Škola není charita

Povinná školní docházka je devět let. Bohužel se na školách objevují případy, kdy žák propadne a po splnění školní docházky chce na škole nadále setrvat

Motto "Pravdu získej a nekupči moudrostí, kázní a rozumností." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, Slova moudrých, Přijímej otcovské naučení, 23)

Povinná školní docházka je devět let. Bohužel se dennodenně potýkám s tím, že se žáci neučí. Nemají v pořádku své sešity, mají-li jaké, neplní si své povinnosti a to se samozřejmě odrazí na známce. Když se někdo neučí, dostane na vysvědčení nedostatečnou. Na druhém stupni může propadnou jednou a postupuje dále. Pro mou generaci těžko pochopitelné. Proč máme ustupovat lidem, kteří si z domova nenesou žádné návyky, aby byli s to plnit si své povinnosti.

Jestliže máte dítě, pramení z toho pro vás zejména povinnosti. Rodič je plně zodpovědný za výchovu svého dítěte, případně dětí. Je mi velmi líto, když jsem svědkem toho, že rodiče si své povinnosti neplní. Uvedu jeden příklad z mnoha. Rodina, která má tři syny. S dětmi jsou nekonečné problémy. Neučí se, nenosí domácí úkoly, nemají potřebné pomůcky do školy. Když dítě chybí, ani je kolikrát rodič neomluví, i když je v žákovské knížce přesně stanoveno, dokdy je zákonný zástupce povinen omluvit absenci dítěte.  A žák, který se po nepřítomnosti opět dostaví do školy, musí přinést omluvenku do tří dnů. Rodina chlapců však toto neplní. A tak se stalo to, že nejstarší syn nepřinesl omluvenku v předepsané lhůtě, což se odrazilo v počtu neomluvených hodin. Hoch je ve škole desátým rokem, chodí do osmé třídy a požádal ředitele školy, aby mohl do školy nadále chodit. Bylo mu toto umožněno, i když si splnil povinnou školní docházku.

Proč povolovat další rok ve škole těm, kteří se neučí, neplní si své povinnosti, mají neomluvené absence. Navrhla jsem, aby byl zmíněný žák ze školy vyloučen, protože docházku má již splněnou. Nakonec se můj návrh změnil v podmíněné vyloučení ze školy. Musí to být samozřejmě odsouhlaseno pedagogickým sborem. Na vině všeho vidím rodinu tohoto chlapce, jeho bratři nejsou na tom o moc lépe. Nemyslím si, že by škola měla fungovat jako charita a nechávat ve třídách žáky, kteří si splnili svou docházku. Kdyby se z jejich strany alespoň jevila snaha se učit, chodit do školy řádně připraven a mít i řádně omluvenou absenci, jsem schopná toto akceptovat. Ale proč má na škole nadále setrvávat někdo, kdo svou pracovní morálkou narušuje už tak slabé studijní výsledky ve třídě.

Něco takového musí přestat. Nelze ustupovat jedincům, kteří si nezaslouží shovívavost, protože se jim nedá věřit. Umí jen slibovat, ale když přijde na věc, zachovají se jako naprosto nespolehliví a stejně se neučí. Vedení škol musí být zásadové. Jestliže povolí, aby žák zůstal na škole desátým rokem, musí stanovit podmínky setrvání. Má-li žák zůstat další rok na škole, nesmí mít žádnou nedostatečnou na vysvědčení, musí si plnit své povinnosti a mít veškerou absenci řádně omluvenou.

Škola není charita a to by měli vědět všichni rodiče, kteří dělají všechno možné jen ne to, aby se věnovali výchově svých potomků. Sama osobně bych trestně stíhala všechny rodiče, kteří zanedbávají péči o své děti. Zákon rodičům ukládá povinnost, aby se o své děti starali. Určitě bych takovým rodičům nevyplácela všechny možné dávky, které jim náš stát poskytuje. Je absurdní, že mnoho rodičů, zvýhodňovaných sociálními benefity, to pak státu vrací v podobě dětí, které jsou naprosto zanedbané a postrádají základní návyky. A k nim bezesporu patří plnění studijních povinností a omluvená absence.

Velmi si u nás vážím Iva Tomana, který českým školám vytkl, že učí žáky alibismu. Když jsem teď ve školství a vidím tu donebevolající spoušť, dávám mu cele za pravdu. Nechci se zařadit mezi učitele, kteří své svěřence učí říkat, proč věci nefungují. Na toto nikdy nemohu přistoupit, jsem zastáncem toho, aby věci fungovaly. Jestliže budeme povolovat žákům, aby mohli chodit do školy desátým rokem a oni se pak stejně neučili a vytvářeli nové problémy, budeme se pak podílet na tom, že alibismus bude jejich způsob, jak budou kličkovat v životě. A budou přitom obírat náš stát o další peníze. Tato mašinerie už musí přestat, ale aby přestala, je zapotřebí, abychom byli zásadoví. Aby nařízení platila pro všechny bez výjimky.