1948 – 1989

   Článek u příležitosti blížícího se 61. výročí 25.února je určen těm mladým, které novodobá historie zajímá a litují, že se většinou ve škole nevyučuje. Soustředil jsem se hlavně na život v 70. a 80. letech, který znám z osobních vzpomínek.

obrázek z dobových zápalek

   25.února 1948 přistoupil tehdejší prezident Edward Beneš na výměnu ministrů, kteří podali demisi, za minstry prokomunistické. Komunisté ten den začali oslavovat jako „Vítězný Únor“. KSČ získala totální moc a začala s likvidací zbytků demokracie a  s „budováním socializmu“. Již ve volbách 1946 se stala KSČ nejsilnější stranou. Komunisté propagandisticky využili hospodářskou krizi 30. let a taky osvobození většiny území ČSR Rudou armádou. U Mnichovské dohody 1938 zdůrazňovali zradu západních demokratických mocností a deklarovanou ochotu SSSR pomoci Československu Lidé se příliš nebránili omezování svých svobod, které zesílilo zvláště po únoru 1948. Ihned po nástupu k moci komunisté začali pronásledovat demokratické politiky z ostatních stran a další odpůrce totalitních změn. Do vedení všech nekomunistických stran komunisté prosadily prokomunistické politiky, sociální demokracie byla násilně přičleněna do KSČ, ostatní dvě strany ztratily vliv. Ke konci 40. let slibovali někteří čeští komunisti zachovat některé prvky trhu. Živnostníky nechat dále podnikat, státní podniky měly usilovat o přízeň na trhu a o zisk. Jeden náměstek dokonce požadoval, aby Stalin za československé stroje platil zlatem. Náměstek skončil se Slánským na popravišti a stejně skončila naděje na nějaký český socializmus. Zisk a trh  se stal sprostým kapitalistickým pojmem. Hospodářství se vyvíjelo podle plánu. Plán byl zákonem. Na spotřebu materiálu, energií, pracovních sil, na kvalitu se příliš nehledělo, důležitý byl ukazatel počtu vyrobených kusů, kg , metrů apod., při splnění plánu brali lidé prémie.Brzo v 50. letech se začínalo ukazovat, že hospodářský systém, který komunisté nastolili je chybný. Rakousko a Německo nás brzo začali předhánět, přitom tam ke konci 40. let byla bída. V roce 1953 vlivem měnové krize provedli komunisté „měnovou reformu“ , která lidem znehodnotila vklady. Ojediněle to vyvolalo určitá protikomunistická vystoupení. V roce 1953 byl potlačen za pomocí Rudé armády daleko větší odpor občanů NDR proti východoněmeckému režimu, v r. 1956 stejná armáda potlačila povstání v Maďarsku.  

    Perzekuce komunistů se brzo rozšířily proti dalším lidem, podezřelými se stali všichni bývalí podnikatelé, ale kněží, bývalí západní vojáci apod. Téměř všem sebrali majetek, mnohé bezdůvodně vystěhovali z původního domova. Do vězení a pracovních táborů posílali komunisté „třídní nepřátelé" za sebemenší „přestupek“.  

   Komunisté považovali za geniální myslitele Marxe, Lenina a Stalina. Stalina tedy do roku 1956, kdy nástupce Chruščev v tajném projevu Stalina zkritizoval z kultu osobnosti a porušování socialistické zákonnosti. V Praze nejprve odstranili ohromnou sochu Stalina na Letné. Na začátku 60. let se začala vracet většina politických vězňů.

   Ve světě to, ale neprobíhalo stejně. Čína a Albánie odmítla odsoudit Stalina a vztahy s SSSR začaly být nepřátelské. Severní Korea byla typicky stalinský stát, ale díky dodávkám zbraní z SSSR se snažila udržet přátelské vztahy s oběma komunistickými protivníky. Hospodářsky se svět socializmu spíš vzdaloval svobodnému světu. Přesto zaznamenal určitý úspěch. SSSR vyslali jako první do kosmu družici a pak kosmonauta.

   V Československu tání 60. let se nejprve projevovalo na kulturním poli, na základě ekonomického zaostávání prosadili v r. 1968 ekonomové změnu ekonomického mechanizmu. Povolili drobné podnikání. Firmy se měly dostat do majetku kolektivu, který měl usilovat o přízeň zákazníků na trhu a o zisk. Místo státních stranických orgánů, měla hospodaření podniků kontrolovat zaměstnanci zvolená rada.  Podobný mechanizmus existoval v Jugoslávii, s kterou se zlepšily vztahy. V roce 1968 Slováci prosadili federaci, uplatnila se svoboda tisku, shromažďování a částečně i spolčování. To se nelíbilo  „bratrským“ státům. Následoval vstup jejich vojsk a s „normalizací“ se zlikvidovalo vše z r.1968, kromě federace.

