Věrnost v srdcích díl 9

...Lucien sledoval tábor pod hradbami. Zdálo se, že se tam nic ani nepohne, ale on měl už od rána dojem, že se tam pokradmu cosi chystá.

Myron stál teď již po jeho boku a stejně tak Adam, který přišel před chvílí a zdál se být téměř vyděšený. Lucien se neodvážil poukázat na ten kradmý pohyb, který tušil mezi stany. Bylo odpoledne a tak jak Adam řekl, přestávalo pršet. Lucien sledoval s obavou pohled Adama z Karditu, který byl upřen na trhající se mraky jemně prosvětlované sluncem.
„Už jsem skoro zapomněl, že existuje,"prohodil Adam a znělo to téměř bezstarostně.
„Jak dlouho pršelo?"
„Nikdo to nepočítal," řekla Ada a položila Lucienovi ruku na rameno.
„To je škoda," řekl Myron.
„Něco se tam dole děje," zaznamenala Ada pohyb v táboře a Lucien si přál, aby to byla nebyla vyslovila. Dokázal si představit, co takové zjištění vyvolá.
„Svinují zástavu Xavera de Rigent a Roberta ze Sèelk," řekl Adam lhostejně.
„A vyvádějí koně..."
„Dojdu pro Jana," řekl Adam a seběhl ze schodů na nádvoří. „Ať se připraví střelci!" zavolal ještě nahoru a zašel do budovy.

Xaver stál uprostřed jemného mrholení, které zbylo z deště a sledoval, jak vojáci jeden po druhém skládají své věci. Tábor nikdo neskládal. Nepotřebovali ho na cestu. Přespat mohou i pod širým nebem. Robert se čas od času objevil, aby vydal nějaké rozkazy. Jediný, kdo stál byl světlovlasý mladík - důstojník, který tu Xavera uvítal. Xaver došel až k němu a shledal, že mladíkova tvář je stažená a nepřístupná. V očích se mu blýskalo a nebylo pochyb, že s tím, co se zde děje, nesouhlasí.
„Vy nesouhlasíte s tím, co se tu děje?"
„Proč bych měl, výsosti?"
„Protože je to dobré řešení."
„Vám připadá jako dobré řešení nechat tady tábor a zásoby pro stovky vojáků a oddíly čítající tři sta mužů napospas?"
„V dané situaci - ano."
„Tak to jste šťastný muž, výsosti."

Adam zaklepal na dveře ložnice. Byl roztřesený. Stále slyšel Sibylina slova a netušil jestli to tajemství unese, jestli dokáže nesdělit Janovi, co Sibyla spáchala. Po chvíli šustotu se otevřely dveře a objevila se Eleonora. Rozpuštěné, ještě vlhké, vlasy jí splývaly přes ramena. Usmívala se. Byla ve tváři zrůžovělá.
„Je tu Jan?"
„Ovšem, ale spí."
„Budeme ho muset vzbudit," řekl Adam a Eleonora přikývla. Vešli do pokoje. Eleonora si sedla na postel a políbila manžela na čelo. Adam měl dojem, že ještě nikdy neviděl Jana tak šťastného. Spal přikrytý lehkou dekou, klidně oddechoval, jemné vlasy rozházené po polštáři. Adam viděl ve tváři svého bratra skutečnou lásku.
„Nechte ho spát," řekl Adam. „Můžete jít se mnou vy, veličenstvo?"
„Kam?"
„Na hradby."

Eleonora se v tichosti oblékla. Vlasy nechala rozpuštěné a vyšla s Adamem na nádvoří. Všichni byli na hradbách, už nepršelo, snášelo se jen drobounké mrholení. Když vystoupala po schodech nahoru na ochoz, cítila, jak se jí třesou kolena. Na nic takového nebyla připravená. Podívala se na Luciena, jediný pevný bod v zástupu spíše cizích tváří. Usmál se na ni a pak se uklonil. Myron se na něj zmateně podíval a stejně tak několik dalších mužů.
„Eleonora vévodkyně z Karditu, dědička královské koruny," řekl Lucien, když se narovnal.
„Veličenstvo," řekl Adam a s úsměvem Eleonoře pokynul, aby přistoupila k zábradlí. Byla ráda, že se může opřít. Cítila se velmi unavená a raději by ležela v teplé posteli vedle Jana. „Lucien vám řekne vše, co potřebujete vědět."
„Sbírají se," řekl Lucien. Podívala se na něj zmateně a rozbušilo se jí srdce.
„Ale stany nechávají být," pronesl tvrdě Myron a změřil si Eleonoru přísným pohledem.
„Nechají tu oddíl?" zeptala se a její nohy pomalu začaly opět ztrácet na krátko nabytou stabilitu.
„Pravděpodobně. Chtějí tu nechat pataře," řekl Lucien a sledoval, jak se Eleonora sotva znatelně třese.
„Jako u dobytka, chtějí, aby nás zaměstnával? Než přijde čas vyrovnat si s Janem účty?"
„Ano, veličenstvo."
„Několik desítek mužů udrží naši pozornost a nedovolí nám dostat se z hradu, ale nemůžou odolat přesile, která přijde."
„Jak víte, že to bude přesila, pane?" zeptala se ostře Eleonora, nechápaje, kde se v ní najednou vzalo odhodlání a síla. Viděla, že Myron zbledl.
„Hraběnka by neposlala další oddíl čítající jen padesát mužů, bude jich několik set..."
Přikývla. „Dejte pozor ať se nepřiblíží, zbytečně na ně nestřílejte, pokud se stane něco neobvyklého..."
„...Přijdu," řekl Adam a poklonil se. Usmála se na něj.
„Smím vás doprovodit?"
„Jistě, Luciene, budu ráda."

Myron se díval za odcházející dívkou, ve které ještě před chvílí viděl téměř dítě. Nyní věděl, že je to zralá žena a dědička trůnu. Nemohl pochopit, proč se o tom nikdo nemínil. Adam stál vedle něj a upíral na něj pohled.
„Proč?" vydechl Myron a obrátil se k Adamovi.
„Protože je dcerou posledního vévody, poslední z královské krve. Je v ní víc, než je na první pohled znát. Dokáže milovat, ale jsem si jist, že stejně tak nenávidí svého nepřítele."
„A ji miluje její manžel," řekl Myron.
„Ano, velmi."
„Proč nepřišel sám?"
„Spí," odvětil prostě Adam a usmál se.
„Je velmi silná. Velmi chytrá a zřejmě ví, co chce."
„Chce mír. Nevím jestli chce vládnout, ale rozhodně touží po míru a klidném životě."
„To jsou vysoké cíle."

Robert sledoval jak se sbírá vojsko. Muži vodili své koně co nejdál od hradeb a on si stále nebyl jist, jestli tentokrát nedělá chybu první. Měl strach, že se stane něco nepředvídaného.
„Jsme připraveni k odjezdu, pane," oslovil ho jeden z vojáků.
„Zatím to neříkejte knížeti," odpověděl Robert a šel hledat Tristana.
Nalezl ho u stanu se zásobami. Stál a díval se do neznáma. Robert k němu přistoupil a mlčky se zadíval totožným směrem.
„Už jste připraveni na cestu?"
„Ano."
„Dávej si pozor na všechny kolem sebe."
„Budu."
„Pokud se mi něco stane, řekni tomu hošíkovi, nebo holčičce, co se vám narodí, kdo jsem byl."
„Nic se ti nestane. Co nejdříve se vrátím a dobijeme hrad."
Tristan se hořce usmál.
„Hodně štěstí, Roberte. Snad máš pravdu. Patařina je můj obor, vyznám se v něm."
„Jsi nejlepší patař jakého znám," řekl Robert a odešel.

Robert seděl na koni a díval se na svoje šiky, které se obtáčely kolem malého hrádku na hranicích království. Všechno kolem něj vířilo v očekávání porážky rebelů, kteří se s nepočetnou posádkou skrývali v usedlosti. Díval se jak se smyčka kolem jejich útočiště neprodyšně uzavřela.
Nedaleko odtud byla vesnice. Nad střechami domů se hrůzně tyčila polorozpadlá věž vypáleného kostela. Robert se na ni zahleděl, ale hned zase odvrátil zrak od toho pochmurného obrazu.
Schylovalo se k večeru, vojáci zapalovali ohně. Útočit na hrádek teď nemělo cenu. Robert měl za úkol čekat. Čekal tedy. Procházel mezi vojáky schoulenými u ohňů a poslouchal jejich rozhovory.
„Nemá cenu tu být s tak velkým vojskem," pronesl mladíček sedící u sálajících plamenů, které osvětlovaly jeho až žensky krásnou tvář, kterou nehyzdila jediná jizvička a které propůjčovaly podivně ďábelský lesk jeho očím.
„Proč myslíte?" zeptal se Robert a posadil se k jejich ohni. Příjemně mu hřál do obličeje a na nastavené dlaně.
„Protože oni se tam ubrání. Mají střílny kolem dokola, nedostaneme se blízko, pokud nechcete mít velké ztráty."
„Co navrhujete?"
„Nechte tu malý oddíl, pod mým velením, unavím je."
„To by bylo příliš riskantní."
„Věřte mi," pronesl mladíček a podíval se Robertovi přímo do očí.

