Věrnost v srdcích díl 8

Robert hleděl na tyčící se hradby mohutného hradu Kardit a uvědomoval si, že takový hrad snad není možné pokořit. Vybavoval si, jak před ním Jan klečel. Nemohl ho zabít. Nedokázal zabít bezbranného člověka. Nechápal proč. Vzpomínal na otce. Vzpomínal na to, že se nikdy nerozpakoval zabít kohokoli, kdo mu nebyl po vůli. Proto skončil, tak jak skončil, řekl si Robert v duchu. Měl prapodivný pocit, že jemu se něco takového stát nemůže. Pamatoval si, jak do něj otec vtloukal zásady správného vojáka. Krutost, která je nezbytná pro přežití. Cosi, co člověk musí podstoupit, zlo, které musí způsobit, aby přežil. Něco takového bylo Robertovi cizí. Nechtěl se stát vojákem, ale když se jím stal, chtěl být velitelem. Když se stal velitelem, chtěl být vrchním velitelem. Teď byl vrchním velitelem knížecích vojsk a přesto byl stále loutkou v rukou kancléře Malrana, který sledoval jen svoje mocenské záměry. Uchvatitel říše, která nebyla dost velká, aby je dokázala uspokojit oba. Robert nechtěl, aby vítězem byl kancléř. Teď, když byl tak blízko splnění svého snu, ale kolísal. Nevěděl, jestli je na něco takového připravený.
„Nestřílejte dokud nezačnou," řekl Robert. Neměl tušení, že stejný pokyn dává i Jan svým střelcům na hradbách. Jeho pozornost upoutala valící se voda. Příkop kolem hradu se plnil množstvím vody. Robert sledoval, jak se šířka hladiny prudce zvětšila. Jediná přístupová cesta k hradu byla odříznutá a on netušil, kudy by se do pevnosti, která se před ním tyčila dalo dostat.

„Jak jsi mohl něco takového říkat?" rozkřikl se na Xavera kancléř a uhodil pěstí do stolu, aby podtrhl svůj výrok.
„Protože, otče, to chtěl kníže. Slíbil jsem mu, že se postarám o věci, o kterých jsem mluvil. Nic víc v tom není..."
„To snad není ani pravda. On je mrtvý! Ty musíš získat moc..."
„Pro tebe?"
„Pro sebe a svoje syny."
„Kde je vikomt ze Sèelk? Chtěl bych s ním mluvit."
„Odjel."
„Kam?"
„Xavere, je ve tvém zájmu, když nebudeš chtít nic takového vědět. Žij si dál svůj život, já se o všechno postarám," řekl sladce kancléř.
„Jsem kníže. Nejsem starý, ani nemocný, chci vědět, kde je moje vojsko se svým vrchním velitelem a chci si prohlédnout vězení."

Kancléř odcházel od svého syna s pocitem porážky. S pocitem kruté porážky. Vlastní syn stál proti němu. S tím bude muset něco udělat. Bude muset jednat. Viděl záhubu celé rodiny jako na obraze. Nikdy by si nemyslel, že jeho vlastní krev je něčeho podobného schopna. Nesmí mu dovolit, aby mu přerostl přes hlavu. Pořád je nejmocnější muž v zemi. Nový kníže si ještě lid nezískal. V tomto okamžiku se kancléř rozhodl se svým synem vést tichou, ale krutou a nekompromisní válku.

Eleonora seděla v tichu knihovny s rukama složenýma v klíně. Z venku sem nedoléhaly žádné zvuky. Nic co by jí naznačilo, že boj začal. Co chvíli jí projel třas. Bylo jí chladno. Myslela na Petra. Na jeho objetí. Na jeho polibky. Bylo jí, jako by je cítila na rtech. Její tělo hořelo při takových myšlenkách. Často se modlila, aby přežil. Aby se vrátil. Nepřipouštěla si problémy, které v takovém případě nastanou. Byla si jistá, že miluje oba. Horoucně a vášnivě. Nedokázala myslet na to, že se bude muset rozhodnout. Zároveň ale pozorovala, jak její cit k Janovi den ode dne sílí.
„Proč jste tu sama, veličenstvo," ozvalo se ode dveří. Vešla Ada. Byla bledá a plná strachu o Viktora, který odjel, aniž by se s ní rozloučil.
„Jsem ráda sama. Ale ještě raději s někým, kdo mi dá pocit bezpečí," řekla Eleonora.
„Ještě se nic neděje. Nemusíte mít strach," řekla Ada a posadila se.
„Nemám strach. Mám pocit, že není proč. Je to zvláštní?"
„Ne. Já mám strach. Velký, stejný, jaký jsem měla tenkrát, když jsme vás dostali z kláštera."
„Tenkrát jsem řekla, že se vrátí. Vrátí se i teď. Nemějte strach. Viktor je nejlepší muž. Nejlepší zřídka kdy umírají cestou pro pomoc."
„A co Petr?"
„Petr trpí za něco, co nespáchal..."
„Trpí za svou víru a za to, že příliš riskoval..."
„Taky kvůli tomu, že ho miluji," řekla Eleonora a vzdechla. „A za to, že miluji i svého manžela. Velice je oba miluji."
„Vrátí se."
„Nevrátí, pokud mu nepomůžeme. A to v této chvíli není možné."

Sibyla poslouchala zvuky, které k ní doléhaly z nádvoří. Nechápala proč se Jan nepostaví nepříteli přímo. Proč nezaútočí. Řady střelců na hradbách stály nehnutě proti vojákům před hradem a vyčkávaly. Sibyla se třásla obavami o Jana, ale zároveň si přála, aby se už začalo bojovat. Aby konečně ukázali světu, kam patří. V tu chvíli uslyšela hlas svého bratra. Zněl nade všemi ostatními jasně a zřetelně. Slyšela každé slovo. Vrhla se k oknu a rozrazila je.
„Pokud chcete vyjednávat bylo by vhodnější přivést menší armádu, vikomte!"
„Snad," připustil cizí mužský hlas. „Ale takhle je to bezpečnější. Nikdo z nás nechce zaútočit první."
„Já ne. Pokud začnete střílet, bude to napadení. A to se trestá..."
„Napomáhání křesťanům se taky trestá, pane vévodo."
„Pokud chcete argumentovat Petrem Le Kroix, nemá cenu se s vámi zahazovat," ta slova zazněla ostře, ale zároveň dutě. Sibyla byla přesvědčená, že tímhle výrokem neznámý muž zasáhl Jana hluboko do srdce.
„Je to můj nejsilnější argument. Záleží vám na něm?"
„Je to přítel."
„Váš? Nepřijde mi, že byste ho miloval."
„Co chcete?"
„Abyste se vzdal, pane vévodo."
„Tím jsme tedy skončili."
„Palte!" zakřičel neznámý muž. V tu chvíli se ozvaly první výstřely. Sibyla viděla jak Lucien strhl Jana na zem. Téměř v ten samý okamžik se jedna z kulek zaryla do zdi, vedle které Jan stál. Sibyla se zhroutila na podlahu a rozplakala se.

Jan se zvedl ze země a podíval se na Luciena, kterému z ramene stékala krev. Palba neustávala. Střelci na hradbách ji opětovali se stejnou silou. Knížecí voje ještě nebyly na dostřel děl.
„Děkuji," řekl Jan.
Lucien se bolestně usmál.
„Dojděte si to nechat ovázat," doporučil mu ještě Jan a pak už jen sledoval, co se děje pod hradbami.
Lucien kráčel z hradeb dolů. Vešel do domu a vystoupal po schodech k jídelně. Zevnitř slyšel vzlyky. Palba venku neustávala. Pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Sibyla byla zhroucená na zemi a plakala. Nešel k ní. Vydal se do knihovny. Věděl, že tam nalezne pomoc spíš.
Eleonora vyskočila, jakmile ho uviděla ve dveřích.
„Co se stalo?"
„Janovi nic," odpověděl a pohlédl na Adu, která seděla na křesle.
„Strhl jste ho," řekla a podívala se mu do očí. „Je tam kulka?"
„Je to jenom škrábnutí..."
„Musíme se připravit na zraněné. Co je to za hrad, že tu není žádný doktor?" zvolala tlumeně Eleonora a roztrhla Lucienovi rukáv.
„Musím zpátky..."
„Až to vyndám," nařídila mu a posadila ho do křesla, kde seděla než přišel. „Co se tam stalo?"
„Začali střílet," řekl Lucien a sykl bolestí. „Jedna kulka se strefila do hradeb a druhá do mého ramene."
„Ado, prosím vás podala byste mi obvaz? Je v mé ložnici..."
„Jistě," řekla Ada a odešla.