   Rok 1968 byl na události zajímavý i ve světě. V Čině probíhala tzv. „kulturní revoluce“. S kulturou to ale moc společného nemělo. Spíš se jednalo o násilí komunistickým vůdcem zfanatizované mládeže za účelem likvidace „přežitků minulosti“.

   Na universitách v Paříži i v dalších západních státech revoltovali studenti. Jednalo se u určitý střet mladé generace s konzervativním světem dospělých. Velkou popularitu získalo mezi mladými hnutí Hipies. Toto hnutí propagovalo nevázaný svobodný život, konzumaci drog, moderní hudbu, mělo odpor ke konzumnímu způsobu života a také k válce ve Vietnamu.

    Po odchodů Francouzů se na severu Vietnamu vytvořila komunistická vláda, která bojovala proti nekomunistické vládě na jihu a brzy i proti USA. Většinu zbraní dostávali severovietnamci z SSSR, zpočátku byly zbraně dopravovány přes Čínu, pak se vztahy Číny a Vietnamu zhoršovaly. Válka ve Vietnamu byla pro USA bolestivá a nákladná, na základě negativního veřejného mínění nakonec Američani opustili bojiště. Mezi Vietnamem a Čínou později vznikl další válečný konflikt. Myslím si, že to souviselo i s vstupem Vietnamských vojsk do Kambodži, kde Vietnamci porazili genocidní komunistický Pol Potův režim. Pol Pot tam realizoval to, co nás vážně učili ve škole učitelé. Nastolil „komunizmus“. Tedy systém bez peněz. Nás ale učili, že prý lidé budou pracovat dobrovolně, protože práce je potřebou. V Kambodži byli k manuální práci nuceni za otřesných podmínek, zemřelo tam několik milionů lidí. O tom psali i u nás, jenom tvrdili, že to nemá s komunizmem nic společného.  

   S normalizací se k nám vrátil nepružný a nehospodárný plánovitý hospodářský systém. Západ na začátku 70. let zažil ropnou krizi v souvislosti s Izraelsko – palestinským konfliktem a společného postupu arabských dodavatelů ropy OPEC. Západ si v rámci svého systému poradil s problémem poměrně dobře. Na Západě se začaly prosazovat úsporné a ekologické technologie.

   Naše zaostávání se prohlubovalo. Vůči západním turistům jsme si připadali stále více jako chudáci. Zahraniční kvalitní zboží se dalo koupit jen v Tuzexu, za měsíční mzdu necelých 3.000 Kčs prodávali načerno vexláci tuzexové poukázky v hodnotě asi dnešních 100 €. Ten prodej sice byl protizákonný, ale poměrně tolerovaný. Důvodem mohla být spolupráce jednotlivých vexláků s StB, popřípadě úplatky.

   Běžná obchodní síť zahrnovala hlavně klasické pultové obchody a taky samoobslužné prodejny. V každém větším městě (zhruba nad 100.000 obyvatel) se nacházel jeden obchodní dům Prior. Praha, která zdědila obchodní dům Bílá Labuť ještě z 30. let, měla obchodních domů několik. Výběr zboží byl proti dnešku samozřejmě chabý. Proti většině „bratrských zemí“ bylo u nás zásobování o průměru lepší, hlavně u potravin. Vietnamští pracovníci, kteří pracovali v ČSSR v rámci jakési internacionální pomoci (nikoliv na tržnicích) dokázali do krabic přesného rozměru vměstnat rozebrané mopédy Babety, a dalším zbožím dokázali využít každý centimetr kubický místa. Ano, tenkrát se pašovalo zboží od nás do Asie, nikoliv naopak. Zhruba stejné bylo zásobování jako u nás v NDR, rozdíly byly v sortimentu. Východní Němci tady rádi kupovali sportovní i společenskou obuv, některé potraviny, naši turisté v NDR zase žvýkačky, budíky, optiku, náhradní díly k autům a motocyklům apod. Lépe než u nás byli zásobeni Maďaři. Lidé tam nakupovali hlavně džíny, drobnou elektroniku, v určité době Rubikovu kostku. Hůře než my byli Maďaři poměrně dlouho zásobováni novými auty. Prodej aut se s časem měnil, u nás většinou byly běžně dostupné Škodovky ( s výjimkou Škody Favorit, to by bylo na samostatný článek), auta z Rumunska a často i z NDR. Auta z SSSR (Lady, Moskviče) a polské Fiaty byly většinou jen na pořadník. Ojeté západní auto se občas dalo koupit v bazaru, ale přišlo dost draho. Většina okresních měst měla jeden autobazar.    