Robert dal rozkaz, aby většina vojska ještě v noci odjela do svých základen. Měl strach, že dělá chybu. Ráno opět seděl na koni a díval se, jak mladý Tristan vede oddíl třiceti mužů k hradbám. Jeli tryskem. Vzápětí se ozvala palba. Několik obránců na hradbách bylo zasaženo střelami mužů, kteří kryli Tristanovi a jeho mužům záda. Něco takového Robert neviděl. Věděl, že se taková taktika používala, ale netušil, že by byl ještě někdo, kdo ji ovládá. Teď viděl, jak účinná je.
Po několika dnech byl hrádek dobyt devadesáti muži, kteří tu zbyli z velkého vojska. Tristan seděl na trávě a díval se, jak odvádějí rebely. Rukáv měl zrudlý krví, ale přesto se usmíval. Robert k němu přistoupil a posadil se vedle něj.
„Spokojen?"
„Ano, tohle bylo..."
„Je to příliš riskantní, měl jste pravdu, ale vyplácí se to."
„Kdo vás zranil?"
„Jeden ze střelců. Nic to není."
„Jak se jmenujete?"
„Tristan Le Quirunt."
„Tohle byla mistrovská práce. Vyhrál jste bitvu."
„Pro vás, pane."

„Jak je to ještě daleko?" zeptala se Viola a podívala se na bratra, který seděl vedle ní v trávě pod několika stromy.
„Tři dny cesty."
„Co nás tam čeká?"
„Knížecí vojsko," odvětil Viktor a vstal. „Máš strach?"
„Asi ano."
„Říkal jsem ti, ať nejezdíš. Je to příliš riskantní."
„Ale já jsem musela. Musela jsem, protože tě nehodlám zase ztratit," odvětila a vzhlédla k Viktorovi, jehož rysy se už ztrácely v narůstající tmě.
„Řeknu někomu, aby ti tu rozdělal oheň."
„Ty se bojíš, že už bude pozdě? Že už neuvidíš nikoho z těch, cos nechal na Karditu?"
„Violo," řekl třesoucím se hlasem. „Nepátrej po mých pocitech. Nechci o ničem takovém mluvit. Nechci si připustit, že by mohlo být pozdě."

Kancléř seděl v trůním sále a kochal se pohledem na knížecí trůn, který se před ním tyčil. V mysli mu zatím vzkvétal plán, jak ho přeci jen dostat pro sebe. Jeho syn, jediný, kdo se uvolil kandidovat na knížete, ho zradil, ale nebyl čas na takové úvahy. Xaver zahájil občanskou válku. On mu má být protivníkem a tak se také stane.
Rozletěly se dveře a dovnitř vtrhl jeden z vojáků. Bylo na něm znát, že má za sebou rychlou a dlouhou jízdu. Nikdo ho neuvedl. Kancléř byl zmatený. Vstal ze svého křesla a díval se na vojáka, který před ním padl na kolena.
„Pane," začal udýchaně a vzhlédl ke kancléři. „Pane, přísahám, že jsem vám zůstal věrný, a proto jsem zde."
„Ano?" kancléř stále nechápal, co se stalo.
„Kníže vás sesadil z úřadu a na vaše místo dosadil vikomta Roberta. Nikdo se to nemá dozvědět, dokud nepřijedou..."
„Tebe někdo poslal?"
„Ne. Jel jsem sám a z vlastní vůle."
„Viděl tě někdo?"
„Nevím, pane."
„Pokud ano, pověsí tě za vlastizradu a dezerci. Nechtěl bych být na tvém místě."
„Dovolte pane, abych směl zůstat u vás."
„Nejsi dost spolehlivý, zradil's jednou zradíš i podruhé. Ne, nesmíš u mě zůstat, ale dovolím ti prokázat mi službu..."

Když se probudil, seděla vedle něj na posteli a hladila ho po vlasech. Usmála se na něj a vstala. Oblékl se.
„Třeba se nic nestalo," řekl a objal ji.
„Já vím, že stalo," odpověděla. „Měl bys jít na hradby. Knížecí vojsko se sbírá k odjezdu."
„Celé?"
„Ne, nechají tu pár desítek mužů a veškeré vybavení. Zdá se, že odjíždějí narychlo."
„Nechají tu oddíly?"
„Ano."
„Nesmíme zbytečně střílet..."
„Řekla jsem jim to."
„Komu?"
„Velitelům na hradbách."
„Tys tam byla?"
„Ano. Spal jsi. Nechtěla jsem tě budit a ani to nešlo," řekla. Usmál se na ni a políbil ji na čelo.
„Jsi královna, víš to?"
„Ale bez trůnu a bez království."
„To se změní. Pojď se mnou."

Adam se díval, jak se jezdci připravují k odjezdu. Několik set mužů knížecí armády se sebralo uprostřed pláně a vyrazilo směrem k hlavnímu městu. Ve stejné chvíli přišel na hradby Jan, držel za ruku Eleonoru. Jakmile vystoupila na ochoz muži kolem se uklonili.
„Co se děje?"
„Už odjíždějí," odpověděl Janovi Myron a ukázal na množství jezdců pod hradem.
„Ale nechali nám tu pataře," řekl Jan a podíval se na tábor, stále rozložený na pláni v blízkosti lesa. „Nestřílejte na ně, pokud se nedostanou moc blízko. Budou objíždět v malých skupinkách. Jsme příliš velcí na to, aby nás dokázali takhle porazit."
„Ale co když najdou chodbu?" zeptala se Eleonora a položila Janovi ruku na paži.
„Nenajdou."
„Je nechráněná."
„Nikoho nenapadne ji tam hledat. Cesta do hor je příliš nebezpečná, jak sama jistě dobře víš."
„Jak dlouho může ještě trvat, než přijedou?" obrátila se Eleonora na Myrona.
„Pár dní."
„Kolik mužů mohl za tak krátkou dobu Viktor sebrat?"
„Nanejvýš čtyři sta. Ale spíš méně. Veličenstvo, myslím, že byste měla jít do bezpečí."
„Myron má pravdu," řekl Jan a kývl na Luciena, aby odvedl Eleonoru do bezpečí.

Kancléř Malran otevřel kované dveře kobky, kde věznili muže, který kdysi byl mladíkem. Spolu s několika vojáky vešel dovnitř. Světla zapudila krysy do dalekých končin kobky. Uprostřed, daleko od dveří, které se nyní jevily jako obdélník světla vznášející se v nicotě, na studené kamenné podlaze, seděl muž. V jeho očích nebylo ani známky po životě, nebo čemkoli, co by se dalo nazvat existencí. Na obličeji a pod potrhaným oděvem byl viděl bezpočet drobných i hlubších jizev. Kancléř se nejprve zděsil, ale pak si dodal odvahy a nařídil, aby muže odvedli do vozu, který čekal před palácem.

Ve tmě zániku, která kolem něj neustále rotovala si všiml pruhu světla. Přál si, aby to byla smrt. Přál si, aby se stalo něco, co by ho vysvobodilo z kolotoče vlastní nenávisti. Nebylo úniku. Neustálá tma a pach v kopce ho doháněly k šílenství. Teď měl ale dojem, že se dočkal. Tmou se rozlehly kroky, ale on vnímal jen to neskutečné světlo, které prozářilo prostor i čas jeho zatracení. Zatoužil se zvednout a běžet k němu, padnout někde na prosluněné pláni a rozplakat se štěstím...
Cítil jak ho uchopilo množství silných paží a jak ho vlečou k prosvětlené bráně do pekel. Věděl, že nebe by nebylo tak krásné. Na rtech mu uvízla slova díků k Bohu. Nedokázal je vyřknout, na to byl příliš vyčerpaný.

Ráno se probudila a zjistila, že Janova polovina postele je prázdná a studená. Musel odejít už dávno. Venku se ozývaly hlasy a střelba. Vymrštila se z postele vzala si přes sebe jen velký šátek, který včera nechala na pelesti postele a vyšla na chodbu. Bylo chladno. Za dveřmi narazila na Luciena. Stál opřen o zeď naproti dveřím a zdálo se, že je duchem nepřítomen.
„Kdy odešel?" zeptala se příkře a vydala se chodbou do jídelny. Lucien ji následoval.
„Ještě před úsvitem."
„Jděte za ním, já tady ochranu nepotřebuji."
„Ale já mám být u vás, veličenstvo."
„Je to rozkaz, Luciene."
„Nemůžu," řekl a šel stále za ní.
„Proč?"
„Protože jsem slíbil, že na vás dám pozor."
„Tak za ním půjdu sama."

Tristan stál u střelců, kteří neustále zaměstnávali obránce hradu. Nechtěl jim dát ani chvíli oddechu. Sledoval jeden z oddílů, který se hnal tryskem kolem vodního příkopu a odlákával pozornost obránců.
Jednotka, která jezdila kolem hradeb se vrátila po několika minutách. Takové výjezdy nikdy nemají trvat dlouho. Tristan si nechal přivést koně. Teď povede svůj oddíl. Sám. Vyšvihl se do sedla a v čele oddílu vyrazil k hradbám.