Adam sledoval, jak se do údolí valí voda z protržené hráze. Doufal, že ji strhli včas. Dívali se, jak se přehrada pomalu vyprazdňuje. Cestou do údolí bylo několik nádrží, které měly vodu zadržovat a zajistit tak její několikadenní přísun do koryta kolem hradu.
„Jedeme dolů," řekl Adam a nasedl na koně. Jako první vjel zpátky do chodby. Temnotu před ním prosvětlovala jen pochodeň, kterou zapálil. Adam nevěřil, že se lidé dostanou z hradu právě touhle cestou. Byla příliš tmavá a příliš dlouhá. Bez koní by trvalo několik hodin, než by došli do hor.
„Pane," oslovil ho jeden z mužů a dojel ho. „Myslíte, že to pomůže?"
„Doufám," řekl Adam. Svým slovům ale nevěřil.

Padala tma. Vojáci zapalovali ohně. Střelba z hradeb ustala. Robert se posadil ke svému stanu a díval se, jak stíny na hradbách přecházejí a střídají se v hlídkách. Kardit odolal. Podle všeho neměli mrtvé a snad ani zraněné. Robert měl pocit, že opevnění, kterým Kardit oplývá dělal skutečný odborník. Střílny nebyly příliš široké, ale žádná z nich nebyla úzká. Střelci měli zeď místo štítu a sami viděli téměř všude. Ve vojsku bylo třicet mrtvých a několik desítek zraněných. Robert měl dojem, že bude muset změnit taktiku.
„Od hor se ženou mraky, pane."
„Přikryjte prach," řekl Robert potichu a přisedl si blíž k ohni.
„Pokud začne pršet, pane..."
„Tak budeme mít zítra volno," odvětil nevrle Robert a vzhlédl k důstojníkovi.
„Ano, pane," řekl zmateně mladík a odešel.

Muži na hradbách pozorovali, jak se pod hradem rozsvěcejí ohně. Jan stál vedle Myrona a sotva znatelně pokyvoval hlavou.
„Co se děje, pane vévodo?" zeptal se Myron.
„Bude pršet," odvětil Jan a ukázal na obzor.
„To není dobře," řekl Lucien a sáhl si na ruku.
„Naopak," pravil Jan a otočil se na Luciena. „Oni nemají střechu."
„Zvlhne jim prach," zasmál se nahlas Lucien. „Měl byste jít dovnitř, pane vévodo," dodal, když se podíval na bledého Jana po svém boku. Jan jen beze slova přikývl a sešel po schodech z hradeb.

Viktor dorazil do Arbes. Jeho kůň byl rychlý. Vzpomínal, jak se pro něj tenhle kůň vrátil do hořícího kláštera. Sám nechápal, jak je to možné. Od té doby na něm jezdil. Teď se společně zastavili před branami hradu. Viktor vzal za klepadlo a rázně zabušil na bránu. Cítil srdce až v krku. Měl se setkat se svou matkou. Tváří v tvář. Poprvé v životě.
Otevřely se dveře v bráně a stanul v nich mladík, který mu připomínal Myrona. Byl sotva dvacetiletý, urostlý a bylo vidět, že jistě velmi dobře vládne kordem.
„Co si přejete, pane?" zeptal se mladík a zastoupil Viktorovi cestu.
„Mluvit s hraběnkou," řekl Viktor a podíval se mladíčkovi do očí. Viděl, jak sebou trhl. Jak uhýbá pohledem. Viktor se lehce usmál.
„Hraběnka nikoho neočekává."
„Jedu z Karditu." Mladíkova tvář se podivně zkřivila a pak znovu projasnila.
„Zavedu vás k hraběnce," řekl po chvíli váhání a pokynul Viktorovi, aby ho následoval.
Na nádvoří bylo naprosté ticho a klid. Kroky koňských kopyt se rozléhaly a odrážely od zdí. Viktor předal koně podkonímu a následoval mladíka do domu. Zastavili se až v předpokoji hraběnčiných komnat.
„Chvíli tu počkejte," řekl mladík, zaklepal na dveře a vstoupil.

Anna z Arbes viděla z okna, když Ralf přivedl Viktora do hradu. Čekala, že bude chtít okamžité slyšení. Nohy se jí třásly v kolenou a prsty u rukou se jí zachvívaly nervozitou. Ralf vstoupil a ihned poklekl jako pokaždé, když k ní přišel. Byl velmi podobný svému otci a ve dnech, kdy otce zastupoval přímo posedlý její bezpečností. Byl jí téměř neustále nablízku.
„Madam..."
„Ať jde dál," řekla a posadila se do křesla naproti dveřím. Ralf se uklonil a vpustil Viktora dovnitř. Jakmile uviděla svého syna roztřásla se. Toužila se k němu rozběhnout a obejmout ho, ale věděla, že by se to neslušelo. Do očí se jí draly slzy, které se marně snažila skrýt. „Vítejte, pane," pronesla ztěžka a pokynula mu, aby šel blíž. Věděla, že i on ví, že je jeho matkou, ale bála se to dát najevo. Přišel až k ní a políbil jí ruku. V ten okamžik ho chytila za paži a políbila ho na čelo. „Odpusť mi," zašeptala a pevně ho objala. „Musela jsem to udělat..."
Mlčel. Cítila jak se třese. Přesto neuvolnil svoje objetí. Konečně měla svého syna.
„Proč jsi přijel?" zašeptala a pohladila ho po vlasech.
„Kardit je v obklíčení," řekl potichu a poklekl před ní. „Přijel jsem požádat o pomoc."
„Bude trvat několik týdnů, než se nám podaří shromáždit vojsko."
„Musím se co nejdříve vrátit zpátky," pravil a vzhlédl k ní. Bodlo ji u srdce při pohledu na jeho slepé oko.
„Ralfe!" zavolala a Ralf téměř v ten samý okamžik stál u dveří.
„Ano, madam?"
„Jak dlouho bude trvat, než svoláme tři sta bojeschopných mužů?"
„Dva týdny. Podle toho co mi řekl otec."
„Rozešlete posly k našim rytířům."

Jan vešel do jídelny, kde už byla přichystaná večeře. Eleonora ani Ada ještě nepřišly. Seděl tu Adam a Sibyla stála u okna a dívala se ven. Jan se posadil na svoje místo a přidal se k mlčení. Z venku se ozývaly tlumené příkazy vojákům a čas od času zadusání koní ve stájích. Díval se na svou sestru. Vlasy jí splývaly po zádech. Měla na sobě temně červené volné šaty.
„Přijdou na večeři?" zeptala se Sibyla a otočila se k Janovi.
„Nemyslím," odpověděl. Neměl chuť Sibyle cokoli vysvětlovat.
„Proč nejsi venku?"
„Je tam Lucien a Myron, nemusíme tam být všichni."
„Jsi tady, abys ji viděl?"
„Sibylo, proč ji nenávidíš?" Sibyla nestačila odpovědět. Eleonora vešla doprovázená Adou do jídelny. Posadila se vedle Jana a pod stolem ho chytila za ruku. Sibyla, bledá rozrušením, si sedla vedle Adama.

Eleonora seděla na posteli a dívala se na manželova záda. Stál u okna. Vlasy měl rozpuštěné a bezděky si přejížděl dlaní po jizvě na pravé paži. Netušila jak dlouho může tohle všechno ještě trvat. Cítila jak ze Sibyly sálá zášť a měla z ní strach. Neměla dost bylin, aby mohla ošetřovat všechny raněné, kteří budou. Musela je jít nasbírat. Nemohla dopustit, aby kvůli její nepředvídavosti zbytečně umírali lidé. Myslela na Petra. Vždycky, když jí bylo úzko, nebo byla sama, na něj myslela. Věděla, že žije. Kdyby byl mrtvý, poznala by to. Určitě by to poznala. Žije, ale trpí. A ona? Netrpěla, necítila prudkou bolest, kterou by měla cítit, když ho tolik miluje. Necítila téměř žádnou bolest, jen strach. Strach z prázdnoty, která by nastala v jejím srdci, kdyby zemřel.
Jan se k ní otočil a slabě se usmál.
„Budu muset jít," řekl a podíval se na ni. Byla tak křehká a přesto z ní vyzařovala síla, kterou zatím neviděl v žádné ženě. Miloval ji. Velmi ji miloval. „Ti dva si musí jít odpočinout," dodal, když k němu vzhlédla a v jejích očích si všiml výčitky.
„Neopouštěj mě ještě," zaprosila. Sedl si k ní na postel. Schoulila se mu do náručí. Políbil ji do vlasů. „Miluji tě," řekla a vzhlédla k němu. Měla v očích slzy.
„Já tebe taky," řekl a políbil ji na ústa. „Velice."
Později se na ni díval. Na šíji měla opět ten ruměnec, který tolik miloval. Spala. Vykradl se z pokoje a šel na hradby.

