O čem rozhodneme v krajských volbách

Krajské volby, které se tento rok budou konat 12. a 13. října, nejsou pro občana příliš obsahově čitelné a netěší se tak vysoké účasti voličů. Přesto je úroveň krajských samospráv pro občana v mnohém důležitější a viditelnější než rozhodování centrálních úřadů. Krajští zastupitelé také budou pravděpodobně v následujících letech jediní, kteří budou na úrovni regionů bránit asociálním reformám pravicové vlády, podporovat veřejný sektor a zachovávat důstojné podmínky k životu slabším skupinám obyvatel.

Krajské zřízení má v českých zemích svoji  dlouhou historii, byť ta moderní se datuje teprve nedávno. V novodobém českém státu krajské zřízení vzniklo ústavním zákonem v roce 1997, první volby do krajského zastupitelstva se uskutečnili až na podzim roku 2000, kdy teprve kraje reálně začaly fungovat. Letos na podzim tedy proběhnou již čtvrté volby do krajských zastupitelstev. Důvodem opětovného vzniku krajských samospráv bylo dát občanům další možnost, jak ovlivňovat kvalitu života ve svém okolí a ve své podstatě tak větší naplnění občanských principů. Kraj tvoří mezičlánek mezi obcemi a centrálními úřady tak, aby mohl řešit problémy na úrovni regionu, které jsou centrálním úřadům a úředníkům často velmi vzdálené a obce samotné nemají kapacity k tomu, aby je společně dokázaly řešit a prosazovat. Je tak dostatečně velkým a silným partnerem centrálním orgánům. Z těchto důvodů rovněž disponuje zákonodárnou iniciativou, díky níž může předkládat návrhy zákonů. Rozhodování v regionech probíhá prostřednictvím zástupců, kteří jsou v regionech zvoleni ve volbách a ne úředníky centrálních úřadů. Tato dělba rozhodování je v souladu s principem, podle kterého by se rozhodnutí mělo uskutečňovat co nejblíže místu, kterého se skutečně týká. Takovéto vyvážené dělení moci přispívá ke stabilitě demokratického systému.

            Do kompetence krajských úřadů spadá řada oblastí, jednou z nejdůležitějších z nich je střední školství, za něž nesou odpovědnost právě kraje. Nelehkým úkolem kraje v této oblasti je zajistit optimální počet škol, který snižuje náklady s co možná nejvyšší kvalitou, která naopak náklady zvyšuje. Ke kvalitě školství nesporně patří struktura oborů, která musí odpovídat poptávce na trhu práce. V tomto směru je úkolem i příležitostí kraje ukázat, že učňovské obory, u nichž už také často není problém získat maturitu, mají mnoho co nabídnout a mohou být stejně prestižním a ukazuje se, že také užitečnějším vzděláním než klasické středoškolské vzdělání. Kraj je ideálním článkem, který může propojovat zaměstnavatele a sekundární školství, a směřovat tak studenty do oborů, ve kterých naleznou zaměstnání. Školství je úzce propojeno se zaměstnaností v kraji a ekonomikou, která má rovněž svoje výrazná krajská a i další regionální specifika. Školství, které produkuje kvalitní a kvalifikované pracovníky napomáhá k udržení i příchodu investorů a zaměstnavatelů na území kraje. Krajské instituce mohou rovněž pomoci regionálním podnikatelům se získáním zakázek a odbytišť pro své výrobky. Krajské úřady pod vedením sociálnědemokratických politiků prokázaly, že dokážou získávat investice a evropské dotace a vytvářet tak pracovní místa. Nezaměstnanost je však silně závislá na činnosti vlády, která k tomuto problému nepřistupuje aktivně a vše přenechává neviditelné ruce trhu, která bohužel nadále skutečně zůstává neviditelnou.

            Velký význam pro prosperitu kraje má kvalita a hustota komunikací. I zde se však volič-občan jen složitě orientuje. Kraj nese zodpovědnost za silnice II. a III. třídy. V prvním případě jde o ty komunikace, které propojují jednotlivé okresy, v druhém pak o spojnice mezi obcemi. Je smutnou skutečností, že kraje získávají podstatně menší množství finančních prostředků na své komunikace, než dostává ŘSD na investice do dálnic a silnic I. třídy. Jako kdyby doprava občanů z menších sídel do regionálních měst byla méně významná než ta  mezi velkými centry. Kraje však v posledních letech ukázaly, že si uvědomují důležitost komunikací pro regionální rozvoj a občany samotné a neváhají do svých komunikací a dopravní infrastruktury investovat s důrazem na fakt, že tímto způsobem podporují jak regionální konkurenceschopnost, ale také další oblasti jako například cestovní ruch, jež pro řadu krajů představuje obrovský a prozatím nedostatečně využitý potenciál. Za tímto účelem kraje dokázaly využít regionální operační programy, které jsou mimo jiné na dopravu zacíleny. Prioritou sociálnědemokratických politiků je však veřejná doprava, která musí občanům nabídnout kvalitní systém vzájemného propojení městské dopravy, vlaků a autobusů stejně jako důstojné prostředí dopravních prostředků.

Velmi komplikovanou oblastí je zdravotnictví a sociální služby, jež jsou s vládní politikou úzce svázány a velmi doplácí na snahu vlády uspořit bez ohledu na kvalitu a dostupnost zdravotnické i sociální péče. Jsou to právě kraje, které se snaží zabránit odříznutí některých regionů od této péče a modernizovat a zkvalitňovat svá zdravotnická zařízení. Jen těžko lze chápat, že si vládní politici neuvědomují, že nižší dostupnost zdravotní péče v regionech podpoří vylidňování některých oblastí.

Regionální politika je specifická tím, že se daleko více věnuje problémům konkrétních skupin obyvatel než politika celostátní a svým charakterem se více podobá komunální politice. Má tak v podstatě velmi sociální charakter a je pro ni typická dotační a vyrovnávací funkce. Jedním ze zásadních atributů pravice a pravicových stran, jež u nás zejména reprezentují ODS a TOP09, je minimální role státu spojená s aktuální snahou české pravice o privatizaci veřejných zdravotních a sociálních zařízení a postupně také školského systému. Ekonomiku a nezaměstnanost pravice ovlivňovat nechce, protože ta by měla být pouze tržní záležitostí stejně jako kvalita životního prostředí. Dočkali bychom se tedy snad investic do dopravy a kulturních památek, pokud by se i ty nerozhodla prodat, protože soukromý vlastník „se přece postará nejlépe“. Přes několik personálních selhání, dokázala ČSSD v čele krajů ujít velmi kus cesty a jen velmi těžko si dokážu představit, jak mohou pravicový politici fungovat na krajské úrovni, když funkce kraje jsou jim ze své podstaty velmi vzdálené.