Poučná, nikoli však dokonalá kniha

„Nejdůležitějším úkolem lidstva je rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy.“O splnění tohoto úkolu, zadaného v první větě na záložce, se snaží Václav Klaus na 164 stránkách své knihy. Já se to pokusím zvládnout na tomto prostoru.

Autor se pokouší získat čtenáře na svoji stranu, nebo ho alespoň vychýlit z jeho zeleného přesvědčení, již v předmluvě. Začíná obhajovat svůj názor poměrně útočně a s tvrdostí, která mě osobně překvapila. Snaží se ukázat, že environmentalisté (snad nejpoužívanější slovo v této knize) jsou v přesile, že utlačují jeho myšlenkový proud, ale že on přesto není sám.

Této taktiky se drží i v kapitole prvé. Až úletem bych nazval přirovnání zeleného hnutí k ultrapravici. Následují kapitoly o zdrojích, efektu bohatství, diskontování a analýza nákladů a výnosů, kde se Klaus cítí jak ryba ve vodě. Tato prostřední část se zabývá především ekonomickým pohledem, z textu je cítit sebevědomí a suverenita, která nahradila agresivitu z předmluvy. Mám pocit, že si ji autor vyloženě užívá a nic ho nemůže vyvést z jeho jistoty. Šestá kapitola s názvem Jak je to s globálním oteplováním v realitě ? je pravým opakem. Opět naráží na šikanu vědců s jiným než většinovým názorem a snaží se (nepříliš přesvědčivě) vykouzlit čísla, která by podpořila jeho názor. Snižuje se k metodě, kterou bych od něj nečekal, kritizuje cizí podklady a předkládá jen minimum vlastních. Možná má V. Klaus pravdu a tato čísla kvůli omezování anti-environmentalistických vědců prostě nejsou, ale to už bychom museli jít příliš hluboko. Část sedmá je logickým vyústěním dříve presentovaných názorů. Na otázku položenou v nadpisu a to „Co dělat ?“ je dána odpověď více než strohá. Nic zvláštního. Je to věta sice zpočátku překvapující až šokující, ale po krátkém zapřemýšlení nám musí dojít, že snad ani jiná být nemohla .

Nedávný dopis americkým kongresmanům byl použit jako první příloha. Hodně jsem od něj čekal, ale bylo to už jen zopakováním stokrát řečeného. Po náročném čtení nepřinesl nic nového a velmi mě zklamal. Příloha druhá, Křečovitá reakce ekologických aktivistů, je příjemnou změnou po kostrbatém dopise. Jako už tolikrát kritizuje autor hlavní zelený proud. Ale tentokrát přináší oživení v podobě konkrétního příkladu utlačování pana Lomborga. Možná je chybou, že nebyl použit už dřív, možná je schválně onou „třešničkou na dortu“. Třetí přílohou a poslední částí této knihy je výpočet poměru efektivity jaderné elektrárny Temelín a větrných elektráren, který byl použit v knize .
Kniha by se mohla klidně jmenovat „Kniha modrých citací“, protože těch, jak i autor sám na začátku zmiňuje, je tam požehnaně. Nicméně text splnil zhruba to, co jsem od něj čekal. Přinesl celou řadu argumentů, alternativních výkladů, nových čísel i poznatků. Ale přinesl mi i něco jiného. Díky času pro přemýšlení nad textem jsem zjistil například to, že je v knize kritizováno uvádění tabulek bez měřítek, a přitom jsou prezentovány i zde. Někdy autor schválně vynechává nebo (což je ještě horší) mění jiné než jeho názory. Toto dílo rozhodně není a asi ani nemohlo být bezchybnou kritikou .

Na 96. straně jsou uvedeny otázky položené americkým vědcem P. J. Michelsem :

„1.Dochází vůbec ke globálnímu oteplování ?

2. jestli ano, způsobuje ho svoji aktivitou člověk ?

3. i jestli ho způsobuje člověk, dá se s tím něco dělat ? “

Na 2. a 3. otázku z mých úst již neuslyšíte bezvýhradně kladnou odpověď.

Za to vám děkuji Václave Klausi .