Lucien viděl, jak Jan vychází z domu a kráčí směrem k nim. Seděl s Myronem pod hradbami a večeřel. Jan se k nim posadil. Mlčel. Lucien se napil vína a vzhlédl na hradby. Střelci byli stále na svých místech. Z nebe se začal snášet hustý déšť.
„Říkal jsem to," prohodil Jan.
„Myslel jsem, že se zdržíte déle."
„Luciene, dlít ve společnosti mé sestry není v posledních dnech příjemné."
„Máte manželku," řekl Myron a usmál se. Jan se na něj káravě podíval.
„Myslíte, že Viktor už dorazil do Arbes?" ozvalo se za nimi. Lucien se obrátil na Adu a pokrčil rameny. „Mám strach," řekla a posadila se vedle Jana.
„Měla byste spát," řekl Jan a přehodil přes ni deku. Pršelo stále hustěji.
„Nemůžu usnout."
„V ležení zhasly ohně!" ozvalo se z hradeb.
„Tak nastražte uši!" houkl na muže Lucien a vstal.

Robert se pokoušel usnout. Na jeho stan bubnovaly kapky deště. Myslel na svou ženu. Na svůj klid. Myslel na svou matku. To ona v něm vzbudila odpor k násilí. Vstal a vyšel do deště. V ležení byli vzhůru jen stráže choulící se ve tmě. V hradních oknech se svítilo. Na hradbách Robert tušil střelce. Pleskot kapek přehlušoval šum lesa, který sténal ve větru, který se před chvílí zvedl. Robert chvíli přecházel ve tmě. Při pohledu na oblohu ho napadlo, že déšť tady může trvat i několik dní. Všechen prach i přes zabezpečení plachtami zvlhne.

Xaver přecházel po knížecí pracovně a přemýšlel. Věděl, že se dostal do slepé uličky a za zády mu stojí otec. Neměl kudy utéct. Musel hrát tuhle nebezpečnou hru až do konce. Jeho spoluhráč ale nebude snadný soupeř. Odevšad na Xavera padal prach. V pracovně kníže nebyl několik let. Od doby, kdy se rozstonal. Teď se to mělo změnit. Xaver byl odhodlán najít Petra Le Kroix a i přes odpor všech šlechticů mu předat vládu.
„Výsosti?"
„Co se děje?"
„Váš otec si s vámi přeje mluvit," řekl komoří a upíral na Xavera tázavý pohled.
„Řekněte mu, že hned přijdu."
Xaver si oblékl kabátec a vyšel do chodby, která vedla do přijímacího sálu. Stále čekal od otce nějaké zprávy ohledně Petra. Stále ale žádné nedostal. Nebylo mu sděleno ani kde je Robert a valná část vojska. Xaver měl neodbytný pocit, že proti otci stojí naprosto sám.
„Otče," řekl, když mu komoří otevřel dveře do sálu. Na stěnách planuly svíce a prosvětlovaly honosnou místnost. Xaver došel až ke svému křeslu v čele místnosti a posadil se. Jeho otec se před ním neochotně uklonil.
„Mám pro vás rozvrh na příští dva týdny, výsosti," řekl kancléř a narovnal se.
„Jen rozvrh? Čekal jsem, že mě zpravíte o vývoji pátrání po Petrovi Le Kroix. A že se konečně dozvím, kde je můj vrchní velitel a většina armády," Xaver nepatrně zvýšil hlas.
„Bohužel, pátrání nepokročilo," řekl kancléř.
„Kdo ho vede?"
„Já osobně, výsosti."
„Pak vás budu muset vyměnit. Kde je Robert ze Sèelk?"
„Nemám tušení," odvětil kancléř klidně, ale v očích mu zajiskřilo.
„To je chyba, pane kancléři, velká chyba. Dalo by se to nazvat zanedbáním povinností. Patrně bych vám tedy měl sdělit, že vrchní velitel mého vojska," větu pronášel velmi pomalu a s důrazem a slovo mého, „je u Karditu a to již několik dní."
„Odkud to víte?" sykl kancléř.
„Mám své zdroje. Myslím, že byste si měl také nějaké najít. Program na příští týdny nebudu potřebovat. Jedu za svým vojskem. Myslím, že by se dalo mnoho získat na tom vévodství pod horami. Robertu ze Sèelk sice důvěřuji, ale nemyslím, že u vzniku vnitrostátní války bych měl chybět."

Pršelo již téměř týden. Jan každé ráno stoupal na hradby, aby se přesvědčil, jestli vojsko neodtáhlo. Každé ráno shledal, že ne. Stany ležení se podobaly neforemným zmoklým tvorům, ale nikdo se nehnul z místa. Jan věděl, že Robert ze Sèelk je tvrdý muž. Věděl, že se nevzdá. Jen doufal, že konečně uvidí korouhev hraběnky z Arbes. Zatím ale bylo všude v okolí mrtvo. Jediné zvuky pocházely od padajících kapek deště.

„Tři sta mužů je připraveno opustit Arbes," řekl toho rána Viktorovi Ralf. Anna stála po Viktorově pravici, zatímco Viola po levici. Viktor měl dojem, že tři sta mužů nemůže za žádných okolností stačit. Přikývl.
„Ať se chystají na cestu," řekl a obrátil se k matce. „Nevím jestli se vrátí v pořádku," téměř šeptal.
„Myslím, že ano. Dávej na sebe pozor a když se tě někdo zeptá, jak se jmenuješ řekni, že jsi Viktor z Arbes. Nedovolím, aby tě kdokoli o tvé dědictví připravil," řekla Anna a políbila ho na čelo.
„Co ti mám říct, Viktore?" zeptala se Viola a objala ho. Nedokázal si vysvětlit lásku, kterou k němu obě tyto ženy, ženy které neznal, chovaly. „Nevím, co bych řekla svému staršímu bratrovi. Někdo by na tebe měl dát pozor," dodala a usmála se. Viktor se tázavě podíval na matku.
„Viola pojede s vámi. Já nemůžu. Někdo tu musí zůstat."
„To nepadá v úvahu," řekl Viktor a podíval se na svou sestru, jejíž tvář stále neopouštěl šibalský úsměv.
„Jsem dospělá," řekla Viola a znovu se usmála.

Robert stál v dešti a díval se jak z lesů a hor stoupá pára. Téměř nikdo kromě vojáků, kteří měli hlídku nevylézal ze stanů. On sám ale nedokázal jen sedět a čekat, až přestane pršet. Vzal si kord a odešel z tábora. Šel pomalu, spíše se brouzdal. Cítil, jak mu voda zatéká za kabátec a za košili. Tráva byla polehlá vahou kapek deště a máčela mu kalhoty. Les nad ním šuměl. Co chvíli na něj spadla vydatná sprška z větví. Vlasy mu padaly do čela, ale on se nezastavoval. Kráčel stále hlouběji do vonícího lesa a nedbal na nebezpeční, které v něm mohlo číhat. Došel téměř do jeho středu a posadil se na kmen padlého stromu. Seděl tak až do setmění a umínil si, že tu zůstane i celou noc.

Eleonora seděla vedle Sibyly a snažila se vyšívat. Ada stála u okna a dívala se na nádvoří. V krbu hořel oheň. Lucien stál v koutě a díval se na tři napjaté ženy. Zvláště Eleonora se mu zdála ten večer nervózní a nepokojná. Jan byl venku. Adam v tu dobu seděl ve svém pokoji a přemýšlel, jestli mají nějakou naději, že se Viktor vrátí a přivede posily.
Eleonora vzhlédla od vyšívání a podívala se na Luciena. Usmál se na ni. Usmála se v odpověď, ale v tu samou chvíli pocítila nenávistný pohled své švagrové a opět sklonila hlavu k práci. Musela dnes večer říct Janovi, že je nutné dojít nasbírat byliny. Brzy přestane pršet. Všichni si o tom šeptali. Jen jí nikdo nikdy nic neřekl. Jan byl skoupý na slovo. Přesto, že každý večer usínala v jeho náručí, probouzela se sama a jeho místo na posteli bylo chladné. Viděla mu v očích, že má strach, ale nechápala proč mlčí. Složila vyšívání a vstala.
„Kam jdete veličenstvo?" zeptala se ostře Sibyla a podívala se na Eleonoru.
„Jdu si lehnout, jsem unavená," zalhala Eleonora a odešla z pokoje. Lucien ji následoval.