   Proti současné době probíhala daleko větší výstavba panelových domů, s pomocí novomanželské půjčky mnozí postavili i nový dům, lidé z paneláků postavili řadu chatek v rekreačních oblastech, nebo v zahrádkářských koloniích. Vedle výstavby domů hodně starších nájemních domů chátralo, řada domů hlavně v pohraničí byla zbourána. Názory na to, zda bylo bydlení pro mladé tehdy dostupnější, jsou různé. Většina lidí, kteří mají nyní podprůměrné příjmy, se asi k bydlení dostávají hůř. Stavby chat souvisely s potřebou se odreagovat od světa kolektivního vlastnictví a s nedostupností trávit rekreaci v zahraničí. Zahrádkářství mělo zlepšit zásobování rodin zeleninou, přebytky ovoce a zeleniny bylo povoleno za určité cenové rozpětí prodávat na tržnici. Byla to jedna z mála povolených soukromých aktivit. Na vesnicích komunisté většině lidem ponechali půdu formálně ve vlastnictví. Toto vlastnictví bylo ale omezeno tím, že lidé museli půdu bezúplatně pronajmout JZD nebo Státnímu statku. Větším majitelům půdy bylo vlastnictví odebráno zcela. Pro soukromou aktivitu ale mnohým zůstaly různé zahrádky, záhumenky, nebo možnost sekat trávu na příkopech.

   V době „výstavby socializmu“ došlo k ohromné devastaci životního prostředí. Plánovité hospodářství, jelikož cílem nebylo dosažení zisku, se vyznačovalo nízkou motivaci k úsporám energiemi a materiálem. Totalitní stát nepřipustil odpor občanských iniciativ k nějaké výstavbě. Ke konci 80. let nefungovalo jediné odsiřovací zařízení na elektrárnách, které spalovaly uhlí s vysokým obsahem síry. V některých oblastech vlivem kyselých dešťů umíraly lesy. Člověk to musel vydržet.

   Do západní ciziny se skutečně nedalo jezdit. Já jsem někdy na začátku 80. let oběhal asi 7 institucí, kde jsem získal razítka, abych mohl požádat o devizový příslib. Jako nečlen SSM tam muselo být razítko celoškolského výboru SSM, tuším i SSM z místa bydliště, MNV, školy, vojenské katedry na mé škole a další razíteka. Razítka jsem získal, ale devizový příslib ne. Na cesty přidělovali 10x méně valut, než byly žádosti, bez devizového příslibu nikoho tenkrát nepustili.

   Hranice ČSSR a dalších „spřátelených států“ byly obehnány několika ploty s ostnatými dráty, do jednoho plotu pouštěli elektřinu. Málo kdy se tudy někomu podařil útěk. Většina emigrantů pochází z doby konce 40. let, kdy ještě nebyly postaveny tyto ostnaté zátarasy, nebo z roku 1968, kdy se dalo cestovat volně. V dalších dobách se asi nejčastěji emigrovalo přes Jugoslávii, jelikož tam byl snadnější přístup k devizovému příslibu. Zvláště pokud se jelo do Jugoslávie prostřednictvím cestovní kanceláře. Existovaly případy přeletu hranic pomocí amatérsky sestrojených balonů, nebo rogalových křídel. Za hranicemi občas zůstal nějaký sportovec, turista nebo nějaký obchodník, který byl soudruhy nedostatečně prověřen. Za nelegální opuštění socialistického ráje byli emigranti potrestáni v nepřítomnosti k několika letům vězení, byl jim taky zabaven jejich majetek. Zabavené domy si pak mezi sebou soudruzi výhodně přidělovaly. Po více letech často soudruzi umožnili emigrantům si „narovnat vztah s vlastí“, což znamenalo podepsat několik prohlášení a závazků k neprovádění politické činnosti a po zaplacení stanovené sumy ve valutách mohl emigrant navštěvovat své příbuzné v ČSSR.       

