Kolonizátor

Zpověď ženy, která, ač vzdělaná, podléhá partnerovi, jenž je k ní hrubý, v sexu preferuje nezvyklé praktiky, postupem času snižuje její sebevědomí a ona těžko hledá cestu ze vztahu ven.

Motto"Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala." (Píseň písní, Odvaha lásky)

Kdybych se měla pojmenovat, pak bych se označila kolonií, možná bych ještě dodala kolonií hlouposti. Mým kolonizátorem je Pepan, muž, jehož jsem potkala náhodou, když jsem se jednoho dne ocitla na pohotovosti s pořádnou angínou. Vlekla jsem se domů, Pepan jel kolem mě, zastavil a zeptal se mě, zda potřebuji někam odvézt. A tak vše začalo.

Byla jsem po rozchodu s Tomášem, hodně mě to vzalo a pořád jsem zdravotně klempírovala, pro muže typu Pepana jsem se stala snadnou kořistí. On pracuje jako topič v místní nemocnici, já pracuji jako likvidátorka škod v jedné zahraniční pojišťovně. "Můžeme si tykat?" nabídl mi hned v samotném počátku našeho seznámení. "Kde vlastně bydlíš, jsi sama, nebo někoho máš?" vyzvídal a já se mu zpovídala. Mluvila jsem o svém vztahu s Tomášem, žili jsme spolu čtyři roky, on pak ze vztahu vycouval, když jsem začala mluvit o dětech a manželství. Nechtěl se vůbec vázat a zdůvodňoval to tím, že sám není v životě ukotvený, že se může stát, že odejde pracovat do zahraničí, jeho snem byl New York. Protože se chovám jako husa pitomá, vše jsem mu zbaštila, přitom mi mohlo dojít, že za vším není žádná Amerika, ale Alice, jeho asistentka. Vše jsem na sebe tzv. vyblila, když jsem Pepana pozvala k sobě, on si mě zmapoval hned v samém počátku a věděl jak na mě. Můžete být vzdělaní, ale to nic neznamená, když jste na život hloupí. A to já bezpochyby jsem.

Jsem v situaci, kdy mám strach, permanentní strach ze sebe a ze svého partnera, s nímž jsem po měsíci začala žít. Nabídl mi, že se k němu můžu přistěhovat a svůj byt pronajmout. Ve všem jsem ho poslechla, vlastně se chovám jako moje matka, ta tátu na slovo poslechne, já jsem se tak stala pokračováním její submisivnosti. Až se za sebe stydím, co vše si nechám líbit. A to jen z jednoho prostinkého důvodu. Neumím a hlavně nechci být sama. Navíc se mi Pepan fyzicky velmi líbí, i když je obyčejný topič v nemocnici.

Vyžadoval po mně sex po první schůzce, a já, opravdu husa pitomá na druhou, jsem se nebránila, protože jsem byla plná strachu, že by mě mohl nechtít. Nastavil striktně pravidla, podle nichž se má náš sex odvíjet. Musím s ním spát každý den, musím být v intimních místech vždy dokonale oholená, musím přistoupit jen na anální sex, přičemž mi do vagíny zavádí vibrátor. Zatímco já z toho nemám nic, spíš hrůzu, on se na mém těle ukájí. (Zakázala jsem si chodit na gynekologii, bojím se, že by se mě mohl můj lékař zhrozit, kdyby viděl, jak vypadám). Nepřipadá v úvahu, že bych mu řekla ne, to mě varoval, že bych prý také mohla jednu slíznout, že si s ženskou umí poradit. Zdá se mi to zběsilé a nikomu bych nic neřekla, jak se cítím, navenek to vypadá, že mám pěkného chlapa, kamarádky mi mohou závidět, přitom jsem moc krásy nepobrala, mám nadváhu a uhrovitou pleť. Navíc je Pepan žárlivý a já musím být z práce ihned doma, nesmím se nikde zdržet, hned jít domů a připravit mu teplou večeři. Ráno musí být v pět v práci, pro mě z toho plyne nová povinnost, připravit mu snídani do postele a zabalit mu svačinu. Proč jsem tak hloupá a neumím být sama? Vždyť nejsem vůbec šťastná, proč se tolik bojím samoty? Jestliže máme mít v práci nějakou outdoorovou aktivitu, team building, omlouvám se, že se nemohu zúčastnit, říkám, že je moje máma vážně nemocná, že de facto umírá a každý den mě potřebuje. Hrozím se sama sebe, že tak odporně lžu. Vždyť mě za to může stihnout trest.

Každou středu chodí Pepan do hospody, vlastně je to jediný den v týdnu, kdy s ním nejsem povinna spát. Ale zase tu platí tvrdá pravidla. Když přijde, musím spát, nesmím se dívat na televizi, či být vzhůru, stalo se jednou, že přišel, a já si v kuchyni četla, on se ke mně přiřítil a stiskl mi krk, že jsem měla pocit, že mě snad zaškrtí, že jsem si prý dovolila moc, když jsem neuposlechla jeho rozkaz. V tu dobu bylo venku parno, každý den pořádný pařák a já do práce přišla v pleteném roláku, nemohla jsem se nikomu ukázat s krkem plným modřin, všichni na mě zírali jak na cvoka, vždyť já cvok jsem, když si to vše nechám líbit.

Neumím si představit, že bych Pepana neměla mít. Dnes jsem od něj dostala sms, v níž stálo "Jaruško, mám tě strašně rád, hlavně tvá prsa." Jmenuji se Vladěna. Projela mnou taková bolest, když jsem si tu sms přečetla, a aby toho nebylo málo, další sms nenechala na sebe dlouho čekat. "Přijdeš za mnou zítra do práce, víš, Jaruško, nikdy jsem žádnou ženskou nechtěl jako tebe." Úplně mě to rozhodilo, v práci jsem se omluvila s tím, že musím jít navštívit nemocnou mámu, že se jí přitížilo. Pepan se mnou spí doma a přitom za ním chodí ženské do práce, aspoň ta Jaruška určitě.

Teď bloumám kolem řeky a nevím, co mám dělat. Byt mám pronajatý, žiji s kolonizátorem, kterého se bojím, který mi je navíc nevěrný s jakousi Jaruškou, v práci lžu, jsem každý den vydávána na pospas úchylným sexuálním choutkám svého partnera, při pomyšlení na anál se mi chce zvracet. Moje emoce jsou nemocné, rozumu na život jsem moc nepobrala, když si tohle vše jako vysokoškolačka nechám líbit, ale tady nehraje roli, jestli jste studovaní, či ne, jak už jsem řekla, mám nemocné emoce. Měla bych vyhledat pomoc terapeuta, aby mi pomohl, protože jinak za sebe neručím, jinak se zblázním z toho, že nechci ztratit muže, jenž se mnou nakládá jak s onucí. Snad z toho bude cesta ven, ale při pomyšlení, že bych ho neměla mít, se mi nechce žít. Proč se mi Pepan tolik líbí, proč se mi líbí jeho úsměv, když je ve skutečnosti tak krutý? Říkám si to, ale jakmile ho vidím, stane se ze mě paní Nikdo, žena nulové hodnoty, a dávám mu za pravdu, že můžu být ráda, že mě vůbec někdo chce, že mu mám za to být vděčná, a já to tak beru, opravuji, chci to tak brát, vlastně by mě žádný chlap kromě Pepana nechtěl...