Když si toho rána zavolal Jan Luciena do knihovny, věděl Lucien, že se děje něco závažného. Vstoupil obezřetně a s neskrývanými obavami do potemnělé místnosti. Slunce ještě nevyšlo a i když byl den za deště bylo stále šero.
„Přál jste si, pane vévodo?"
„Vím, že k sobě nechováme příliš důvěry, Luciene, ale potřeboval bych od vás službu," začal Jan a vstal. Lucien si ho podezíravě přeměřil pohledem. Nechápal, čím by mohl vévodovi prospět, kromě svých znalostí opevnění a jisté zkušenosti v taktice.
„Nikdy mezi námi nevládla," opáčil Lucien.
„Potřebuji, aby někdo byl Eleonoře nablízku," řekl Jan a podíval se Lucienovi zpříma do očí.
„Nejsem ten nejvhodnější, pane," řekl Lucien zaskočen Janovou prosbou.
„Jedině vy...Jedině vy, Luciene."
„Smím se zeptat proč?" zeptal se nejistě Lucien.
„Milujete ji," oznámil suše Jan.
„Nevím...jestli..."
„Jsem si jist, že s vámi se jí nic nestane. A jsem si jist, že se nic nestane mezi vámi."
„Jak si přejete, pane vévodo," řekl Lucien.
 

Eleonora sešla na nádvoří a vykročila do deště. Téměř okamžitě byla promočená. Přes provazce vody viděla Jana na hradbách. Zdálo se, že rozdává pokyny pro nadcházející noc. Rozhodna se počkat dole. Nechtěla ho rušit při práci. Jakmile ji uviděl, seběhl po schodech k ní a káravě se na ni podíval. Lucien stál poblíž.
„Přijdeš za mnou?" zeptala se a odhrnula mu pramen vlasů z čela.
„Neměla bys chodit do deště. Samozřejmě, že přijdu."
„Potřebuji s tebou o něčem mluvit." Viděla, jak po jeho obličeji prošla obava.
„Přijdu za chvíli," řekl a vrátil se na hradby.
Eleonora vzdychla a spolu s Lucienem zašla do domu. Před ložnicí zůstali stát. Eleonora věděla, že Lucien je pověřen dělat jí osobní stráž, ale nebyla si jista, jestli jí tady něco hrozí.
„Dobrou noc, Luciene," řekla.
„Dobrou noc, veličenstvo."
„Nemusíte tu čekat, než se Jan vrátí..."
„To není pravda. Musím mu předat stráž."
„Je příliš úzkostlivý. Nic mi nehrozí."
„Je lepší být opatrný. Zvlášť, když jde o váš život. Nebezpečí není jen za hradbami."
Eleonora pochopila, že má na mysli Sibylu.
„Myslím, že mi nic nehrozí," řekla odhodlaně a vešla do ložnice.

Zrovna se česala, když vešel. Otočila se na něj a usmála se. Svlékl si promočený kabátec a košili. Vstala a posadila ho na postel. Zatímco mu sušila vlasy, sbírala odhodlání ke své otázce.
„Budu muset na byliny," řekla nakonec a natáhla se pro hřeben. Jan se k ní prudce otočil.
„To není možné," řekl překvapeně.
„Je to nutné, přijdou ranění, jak je chceš léčit? Kdyby tu byl lékař, věř, že bych se do toho nemíchala, ale žádný tu není a pochybuji, že máš někde schované zásoby bylin na horší časy." Jan se na ni díval. Stála zády k oknu a v ruce držela hřeben. Připadala mu neskutečně krásná. Věděl, že jí nesmí pustit pryč z hradu. Věděl, že nesmí udělat stejnou chybu, jako když odjel od Odette.
„Já tě ale nepustím," řekl pomalu a vstal.
„Proč?" zeptala se a sklopila oči.
„Protože tě nechci ztratit," přiznal tiše a vzal ji za ruku.
„Neztratíš."
„Protože tě nikam nepustím."
„Jene, je to důležité. Nemůžeš nechat své muže bezdůvodně umírat. Musíš jim zajistit pomoc." Políbila ho a přitiskla se k němu. „Nikdo mě neuvidí, půjdu únikovou cestou do hor a pak sejdu do údolí. Budu jako stín. Nikdo mě nezná. Přísahám, že se mi nic nestane..."
Zvedl ji a položil na postel. „Nepůjdeš sama..."
„Ale ano," zašeptala a pevně ho objala.

Ráno Eleonora vstala dříve než Jan. Chvíli se na něj dívala. Mrzelo ji, že ho nevídá po ránu častěji. Odhrnula mu rozcuchané vlasy z tváře a políbila ho na krk. Neprobudil se. Pohladila ho po paži. Tiše dýchal. Odešla. Všude byla ještě tma. Chvátala chodbou. Byla ráda, že tu není Lucien. Ještě asi spal. Čekal, až mu Jan řekne, že má jít za královnou. Vešla do kuchyně. Na posteli u zdi spala kuchařka. Eleonora si vzala velký koš a tiše zase odešla. Na nádvoří nikdo nebyl, jen hlídky na ochozu hradeb. Proklouzla jak nejtišeji uměla a zmizela na schodech do sklepení. Sotva dýchala, když otvírala dvířka v bráně do jedné z chodeb. Věděla, že tudy dojde k široké chodbě, která vede do hor. Zapálila pochodeň, kterou sundala ze zdi.

Jan se probudil a nahmatal vedle sebe prázdné místo. Bolestně si uvědomil, že utekla. Vstal a rychle se oblékl. O chvíli později rozrazil dveře Lucienovi ložnice a téměř o sobě nevěděl vzteky. Lucien již oblečen čekal na Janův příchod a jeho způsob ho značně vyvedl z míry.
„Odešla," vypravil ze sebe Jan.
„Cože?"
„Včera mě přesvědčila, abych ji pustil na byliny a ráno, ještě než jsem se probudil, utekla."
„Já..."
„Vy za nic nemůžete," řekl pomalu Jan, ze kterého hněv postupně vyprchával.
„Mám jít za ní?"
Jan jen zavrtěl hlavou.
„Myslím, že by to stejně nebylo moudré, pane."
„To nebylo. Sama se jim vyhne spíš. Ozbrojený muž by pohledům hlídek unikl jen stěží."

Rázně zabušil na bránu dvorce. Chvíli trvalo, než mu někdo přišel otevřít. Pršelo. Vpustili ho do dvora a vzali od něj koně. Dvorec stál nedaleko od města mimo jeho hradby. Uvnitř bylo asi padesát plně vyzbrojených mužů, kteří byli sto uhájit dvorec i proti přesile. Jakmile odevzdal koně, vyběhl po schodech ke vchodu do obytné budovy. Vevnitř bylo příjemné teplo. Služebná mu oznámila, že paní ho přijme hned. Následoval služebnou do předpokoje, kde ho nechala stát. nebyl zvyklý na takové čekání. Teď už ne. Dokonce ani před tím se nikdy nesetkal s takovým čekáním. Když tu byl naposled před několika dny a hledal Roberta, zjistil, že odjel na Kardit. Teď přišel poděkovat a zeptat se, jaké má Robert plány. Služebná ho vpustila do přijímacího pokoje.
„Čekala jsem vás včera," ozvalo se zastřeným ale přesto ne hrubým a krásným ženským hlasem z rohu pokoje.
„Paní," začal Xaver a uvědomoval si sílu této ženy a zároveň svou vlastní slabost. Viděl ji ve svém životě pouze několikrát. Ona ani Robert se příliš neúčastnili společenského života ve městě. Jeho politické a vojenské záležitosti neustále odváděly pryč, ona se v době jeho nepřítomnosti raději uzavírala v domě. Nyní ji viděl v krátké době již podruhé. „Zdržely mě jisté záležitosti."
„Chápu," zdálo se, že v jejím hlase je výčitka. Namáhavě vstala a pomalu k němu přistoupila. Měla na sobě černé splývavé roucho, které částečně skrývalo, že je již ve vysokém stupni těhotenství. „Znám... tyto naléhavé záležitosti. Je jich příliš. Zvláště poslední dobou." Vydala se na zpáteční cestu ke své lenošce a posadila se.
„Chtěl bych se ještě něco dozvědět o vašem manželovi..."
„Je na Karditu, to jsem vám už řekla."
„Proč?"
„Protože ho chce," odvětila prostě.
„Kardit je bezúhonné vévodství, pokud se rozhodl ho dobýt..."
„Kníže," oslovila ho a její hlas zněl náhle tvrdě a nelidsky. „Nic nevíte. Ani já nic nevím. Nemá smysl rozvíjet v mém domě jakékoli spekulace o mém manželovi. Pokud chcete vědět, proč je na Karditu, zeptejte se jeho."
„Ano. Zeptám," pravil Xaver a vydal se ke dveřím.
„Pane!" zavolala za ním. Otočil se a nadzdvihl obočí. „Řekněte mu,"řekla s něhou a pohnutím v hlase, „řekněte mu, že to bude chlapec a že ho nesmírně miluji."
Xaver se poklonil a odešel.

