Odpůrci Zemana bojují minulé bitvy. V těch budoucích prohrávají

Během posledních týdnů se ještě zintenzivnil boj části veřejnosti proti aktuálnímu pánovi Hradu. Sociální sítě se plní prohlášeními typu „Zeman není můj prezident“, Národní třída se barví červenými kartami a opoziční politici se pohoršují nad vulgárním a proputinovským výrazivem současné hlavy státu. Na stránce zemancountdown.cz běží čas, který zbývá do konce současného volebního období. Dotaz „Co s ním dělat?“ ovšem každou proběhlou vteřinou pozbývá na důležitosti a naopak nabývá na významu otázka „A co se bude dít, až čas doběhne?“ 

Ať už se pohybuje podpora Miloše Zemana blíže k 40 nebo 60 procentům, je jasné, že tato masa lidí stojí pevně za svým oblíbencem. Podporují ho a on pro ně rozráží vítr. Zbytek obyvatelstva ví, že jejich favoritem není jezevec z Vysočiny, ale rozhodně nejsou jednotní v podpoře jiné výrazné osobnosti. Ani nemůžou být, žádná tu totiž není.

S výjimkou spíše recesistického prohlášení Václava Klause se od bazénku o kandidaturu přihlásil ještě Zdeněk Škromach, ovšem prohlašujíc, že proti svému bývalému šéfovi z ČSSD nepůjde. Posledním možným a už známým kandidátem je Tomáš Halík. Svoji volitelnost hájil velmi bouřlivě komentářem v Lidových novinách, ale faktem zůstává, že je typickým zástupcem toho, čemu se říká pražská kavárna. Mohl by získat více hlasů než Karel Schwarzenberg a zvítězit? Velmi těžko.

Do začátku volební kampaně zbývá zhruba dva a půl roku a potenciální adepti o Pražský hrad by měli pomalu ale jistě začít sondovat terén. Pokud se nikdo neodhodlá, dočkáme se dalšího tahání Švejnarů z klobouku. Při svých protestech by se odpůrci Miloše Zemana měli především zamyslet, koho by si na jeho místě za tři roky sami představovali. Jinak se může klidně stát, že začnou v lednu 2018 odpočítávat znovu.