„Nestřílejte na ty otravy dole!" zakřičel Jan a nabil. „Nestřílejte na ně, nemůžou nás prakticky ohrozit. Miřte na střelce u valu."
V ten okamžik se jedna z kulek zaryla vedle jeho paže. Polkl a vystřelil. Adam stál vedle něj a stále nedokázal pochopit, co se to tu děje. Kolem hradeb jezdily oddíly, které se pravidelně střídaly, ale oni měli střílet po těch vzdálených, kteří nepředstavovali nebezpečí vpádu.
Jeden z mužů na hradbách vykřikl bolestí. Jan se odíval tím směrem a kývl na dva další, aby ho dopravili na nádvoří. Když se otočil, uviděl, jak sem stoupá Eleonora.
„Co tu děláš?" zeptal se ostře, když stanula po jeho boku.
„Šla jsem za tebou," odpověděla a podívala se mu přímo do očí.
„Tady nemáš co dělat."
„Slíbila jsem, že s tebou budu v dobrém i zlém. Teď je náhodou to zlé, takže mě nevyháněj."
„Jdi do domu a nechoď ven. Je to tu nebezpečné..." téměř křičel. Střelba neustávala a jeho strach o manželku prudce rostl.
„Pro tebe snad ne?" Eleonora se lehce třásla a trhla sebou po každém výstřelu, ale nedokázala si připustit, že by měla Jana opustit.
„Jdi do domu!"
Eleonoře vstoupily do očí slzy. „Ne."
„Luciene, odveď ji," rozkázal Jan a odvrátil se od manželky.
Lucien chtěl Eleonoru odvést, ale ta se mu vytrhla a objala Jana. Políbil ji a přitiskl ji k sobě tak, že téměř nemohla popadnout dech. „Nechci, aby se vám něco stalo," zašeptal a pak ji zdvihl a položil Lucienovi do náruče.

Sibyla stála v jídelně a poslouchala střelbu. Co chvíli se napila z vysoké číše s vínem, která stála na stole po její pravici. U nohou jí ležel pes. Její mysl byla křišťálově čistá. Čekala, až nastane pravá chvíle, pak si s Eleonorou promluví.
Posadila se na křeslo v čele stolu a sevřela v ruce svůj amulet. V té chvíli vešel Lucien s Eleonorou v náručí. Postavil ji na nohy. Poklonil se a odešel. V Sibyle vzkypěl hněv.
„Dobré ráno," řekla Eleonora a posadila se. Vzápětí přišla služebná a přinesla oběma ženám snídani.
„Madam," řekla a položila před Eleonoru jídlo.
„Děkuji. Zařiď prosím, ať se dostane něco mužům na hradby. Jak je na tom ten raněný mladík?"
„Je v kuchyni madam a snad to nebude vážné," odpověděla služebná a zamířila k Sibyle.
„Přijdu se na něj podívat," řekla Eleonora a natáhla se pro krajíc chleba.
Služebná opustila jídelnu a Sibyla se dívala na svou švagrovou s neskrývanou nenávistí. Eleonora seděla naproti ní a zcela zjevně se o ni nezajímala. Ukusovala svůj chléb a zapíjela ho vodou. Sibyla se na chvíli věnovala své snídani, ale pak promluvila.
„Kdy hodláte dát zemi dědice?" zeptala se a zadívala se přes stůl na Eleonoru, která zrovna spolkla poslední sousto.
„Cože?"
„Řekla jsem to jasně, nebo ne?"
„Snažím se, aby to bylo brzy."
„Sama?" Sibyla se otřásla.
„Jan má pocit, že je brzy," řekla Eleonora a zvedla se od stolu.
„Já..." Sibyla zastoupila Eleonoře cestu, byla bez sebe vzteky a ani nevěděla proč. „Nechci, abyste takhle mluvila o mém bratrovi, veličenstvo."

Adam zachytil padajícího mladíčka, který začal prudce krvácet a společně s jedním z vojáků z Arbes ho odváděl z hradeb. Byl to ten den už druhý zraněný. Tohle zranění bylo vážné. Adam se rozhodl dovést ho k Eleonoře. Když došli do kuchyně, položili mladíčka na lavici a Adam se sám vydal pro Eleonoru. Z jídelny uslyšel Sibylin hlas. Zněl rozčileně. Vešel do jídelny a našel tu Eleonoru se Sibylou.
„Nikdy ho nebudete hodna," syčela Sibyla. „Vydržujete si milence, místo abyste dokázala milovat vlastního manžela."
„Ale já ho miluji, nechápu, jak mě můžete z něčeho takového obviňovat..." Eleonoře tekly po tvářích slzy.
„Kdyby na vás nezáležel osud království, tak bych..."
Eleonora vzlykla.
„Sibylo, to stačí," řekl Adam a vstoupil. Nedokázal se dívat na to, jak Eleonora pláče. „Veličenstvo, mohla byste jít do kuchyně, je tam jeden zraněný."
„Jistě, Adame. Půjdu hned," řekla Eleonora a rychle odešla. Adam měl pocit, že je ráda, že jí dal příležitost k útěku.
„Co to mělo znamenat, Adame," zasyčela Sibyla a otočila se k němu zády.
„Nech ji na pokoji. Jestli se jí něco stane, přísahám, že řeknu Janovi, co vím..."

Sibyla se prudce otočila zpátky na bratra. Díval se jí přímo do očí. Bylo jí jasné, že nelže. Slyšel jak říká Myronovi...
„...Co víš?" zeptala se a snažila se, aby to znělo co nejklidněji.
„Žes zabila Odette a Janovu dceru. Nemysli si, že to uděláš znovu, to ti nedovolím. Jestli se na Eleonoru jen křivě podíváš..."
Sibyla se neovládla. Dvakrát Adama udeřila do obličeje. „Spratku," zasyčela.
Adam se na ni klidně podíval, jen si dlaní přejel po tváři.
„Hezký den," řekl Adam a vyšel z jídelny.

Eleonora vstoupila do kuchyně a okamžitě se vrhla k mladíčkovi, který ležel na jedné z lavic. Kolem něj se shromáždili všichni, kdo v kuchyni pracovali. Těžce dýchal a na podlaze pod ním stála louže krve. Eleonora mu prohlédla ránu a zdrceně vstala.
„Kde je Ada?" zeptala se tiše.
„Nevíme, paní," odpověděla kuchařka a po tvářích se jí překulily slzy.
„Najděte ji," řekla Eleonora a posadila se k mladíčkovi.
Chytila chlapce za ruku. Nemohl být starší než ona. Připadal jí jako dítě. Pohladila ho po vlasech, byly slepené potem.
Ada přišla téměř okamžitě. Doslechla se, že už je jeden raněný. Vešla do kuchyně a zůstala oněměle stát na prahu. Hlouček lidí kolem Eleonory se rozestoupil.
„Veličenstvo," řekla tiše. Eleonora se na ni otočila a v očích se jí zaleskly slzy. Ada k ní přistoupila a položila jí ruce na ramena.
„Nemůžu mu pomoct," zašeptala Eleonora, tak, aby ji nikdo neslyšel.
Ada se na ni smutně podívala. Chlapec zasténal. Otevřel oči a pohlédl Eleonoře do tváře. Měla dojem, že nic nevidí. Měl modré oči. Průzračné, ale zalité vodou slz. Nadechl se a sevřel její ruku. Stiskla rty, aby zabránila vzlyku, který se jí málem vydral ze rtů. Raněný opět klesl na lavici. Jeho pevný stisk povolil.

Robert jel vedle knížete a díval se před sebe. Myslel na Magdalenu, na to, že se s ní konečně shledá. Dodávalo mu to odvahu k další cestě. Už brzy se s ní setká. Její oraz vtisknutý do jeho srdce se oživí jejím dechem, jejími slovy...
„Proč si kníže vybral právě vás?" přerušil jeho úvahy Xaver.
„Nemám zdání," zalhal Robert. Nic mu nebylo tak proti mysli, jako otázky na to, proč si ho kníže vybral jako velitele vojska a proč ho povýšil do šlechtického stavu.
„Jste tajnůstkář," usmál se Xaver. „Ale já se to stejně dozvím."
„Snad."
„Měl bych vědět, proč vám můj předchůdce důvěřoval, abych mohl udělat totéž."
„Snad."

 Všude vládlo přítmí. Všude až na malou místnost, vedle ložnice knížete se ještě stále svítilo. Voják, hájící osobní bezpečnost knížete byl tu noc ještě vzhůru. Nikde se nic nepohnulo. Ani šustnutí, ale on přesto tušil, že se něco děje. Vstal ze svého místa a vyšel do tmavé chodby paláce. Odraz jeho kroků se ztratil v mramoru podlahy, ale on přesto slyšel jeho ozvěnu, která se k němu vracela a rušila jeho koncentrovanost. Popošel až ke dveřím vládcovy ložnice. Klíčovou dírkou pronikal na chodbu proužek světla. Zdálo se mu to, nebo skutečně slyšel čísi nedočkavý dech? Odhodlal se a otevřel dveře do ložnice. Svítila jediná svíce na nočním stolku vedle postele zakryté baldachýnem. Vedle svíce stála číše s panovníkovým lékem. Znovu ten dech. Tentokrát blízko. Prudce se otočil. Nikde nikdo nebyl. Zachvěl se závěs. Nebyl z těch, kteří věří na průvan. Odtáhl ho a chytil ruku s dýkou, která se proti němu rozehnala. Vytáhl útočníka zpoza závěsu a mrštil jím na podlahu. Kníže se posadil na posteli a zatáhl za zvonek, který přivolával služebnictvo.