Eleonora se konečně vyšplhala na vrchol chodby a vyšla do deště. Těžká mračna se kolem ní honila a bylo jí zima. Podívala se na hladinu nádrže, pokleslou téměř až na dno, kterou čeřily neustále dopadající kapky deště. Rychle se obrátila a vydala se na cestu dolů po skalnaté pěšině. Za clonou deště matně tušila les, do kterého měla namířeno. Necítila téměř žádný strach. Nevěděla, jak dlouho už je na cestě. Chtěla se jen dostat v pořádku zase zpátky.
Šla několik hodin, když pod nohama ucítila mokrou trávu a rovnější terén. Hrad byl od ní vzdálen něco přes míli. Kráčela jak nejrychleji to šlo. Urousala si lem šatů a za plášť, do kterého byla zahalená, jí už také tekla voda. Sňala kápi a chvíli se zastavila. Nechala kapky deště, aby se jí rozbíjely o obličej.
Už se téměř stmívalo, když dorazila k lesu. Viděla rozložené ležení knížecího vojska, ale nepostřehla žádný pohyb. Jistě se dívají k hradu, pomyslela si a vstoupila do zmáčené zeleně lesa. Věděla, kde má hledat tužebník a všechno ostatní. Sukni měla mokrou až k pasu. Doplahočila se houstnoucím šerem k místu, kde rostl. Položila si na zem koš a začala uřezávat rostliny až u země. Brzy měla dost stvolů na to, aby nějaký čas vydržela. Obrátila se k odchodu. Když se narovnala a sebrala koš zkoprněla hrůzou. Za ní stál muž. Vysoký a i přes to, že byl zmáčený od hlavy k patě vyhlížel majestátně a sveřepě. Pevně sevřela koš a vykročila si svou cestou. Cítila jeho pohled, ale sama se na něj nedívala. Srdce jí tlouklo až v krku, když ho míjela. Nepokusil se ji zastavit. Ušla ještě několik metrů a pak se otočila. Nebylo po něm ani památky.

Jan od rána neměl stání. Neustále přecházel po jídelně. Několikrát šel ven, ale zase se vrátil. Matně vnímal přítomnost své sestry, ale snažil se na nikoho nemyslet. Neustále posílal Adama, aby se šel podívat, jestli se Eleonora už nevrací, ale všechno bylo marné. Nic ho neuklidňovalo.
Teď se konečně na chvíli posadil a s námahou snědl polévku, kterou mu přinesla Ada. Když odložil lžíci, začal zase přecházet po místnosti.
„Jak dlouho to může ještě trvat?"
„Co?" zeptal se Adam.
„Než přijde. Je tam už od rána..."
„Trvá to dlouho. Šla pěšky, prší. Vrátí se, neboj."
„Neměl jsem spát," řekl ostře Jan.
„Uklidni se," nabádal ho Adam a poplácal ho po rameni.
„Už přece musí přijít," pravil Jan a zavadil pohledem o Sibylu, která vyšívala na svém křesle a nevěnovala dění ve svém okolí nejmenší pozornost. Jan u ní už přestal hledat oporu. Zdálo se mu, že jeho sestra má jediné téma hovoru: Eleonořinu lásku k Petrovi. Naprosto se mu odcizila. Chyběla mu, ale nedokázal k ní najít cestu. Zdálo se mu, že jeho sňatek mezi ně postavil dokonalou hráz. Sibyla většinu času nemluvila. Neustále seděla ve svém křesle a působila dojmem, že sice naprosto přesně ví, proč jsou v obležení, ale nehodlá to nikomu říkat. Jan ji postupem času vnímal už jen jako kteroukoli židli v domě.
„Měl by sis jít lehnout," doporučil mu Adam. „Já jdu vystřídal Luciena."
„Počkám, než se vrátí."
„Přijde nejdřív k ránu," namítl Adam a vzápětí za ním zapadly dveře jídelny.

Úlomky rozlámané duše poletovaly po celém prostoru. Míhaly se mezi kapkami vody, které dopadaly a tříštily se o kamennou podlahu. Mezi tím vším ve tmě cely se krčila zhroucená postava. Bolest, kterou pociťoval byla vepsána do vlhkého těžkého vzduchu. Láska, nenávist, soucit, opovržení... všechno tu ztrácelo smysl. Nikdy už nemělo vyjít slunce, nikdy se neměl podívat na světlo. Ovládala ho beznaděj. Neexistence vlastní duše, vlastního srdce, které už snad ani neslyšel bít ho už k šílenství nedoháněla. Čas od času mizérii jeho dnů prosvětlila pochodeň. Nikdy nevěděl jak se sem dostala. Najednou ležela na zemi - vedle ní chléb a džbán vody. Ty tam už ale byly pokusy dojít s pochodní do rohů místnosti. Neexistovaly. Po každém takovém zoufalém činu se zhroutil. Nakonec už se nesnažil. Kdykoli se pochodeň objevila, přál si jen aby zhasla. Odvahu k tomu aby ji zhasil sám neměl. Neviděl útěchu. Ztratil naději. Nenáviděl... jediný cit, kterého byl schopen byla nenávist. Nenáviděl vášnivě... každý kout téhle prokleté cely, každý kámen v jejích zdech. Všechny muže, které mu pochroumaná paměť dovolila si vybavit. Láska v jeho srdci neměla místo. Všude kolem něj i v něm byla tma.

Eleonora už byla promočená od hlavy až k patě. Koš měla až po okraj naplněný bylinami, které budou třeba. Vykročila po pěšině, která po několika metrech začala stoupat do hor. Eleonora ji ve tmě, která stále houstla a za clonou deště, který ji bičoval do tváří jen tušila, ale doufala, že se k chodbě dostane do svítání. Věděla, že se musí do hradu vrátit co nejdřív, tak aby ji nikdo neviděl. Stoupla na kluzký kámen a ucítila jak stezka začíná stoupat. Po pár hodinách bude v bezpečí, ale několik hodin chůze po zrádné kamenité stezce v noci jí připadalo, jako zlý sen. Cítila únavu a byla celá prokřehlá. V duchu si přiznávala, že Jan měl pravdu, když ji od cesty odrazoval. I přes svoje pochyby ale pokračovala odhodlaně dál.

Robert nechápal, co tu může dělat tak mladá dívka. V lese, který je na hony vzdálen kterékoli z nejbližších vesnic. Sbírala byliny, ale pro koho? Rozhodl se, že půjde za ní. V lijáku, ve tmě, kterou neprosvěcovalo naprosto nic, sotva viděl její siluetu, která se vzdalovala směrem k horám. Vydal se za ní co nejtišeji. Doufal, že si nevšimne, že je pronásledována. Věděl, že ho může dovést k něčemu cennému, ale dosud neměl ponětí k čemu, ani co to bude znamenat.

Xaver v doprovodu padesáti mužů z gardy překročil pozdě v noci hranice Karditu. Všichni byli utrmácení. Jeli jen s krátkými přestávkami a v neustálém dešti. Z koní stoupala pára. Rozhlédl se kolem sebe. Všude bylo zlověstné ticho. Ticho, které ho děsilo. Nikde nebylo ani živáčka. Hrad byl ještě několik mil vzdálen.

Eleonora za sebou zaslechla drolení kamene. Opatrně se ohlédla. Byl několik metrů za ní. Podklouzla mu noha a kamínky způsobili lomoz, který ho prozradil. Eleonora se nezastavila, věděla, že musí získat čas. Nesměla ho zavést k chodbě. Nikdy nesmí dopustit, aby kvůli její pošetilosti všichni zemřeli. Udělala ještě několik kroků a pak upustila koš. Zaslechla, že se zastavil. Začala velmi pomalu sbírat rostliny, které se vysypaly při pádu z koše, a při tom ho přes rameno tiše pozorovala. Díval se na ni. Cítila napětí, které z něj vyzařovalo, ale nebála se. Měla dojem, že je s ním v bezpečí. Že na ni dává pozor.

Robert stál a sotva dýchal. Díval se, jak sbírá, co jí vypadlo z koše. Lekl se, že spadne a něco si udělá. Myslel na Magdalenu. Na jejich nenarozené dítě. Tahle dívka určitě také někomu náleží. Někomu, kdo na ni čeká, komu snad nemoc, či zranění nedovolilo, aby ji doprovázel na tak nebezpečné cestě, jakou podnikla této noci. Před očima mu vyvstala podoba jeho ženy. Křehké a přece jako z ocele. Zatoužil být u ní, tak prudce a vášnivě, že mu téměř vhrkly slzy do očí. Neviděl ji už tak dlouho. Když se probral ze zasnění a podíval se na místo, kde ještě před chvílí byl stín oné osamělé dívky, byla pryč. Nešel za ní. Nechal ji svému osudu. Snad ji ještě někdy potká a bude mít příležitost se jí zeptat, proč byla sama tak daleko od domova. Z tábora zaslechl zvuk trubek. Okamžitě se vydal na cestu zpátky.

