Můj roční kocourek Sean dnes zemřel

Motto "Oběť za vinu je pošetilcům směšná..." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 14.9)

I když se to nemusí kdekomu zdát, svůj život bych označila za velmi smutný, ale s pozitivním nadhledem. Dnes mi zemřel Sean a já od rána brečím, protože je mi to líto. 

Žiji v okresním městě a veškeré služby podle toho tak vypadají. Díky genetickému základu i pozitivní mysli nevytloukám ordinace lékařů. Jen před odletem do Norska jsem musela navštívit místní nemocnici, kde se testování provádí. A jejím interiérem jsem byla zděšená. Hodil mě do éry komunistické diktatury, kdy jsem musela proležet rizikové těhotenství v nemocnici. Myslím si, že se toho moc nezměnilo v interiéru okresní nemocnice ve srovnání s dobou před třiceti pěti lety. Vzhledem k tomu, že chodím jen na preventivní prohlídky ke své praktické lékařce, gynekoložce a na kontroly do ÚVN v Praze, kde jsem zvyklá na špičkové vybavení, jsem byla zděšena tím, jak vypadá okresní nemocnice v České republice 21. století. 

Jenže ono toto neplatí jen o okresní nemocnici. Platí i o veterinárních službách, za které se zaplatí nemalý peníz. Můj roční britský kocourek Sean měl problémy s močením. Proto jsem neváhala s návštěvou veterináře. Vybrala jsem jednu lékařku v našem okresním městě. A nestačila jsem zírat, když jsem vstoupila do její ordinace. Takový nepořádek, takový chaos a špínu jsem v životě neviděla. Styděla jsem se za ni, nicméně jsem zůstala. Sdělila jsem jí zdravotní potíže svého kocourka, ona se rozhodla jej vycévkovat. Musela jej uvést do umělého spánku. Když jsem viděla, s jakými potížemi lékařka hledá uspávadlo, přehrabovala se v odpadkových koších, nakonec něco našla a Seana uspala, nabyla jsem nedobrého tušení i nedůvěry k veterinářce. Musela jsem z ordinace pryč. Čekala jsem dobré dvě hodiny, lékařka přijala dalšího pacienta, byl to muž se psem. Slyšela jsem, jak si spolu povídají, bylo mi záhadou, jak se může věnovat mému nemocnému Seanovi, byla jsem plná napětí i nedůvěry, jak zákrok dopadne. Po dlouhém čekání mě lékařka poslala do laboratoře v místní okresní nemocnici, abych tam předala vzorky k odběru. Další návštěva v nemocničním zařízení s interiérem, jenž si ničím nezadá s nemocnicí za vlády komunistů. Na druhé straně musím alespoň uvést, že nemocniční personál sice působí velmi unaveně, ale je velmi vstřícný a ochotný.

Seana jsem si od veterinářky vyzvedla po dlouhých třech hodinách čekání. V noci jsem nemohla spát, nemohl spát ani můj druhý kocour Filip, jemuž je deset let. Ráno jsem vstala brzy a první cesta vedla k Seanovi. Nejevil známky života. Měla jsem pocit, že jsem až přespříliš životem zkoušená. Jak toto zvládnout? Nezbylo mi nic jiného než vzít Seana a vyhledat veterináře, který funguje. Veterinářce, která zákrok provedla, jsem se nedovolala. V našem městě nikdo neordinoval, proto jsem si na internetu vyhledala veterinární kliniku a jela až tam. Docela se divím, že jsem tuto dlouhou cestu zvládla.

Na klinice mi potvrdili, že Sean zemřel. Zřejmě to bylo díky nevhodně nasazené narkóze, již Sean dostal. Strašně jsem tam brečela a vyčítala si, proč jsem rovnou nevyhledala zařízení, které poskytuje špičkovou péči. Je sice drahé, ale vyplatí se. 

I tohle je jedna z podob, jak se žije v České republice. Navštívíte-li veterináře, musíte mít připravený nemalý obnos peněz. To by se dalo zvládnout. Ale už hůř se zvládá, když veterinářka, jež má problém s hygienou a nepořádek je jí vlastní, nese zodpovědnost za smrt vašeho domácího mazlíčka. Co si na ní vezmete.--