 Konečně se před nimi vynořily hradby města. Robert se téměř postavil v sedle, když uviděl svůj domov. Nemohl teď jet s Xaverem do města. Pobídl koně a spolu se svým nečetným doprovodem, ve kterém bylo jen šest mužů vyrazil po cestě ke svému dvorci. Xaver se za ním díval a usmíval se. Chápal jeho touhu. Magdalena byla nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, ale zároveň ho děsila svou tajemností a moudrostí. Díval se na Robertova rovná záda a sám spolu s většinou vojska vyjel po cestě do města.
Robert pobídl koně k trysku. Strážný otevřel svému pánovi bránu a vpustil jeho i jeho doprovod do dvorce. Všude bylo ticho. Nedaleko stál vůz tažený dvěma zpěněnými koňmi. Robert se dovtípil rychle a vrazil do domu. Ihned se vydal k ložnici své ženy. Srazil se se služebnou, která odnášela mísu s vychladlou načervenalou vodou. Měl strach vstoupit, snad poprvé v životě měl skutečný niterný strach. Pomalu a se zatajeným dechem otevřel dveře.
„Konečně," řekla udýchaně Magdalena a usmála se na něj. Vedle ní na posteli leželo cosi, z čeho Robertovi začalo být úzko. Přistoupil k posteli a políbil Magdalenu na čelo. Znovu se usmála a vyčerpaně si povzdechla.
„Kdo to je?" zeptal se tiše Robert a podíval se na uzlíček, který byl jeho dítětem.
„Řekla jsem, že to bude syn a je to syn, Roberte. Tohle je Marek."
„Marek," opakoval zasněně Robert a sledoval svého syna.
„Měla byste spát," řekl lékař, až do té doby stojící opodál a sledující štěstí manželů.
„Ano," přikývla a pohladila Roberta po tváři. „Jistě máš povinnosti, přijeli jste všichni?"
„Ne. Kardit je jako ze železa."
„A kdo zůstal?"
„Tristan," řekl popravdě Robert a sklopil pohled. „A s ním tři stovky našich mužů."
„Ty's ho tam nechal?"
„Musel jsem. Je nejlepší."
„To's neměl dělat Roberte, tohle je chyba."
„Musel jsem."
„Je to můj bratr. Nechci, aby se mu něco stalo."
„Já taky ne."

Trvalo to několik dní. Eleonora vídala Jana jen zřídka, ale den po dni si byla jistější, že čeká dítě. Dodávalo jí to odvahu, když ošetřovala raněné. S úzkostí pozorovala, jak jsou všichni ti muži den ode dne unavenější a začínala chápat, že dílo obléhatelů se začíná dařit, jestli co nejdřív nepřijede pomoc, stane se něco strašného.
Ada stála vedle ní a na její tváři se zračila únava, její oči ztratily lesk starostmi a pod očima se jí začínaly prohlubovat stíny. Rty se jí zachvívaly s každým dalším mužem, kterého doprovázela do kuchyně. Dívala se na Eleonoru a nevěřila, že je to ta dívka, kterou vysvobodili z kláštera. To dítě, které se muselo vdát kvůli smlouvě. Viděla před sebou zralou ženu, zocelenou starostmi a utrpením, které každý den prožívala. Ada nepochybovala, že Eleonora trpí stejně jako Petr, který snad už ani nežije, přesto, že se všichni bránili té myšlence uvěřit.
„Jděte si lehnout," řekla Eleonora a položila Adě ruku na paži. Cítila jak se slabě chvěje. I ona se třásla. Věděla, že Ada má strach o Viktora, ale nedokázala jí dát odvahu, stejně jako ji nedokázala dát umírajícímu mladíkovi. Nedokázala dát odvahu už ani sama sobě.
„Ne," zavrtěla Ada hlavou a slabě se usmála.
V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Lucien. V tváři byl popelavý a vlasy měl slepené potem a prachem, který se začínal zvedat s každým poryvem větru. Eleonora nedávno požádala Jana, aby dovolil Lucienovi bránit hrad. Její manžel neochotně svolil.
„Stalo se něco?" zeptala se ho Ada a podívala se mu do unavených očí.
„Veličenstvo," oslovil Lucien Eleonoru ponurým hlasem, „Adamovi je zle."
„Je raněný?"
„Ne, nějaká nemoc. Zhroutil se na hradbách..."
„Jdu za ním..."

Vnímal trhavé pohyby jakéhosi povozu. Vnímal paprsky slunce, které mu dopadaly na tvář, ale nedokázal otevřít oči. Bál se, co uvidí. Pohyb pokračoval. Chvílemi slyšel hlasy, které k němu ale doléhaly z velké dálky a zanikaly v hrčení kol. Ležel schoulený v jakémsi koutě a konečně se cítil v bezpečí. Nevěděl kam ho vezou. Už mu ale bylo jasné, že není mrtvý. Cítil, jak se jím rozlévá teplo, jakési podivné živoucí teplo, které mu dávalo pocítit, že je venku a dýchá.
„Co s ním chcete udělat?"
„Záleží mi na něm," řekl kancléř a podíval se dozadu na svého vězně. „A nejen mě," dodal samolibě.

Adam ležel na posteli a trhaně dýchal. Viděl jen tmavé kruhy a hučelo mu v uších. Nic nedokázal rozlišit. Věděl, že tenhle stav je blízký smrti, ale nedokázal se bránit. Slyšel, jak se otevřely dveře a někdo vešel. Pak ucítil, jak ho kdosi vzal za ruku a položil mu chladnou dlaň na čelo.
„Adame," zašeptal známý hlas a on se snažil najít ji ve změti barevných obrazců, které se mu míhaly před očima. „Adame, podívej se na mě... Prosím, podívej se na mě."
Nedokázal ji najít. Pomalu se ztrácela i její hlas slábl. Díval se skrz jakési světelné body do neznáma. Bolesti zesílily. Pomyslel na Sibylu. Mohla by jí něco ještě udělat. Pak se vzepjal na posteli a vzápětí klesl v bezvědomí na polštář.

Eleonora se naklonila k Adamovi a slyšela jak dýchá, slabě, ale přece. Pak vstala a požádala služebnou, aby jí zavolala, kdyby se probudil. Sešla po schodech ke dveřím do jídelny. Nevešla dovnitř, ale zaslechla Janův rozčilený hlas. Mluvil se Sibylou. Nezastavila se, aby vyslechla celý jejich rozhovor. Kráčela beze slova dál do kuchyně. Když vešla našla tu Luciena. Ada byla pryč.
„Poslal jsem ji lehnout."
„To je dobře," zavrávorala a upadla mu do náruče.
„Jste unavená. Vůbec nespíte."
„Nemůžu spát. Mám moc povinností. Moc práce a starostí. Vy na hradbách snad spíte?"
„To je hloupost," řekl a zdvihl ji ze země.
„Pusťte mě na zem..." bránila se.
„Ne." Vyšel s ní z kuchyně a donesl ji do ložnice. Položil ni na postel a přikryl. V té chvíli usnula. Ještě chvíli se na ni díval a pak přešel na své místo za dveřmi.

Když vešel do ložnice bylo už k půlnoci. Eleonora ležela na posteli a spala. Zachmuřený se posadil na křeslo naproti posteli a zahleděl se na ni. Pak vstal a vyšel na chladnou chodbu. Na zemi seděl Lucien a klimbal. Jan ho vzbudil a řekl mu, že může jít spát. Venku je klid. Nic se neděje. Jan se ale nevrátil do ložnice k Eleonoře. Zůstal stát na chodbě a díval se na světlo louče, která plála na zdi. Služebnictvo tu bylo neviditelné. S výjimkou několika komorných a kuchařky. Všichni tu byli, ale nikdo je neviděl, nikdo je téměř neznal. Bylo to tak od doby jejich matky. Sibyla všechno udržovala tak, jak tomu bylo za matčina života. Zemřela při porodu před necelými devatenácti lety. Jan na ni poslední dobou často vzpomínal.
Stál dlouho nehnutě, když ho ze vzpomínek vytrhly rychlé kroky. Otočil se směrem odkud přicházely a uviděl služebnou.
„Co se děje?" zeptal se jí.
„Paní si přála, abych ji vzbudila, když se pan Adam vzbudí."
„Půjdu tam sám," řekl.
„Ale paní nařídila..."
„Je unavená a spí."
Služebná kývla a vedla Jana k Adamově ložnici. Když vešel uviděl bledého bratra sedět na posteli. Adam měl na čele kapky potu. Díval se upřeně před sebe. Dýchal rychle a přerývaně. Jan se k němu posadil. Neotočil se. Nevšiml si, že někdo přišel do pokoje. Jan stiskl jeho paži. Třásla se a byla horká. Pokusil se Adama donutit, aby si lehl ale bez výsledku.
„Adame?" oslovil nejistě bratra. Adam sebou trhl a podíval se na něj. V očích neměl vůbec žádný výraz. Jan polkl a dodával si odvahy. Naději už ztratil. „Adame, řekni něco..." zaprosil bláhově.
„Jene," vydechl Adam a přivřel oči. „Zdálo se mi o matce," zašeptal a stiskl Janovu ruku. „Byla tu, byla krásná... Byla krásná?"
„Ano," řekl Jan.
„Neznali jsme ji, já ani Jiří, zabili jsme ji."
„To není pravda," odporoval Jan, ale chápal, co Adam v tu chvíli cítí.
Adam mlčel.
Jan u něj seděl až do rána. Nedbal na vlastní únavu. Měl strach, že tohle jsou poslední okamžiky, kdy je Adam mezi nimi. Poslední okamžiky, kdy žije. Nechtěl ho ztratit. Nebyl dost silný, aby unesl další porážku osudu.

