Významné vodní stavby V březohorském a bohutínském revíru

  Tradice těžby kovů na Příbramsku sahá hluboko do minulosti. První doložitelná zmínka o ní se objevuje v listině z 21. dubna 1311 v níž jistý Konrád z Příbramě a jeho synové Jindřich a Mikuláš, darují huť zbudovanou vlastním nákladem biskupství. Právě tehdy, před téměř sedmi sty lety, se začala psát historie hornictví na Příbramsku (i když z nálezů je více než jasné, že dolování má v regionu tradici daleko delší). Nyní se ale zaměřím na specifičtější oblast, i když bezvýhradně s hornictvím spjatou, a sice na budování vodních děl v březohorském a bohutínském těžebním revíru.

Vodní díla a hornictví byla spjata od počátků. Ke stavbám rozsáhlých nádrží na Příbramsku v průběhu 18. a 19. století dochází zvláště proto, že v dolech byly problémy se spodní vodou, která často tyto doly vytápěla a způsobovala horníkům nemalé potíže, obzvláště v dobách sucha, kdy nebylo možno přivádět vodu povrchovou jako energetický zdroj k pohonu čerpadel. Právě proto byl řešen problém s nedostatkem povrchové vody výstavbou již zmíněných rezervoárů. Pak tedy voda přiváděná z vybudovaných nádrží poháněla vodní kola k odčerpávání podzemní vody a v neposlední řadě také důlní stroje a zařízení. Ale nejen povrchová voda přiváděná k vodním kolům sloužila k odčerpávání vody z dolů, byly to také tzv. dědičné štoly, nazvané tak proto, že je razilo i několik generací horníků, dodnes jsou známy dědičné štoly z dolů ve Velké Británii, ve Francii, na Slovensku atd. a u nás. Konkrétně na Příbramsku je nejdelší Dědičná štola (původně štola Císaře Josefa II.) ražená v průběhu let 1789 až 1859 v délce téměř 22 km.

Jak již bylo řečeno, voda byla v mnoha případech prakticky jediným energetickým zdrojem, ale dlužno podotknout, že často nebylo možné vybudovat síť vodních nádrží přímo v místě dolování, proto se přistupovalo k praxi budování vzdálenějších vodních nádrží důmyslně postavených v různých nadmořských výškách, což je i případ Příbramska. V těchto rezervoárech docházelo k akumulaci vody z nejrůznějších lokálních pramenů, ale i vody dešťové, která odtud byla odváděna důmyslným systémem kanálů, struh a štol přímo do provozních prostor dolů.

Příbramský vodní systém ve své době zaujímal výlučné místo a to nejen v monarchii ale v celé Evropě, což vyplývalo z potřeb březohorského revíru, který v 19. století patřil mezi nejvýznamnější báňské velkoprovozovny v Evropě a v případě hlubinných dolů i na světě.

Od poloviny 19. století bylo Příbramsko po desetiletí hlavním producentem stříbra a olova ve střední Evropě. V 80. a 90. letech 19. století se zde vytěžilo dokonce 97,7 % celé rakousko-uherské produkce! Jestliže v období let 1831 - 1840 bylo v březohorském revíru vyrobeno 60 762 kg stříbra a 8 170 t olova, od roku 1841 do roku 1850 se produkce zvýšila již na 83 699 kg stříbra a 9 570 t olova. V roce 1885 docílil příbramský horní podnik vrcholné výroby olova ve výši 5 981 t. Do roku 1886 vystupňoval roční výrobu stříbra na 35 539 kg a roku 1896 dosáhl do té doby nejvyššího výtěžku 41 797 kg. (http://www.muzeum-pribram.cz/bylo/05amgkov/prilohy/drkolnov.html)

I přes harmonický a dynamický proces rozvoje důlní činnosti byl první parní stroj v březohorském revíru instalován v roce 1846, další parní stroje poté následovaly, ale z ekonomickým důvodů byla k pohonu většiny strojů stále využívána vodní síla.

Jak už bylo řečeno, se stavbou vodních děl v povodí říčky Litavky se započalo již v 18. století a to konkrétně stavbou Vysokopeckého rybníka na počátku 18. století, který byl budován původně pro potřeby železářské pece a hamru v nedaleké osadě, nazvané proto později, Vysoká Pec asi 4 km od Březových Hor. Mezi lety 1768 a 1770 byly provedeny úpravy tohoto rybníka pod dohledem rybníkáře Matěje Blažka. V roce 1811 byla pak zvýšena a prodloužena hráz, aby se tak docílilo zvýšení kapacity rybníka.

