsem u pokladny a začínám se trochu srovnávat s tím, co jsem zažil. Fronta i na pokladně s deseti položkami. No co, budu mít chvilku si o tom zapřemýšlet. Koukám kolem sebe. Vypínám zvuk a pozoruju jen to, co vidím.
Strašně moc lidí. Většinou ve dvojici. Vozík - většinou muž a Nakladač - většinou žena. Projíždějí těmi plnými regály, hledají zázraky pro následující období. Podle objemu nákladu to vypadá tak na několik týdnů v zákopech. Nakladači to vedou, chodí napřed a dirigují svůj Vozík. Vozík apaticky postupuje jako jednoduchý robot. Dopředu, zastávka. Kousek zpátky - Nakladač zapomněl vzít ještě jednu chlazenou pizzu. Dopředu, zastav, uhni, otoč, čekej. To jsou povely, které neslyším, ale vidím. Nakladač se pohybuje víc individuálně. Pohybuje se na rozdíl od Vozíku proměnlivou rychlostí.
Dokonce dá občas i řeč s jiným Nakladačem. Podle toho, jak se jejich ramena, ruce a hlavy pohybují, vypadá to, že se ve všem shodují.
Na chvilku zapínám zvuk, ta shoda, to mě zajímá. "Hrozný co? Už je to zase dražší." Druhý Nakladač to jen potvrzuje. "A bude hůř", říká. Vypínám zvuk. Už je mi jasné, proč tak velké zásoby. Bude hůř.
Najednou jsem si všiml, jak si jeden Vozík zkouší zvýšit odbornost. Sahá do regálu, vytahuje láhev a zálibně si ji prohlíží. Má takový zasněný pohled. Ten pohled jsem viděl u několika studentů MBA, když si odnášeli svůj diplom. No, být Nakladačem s diplomem, to musí být fakt nádhera, vybírat, rozhodovat, ukládat na správná místa. Je to sen.
Nakladač je stále v limbu. Ten pohled se podobá tomu prckovi, kterého jsem před pár chvílemi objevil kousek odtud. To zaujetí, ten cit pro situaci. Ta naprostá koncentrace a ztráta pozornosti. Jen tenhle byl větší, na bobek by si nesednul a z kolen by se nejspíš nezvedl. Nekontroloval kolečka, ale měl v ruce lahev dobrého vína. Myslím si to. Podle regálu, ve kterém "trčela" jeho pozornost. Ani si nevšiml návratu svého Nakladače. Byl zaskočený, když se jeho "objektivy" objevily těsně u jeho tváře.
Zapínám zvuk. "Ty ses snad zbláznil. Já na tebe čekám támhle na konci a ty si tady čumíš do regálu. Je to hrozný. Jsi nespolehlivý. Víš, kolik toho mám na práci? Co ještě musím dneska naložit?"
Vozík je mimo. Dívá se do podlahy, je jasné, že ničemu nerozumí stejně tak, jako ten klučík před chvílí. Mají i stejný postoj. Je napůl v pozoru, napůl v pokleku. Je mu hrozně. Nic neříká. Jediné, co mu letí hlavou, je to, že ničemu nerozumí. Nakladač se ještě mile usměje na jiný Nakladač. V tom úsměvu je sdílené tajemství. "Ty Vozíky jsou všechny stejné."
Vozík se rychle vrátil do své přirozené Vozík pozice. Zaujal výraz odevzdání, ještě trochu schoulil záda. Podíval se na své povadlé bříško a zamumlal si něco pod neoholený podbradek.
Zvuk jsem měl vypnutý, ale vsadil bych se, že to bylo něco jako: "A co, nemám se tak špatně, dobře jím, na gauč už se mnou nevejde a mám klid." S tou skloněnou hlavou následuje svůj Nakladač.
Najednou změna. Nakladač se zastavil na konci regálu. Usmál se. To bylo za tu dobu, co jsem je pozoroval, poprvé. Vybídl velice nápadným gestem svůj Vozík k tomu, že "může být na chvíli Nakladačem". Vozík se zastavil, spustil ruce dolů z madla vozíku a šoural se tempem Vozíku ke spodnímu regálu. Ohnul záda, tedy on je měl ohnutá pořád, proto pokrčil kolena skoro až do pokleku a vyndal tu odměnu. Jednu krabici vína Tesco. Narovnal se pouze v kolenou a "naložil ten poklad do vozíku".
Nakladač se usmíval. Dneska je v rozmaru. Ještě jednou mu bezeslov naznačil - tou bradou s pokřiveným úsměvem - směrem ke spodnímu regálu. Něco Nakladači najednou přeletělo přes oči, takový ten závoj záhadného vilného očekávání, který mívají ženy a kterému mi muži neumíme odolat. Ale na Vozík to moc nezapůsobilo. Zase spustil ruce, došoural se k regálu, nabral ještě jednu krabici a šoural se zpátky. Možná ten závoj neviděl. Možná viděl a nechtěl vidět. Nevím. Každopádně dneska se měl fajn. Mohl nakládat.
Jsem na řadě. Nějaká "solárková dáma" za mnou jen podotkla: "Lojzo, vidíš, takhle má vypadat večeře." Všiml jsem si, že mi kouká do košíku. Otočím se, abych se na ně podíval. Ona vysportovaná, "vytmelená" a dokonale namalovaná - on docela obyčejný chlápek, trochu při těle s dost špatně padnoucím oblekem. Takový ten Hodný sponzor. Bylo mi líto, že mě, kterého nezná, mu dává za vzor. Otočil jsem se na něj a říkám:"Jasné, támhle si koupím doutníky, doma mám dobrý pití a tohle nesu manželce." Usmál se, snad pochopil. Ve chvíli, kdy se na něj podívala, začal mumlat: "Nic, nic jsem neřek," a díval se dolů tak submisivně, že jsem si vzpomněl na dnešní obrázky National Geographic se smečkou vlků. Šéfovi se do očí nesmíte dívat. On to věděl.
Mám zaplaceno, koupené doutníky, jdu do auta. Ten Vozík vykládá nákupy do auta. Jeho Nakladač mu jistě dobře radí, jak to má udělat, ale asi je taky zabraný do objevování a tak ona drží výhružně ruce v bok a protože nemá co nakládat, tak alespoň rozhazuje rukama.
Ten malý kluk už tady není, ale jeden chlapík Vozík si ho vzal, to kolečko se fakt netočí a tak se s ním špatně jezdí, ale on už to neřeší. Vozík se snaží stačit svému Nakladači, ať se točí nebo netočí.
Zapaluju si doutník, otevírám dveře od auta. Ta vysportovaná, nakašírovaná a vymalovaná dáma se po mně podívá. Jako by tam přeletěl takový ten tenký závoj vilného očekávání.
Usměji se. Sednu do auta, pustím muziku a odjíždím. Vzpomínám, jaké to je být Vozík svého Nakladače, jaké to je být rukojmí něčí nespokojenosti, jaké to je - nežít.