„Něco se tam děje!" zavolal Adam na Jana, který vyběhl na nádvoří, když uslyšel trubky.
„Přijel oddíl asi padesáti mužů," konstatoval Lucien a sešel za Janem pod schody.
„Proč?" zeptal se Jan a vystoupal nahoru následován Lucienem.
„Posily nepotřebují..."
„Ne, Adame, posily nepotřebují," řekl tiše Jan, který sledoval, jak na vysoký sloup, který vztyčili, hned jakmile postavili ležení, stoupá zástava. Ve tmě nerozeznával komu patří, ale byl si téměř jist, že na ní najde znak Xavera de Rigent.
Všichni se společně vrátili do domu. Jan přešel k oknu a zadíval se na siluety hor.
„Přijde brzy," řekl Adam a lehce ustaraně se usmál.
„Neměl jsem spát, kdybych nespal, tak by neutekla," odpověděl Jan a otočil se k bratrovi.
„Nic se jí nestane."
„Nestane?! Je sama venku! Kolem celého hradu nám šmírují knížecí vojáci. Prší a ještě k tomu je noc. Myslíš si, že je nějaká šance, že by se jí absolutně nic nestalo?!" Jan byl v obličeji sinalý a strachy bez sebe.
„Ona se o sebe dokáže postarat."
Jan si po Adamových slovech jen pohrdlivě odfrkl a odešel.

Oddíly postupovaly pomalu. Viktor jel v čele a po jeho boku, na mohutném medovém hřebci, jela jeho sestra. Viola seděla v sedle vzpřímeně a pevně jako muž. Její alabastrově bělostná pleť zářila ve slunci, které pražilo do mraků, které se sem hnaly z míst, kde ležel Kardit. Viktor cítil, že ho sestra pozoruje.
„Smím se na něco zeptat?"
„Jistě," odpověděl a otočil se k ní.
„Co jsi dělal po celé ty roky?"
„Žil svůj život," řekl nevrle. Právě takovou otázku čekal.
„To mi nestačí, Viktore. Chci vědět, co se s tebou tak dlouhou dobu dělo."
„Sloužil jsem v knížecí gardě. Pak jsem se dostal do služeb hraběte Le Kroix, který vedl Věrné. Teď je vede jeho syn, ale ten je uvězněný v knížecím žaláři, tedy jestli je ještě naživu."
„Chápu, že je těžké si zvyknout na to, že máš najednou sestru a matku, ale už se staly i horší věci," řekla posměšně a pobídla koně. „Tady přenocujeme," zavolala a všichni se zastavili.

Eleonora kus cesty téměř běžela. Když se konečně zastavila měla vyprahlo v ústech, plášť ji tížil na ramenou a srdce jí tlouklo rychleji než kdykoli jindy. Klesla na zem a na chvíli se schoulila do klubíčka. Kdyby mohla, křičela by úzkostí a únavou. Do kolenou se jí zadíraly kamínky a dlaně měla prokřehlé a dřevěné od tíže koše. Po chvíli se odhodlala a vykročila na další cestu tmou.
Šla několik hodin. Na východě už viděla proužek světla. Ale ještě stále před sebou neviděla vchod do chodby. Několikrát uklouzla a upadla. Několikrát musela sesbírat rozsypané byliny, několikrát cítila, jak jí z dlaní stékají kapičky krve. Šaty se jí rozdíraly o ostré výběžky skal. V dálce, za závojem lijáku, viděla světélka v oknech hradu. Kdykoli se ohlédla, spustily se jí po tvářích horké slzy. Měla pocit, že je poražená. Cítila, že už nemůže.
Přes to klopýtala stále dál. Tak jak si pamatovala stále do kopce. Přes kameny a kořeny kleče. Nedbala na pády a odřeniny. Pokračovala stále dál navzdory promočených šatům a ledovým přívalům deště, které ji neustále zalévaly. Do obličeje jí padaly prameny mokrých a špinavých vlasů. Cítila, že má na nohou i rukou bláto, že jí šaty těžknou a nasakují stále další vodu.
Když už si myslela, že skutečně nemůže dál, uviděla před sebou kruh černé tmy. Kolem ní už šíralo. Konečně došla ke vchodu do chodby. Nadzvedla si trochu sukni a vstoupila dovnitř.

Jan přecházel po knihovně. Venku začínalo svítat. Necítil únavu. Jen ochromující strach. Nemohl nic dělat. Nevěděl, jak daleko může Eleonora být. Jen toužil po tom, aby byla tak blízko, že už by to blíž nešlo. Pomalu se otevřely dveře a vešla Sibyla. Jan se na ni podíval a doufal, že ho jde podpořit.
„Pořád se nevrátila?" zeptala se, když k němu došla a položila mu ruku na rameno.
„Ne, tys ji snad někde viděla?" obořil se na ni podrážděně.
„Třeba už se nevrátí..." řekla a podívala se mu do očí.
„Jak můžeš... Sibylo?" zašeptal zdrceně a sundal její ruku ze svého ramene.
„Třeba utekla. Čeho se od ní můžeš jiného dočkat? Ještě ti ani neoznámila, že je v očekávání. Je to obyčejná..."
„Dost!" vykřikl Jan a vyřítil se z knihovny.

Zastavil se až před kuchyní. Vešel dovnitř a nadechl se vzduchu prosyceného zeleninou a vůní masa.
Osazenstvo kuchyně ještě spalo. Kuchařka na posteli u zdi. Jan si vzal z mísy jablko a odešel. Ve dveřích se srazil s Adou.
„Kam jdete?" zeptal se jí a slabě se usmál. Ada byla pobledlá a od doby, kdy Viktor odjel se neusmála.
„Jdu zatopit pod kotlem vody. Eleonora bude potřebovat koupel, až se vrátí. Budeme rádi, když nedostane horečku. Musí být úplně prokřehlá. V noci byla zima."
„Můžu vám nějak pomoct?"
„Můžete, jděte si lehnout." Ada ho pohladila po paži a vešla do kuchyně.

Eleonora klopýtala tmou. Nevzala si s sebou náhradní pochodeň. Nevěděla, jak dlouho jde, když se jí podlomila kolena a ona upadla do vlhké hlíny na dně chodby. Nedokázala se zvednout. Měla pocit, že na ni ze všech koutů dýchá smrt. Ještě chvíli se zoufale pokoušela zvednout, ale po chvíli se vzdala a položila obličej do hlíny. Zemitý pach byl to poslední, co si uvědomila, když zavřela oči a usnula.

Ada odnášela vědra s horkou vodou nahoru do Eleonořiny ložnice, kde byla připravená vana vyložená plátnem. Konečně byla plná, kdy vešel Lucien.
„Co se děje?" zeptala se ho, když se zhroutil na židli.
„Mám strach," řekl a podíval se na ni.
„Já taky. Ale ona přijde."
„Jak může být daleko?"
„Snad už blízko."
„Pojedu ji hledat," řekl najednou po delší odmlce. „Aspoň jí nevystydne koupel."

Lucien vběhl do stáje a vyvedl odtud osedlaného koně. Nasedl a vjel do chodby. V ruce držel zapálenou pochodeň. Všiml si, že se za ním dívá Jan. Stál na hradbách a prohlížel si novou knížecí zástavu. Stále pršelo.
Lucien jel chodbou a neustále prosvěcoval tmu před sebou. Konečně uviděl zhroucenou postavu. Zastavil a došel k Eleonoře, která ležela na zemi a nevěděla o sobě. Něžně ji obrátil a zdvihl ji. Pootevřela oči a zlehka se usmála. Pak oči opět zavřela.

