Nebezpečí politiky na přání

Nepřeji si platit Eurem, chci mít v blízkosti bydliště klid, chtěl bych posílit práva zaměstnanců, vadí mi hazard... To vše a mnohem více si jistě občané přejí, ale...

Politik, který chce být úspěšný, musí beze sporu oslovit nepolitiky. Tato část je však obtížná a můžeme si to rozdělit na dvě části.

První část by měla pojednávat o tom, že přání občana se musí uplatnit v politické praxi, což může být v rozporu s ideály nepolitika. Nepolitik prostě nevidí širší souvislosti a nemá schopnost reagovat jako politik, obzvláště kdybychom uvažovali o úzké vazbě s liberalismem. Proto by politik neměl řešit nic, co by mohlo vést k narušení základu liberální politiky. Musí umět občanům své důvody vysvětlit a umět přesvědčit. Je to sice těžké, ale je to nejdůležitější moment v komunikaci liberálního politika s nepolitikem.

Druhá část je, když politik nedokáže nepolitiky vyvést z omylu, nebo s určitých důvodů nechce. Raději dal přednost jednodušší cestě, která i za cenu kritiky může přinést oblíbení, neboť nepolitik si nepotrpí na komplikované vysvětlování. Nepolitici totiž nemájí rádi politiky, proto se politik často přizpůsobuje podmínkám. Bohužel tyto podmínky často vedou k narušování základu liberální politiky, neboť první uvedená část právě do toho základu patří.

Pro zjednodušení uvedu alespoň dva jednodušší příklady.

Za prvé:

Nulová tolerance hazardu vychází z typicky jednoduchého uvažování nepolitika, který si lehce v hlavě přebere, že peníze z hazardu jsou špinavé peníze. Kdyby náhodou nepolitik nepochopil, jak to s těmi dávkami v souvislosti hracími automaty je, určitě pomůže, že městské části od tohoto nešvaru budou politickou cestou odčištěni a na ulicích bude klidněji. Nepolitik se dá snadno přesvědčit, že herny jsou epicentrem kriminální činnosti. Proto je tento krok ideální pro reklamní kampaně, aby nepolitici viděli, že politici pro ně něco dělají.

Správná cesta politika je však obtížnější a pro nepolitiky velice nepohodlná. Je to o svobodě a odpovědnosti. Málokterý liberální politik by herny označil za skvělé místo, kde doporučuje strávit celé dny. Ovšem jejich konec by měl jít cestou zcela přirozenou, tedy krachem na trhu. Pokud by k tomu nedošlo, nedá se nic dělat. Politik prostě nemůže nařizovat, co by občan měl dělat a co ne. Nemůže vymezovat, co je pro občana dobré. Na trhu je možno najít mnoho neřestí, vždy se ale jedná o svobodnou volbu jedince. Likvidace takových služeb, popř. výrobků, je útok na majetek podnikatelů a na svobodu jednotlivce, což je v přímém rozporu s liberální politikou. Všechny argumenty k obhajobě likvidace heren jsou nesmyslné.

1. Hlavním argumentem bylo, že závilslí hráči na automatech jsou pobírači sociálních dávek. Podnikatelé však nemohou nést následky za svobodné rozhodnutí druhých. Jejich majetek a činnost je potřeba za každou cenu chránit. Závislí hráči a jejich problémy v rodině či práci nemohou být důvodem ke zrušení podnikatelské činnosti, neboť hráč je svobodná osoba, která za sebe nese plnou odpovědnost. Závislosti na hrách řeší lékaři, nikoliv politici. O závislosti na hrách se ví už dlouhou dobu a stát by neměl mít právo omezovat jejich rozhodnutí. Přeci jenom hrací automaty patří do kategorie zábavy, nemůže tedy stát trestat určitou skupinu občanů na úkor druhých. To už rovnou můžeme zakázat cigarety a alkohol atd.

2. Špinavé peníze jsou nesmyslným termínem z filmů, poněvadž se jedná oběh peněz, který v každém případě přináší užitek, a opět na základě svobodného rozhodnutí na trhu nebo mimo něj (nelegální cestou).

3. Kriminální činnost řeší policie. Kdybychom měli rušit vše, co může být spojeno s kriminální činností, tak je snad lepší se nenarodit.

4. Osobně jsem herny nikdy neměl rád a vyhýbal jsem se jich. Rozumím tomu, že je dobré mít v ulicích klid, ovšem procházet se po chodnících zaplněné střepy také není žádný med, obzvláště, když je město vyhlášno cyklistickým rájem. Lidé si prostě k uvolnění a k nějaké té neřesti najdou cestu.

Za druhé:

Neustále se zvažuje zavádět Euro, přesto se ví, že by se jednalo o politickou sebevraždu, protože převažující část obyvatel si to nepřeje. Je to sice pěkné, že politici myslí na přání občanů, ale tím vlastně říkají, že kdyby Euro občané zavést chtěli, tak je tento krok v pořádku. Opět tento postup uvažování je naprosto v rozporu se základem liberální politiky. Nehledá se logika. Původní myšlenka závadět Euro u nás byla naprosto nepolitická, poněvadž šlo jenom o to, abychom měli všechno, co má západ. Nyní se zase nehledá logika řešení, opět se politici přizpůsobují nepolitikům. To není politika, to je politická anarchie (s politickým směrem "Anarchie" to ale nesouvisí). To je v podstatě politická rezignace v tom smyslu, že se ví, že lidi politika otravuje, a proto jí neděláme - a nazývá se to politikou.

Za třetí: Dalším příkladem by mohlo být posilování práv zaměstnanců, nebo třeba zavádění evidence elektronické tržby, atd. a atd. Vlastně ve směs do toho patří všechny populární sliby během předvolebních kampaní.

Evidence elektronické služby je také opatření na podobný způsob výše uvedených, neboť se jedná o pouhé splnění slibu na základě předvolebního triku, logika jde stranou. V tomto smyslu ale mnoho politiků, kteří toto opatření kritizují, skutečně politiku v tuto chvíli dělají. Hnutí Ano je takovým typickým příkladem politické anarchie, které nelze začleňovat do žádného politického směru. Je to nový nepolitický směr, který jasně dává najevo politickou rezignaci a nahrazuje jí děláním nepolitiky různým způsobem. Myslím si, že tato teorie přesně ukazuje, jak může vypadat politika, když občané jsou proti politice jako takové a neuvažují politicky.

Děláním politiky na přání narušuje běžný chod politiky a v naprosté většině je to v rozporu se základem liberální politiky. S tím mohou mít problém i levicoví liberálové. Já takové spojení nerad užívám, ale určitě jsou u nás levicoví politici, kteří se pohybují v nějakém tom liberálním rámci.