„Tamhle je hraniční domek," ukázal Viktor na vyhořelou chatu a podíval se na Violu, která, jak se zdálo, nebyla vůbec unavená jízdou.
„Jak daleko?"
„Tři, čtyři míle," řekl.
„Zrychlíme. Ať vojáci upevní svá postavení," řekla mladíkovi, který jel vedle ní.
„Možná bychom měli zastavit," zauvažoval Viktor a zpomalil.
„Proč?"
„Protože nechci nic riskovat. Je tu tři sta mužů, většina se jich musí vrátit domů."
„Pošlu zvěda," odvětila rychle a zavolala si jednoho z jezdců, kteří jeli vpředu. „Pojedeš napřed a zjistíš, kolik je tam knížecích," promluvila klidným zastřeným hlasem. Viktor se na ni díval a poprvé byl hrdý, že je jeho sestra.
„Ano, paní," řekl jezdec a vyrazil tryskem vpřed.

Tristan rozhodl, že se ten den nebude nic dít. Dají odpočinout sobě i obráncům. Nechápal, proč, ale chtěl dát Karditu šanci. Snad kvůli Magdaleně? Možná. Nechtěl ale nic riskovat. Nejraději by byl, kdyby měl aspoň pět set mužů, ale měl slabé tři stovky. Několik mužů je raněno, někteří dokonce mrtví. Díval se na hradby čnějící v poledním slunci ještě hrozivěji, než za rozbřesku. Nikdo nestřílel, bylo ticho. Tristan tušil za hradbami tragédii. Díval se na vodní hladinu, byla hladká. Za poslední dny klesla. Pomyslel si, že někde v horách musí být nádrž, která ji napájela, jen déšť by nestačil.
„Pane!" rozlehlo se z tábora. Otočil se a uviděl muže, který měl hlídku. „Pane, viděli jsme jezdce. Nestihli jsme ho zadržet..."
„Odkud?"
„Od hranic."
„Tak jim přece jede pomoc. Přichystejte se. Jak vypadal jeho kůň?"
„Nebyl uštvaný, jen zpěněný," odpověděl pohotově voják, jakoby takový dotaz čekal.
„Obraťte zábrany na druhou stranu. Postavte se tak, abychom mohli stáhnout kruh. Střelci zachovají svá postavení proti hradbám," Tristan dával rozkazy na všechny strany a v duchu si pomyslel: „Roberte, sejdeme se v pekle."

Jan nevěřícně shlížel z hradeb na zmatek v táboře. Celý den se nic nedělo a najednou se zdálo, že mají napilno.
„Už jedou," řekl najednou. „Připravte se ke střelbě. Musíme je krýt. Nabijte děla. Myrone, jděte k mostu a připravte se na výjezd se svými jezdci. Dojděte někdo pro Luciena. Potřebuji ho na hradbách."

Lucien stál před dveřmi Adamovy ložnice, kam před chvílí vešla Eleonora s odvarem a jídlem. Adam se propadal do horečky a jeho smysly se zatemňovaly. Blouznil, i když byl bdělý a nechtěl jíst. Voják Luciena zastihl s bradou opřenou v dlani. Díval se na dveře a uvažoval, co se asi děje vevnitř.
„Vévoda vás volá na hradby, jedou," řekl a Lucien sebou trhl. Tohle nečekal. Okamžitě odešel.

„Eleonoro," zašeptal Adam a povytáhl se. „Slibte mi něco."
„Cokoli," řekla a pojala ji úzkost.
„Až to skončí, podle toho, co slyším venku to bude brzy, slibte mi, že než umřu..."
„To neříkejte..."
„...pst, nemám moc síly, slibte, že sem přivedete Kláru. Musím jí něco říct."
„Slibuji," zašeptala a políbila ho na čelo.
„Bydlí ve vesnici v té nejblíž. Přiveďte ji brzy, nemám čas."

„Tři stovky, ne víc," řekl zvěd a poplácal svého koně po krku.
„Vyrovnejte řady," zavelela Viola. „A jeďte tryskem. Máme převahu," obrátila se na bratra a usmála se. V tom úsměvu bylo všechno, co v tu chvíli Viktor potřeboval. Chybělo jen Adino obětí.

Ada vyběhla na hradby a rozbušilo se jí srdce. Jezdci, kteří se blížili vířili prach. Věděla, že Viktor je mezi nimi. Věděla, že to nebude dlouho trvat a obejme ho. Sevřela jílec kordu. Na hlavě měla svůj širák. Ti, kdo ji neznali, by si ji spletli s chlapcem. Jan, vedle kterého stála se na ni usmál. Věděl, že je marné jí zakazovat, aby tu byla. Ohlédl se. V okně spatřil svou sestru. Dívala se přímo na něj. Neusmál se na ni, ani jí nepokynul na znamení, že ji vidí. Měl ze Sibyly čím dál větší strach. Otočil se zpátky a zaostřil na oblaka prachu vířená desítkami koňských kopyt.

Tristan s obavami sledoval blížící se jezdce, kdyby to neznamenalo, že je zbabělec, toužil by ušetřit životy svých nejlepších mužů a vzdal by marný boj. Bolestně si uvědomoval, že je v obklíčení, ze kterého není úniku.
„Nabijte," řekl ostře, snad aby si dodal odvahy. Snad proto, aby prostě dokázal přežít jatka, ke kterým byl odsouzen. Snad proto, aby ještě někdy viděl Magdalenu, aby ji dokázal chránit před pošetilými zákony.
Ozvaly se první výstřely a rány z děl...

Robert vstoupil do pracovny knížete. Xaver stál u okna, na stole stál džbán s vínem a dvě číše.
„Jak jsem předpokládal, výsosti," řekl Robert místo pozdravu, „je pryč."
„To se dalo očekávat. Někdo mu to řekl. Kam mohl jet?"
„Má mnoho stoupenců. Pokusí se zorganizovat odpor proti vám. Pokusí se vás svrhnout. Teď, když se otřepali vzbouřenci je to to nejhorší, co nás ještě mohlo potkat."
Xaver mlčky přikývl. „Ještě jsem vám neblahopřál. Máte prý syna."
Robert se pousmál. „Ano. Ale to teď není důležité."
„Je to důležité. Oba, vy i on a i vaše žena jste první, komu se bude chtít pomstít. Zabezpečte svůj dům, Roberte."
„Je bezpečný," řekl Robert odhodlaně. Byl o tom přesvědčen víc, než o čemkoli jiném.
„Je tu ještě něco, co bych měl vědět?"
„Ne."
„Máme ještě nějaké zálohy?"
„Asi dvě stovky mužů, ale nejsou dostatečně..."
„Nevadí, povolejte je."
„Ano, výsosti."

Prach pomalu klesal na zem a odhaloval spoušť, kterou za sebou zanechal střet dvou odlišných světů. Vojáci z Arbes pálili stany knížecích vojáků, jejich zásoby byly odváženy do hradu. Most byl konečně zase spuštěn a brána otevřená. Hrad začínal bolestně dýchat. Bylo smutné dívat se na tolik mrtvých mužů. Většina knížecích vojáků padla. Hájili svého knížete a jeho zákony, nakonec jen své životy. Ti, kteří nebyli mrtví stáli v hloučku nedaleko bojiště obklopeni vojáky Jana z Karditu. Viola sledovala práci svých mužů. Seděla na koni a přemýšlela, jestli to bylo nutné. Nikdo tomu ale nedokázal zabránit. Přitom by stačilo, aby dva muži řekli dost. Aby Jan z Karditu a Xaver de Rigent řekli svým vojskům, aby složila zbraně. Totéž si myslela Eleonora, která hleděla za pomoci několika služebných ošetřit všechny raněné. Viktor se zastavil vedle své sestry a pokynul jí, aby s ním vjela do hradu. Na nádvoří je čekala skupina přátel. Viktor jako první uviděl Adu. Seskočil z koně a šel k ní. S očima plnýma slz se mu vrhla kolem krku. Viola sestoupila ze sedla a vydala se za Viktorem. Její šaty utrpěly cestou. V obličeji vypadala unaveně, ale stále šla vzpřímeně a hlavu měla hrdě vztyčenou. Vedle Jana stála místo Eleonory Sibyla. Byla majestátní. Brokátové šaty, které měla na sobě se leskly v zapadajícím slunci. Viola se usmála na Myrona, který stál nedaleko s rukou ovázanou a na pásce. Všichni byli unavení. Nikdo nebyl šťastný. Všichni cítili, že tohle není vítězství.

