Velmi ráda vzpomínám na gymnázium, kde jsem začala učit po VŠ. Byla jsem mladá, poprvé jsem ochutnávala, jaké to je, když stojíte za katedrou a před vámi studenti, kteří vám vaše začátky nikterak neulehčují.
Svou praxi na gymnáziu považuji asi za to nejlepší, co mě v učitelování potkalo. Bylo to v době, kdy nebyly žádné mobily, studenti museli přijít do školy včas a žádné kouření před školou se nekonalo. Kouřit před školou se nesmělo a studenti to respektovali. Tím ovšem nechci říci, že to byli svatoušci. To ne, oceňovala jsem na nich jejich smysl pro humor, jejich zvídavost, kdy se mě ptali na věci, které mě uváděly do rozpaků. Třeba když se mě jeden student zeptal, zda je u nás cenzura. Za bolševika cenzura byla, jen se o ní nesmělo otevřeně mluvit. Já jsem se tenkrát v duchu zhrozila, protože všem bylo jasné, že tu cenzura byla, jenže přivést mě do rozpaků byl studentův cíl. Chvíli jsem nebyla s to cokoli říci, což se mé třídě velmi líbilo, že mě nachytala na švestkách. Nakonec jsem svému studentu odpověděla, že si myslím, že tu cenzura musí být, když žijeme v třídní společnosti, kde vládne dělnická třída. Studenti očividně ocenili tuto mou odpověď, nicméně já se doploužila do sborovny v obavách, že mě někdo může naprášit estébákům a já budu mít průšvih. Nic takového se naštěstí nestalo, protože mým zvídavým studentům bylo jasné, v jaké diktatuře žijeme, jen chtěli vědět, jak se k otázce postavím.
Učila jsem v jedné třídě, jejíž většinu tvořili chlapci. A ti byli značně divocí. Když jsem k nim přišla po velké přestávce, bývali všichni upocení, protože velmi rádi trávili přestávku tím, že po sobě házeli houbou na tabuli, chudinky dívky se jen krčely někde v koutě, aby je páchnoucí houba nezasáhla. A po jedné takové divoké přestávce jsem s nimi psala písemku z angličtiny. Jako vždy jsem je upozornila na školní řád, který zakazoval porušovat pravidla, v případě písemné práce to bylo používání taháků. Za zabavený tahák jsem dávala nedostatečnou.
Mí studenti píší písemku, já se procházím po třídě, abych zamezila opisování. A jak tak chodím po třídě, všimnu si, že student v první lavici opisuje z taháku. Přijdu tedy k němu a řeknu mu, ať mi tahák odevzdá, že má nedostatečnou. Třída zpozorní a čeká, co se bude dít. Student zachovává klid, jen se na mě podívá a pak si s klidem Angličana vloží tahák do úst, rozkouše jej a polkne. Třída propukne v hurónský řev, já na rozdíl od nich smích opanuji. Ale nemohu dát hříšníkovi nedostatečnou, protože nemám předmět doličný. Už si nepamatuji, jakou konečnou známku student dostal, ale vím docela přesně, že pětka to nebyla.
Moje první třída, kde jsem byla třídní, se sestávala s velkých osobností, jež nebylo jednoduché zvládnout. Způsobovali mi nelehké okamžiky třeba tím, že mívali v šatně nepořádek. A pořádek dle školního řádu musel být. Jenže dožeňte pány studenty k tomu, aby si po sobě uklízeli. Moje třída to nedělala a vůbec ji to netrápilo. Ale mou ředitelku to trápilo velice, proto nebylo nic výjimečného, když mě a zástupce mé třídy zavolala k sobě do ředitelny, kde nejprve vyčinila mně a pak mým studentům. Jako trest jsme dostali jít uklízet svinčík pod zámkem. Na zámku bydleli sovětští vojáci, kteří nás okupovali, a krom okupace zemi devastovali svým odpadem. Vyhazovali z okna vše, co se jim nehodilo. Umíte si představit, jak to mohlo pod zámkem vypadat. A kdo to měl po Rusech uklízet? Moje třída. Dostali jsme hrábě, lopaty, košťata a museli jsme to jít uklidit. Já též. Jeden z mých studentů to vše pojal s humorem svým vlastním. Vykřikoval, že ani neví, jak se takové hrábě drží...opět jsem měla strach, aby nás někdo z kolemjdoucích neudal estébákům za to, jak se studenti chovali a jak komentovali naházený odpad pod zámkem. Měli z toho legraci a komentovali to vše poznámkami, za něž mohli být popotahováni na jistých místech, protože udavačů se v zemi našlo víc než dost.
Čas se posunul, z mých studentů se stali úctyhodní občané, jsou z nich lékaři, inženýři, učitelé, právníci, a stejně jako já vzpomínají na roky na gymnáziu s úsměvem a láskou...