   Za svobodnějším světem se v 80.letech cestovalo do Maďarska. V Maďarsku se potichu v ekonomice realizovalo něco podobného, jako u nás v r.1968. V Maďarsku dávali u nás zakázané filmy, byl tam solidní výběr západního zboží. Do Maďarska se jezdilo tak často, že jízdy začal omezovat nedostatek forintů v naší státní spořitelně. Na koho se forinty nedostaly, nebyl do Maďarska vpuštěn. Oficiální kurz v naší spořitelně byl 1 Kčs za 2 forinty, v Maďarsku se dala naše měna na černo vyměnit v poměru 1 : 1. I  pro soukromé cesty do evropských socialistických států se vyžadovala výjezdní doložka, kterou lidé dostali po zaplacení kolku, cestující musel vyměnit stanovené množství peněz a před přejezdem hranic vyplnit cestovní a devizové prohlášení. Tam se zapisovaly převážené cennosti typu hodinek, fotoaparátů, tranzistorových rádií, peněžní hotovost a samozřejmě auto.   V 80. letech se nesmělo dlouho jezdit do Polska, lidé by se mohli nakazit od tamních odborářů a církve. V Polsku totiž si v r. 1980 pracující stávkami prosadily své nezávislé odbory. Stávky tenkrát v „socialistických zemích“ byly zcela zakázané, provládní odbory řešily zcela jiné záležitosti. Ohromný význam pro Poláky mělo zvolení tehdejšího polského papeže… Někdy kolem roku 1988 bylo možno zase navštěvovat Polsko pomocí organizovaných zájezdů.  

   Mezi tím začal se změnami v SSSR Gorbačov. Ten nějakou dobu pracovně působil v Maďarsku a návrat do SSSR musel být šokem. Chtěl zlepšit zásobování trhu zbožím a potlačit alkoholizmus. Na začátku jeho kariéry v důsledku chyb obsluhy havaroval atomový reaktor v Černobylu a radioaktivně zamořil široké okolí. SSSR krvácela ve válce v Afganistanu. Gorbačov se rozhodl ukončit tuto válku a zaměřit se na prosazování reforem v SSSR. Rozhodl se nebránit změnám za hranicemi. Ty probíhaly nejprve v Maďarsku a Polsku. V Polsku se komunisté dohodli s opozicí u kulatého stolu, v Maďarsku se sama vládní strana rozhodla povolit konkurenci a uspořádat svobodné volby, přitom se podobně jako v Polsku transformovala na socialistickou stranu.V NDR mohli Němci přijímat západoněmeckou televizi na podstatné části území. Také proto měli Honeckrova režimu plné zuby. Houfně začali utíkat přes Maďarsko na Západ. Pak to někdo na nátlak východoněmeckého vedení zase zatrhl, ale Němci si našli novou cestu přes západoněmecké velvyslanectví v Praze. Poblíž velvyslanectví opouštěli své Trabanty a přes plot se dostali na území velvyslanectví. Díky tomuto tlaku občanů a proto, že si východoněmecké vedení uvědomilo, že nemá podporu v SSSR, došlo k výměně ve vedení NDR a pak následně padla berlínská zeď.    Vlivem změn v zahraničí se přestávali bát lidé i u nás. V létě 1989 ohromné množství lidí podepsalo prohlášení „Několik vět“, kde žádalo skončení s totalitním systémem. Ohromný význam měly podpisy známých osobností, jako byla zpěvačka Hana Zagorová. Nespokojenost občanů a ztrátu strachu ukázaly také stále početnější protikomunistické demonstrace na začátku roku 1989 (Palachův týden),  u příležitosti 21. srpna, 28. října a pak hlavně 17.11.1989, kdy došlo k brutálnímu zásahu VB proti schválené studentské demonstraci. Následné demonstrace proti tomuto brutálnímu zásahu znamenaly konec totality. Je možné, že nějaké složky StB hrály nějakou svoji hru, chtěly aby se vystřídalo stranické vedení, ale o demokracii určitě neusilovaly. Příkladem pro ně možná bylo ekonomicky úspěšné JZD Slušovice, které dokázalo vydělat díky tržnímu přístupu na nedostatečně zásobeném trhu ČSSR. Po 17.11.1989 komunisty překvapila angažovanost lidí. Lidé o přestavbu komunistického systému většinou neměli zájem, chtěli standardní demokracii.

   V Rumunsku skončila revoluce krveprolitím.

    Možná se někdo mladý diví, proč se tak lidé báli. V článku jsem psal o Rudou armádou potlačených povstáních v NDR, Maďarsku a pak o potlačeném „pražském jaru 1968“. Komunisté používali metodu cukru a biče. Komunisté také řídili armádu, měli lidové milice a bezpečnostní složky (VB a StB). Totalitní systém vedl na každého občana kádrový spis. Tam se zapisoval „třídní původ“, politická a společenská angažovanost, hodnocení vedoucích apod. Tento materiál, který si předávali zaměstnavatelé, měl rozhodující roli pro kariéru. Ne každý chtěl pracovat v kotelně, proto lidé většinou na veřejnosti nemluvili tak otevřeně, jako mezi svými známými. Do určité míry a taky hlavně do určité doby na občany taky působila propaganda informací pouze z jedné strany. Rozhlasové vysílání ze zahraničí bylo rušeno, články novinářů byly cenzurovány. Politické zpravodajství v novinách, rozhlasu a televizi zajišťovali  komunističtí propagandisté.