„Vítejte," řekl unaveně a téměř ochraptěle Jan a políbil Viole ruku.
„Děkuji," odvětila. Viktor s Adou už zamířili k nim.
„Děkovat bychom měli my. Díky vám se můžeme opět nadechnout."
Viola se usmála. „Měli byste děkovat Viktorovi. On je hrabě z Arbes," lehkou úklonou směrem k Viktorovi mu předala slovo.
„To není pravda," řekl a pevně stiskl Adu, jako by se bál, že ji v příštím okamžiku ztratí.
„Snad raději půjdeme dovnitř," promluvila Sibyla a přísným okem si změřila zaprášený šat Violy z Arbes. „Potřebujeme si všichni odpočinout najíst se, převléknout," Viola si všimla, že v hlase paní domu je slyšet opovržení.
„Musím ještě za zajatci."
„Počkají," namítla Sibyla a chytila Jana za loket. Jan neochotně přikývl.

Eleonora vyšla na nádvoří. Nikdo tu nebyl, jen vojáci. Unavení hasili žízeň vínem. Snad ho nevypili moc, pomyslela si a vydala se ven z hradu. Když vstoupila na most obešla ji hrůza. Všude kolem ležela mrtvá těla a stoupal kouř z ohňů. Odvázala si zástěru, která byla od krve a vydala se do mlhy opadajícího prachu. Dívala se na mrtvé a svíral se jí žaludek. Nikdo si jí nevšímal. Vojáci měli dost práce s úklidem. Podívala se zpátky a uviděla hlouček zajatců. Jeden z nich se vytrhl hlídačům a rozběhl se k ní. Zarazila se.

Tristan stál se svými muži. Z paže a z rány na spánku mu stékala krev. Stejně jako dvaceti z jeho mužů, kteří přežili. Všichni měli zranění. Nikdo si jich nevšímal. Chápal to, i on by to tak udělal. Nemělo smysl, aby je ošetřovali, když je popraví. Tak se to dělalo. Pokud nebyli zajatci cenní, nebylo proč je živit. Viděl to už mnohokrát. Z hradu vyšla dívka. Viděl, že má zástěru od krve. Podíval se na zem. Jeden z mužů ležel a umíral. Zadoufal, pošetile uvěřil, že ta dívka s tváří anděla mu pomůže. Že jeho vojákovi dopřeje milosrdnou smrt, že mu uleví od bolesti. Vytrhl se hlídačům a běžel za ní, ale než jí stačil dostihnout srazili ho k zemi. Dýchal prach a zemitou vůni smíšenou s pachem krve.

Eleonora se rozběhla k mužům, kteří srazili zajatce k zemi. Byli to muži z Karditu. Doběhla k nim a udýchaně jim rozkázala, aby toho muže zvedli.
Tristan si pomyslel, že je to asi manželka některého z velitelů. Ale když ji hlídači oslovovali paní a uctivě se poklonili pochopil, že je to vévodkyně.
„Proč jste utekl?" zeptala se ho přímo.
„Jeden z mých mužů umírá," řekl a podíval se jí do modrých, průzračných, ale unavených očí.
„Kde je?"
„Tam." Ukázal na hlouček zajatců. Přikývla a vydala se tím směrem. Hlídači ho vedli za ní.
Kruh vojáků se před ní rozestoupil a ona poklekla k těžce raněnému muži, který ležel na zemi a prach pod ním byl zvlhlý teplou krví.
„Doneste ho dovnitř k raněným," řekla. „A ostatní raněné zajatce tam doveďte taky. Zaslouží si stejnou péči."
„Ale vévoda nařídil..."
„Já nařídila jinak a tak to bude. Rychle. Pokud mu máme pomoct musíme jednat rychle."

V kuchyni a přilehlých poloprázdných skladech leželi ranění. Služebné se kolem nich točily a vymývaly jim rány horkou vodou a odvarem z řepíku a heřmánku. Někteří spali, někteří již odešli, někteří umírali. Sem přivedla Eleonora zajatce. Těžce raněného nařídila položit na lavici a sama se mu hned začala věnovat. Cítila v zádech pohled jejich velitele. Měla dojem, že je to čestný muž. Nezazlívala mu nic z toho, co udělal za posledních několik dní. Zazlívala-li někomu něco, pak to byla smrt. Vzala tu tolik životů. Zbytečně.
„Paní," oslovil ji velitel, ale vysloužil si za to jen herdu do zad.
„Tady nikdo nikoho bít nebude," obořila se na vojáka, který to udělal a vzala si od jedné ze služebných mísu s odvarem. Byl silný. Zažene bolesti a omámí mysl. Nabrala trochu do číše a dala muži napít. Pak mu vymyla rány a pohladila ho po vlasech. Ruku měla od krve. Po tvářích jí přeběhly slzy. „Teď je na cestě k Bohu, už ho nic nebolí."
„Děkuji," zašeptal velitel.
Pousmála se a vstala.

Byla drobná a křehká. Šaty měla potřísněné krví, ale její duše byla čistá. Teď chápal. Byla vtělením dobroty a laskavosti. Pro něj byla jediným světlem na cestě do temnoty, která je tu čekala. Přistoupila k němu a dotkla se rány na jeho spánku. Natáhla se pro kus obvazu namočený v heřmánku. Omyla mu spánek. Sklonil se a políbil jí ruku. Neucukla. Položila mu ruku na hlavu.
„Nechte bláhovostí, pane."
„Nevím, jak vám poděkovat," zašeptal a napřímil se.
„Ukažte mi ruku," řekla a roztrhla mu rukáv. Vyprala obvaz vyčistila ránu a obvázala ji čistým plátnem. „V mém domě budou ošetřeni všichni ranění. Bez výjimky."

Jan seděl v jídelně a sledoval, jak jeho hosté poprvé po dlouhé době společně zasedli ke stolu. Jídlo bylo skromné. Zásoby pomalu docházely, ale přesto bylo všude cítit uvolnění. Jen jeho, jak se zdálo, svíraly obavy. Díval se na svou sestru. Sibyla byla skvostem u této tabule. Usmívala se na své hosty a bavila je. Nikdo nemyslel na důležité věci. Jan se po chvíli zvedl a zmizel z jídelny. Šel do kuchyně. Věděl, že tam nalezne svou ženu. Eleonora nepřišla k jídlu. Poslala mu jen vzkaz, že má mnoho práce. Otevřel dveře do kuchyně a vešel. Všichni muži, kteří byli schopni chodit, již odešli. Zbylo jen několik těžce raněných. Eleonoru neviděl. Potkal se s kuchařkou, řekla mu, že Eleonora je v jednom ze skladů. Zamířil tam. Uviděl svou manželku stát vprostřed místnosti. Ovazovala jednomu z mužů ruku. Přišel až k ní a políbil ji na tvář. Když vzhlédl zjistil, že muž, kterého jeho žena ošetřuje je knížecí voják.
„Zakázal jsem jim vstup do hradu," řekl vyčítavě. Podívala se mu do očí a on se střetl s jejím odhodláním.
„Byli ranění. Jeden z nich ještě zemřel. Musela jsem je nechat ošetřit."
„Nemusela," řekl mírně. Muž se na ně díval a mlčel.
„Sám jsem požádal o pomoc," řekl muž.
„Jakým právem?"
„Jeden z mých vojáků umíral. Potřeboval pomoc."
„Kdo jste pane?" zeptal se Jan.
„Jsem velitelem jednotek, které tu zůstaly, pane vévodo, Tristan Le Quirunt."
„Budete odvedeni do vězení," řekl Jan.
„Pošlu vám jídlo a vodu," sdělila prostě Eleonora a uřízla obvaz.
„Půjdeš se mnou?" obrátil se na ni Jan.
„Ano, ale raději bych se nejdříve umyla a převlékla," řekla.

