další blog autorky potvrzuje, že autorce nejde o lítost nad kourkem

Dovedu se vcitit do vasich pocitu. Vloni mi odesla moje ctyrnasobna siamska sampionka, povahove skvele domaci zvire, 15 let. O veterinarske peci se radeji nezminuji.

To je moc smutné a Seana mi je velmi líto.

Bydleli jsme na malém městečku (necelých 5 tisíc duší) a veterina tam byla na skvělé úrovni. Měla jsem porvé obavy, protože pan doktor měl pověst skvělého "kravího a koňského" praktika, ale po pěti minutách bylo po strachu. Úžasný přístup, nenásilné navázání kontaktu s malým zvířetem (notabene náš kocour se s nikým cizím nebavil, většina světa byla po jeho velkopanskou úroveň, to víte, ruská modrá, carský rod). Vždycky je to o lidech, bez ohledu na místo, kde pracují. Je to o slušnosti, odpovědnosti, profesní hrdosti a cti ... kdo to v sobě nemá, pohoří i na velké klinice s luxusním vybavením na světové úrovni.

Také mám zkušenosti s veter. vČechách. Náš boxer skočil pod auto a vet. nás ujistil, že je v pořádku, to je jenom naražené. Týden umíral a my jsem byli uchlácholeni vet., že to nic není. Když už jsme ho vezli k jinému vet., tak už bylo pozdě. Ale ani tam nepomohli, byla noc, abychom přijeli ráno. Rána se už boxerek nedožil, bylo mu osm let.

Mám zkušenost s veterinou opačnou. Paní doktorka nám tenkrát zachránila kočku. Je to o konkrétních lékařích, ne o tom, jaká je úroveň veteriny v ČR.

Vašeho kocourka je mi líto. Stesk nad rozdílnou kvalitou péče chápu, ale... Špičkové pracoviště v Praze, bude mít několikanásobně větší úspěšnost než na vesnici v Bílých Karpatech. Všechno má svou cenu, i bydlení ve městě či vesnici. Jinak v závěru říkáte, co si na veterinářce vezmete. Žijeme ve státě, kde existují nástroje jak se domoci svých práv. Odpovědnost veterináře je podobná jako u lékaře, tzn. pokud z nedbalosti poruší své povinnosti, odpovídá za vzniklou újmu a je v rámci veterinární komory pojištěn. Vy máte řadu možnosti, kam se obrátit se žádostí o náhradu vzniklé újmy. Život kocourkovi to samozřejmě nevrátí, ale tyto kroky pomáhají v tom, že viník se pro příště snaží podobných chyb vyvarovat a zachráníte tak někoho dalšího. Děláme si často legraci z toho, jak to funguje například v USA, kde se podávají žaloby kvůli každé hlouposti. My jsme druhý extrém. Tím, že nad těmito věcmi Češi mávnou rukama a nechtějí obětovat čas, věci se nemění, procesy zkostnatělé a lidi dělají chyby stále dokola a jsou v klidu, protože jim hrozí minimum následků. Hezký den

I když se to nemusí kdekomu zdát, svůj život bych označila za velmi smutný, ale s pozitivním nadhledem

Zdroj: https://helenavlachova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=7...

Paní Vlachová, jako dlouholeté kočkomilce je mi moc líto Vašeho kocourka. Co ovšem nechápu, je, že máte ještě jednoho 10letého a za celou dobu neznáte ve svém městě veterináře, ke kterému máte důvěru, netušíte, kolik stojí veterinární vyšetření, nechodíte zřejmě na očkování, které sice povinné není, ale doporučuje se i u domácích koček, neprovádíte odčervování / je pravda, že to můžete provést doma/, a pak, v případě potřeby, zrovna narazíte na neschopného veta. Poté vyhledáte kliniku, kde Vám potvrdí smrt domácího miláčka, a teprve pak jste v údivu, kolik veterina stojí. Shrnuto: opět potřeba si kopnout do čehokoliv - vybvení okresní nemocnice, neschopnost veterinářky...

Btw. sdělení v perexu mnohé vypovídá a odpovídají tomu také Vaše blogy. Opravdu smutný život, ale jen vinou toho, že vidíte jen negativní věci, a vidíte je i tam, kde žádné nejsou.

Bordelářka veterinářka je možná šílená - nepořádek abnormální napovídá, že člověk má nějaký psychický problém. Zážitky s českými nemocnicemi ovšem mohou být takové, že tam člověk pokud nemusí, neleze - zažil jsem, když jsem měl problém se sluchem a čekal v čekárně v FN na Karláku na ORL. První mě překvapilo, že ženská sedící k příjmu ve skleněné kukani je rozezlená nad tím, že ji špatně slyším. Opravdu velmi absurdní situace. Dnes ji vnímám komicky. Pak mě tam nechali asi hodinu, dvě čekat, ale bylo to i antropologicky zajímavé, protože přivezli asi dva snad umírající lidi v zuboženém stavu - když jsem je viděl, bylo mi jasné, že lepší než tohle, je, přátelé, sebevražda, nejlépe průstřel mozku.

Chudáček malý, měl teprve rok, to je mi líto. Upřímnou soustrast

V první chvíli (vlastně jen při přečtení nadpisu) jsem snad poprvé vůči vám pocítil potřebu sdílení. Pak jsem ale nevěřil vlastním očím!

Vy jste smrt kocourka (je-li ovšem ta informace vůbec pravdivá) naprosto zneuctila. Použila jste ji vlastně jen jako záminku k další vaší patologické potřebě kdeco kritizovat a šířit nenávist. Očekávaný a předpokládaný smutek nad ztrátou kocourka ve vašem blogu není ani náhodou.

Nevím, jestli je vaší motivací pro psaní blogů provokace, nebo zda jste zralá na odbornou pomoc.

Oba případy si však zasluhují vážné zamyšlení na sebou samou.

+ Podotýkám, že jsem smrt svého 1,5 letého kocourka před 7 lety zažil. Bylo to pro mne neskutečné hoře, s nímž jsem se dlouhé měsíce jen těžko vyrovnával.

Proto absolutně nechápu, jak někdo může při téže zkušenosti napsat takto cynický blog! Blog, v němž není ani stopy po opravdovém, bytostně prožívaném smutku.

No ale jestli jste ho měla ráda a měl se u vás dobře...