Jan stál v dešti na nádvoří a čas od času se podíval jestli se Lucien už nevrací. Když ho delší čas neviděl, vyšel zpátky na hradby. Stále pršelo. Všichni muži na hradbách byli zmáčení. Jan hleděl dolů na tábor knížecího vojska a stále častěji se obracel na zplihlou zástavu Xavera de Rigent. Nový kníže měl tedy také zájem na jejich porážce. Jan si byl jist, že z toho nemůže vzejít nic dobrého. Adam stál po jeho boku a z vlasů mu stékala voda do ustaraného obličeje.
„Až přestane pršet, vyschne nám koryto," řekl potichu a obrátil se na Jana.
„To je pravda."
„Co budeme dělat pak?"
„Bránit se," řekl Myron, který právě přišel na hradby.
„Bránit se takové přesile?"
„Viktor přivede pomoc," řekl Jan, ale sám nedoufal, že by pomoc od hraběnky z Arbes mohla zvrátit jejich porážku. „Jak dlouho mu může trvat než sebere vojsko?" obrátil se Jan na Myrona.
„Týden, možná déle. Zatím nemá přílišné zpoždění. Vojsko se pohybuje pomalu. Uplyne ještě několik dní, než budeme moci doufat v jejich příjezd," odvětil klidně a poněkud zadumaně Myron.
„To může znamenat naši porážku. Na severu už se snad jasní..." řekl pomalu Adam a položil ruku na jílec kordu. Jeho obličej byl více než zachmuřený. Poslední noci nespal. Stále čekal, kdy se mraky roztrhají a na tábor pod hradbami zasvítí slunce. Měl obavy z lesku brnění vojáků, kteří hrozili hradu dobytím. Adama už neuklidňovaly zkazky o tom, že hrad je nedobytný. Cítil, kdesi hluboko v srdci věděl, že se blíží den jejich konce.

Kancléř Malran seděl ve své pracovně a snažil se utřídit si myšlenky. Nemohl zapomenout na pohrdání, se kterým proti němu vystoupil jeho syn. Nemohl překonat hlubokou nenávist, která se v něm právě nyní probouzela. Kníže je mrtev. Ať žije kníže! Ano, ať žije jeho syn! Měl by být hrdý, ale nedokázal to. Měl v ruce jediný triumf. Petra Le Kroix. Ještě nevěděl jak má s tím mužem naložit, ale cítil, v podvědomí mu bylo jasné, že je posledním bodem, poslední cestou k jeho záchraně. Posledním esem, skrytým v rukávu. Kancléř věděl, že se nemůže spolehnout na oddanost Roberta ze Sèelk. Věděl, že Robert přestoupí na stranu Xavera, protože tam mu kynul větší zisk.

Xaver se svým doprovodem vjel do tábora. Okolo byla ještě tma, jen v některých oknech hradu se svítilo. Xaver věděl, že na hradbách jsou stráže, které pozorují každý pohyb v táboře. Dobře věděl, že Jan z Karditu je dobrým velitelem a jistě má v pevnosti dobré, ty nejlepší, muže. Věděl, že nebude snadné zvítězit, a také věděl, že zatím nad tak silným soupeřem vítězit nehodlá. „Přísahám, že potrestám veškeré bezpráví páchané na komkoli z mého lidu. Přísahám, že budu dobrý panovník. Dobrý kníže. V mém znaku bude síla mého předchůdce i jeho víra a dobrá vůle." Slyšel sám sebe, jak pronáší tato slova a věděl, že právě dobytím Karditu by mohl takové bezpráví spáchat on sám...
„Vítejte, kníže," řekl jeden z důstojníků a kývl na trubače, kteří oznámili příjezd knížete.
„Kde je váš velitel?"
„Nevím," odvětil po pravdě důstojník.
„Zaveďte mě k němu do stanu," nařídil Xaver.

Robert spěchal do tábora. Poslední kus cesty běžel. Když udýchaný dorazil do svého stanu, podle svého očekávání tu našel knížete, hřál si ruce o pochodeň, která plála na stěně. Otočil se k Robertovi a ten se uklonil.
„Vaše nepřítomnost mě zaráží, vikomte," pronesl kníže a posadil se.
„To mě mrzí, výsosti."
„Jistě vás zajímá, proč jsem přijel?" řekl Xaver a zkoumavě se na Roberta zadíval.
„Ano."
„Můj otec mi nechtěl prozradit, kde jste, ani co provádíte. Přišlo mi to divné. Poslal vás sem on, nebo jste proti mně spolčeni?"
„Nemám tušení, o čem to mluvíte," řekl Robert.
„Nejsem hloupý, vikomte. Vím, že můj otec pletichaří. Vždycky to dělal. Nechtěl jsem převzít tuhle roli. Když už jsem ji měl a Petr Le Kroix zmizel, byl jsem varován, že po mě otec a jeho přívrženci půjdou. Patříte k nim. To vím, snad se ten geniální nápad na odstranění Petra Le Kroix zrodil ve vaší hlavě, ale ať už to bylo jakkoli, teď vás potřebuji já. Já a se mnou celá země. Tady nejste nic platný," mluvil potichu a Robert měl pocit, že ví daleko víc, než by kdokoli očekával. „Poslal vás sem můj otec?"
„Ne."
„V pořádku, necháme si každý své tajemství. Ale každopádně," řekl a znovu natáhl paže k pochodni, kterou tím téměř zastínil, „každopádně potřebuji, abyste byl ve městě a pracoval výhradně v můj prospěch. Nehodlám přihlížet občanské válce. Zatím ne. Kardit je velké sousto. A máte zvlhlý prach. Rozstříleli by vás na cucky hned jak přestane pršet. Vrátíte se se mnou do města a převezmete úřad mého otce. Post vrchního velitele vojska vám zůstane," když Xaver skončil Robert zalapal po dechu. Pro něco takového byl ochoten vzdát se Karditu a zatím i pomsty.
„Ale Kardit by vám přinesl velké zisky. Víme téměř jistě, že vévoda patří k vzbouřencům..."
„Víte, že je moudřejší počkat, až nepřítel udělá první chybu za vás?" otázal se Xaver a usmál se.
„Chápu. Víte, že váš otec se bude snažit vás sesadit?"
„Vím, ale i on udělá chybu první. Vítězství není dílem úspěchu, ale chyb našich protivníků. Můj otec, bývalý kancléř, dělá mnoho chyb. Tou první byla moje kandidatura..."
Robert se zasmál.
„Mám pro vás vzkaz...mám vám říct, že to bude chlapec a že vás vaše žena nesmírně miluje. Myslím, že bude ráda, když jí odpovíte osobně..."

„Luciene," zašeptala Eleonora a on sebou trhl.
„Ano?"
„Děkuji, žes pro mě přišel."
„Musel jsem. Jsem vaše stráž. Nesmím vás nechat napospas jakémukoli nebezpečí."
„Ano..."
„Za chvíli budeme na hradě. Ada má pro vás koupel."
Eleonora bezvládně vzhlédla a on cítil jak ho pohladila po krku. Přivřel oči. Pak znovu upadla do polospánku a on slyšel jen její klidný dech.

Xaver vyšel ven. Rychle se rozednívalo. Robert kráčel po jeho boku.
„Snad bych tu měl nechat posádku, aby nebyli nebezpeční..." uvažoval Robert nahlas.
„Ano, to by bylo moudré. Asi dvě stovky mužů, ostatní se vrátí zpátky. Budeme je potřebovat. Můj otec se moci nevzdá tak rychle, jak bych si přál a jak by to bylo nejlepší. Má velmi dobré styky. Během několika týdnů může postavit vojsko silnější, než jaké kdy kníže měl."
„Jak jste přišel na to, že ho sesadíte?" zeptal se Robert.
„Cestou sem mě napadlo, že bych měl daleko raději po boku někoho přímého, někoho na koho se mohu spolehnout, že mi nevrazí nůž do zad. Kdo je ten muž na hradbách?" zeptal se náhle Xaver a ukázal na Jana z Karditu, který obě postavy pod sebou bedlivě sledoval.
„Vévoda."
„Zdá se, že ocení, až se část vojska stáhne. Je bezpečné jít ještě blíž?"
„Jistě, teď v dešti nevystřelí."
Xaver šel stále blíž a blíž k hradbám. Vnímal Janův pohled, ale nebál se ho. Cítil v něm podobné vlastnosti jako v člověku po svém boku. Jeho nepřátelé měli více cti než jeho vlastní otec, jestli se o tom jen domýšlel tak to teď věděl jistě. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že Jan začne s rozhovorem se z hradu ozval ostrý mužský hlas.
„Už se vrátila!" volal kdosi ve skrytu hradeb. Robert sebou trhl. Sledoval jak se Jan ještě chvíli rozmýšlí, ale pak jim zmizel z očí.

Jan se rychle rozběhl dolů k Lucienovi, který držel v náručí vyčerpanou Eleonoru. Usmál se, když viděl její zablácené a mokré šaty i vlasy, když si prohlédl ušpiněný obličej, když se zadíval na boty s vyvrácenými podpatky. Poněkud se zachmuřil, když viděl jak láskyplně se na ni Lucien dívá, ale pak mu musel odpustit. Byla tak krásná. Lucien mu ji dal do náruče a Jan ji odnesl do hradu. Vyšel nahoru k pokojům a vešel do ložnice. Seděla tu Ada a když uviděla Eleonoru, zřetelně se jí ulevilo.
„Musí se hned zahřát," řekla rázně. Jan Eleonoru opatrně položil na postel a něžně políbil na ústa. Pootevřela oči a pohladila ho po tváři. Dlaň měla odřenou do krve.
„Jak vám mám pomoct?" zeptal se Jan a podíval se na Adu.
„My to zvládneme," vydechla jeho žena a vyčerpaně se usmála.
„Kdyby bylo něco potřeba..."
„Zavolám vás."
„Budu za dveřmi."
„Jděte do kuchyně a požádejte je o hustou zeleninovou polévku a svařené víno."