Jakmile Eleonora vstoupila, rozhostilo se v jídelně ticho. Únavu odložila spolu se svými zničenými šaty a vešla mezi hosty jako pravá královna. Nikdo jí toto postavení nemohl nepřiznat. Posadila se do čela stolu naproti Sibyle vedle svého manžela. Ti, kteří ji ještě neznali vydechli úžasem. Ona sama měla strach. Teď se podle všeho měly projednávat politické záležitosti. Našla pohledem Luciena a ten se na ni povzbudivě usmál. Podívala se na Jana. Byl bledý a měl strhané rysy. Když se podívala na druhou stranu stolu zamrazilo ji. Sibyla hleděla přímo na ni a oči měla tvrdé jako skála.
„Co bude dál?" zeptal se náhle Viktor, když ticho trvalo již příliš dlouho.
„Objedeme všechny Věrné. Musíme se připravit na rozhodující boj. Tohle byl jen začátek," řekl Jan a pod stolem chytil Eleonoru za ruku.
„Nechtějí s tím mít nic společného," řekl Lucien a podíval se na dědičku.
„Budou muset. Všichni jsou v nebezpečí. S novým knížetem se upevní staré pořádky."
„Kolik poselstev bude třeba vypravit?"
„Desítky nebo jen jediné, Myrone," odvětil Jan.
„Co když se vojsko vrátí?" otázala se Eleonora. Lucien se usmál unaveným něžným úsměvem a promluvil:
„Dostali lekci, nevrátí se."
„Oni nevědí, že ji dostali," namítla Eleonora. „Nikdo jim to neřekne. Všichni jsou buď mrtví nebo tady a zavření." Eleonora toužila po tom pustit zajatce, kteří tu museli být proti své vůli. Nechtěla, aby někdo zbytečně trpěl. Jistě měli rodiny a toužili se k nim vrátit, ale s ničím takovým by před muži neuspěla. „Snad by bylo moudré poslat je domů," navrhla a napila se vody. Jídelnou se rozlehl tlumený šum. Viděla, jak se Sibyla chytila područek a zaryla do nich nehty.
„Chcete poslat zajatce zpátky?" užasl Lucien.
„Ano," řekla a podívala se do Sibyliných kamenných očí.

Hosté se rozešli do svých pokojů. Jan, Eleonora a Sibyla osaměli v jídelně. Všichni si šli lehnout brzy. Téměř hned poté, co Eleonora vyslovila svůj odvážný návrh. Jan se na ni díval, jakoby ji ani nepoznával a Sibyla sršela nenávistí.
„Proč myslíš, že by to bylo vhodné?" zeptal se Jan potichu a přešel k oknu.
„Myslím, že by to bylo rozumné. Ukážeš, že jsi velkorysý a ještě se kníže dozví, že prohrál bitvu."
„Bude se chtít pomstít."
„Na Karditu si vylámal zuby, musíme doufat, že se o to znovu nepokusí..."
„Jak se opovažujete takhle rozhodovat," zašeptala důrazně Sibyla a vymrštila se ze židle. Došla k Janovi a postavila se vedle něj. „Zajatci se nikdy nepouštěli," řekla nahlas a vrhla na Eleonoru vladařský pohled.
„To je ale hloupost, co bychom s nimi dělali?"
„Pověsili," řekla Sibyla.

Eleonora zůstala zkoprněle stát a dívala se na Sibylu široce rozevřenýma vyděšenýma očima. Pověsili. Dvacet mužů? Pohlédla na Jana. Hledala oporu, ale on stál zády k ní u okna a jí se zdálo, že se mu lehce třesou ramena. Nedokázal snad sestře odporovat?
„Jen poslechli rozkaz. Stejně jako Janovi muži a vojáci z Arbes. Jak bychom je mohli popravit?" Eleonora se snažila zachovat klid, ale třásl se jí hlas.
„Tak, jak se to obvykle dělá, veličenstvo."
„Jsou neviní," zašeptala Eleonora a znovu se podívala k oknu. Jan se ani nepohnul. Cítila, že je naprosto sama a začínala mít strach.
„Nikdo není bez viny," řekla se stopami pohrdání v hlase Sibyla. „O zajatcích vévody z Karditu nebude rozhodovat nějaká sedmnáctiletá děvka."
Eleonoru zalil hněv. Jan se prudce otočil a obrátil Sibylu čelem k sobě. V jeho očích žhnuly pobouřené ohníčky. Držel sestru pevně za ramena a díval se jí do očí. Eleonora sledovala jak zatíná zuby. Čekala, co se stane.
„Jednou ti porodí bastarda," vmetla Sibyla Janovi do očí další urážku.

Jan svíral sestřina ramena a díval se do jejích očí plných nenávisti. Nemohl zapomenout na svou sestru, cítil, že žena, která stojí naproti němu, už jeho sestrou není. Zloba, zášť a šílenství této ženě zatemnily mozek. Touha po moci z ní vymítila lásku, kterou v sobě měla kdysi. Jan vzpomínal, jak ztratili matku a všechna tíha starostí o domácnost padla na Sibylu. Vzpomínal, jak vždycky vítala otce, tak láskyplně a mateřsky. Jak se starala, aby v domě bylo vždycky klidno a útulno. Jak dohlížela na mladinké služebné a stále se usmívala. Ta dívka byla navždy pryč. Urážky ženy, kterou držel ho šlehaly do uší jako bič. Přesto nedokázal uhodit Sibylu a vykázat ji pryč. Něco takového nedokázal.
„Tys chtěla, abych si Eleonoru vzal," řekl pevně a povolil sevření.
„Ale to jsem nevěděla, že je běhna," pronesla Sibyla klidně. Jan se napřáhl a vyťal jí políček. Chytila se za tvář. „Tak tohle bys nikdy neudělal," řekla. V očích se jí objevily slzy. „Nikdy bys mě neudeřil. Jsi příliš se svými vojáky a příliš se svou ženou." Když Sibyla míjela Eleonoru pustila svou tvář, byla na ní červená skvrna.

Jan došel k Eleonoře a poklekl před ní. Přitiskla si jeho hlavu k sobě a po chvíli se svezla k němu na zem. Díval se skrz ni a nepřítomně ji políbil. Políbila ho na čelo a pevně se k němu přitiskla.
„Pustím je za tři dny," zašeptal. „Ale jejich velitel tu zůstane. Třeba se nám bude hodit..."
Přikývla.
„Odpusť jí, Sibyla... ona... snad je v ní ještě něco dobrého, snad je taková, jak si ji pamatuji." Eleonora nevěřila, že Sibyla je dobrá, ale znovu přikývla. „Jednou, až se Petr vrátí, co se stane? Vrátíš se k němu a zapomeneme, že jsme kdy byli manželé? Řekneme, že jsme se nebrali s láskou a úctou? Bude náš sňatek anulován?"
Vzala jeho hlavu do dlaní a podívala se mu do očí. „Nikdy nebude anulován, nikdy... miluji tě, Petra... ano miluji ho, ale není to tak palčivý a sžíravý cit, jaký teď nosím v sobě. Nesmíš si myslet, že bych dokázala tě opustit. To si nikdy nesmíš myslet, nikdy," mluvila tiše a když skončila, viděla v Janových očích skutečnou úlevu. „Pamatuj si, že tě miluji, Jeníčku," řekla ještě a pak ho políbila. Bylo to poprvé, kdy ho oslovila tak něžným způsobem. Bylo to poprvé, kdy si uvědomila, že je jediný muž, kterého kdy bude moci milovat tak upřímně a tak hluboce jako v tuto chvíli a tak po celý život.

Ráno Eleonora vstala velice brzy. Oblékla se a šla do Adamova pokoje. Ležel, čelo měl stále horké a zbrocené studeným potem. Rty měl oschlé a byl na smrt bledý. Nepomáhaly žádné odvary, žádné obklady. Nic. Eleonora byla zoufalá. Jediné, co pro něj mohla udělat, bylo přivést Kláru.
Sedla si vedle něj a vzala ho za ruku. Otevřel oči a podíval se na ni.
„Je po všem?" zeptal se slabým vyčerpaným hlasem.
„Ano. Dala jsem si osedlat koně, pojedu do vesnice..."
„Jeďte rychle," vydechl a vzepjal se v záchvatu bolesti. Pustil její ruku a zavřel oči. Vstala a odešla.

Viktor se probudil a otočil se na posteli. Ležela vedle něj a usmívala se. Vlasy měla rozhozené na polštáři a ruce měla zkřížené za hlavou.
„Jak to bylo dlouho?" zeptala se.
„Celá věčnost," odpověděl a políbil ji na rameno.
„Našel jsi cos hledal?"
„Našel jsem rodinu," řekl a nepatrně svraštil obočí. Přejela mu prstem po jizvě na boku a políbila ho na tvář. Blaženě přivřel oči.
„Tvoje sestra je velmi krásná."
„Snad," řekl a přitáhl ji k sobě. Zasmála se přesně tím veselým a bezstarostným smíchem, který toužil slyšet.
„A ty jsi hrabě, neměl bys tu ležet s plebejkou."
„Budu líhat s kým chci," řekl jí do ucha. Znovu se zasmála.

Robert kráčel v doprovodu několika vojáků k cele. Otevřeli a vešli s pochodněmi dovnitř. Bylo slyšet, jak krysy utíkají do temných koutů. Nikoho jiného tu ale Robert neviděl. Nařídil vojákům, aby prohledali celou kobku. Ale nikdo tu nebyl. Robert zaklel. Malran odvezl Petra Le Kroix pryč. Kam, to se mohl jen dohadovat, ale to, že ho proti nim použije, to věděl naprosto jistě.

Hodili ho na zem. Ucítil, jak se dotkl studených kamenů jakési dlažby. Otevřel oči. Všude bylo světlo. Kobka, do které ho nyní hodili, měla zamřížované okno. Petr se nadechl vzduchu, který byl prosycený ostrou vůní posečeného obilí. Za mřížemi, které zrovna zapadly stál kancléř a díval se na Petra.
„Tady budete v bezpečí," řekl úlisně. „Než si pro vás dám poslat, budete mi dělat večer společnost."

