Cíl zklamal - Cesta je cíl 7.

24 hodin v kuse - by mohlo jít, žádný stan, žádný hotel, musím co nejdál na sever. Dvě hodiny v sedle, asi kolem 150 km, no nepůjde to pořád, nějaký delší přestávky mezi to, tak 1200 – 1400 km by mohlo vyjít.

jednoducha zavada s velkymi dusledkyJaroslav Homolka

Neprší, dám se do opravy žárovky, čím víc na sever, tím míň tmy, ale nevím přesně jak to, zkušenost chybí. Klasika, pěkné kryty žárovek, slušná přístupnost, pohádka to je na chvilku. Vyndám špatnou, rozbalím novou – no je to nějaký těsnější. Podívám se, jestli tam něco nepřekáží, nic. Je čas na starou dobrou pravdu: „Co nejde silou, jde silou ještě větší.“ Mírně zatlačím, nic. Trochu víc zatlačím, nic. Zatlačím – klap – je tam, ale něco povolilo. Okukuju, vyndám znova, jde to z tuha - zasunu znova, všechno se „to“ nějak uvolnilo. Je vyděláno, klouby paraboly vyskočily. Klimbá se tam jak… kolem půl dvanáctý.

Tak jde se na to - neprší - rozebrat reflektor. To je taky poměrně jednoduchý, ale dostat klouby tam, kam patří - TO NEJDE. Konec chytrého řešení, dobré dostupnosti. Světlo svítí spíš do nebe než na silnici. Opravna, servis kvůli žárovce – to si dělaj srandu. Nedělaj, je to jistota (jak mi vysvětlili po návratu ve značkovém servisu – poctivě - vymenili mi tu parabolu v záruce :o)

Po hodině snažení to vzdávám. Začíná zrovna pršet, když jsem to dodělal. Jedu dál, podle Gulf of Bothnia. Dobrá silnice, jde to dobře do chvíle, než se setmí. Není to tady ještě zas tak pravda s tím, že je noc kratší. Padne na mě jak v tropech. Dobrý na tom je, že není skoro žádný provoz - slušný lidi, jsou doma.

Pokračuju, i když vidím jen stromy vpravo od poloviny nahoru. Zastávka, leje jak z konve. Pokouším se parabolou nějak šikovněji pohnout. Povedlo se, už vidím kousek krajnice vpravo a stromy od kořenů. Dobrý, dokud nejede někdo proti, naštěstí je silnice kvalitní a vede skoro rovně. Jsem skoro turch, pláštěnka dobrý, ale do otevřený helmy dost zateklo, je kolem 23 hodiny. Uvidíme.

Ještě to půl hodiny zkouším, šlo by to, ale byl by to očistec. Pěkná silnice končí, objížďka. Tak to je síla – nedostatek světla se projevil díky provozu v plné míře, nic nevidím. Chce se mi zastavit, někam se schovat, kamkoli. Zdřímnout si a po rozednění pokračovat. Není kde, kolem silnice ploty, žádný odpočívadlo s přístřeškem. Stan – blbost. Jedu dál.

Konečně Hudiksvall (asi 950 km) - Pumpa. Všude ze mě tečou potoky vody. Když vlezu dovnitř, přesně tohle, pumpaře zaujalo. Ptám se na přespání. Jo, támhle naproti je hotel.

Hotel vypadá draze, ale už jsem to v srdci vzdal. 24 hodinovka nebude, pohodlí (a možná i rozum zvítězilo).

Je půlnoc, nikde nikdo. Zvonek, jednou, dvakrát – před třetím zvoněním – je tu recepční. Ptá se, kde jsem se ztratil, že v tomhle počasí nikdo nejezdí. Než jsem to stačil vysvětlit, ztratil jsem řeč. Cena jedné noci - XXX. Polykám nasucho. Ven nebo dovnitř. To je jen takový záblesk – dovnitř. Platím a zjišťuji, kdy se rozednívá. Kouká na mě jako na cvoka. Neví, ale internet to řeší. „V pět“, odpovídá s úsměvem.

„Díky, můžete mi vzbudit v půl páté“ , s úsměvem blázna asi. Dívá se na mě nevěřícně. Zapíše, já si vezmu klíče od pokoje. Naházím na sebe všechny ty vaky, co nejdou zamknout, a hrnu se chodbou do prvního patra.

Jsem v ráji??? Pěkný - velký útulný pokoj, veliká postel. Fantazie, i přesto jak jsem utahanej a turch, na chvilinku zvítězila. Všechno ze sebe dolů, navěsit na topení, do sprchy, času je málo.

Když zvoní telefon, myslím si, že se mi to jen zdá. Nevím, kolikrát to zvonilo, ale už mi někdo klepá i na dveře. Vstávám, omlouvám se. Recepční s úsměvem odchází.

Všechno uschlo, nádherný pocit, kouknu z okna, už svítá a taky mrholí. Tak pláštěnka jako poslední vrstva, bágly navěsit a dolů. Rozloučím se, nastrojím motorku, je čím dál tím lépe vidět. Pumpa naproti vyřeší snídani. Už je skoro vidět.

Tak dneska 24 hodin znovu – když bude vidět. Čas startu 5:15, dobrý čas.

Zítra touhle dobou jsem v Norsku :o))