I druhý rybník pochází ještě z 18. století (konkrétně z let 1780-1783) a sice rybník Vokačovský (později a až do dnešních dnů nazývaný spíše Drozďák), pojmenovaný podle dozorců nad vodním hospodářstvím dolů. Byl budovám pod dohledem tehdejšího hormistra Jana Antonína Alise. V současné době je vypuštěn a čeká na rekonstrukci.

Ani kapacita výše zmíněných nádrží narůstající důlní činnosti nestačila, v roce 1818bylo proto přikročeno ke stavbě dalšího vodního díla nedaleko obce Láz asi 8 km od Příbrami. Dokončovanou stavbu obhlédl v roce 1822 arcivévoda František Karel, po kterém byl také rybník pojmenován, nicméně do paměti obyvatel se zapsal svým jednoduchým názvem - Lázský. Koruna jeho 245 m dlouhé hráze je na kótě 643,30 m.n.m., výška nad údolím 15,7 m. Při výšce hladiny na kótě přelivu má nádrž objem 829 tis. m3 a zatopená plocha je 15,5 ha. Výpustné zařízení nádrže tvoří potrubí, které je zaústěno do štoly. Max. kapacita výpustí je 2 x 1,35 m3/s. Bezpečnostní přeliv ve tvaru kašny pojme 17 m3/s vody. Přelivná hrana na kótě 641,35 m.n.m. má délku 20 m.

V letech 1851-1853 realizovali bratři Kleinové další vodohospodářský projekt tzv. Žofínský rybník (pojmenovaný po arcivévodkyni Žofii, manželce arcivévody Františka Karla) nyní známý jako Pilský asi 2 km od Lázského rybníka. Nicméně již rok po svém dokončení v noci 22. června 1854 se rybník přeplnil vodou a začal se trhat. Kurýři na koních objížděli vesnice a varovali obyvatele před blížící se katastrofou. Záplava vody se prohnala Bohutínem, Vysokou Pecí a Podlesím, kde napáchala mnoho škod a zmařila dva lidské životy. Hráz byla poté v roce 1856 opravena a následně byl zbudován odtok, aby k přeplnění rybníka již nikdy nedošlo. V současné době rybník slouží jako rezervoár pitné vody pro Příbram a okolí, stejně jako výše zmíněný Lázský. Vzdouvací objekt tvoří přímá zemní hráz z hlinito-písečné zeminy. Délka hráze je 380 m, výška nad údolím je 17,3 m a šířka v koruně 5,0 m. Hráz je na koruně průjezdná, kóta 673,10 m.n.m. Štola, ve které je výpustné potrubí a odběrné potrubí pro vodárenské účely, je v pravé straně hráze. Bezpečnostní přeliv v levé straně hráze má délku 24,8 m, kóta přelivné hrany je 671,80 m.n.m. Kapacita přelivu při tloušťce přepadového paprsku 0,5 m je 14,0 m3/s. Při hladině na kótě přelivu má nádrž objem 1,6 mil. m3 a zatopená plocha je 20,7 ha.

Posledním báňským rybníkem v revíru je tzv. Hutnický (někdy též Hutní) rybník v Obecnici na soutoku Litavky a Obecnického potoka, zbudovaný ke konci 18. století pro potřeby zdejší huti.

Vodní systém březohorského a bohutínského revíru vznikal v průběhu 18. a 19. století a po svém dokončení stanul na prvním místě v českých zemích  (konkurovat mu mohl jen systém kolem Padrťských nádrží, zřízený díky výrobě železa v brdské oblasti). V 50. letech 19. století nemělo toto báňské dílo v Čechách obdobu. U větších nádrží bydleli celoročně v malých domcích strážci a také spojovacím struhám byla věnována náležitá pozornost, nejméně jednou ročně byly důkladně čištěny a některé úseky byly v zimních měsících zakrývány proutěnými poklopy. Pět vodních nádrží se kapacitně blíží třem miliónům metrů krychlových a během své činnosti bylo schopno dodat pro potřeby báňského průmyslu až 15 mil. m³ vody ročně. Délka náhonových a sběrných struh, jejichž zbytky můžeme stále obdivovat v lesích kolem nádrží, činila téměř 90 km.

Zdroje:

http://www.muzeum-pribram.cz/bylo/05amgkov/prilohy/drkolnov.html (1.12.2007)

Karel Valta: Po stopách utrpení a slávy hornictva na Příbramsku (2. rozšířené vydání, 1936)

Kolektiv autorů: Město stříbra a slávy starých hornických tradic (Příbram, 1966)

http://municipal.cz/turistika/rybnikpilsky.htm