Eleonora spolu s několika muži doprovodu a s Lucienem jela do nejbližší vesnice. Dorazila před malou chaloupku. Seděl před ní asi tříletý chlapeček a hrál si. Usmála se na něj a vstoupila dovnitř. Bylo tam dusno a vzduch voněl bylinkami. U okna seděla žena a přebírala čočku. Eleonora ji oslovila:
„Vy jste Klára?"
„Ano, co mi chcete?"
„Já nic, ale Adam z Karditu si přeje vás vidět, slíbila jsem mu, že vás přivedu."
„Co je s ním?" zeptala se najednou úzkostlivě.
„Asi umírá," řekla Eleonora.
„Pojedu s vámi. Ale musím vzít s sebou i syna."
„Samozřejmě."
Když šli ven a Klára sebrala svého synka ze země, podívala se na Eleonoru a řekla:
„Bude to chlapec, nebo děvče?" Eleonora se na ni překvapivě podívala. „Budete krásná maminka," dodala Klára a nechala se od Luciena vyzdvihnout na koně. Lucien si před sebe vzal Klářina hošíka a všichni vyrazili na cestu k hradu.

Sibyla v sobě dusila pokoření, které jí způsobil Jan a svůj hněv obracela k Eleonoře. Šla rychle. Vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí po jasně žlutých hedvábných šatech. Oblékla je poprvé po několika letech. Byly to šaty v barvě pomsty. Dnes byl její den. Vešla do Adamova pokoje a roztáhla závěsy. Adam ležel na posteli a zdálo se, že spí. Dobře věděla, že spát nemůže. Měl příliš prudké bolesti. Jeho oči byly spíše násilím semknuté, než klidně zavřené. Posadila se na jeho postel a hleděla mu do ztrápené popelavé tváře. Otevřel oči.
„Co tu děláš?" řekl a zdálo se, že stále ještě bojuje. Stále ještě měl naději, že se uzdraví. V jeho nitru stále probíhal boj o přežití.
„Přišla jsem tě navštívit," odpověděla prostě a vzala ho za ruku. Neměl dost sil na to, aby se jí dokázal vytrhnout. Jen semkl rty. „Musím přece navštívit svého nemocného bratra."
„Mohla sis ušetřit cestu."
„Ne, musela jsem přijít. Když nemůžeš ty za mnou, musím já za tebou. Mrzí mě, že jsi nemocný, že umíráš..."
„Zdá se ti, že jsi vyhrála," zašeptal a přivřel oči. Do tváře mu zasvítilo slunce. Až teď viděla, že jeho rty jsou zubožené a rozpraskané, že se z jeho očí ztratil všechen jas.
„To není sen," zašeptala mu přímo do ucha. „To je pomsta," řekla ještě a otřela mu šátkem čelo.
„Za co? Proboha, Sibylo, vždyť ti nikdo nikdy neubližoval... proč ses mstila Janovi? Proč se mstíš Eleonoře?" Adam s námahou vyprostil ruku z jejího sevření.

„Začalo to vaším narozením, dokud žila matka, bylo všechno krásné, všechno mělo svůj řád, ona bděla nad vším, co se v tomto domě dělo, všechno měla pod kontrolou. Ale pak jste přišli vy. Ty a Jiří, bylo mi patnáct, Janovi devět, všechno padlo na mě. Říkala jsem si, že je to vůle Boha, že nás zkouší, ale zkoušel příliš tvrdě. Starala jsem se o dům, o malého bratra a o dvě nemluvňata, starala jsem se o vás všechny a nikdo tomu nevěnoval nejmenší pozornost. Všechno pro vás bylo samozřejmé. Byla jsem jen oběť na oltář vašeho poslání, poslání mého otce a Janova. Věděla jsem, že Jan se má oženit s vévodovou dcerou. Věděla jsem, že k tomu musí dojít, ale pak zemřel otec. Zabili ho. Ty to dobře víš. Nebyli jste už tak malí. Všechno padlo na Jana. Všechny starosti, úplně všechno. Když poznal Odette měla jsem od začátku pocit, že je to víc než nerozvážné laškování s dívkou z vesnice, že je to víc než zálety. Přesto jsem byla ráda, že se mu na tváři konečně objevoval šťastný úsměv. Zrazovala jsem ho od toho sňatku, ale on to udělal. Ty už to nikomu neřekneš. S největší pravděpodobností se nedožiješ zítřejšího večera. Jan byl se svou ženou šťastný a nic netušil, já jsem ale nemohla dopustit, aby se stalo něco takového, aby promarnil svou šanci stanout nejvýš. Na samém vrcholku moci. Ano, Adame, zabila jsem Marii a donutila jsem Odette, aby se otrávila. Udělala jsem to, protože jsem musela. Kvůli Janovi a kvůli sobě. A teď po několika letech se mi ta vina vrací a vrací se mi skrz tebe. Myslel sis, že tě nechám, abys něco řekl? Myslel sis, že se od tebe nechám vydírat? Nikdy Adame, to nedovolím. Dala jsem vám celý svůj život, všechny svoje naděje jsem vkládala jen do svých bratrů a ani jeden se mi nedokázal odvděčit jinak než urážkami a hanbou..."

Sibyla náhle zmlkla. Na chodbě se ozvaly kroky. Vstala a vítězně se na Adama podívala. Ležel před ní naprosto bezmocný. Jeho mysl už byla narušená, jeho duše slábla. Tělo už neplnilo jeho přání. Přehlédla dílo zkázy, pak políbila svého bratra na čelo a odešla na chodbu. Uviděla Eleonoru s nějakou ženou. Přicházely rychle a bylo vidět, že přijely před chvílí. Prošla kolem nich. Letmo pohlédla na Eleonoru a pak na ženu, která šla s ní. Neznala ji. Nikdy ji neviděla. Ale tušila z ní nebezpečí. Bude lepší, když stráví den v ústraní.

Adam se díval na dveře, kterými před chvílí Sibyla odešla. Nechápal nic z toho co mu řekla. Věděl jen, že to byla výčitka a doznání. Věděl, že je obviňuje za ztrátu vlastního života. Dveře se v tom okamžiku otevřely a vešla Eleonora s Klárou. Klára byla bledá a hned se posadila k Adamově posteli. Eleonora řekla, že je nechá o samotě.
„Adame," oslovila ho a vzala za ruku. Pevně stiskla. Polkl. Cítil jak z něj kapku za kapkou vyprchává život. Pomalu se na ni podíval. Chtěl by, aby ji viděl Jiří, ale věděl, že to není možné. Přesto se mu realita začínala vytrácet. Musel si ale uchovat v paměti to, co před chvílí řekla Sibyla. Musel říci Janovi, co udělala. Musel ochránit Eleonoru. Věděl, že ona je poslední, kdo stojí Sibyle v cestě k triumfu nad Janem.
„Musím ti říct..." začal pomalu a slabým hlasem. „Musím ti říct, že tě Jiří miloval. Nikdy ti to neřekl a já vím, že to neudělal, protože já sám nemám odvahu říct, že někoho miluji, neřekl to, ale věř mi, že tě miloval velmi a víc než sám sebe. Vždycky mi říkal, že ve tvých očích vidí přísliby netušených slastí, říkal, že za čas, za pár let tě odvede a bude s tebou žít. Bylo to příliš neuvěřitelné, ale on tomu věřil celým srdcem a doufal, že půjdeš s ním..." díval se, jak Kláře stékají po tvářích slzy. Bolestivě se nadechl, aby přemohl nával bolesti a křečí v celém těle. „Kláro, řekni mi, prosím, odešla bys s ním? Doufám, že je ještě něco po tom, co ukončíme naši pouť, doufám, že mu budu moct říct..."
„Řekni, že bych s ním šla kamkoli, i když mu bylo šestnáct a já byla o pět let starší, řekni, že bych šla na konec světa, kdybych věděla, že mě tam s ním čeká něco víc, než jen ukradené okamžiky a řekni mu, že má syna..."
Adam se na ni podíval a znovu se přerývaně nadechl. „Viděl jsem ho," zašeptal a zavřel oči.
„Adame, kdo to udělal?" zeptala se náhle Klára a stiskla mu paži.
„Sibyla," vydechl. „Kláro, doveď sem Jana, prosím rychle. Už nemám čas."

Klára vyběhla na chodbu. Stál tu Lucien a držel v náručí jejího syna a vedle něj Eleonora. Klára ji vzala za ruku a v běhu se jí zeptala, kde je Jan. Společně vešly do knihovny, kde seděl spolu s Viktorem a Violou.
„Pane vévodo," řekla Klára a lehce se uklonila. „Musíte rychle za Adamem." Jan se beze slova zvedl a rozběhl se za bratrem. Když otevřel dveře Adam dýchal rychle a přerývaně. Rty mu zesinaly a oči se propadly do jamek. Klekl si k posteli a otočil Adamovu hlavu k sobě. Adam se probral z mrákot.
„Eleonoro, nechte nás o samotě," řekl Jan. Obě ženy odešly z Adamovy ložnice.