Eleonora se nechala od Ady svléknout z mokrých, zablácených a potrhaných šatů a pak s její pomocí vlezla do horké vody, která tu byla přichystaná. Cítila, jak se jí tělem rozlévá teplo. Kýchla. Dívala se, jak se jí do končetin vrací barva a jak se z ní ztrácí špína, kterou byla doslova prosáklá. Ada jí umyla vlasy.
„Děkuji," vydechla Eleonora, když ležela zabalená do podušek na posteli a ještě pořád v sobě cítila prokřehlost a zimu.
„Musíte být v teple," řekla Ada. V té chvíli vešel do ložnice Jan a nesl kouřící polévku a svařené víno. Ada se usmála a rozloučila se.
„Už nikdy nikam sama nepůjdeš," řekl Jan a posadil se vedle ní na postel.
„Nepůjdu," přikývla a napila se horkého vína.
„Už je ti tepleji?"
Jen přikývla a podívala se na něj přes okraj poháru. Viděl, že je ve tváři růžová. Usmál se.

Když dojedla polévku, podívala se na svého manžela a rozhodla se. Myslela na to už několik dní, ale teprve nyní si byla jistá, že to chce udělat. Nevěděla jen jak to má vyslovit. Dívala se jak odložil talíř od polévky na podnos. Pak se na ni zadíval. Cítila jeho lásku. Zavřela oči. Slyšela jak zašustily pokrývky a vzápětí ji políbil.
„Už nikdy nesmíš takhle riskovat," řekl a odtáhl se. „Nikdy, rozumíš?"
Přikývla a natáhla se k němu. „Miluji tě,"zašeptala a přitiskla se ke svému manželovi ještě pevněji.

Sibyla seděla v knihovně a toužila po klidu, venku neustále pršelo a rozléhaly se hlasy mužů, kteří pomalu přestávali věřit, že někdy vůbec přestane pršet a v jejich životech se konečně cosi zlomí. Toužila nic neslyšet, když se otevřely dveře a vešel Myron. K tomu muži ji stále cosi přitahovalo, ale zároveň cítila, že tomu nesmí podlehnout. Sedl si naproti ní a mlčel. Cítila v něm sílu. Něco, co ji nutilo se před ním sklonit. Nic takového doposud v žádném muži nepotkala. Díval se na ni. Chvíli chtěla promluvit, ale nakonec si to rozmyslela a vstala. Cítila jeho pohled, který ji pronásledoval až k oknu, kde odložila knihu a podívala se ven. Kapky deště dopadaly na okenní tabulky a vytvářely symfonii prapodivných a zádumčivých zvuků, které nutily její víčka ke spánku.
Díval se na její klidnou siluetu a přemýšlel, z čeho má strach. Byla to křehká a plachá dívka, nebo byla někým, kdo se musel skrývat před všemi, kdo tu na hradě byli. Nikdy s ním nepromluvila jediné slovo. Nikdy, od prvního dne, kdy ji viděl. Teď stála zády k němu v nařasených tyrkysových šatech a nákladném účesu. Hleděl na její šíji a projela ním touha ji políbit, ale strach z jejího tajemství byl silnější. Vstal a chtěl odejít, ale v tom se otočila a podívala se na něj. Přímo a naprosto chladně.
„Kam jdete?" řekla ledově a on si všiml, že v ruce pevněji sevřela knihu, kterou před tím četla.
„Musím na hradby."
„Jistě," řekla a vrátila se do křesla.
„Už dlouho jsem vás neviděl venku..."
„Nechodím tam. Jsem raději v ústraní," lhala záměrně. Cítila, že z ní má strach. Nechtěla, aby odešel, ale nevěděla jistě, zda si přeje, aby zůstal.
„To je škoda. Jistě byste dokázala dodat lepší náladu mužům z posádky."
„Považujete mě za lehkou?" procedila mezi zuby a vstala.
„Ne, ale mužům je příjemné, pokud s nimi krásná žena jako vy a ještě k tomu vévodova sestra promluví, pokud jim dodá naději na lepší časy."
„Ale pokud ona sama naději nemá, není to lehké, pane."
„Znám ženy, které to dokázaly, přesto, že samy neměly žádnou naději."
„Nevíte, co říkáte," opáčila ještě chladněji než dosud. „Moje hříchy mě neopravňují k tomu, abych komukoli dala naději... dokážu naději jen brát. Miluji, velmi miluji, svého bratra, kvůli němu jsem spáchala nejhorší skutek svého života a nelituji toho. Kvůli němu dělám všechno proto, abych si dokázala oblíbit jeho manželku, abych s ní vydržela pod jednou střechou ačkoli ona mého bratra podvádí a miluje jiného. Nenávidím ji, ale kvůli Janovi jsem ochotná svou nenávist dusit. Kvůli Janovi jsem schopná i zabít..."
Beze slova na ni hleděl a nevěděl, jak má chápat slova, která v uplynulé chvíli vyřkla. Stála proti němu zahalená do své mrazivé krásy a on toužil obnažit její nitro, protože věděl, že to, co ona sama teď odkryla, je jen zlomek jejích skutečných citů.
„Jděte pryč," vydechla. Poslechl. Když odešel, posadila se zpátky do křesla. Smrtelně bledá, ale přesto klidnější než dřív.

Adam šel chodbou, když uslyšel Sibylin rozrušený hlas. Vydal se tím směrem a vyslechl celé její přiznání. Třásl se hrůzou. Všechny jeho nejtemnější noční můry se naplnily v jednom děsivém okamžiku pravdy. Sibyla zavraždila Odette a její dceru. Nesebral dost sil, aby vtrhl do knihovny a Sibylu potrestal. Kdesi v nitru se vylíhl nápad, že něco takového, takové zjištění, taková pravda, by mohlo být nebezpečné, ale i velmi prospěšné. Rychle se rozběhl chodbou pryč a jakmile odezněly jeho kroky, vyšel z knihovny Myron a zamířil na hradby.

V Robertově stanu zády stál otočen zády ke vchodu mladík. Byl vysoký a už od pohledu hrdý. Přemýšlel o záměrech svého přítele a velitele a nikterak se mu nezamlouvaly. Když Robert vešel otočil se a vážně na něj pohlédl. Robert se snažil usmát se, ale nešlo mu to. Díval se na mladíka a po chvíli měl stejně kamenný výraz jako on.
„Takže?" otázal se mladík a založil si ruce.
„Odjíždím."
„Čekal jsem to."
„Zůstanou tu dvě stovky mužů, pod tvým velením. Byl bych rád, kdyby to byli ti nejlepší. Tristane, je to nutné."
„Co ti nabídl?" zeptal se nekompromisně mladík a hleděl na svého velitele zpříma a v jeho zelených očích se matně blýskalo.
„Kancléřskou pracovnu," odpověděl bez váhání Robert a posadil se.
„To pro tebe znamená víc než Kardit? Než tvoje pomsta?"
„Ne, ale dává mi to možnost vidět svou ženu a řídit stát. Získám větší vliv a budu moct svou pomstu vykonat bez velkých ztrát."
„Necháš nás tu, dvě stě svých nejlepších mužů, jen aby ses mohl pomstít bez větších ztrát? Co když jim přijde někdo na pomoc? Předhodíš nás jako návnadu? Vždycky čekáš, až nepřítel udělá první krok, tentokrát ses rozhodl, že vévoda zahájí válku? Tím, že se bude bránit? Taková pomsta bude stát stovky lidí život. Roberte, můžeš dobýt Kardit, ale jedině s celou armádou. Mám tu pobíhat kolem hradeb s promoklými vojáky a kousat do nohou mohutného psa jako nějaká štěnice?!"
„Tohle bude lepší, věř mi. Nikdo jim nepřijde na pomoc, nikdo, nemají koho zavolat."
„Rebelů je hodně, Roberte," řekl rezignovaně mladík a posadil se naproti Robertovi. „Rozpráší nás, když budou chtít. Všichni ti ctihodní šlechtici, kteří mají majetek a svoje vojska, když se spojí, nebudeme mít sílu na to je odrazit, navíc nás čeká boj na dvou frontách."
„Která je ta druhá?"
„Vážně si myslíš, že kancléř ti nechá svoji pracovnu zadarmo?" otázal se Tristan, vstal a odešel ze stanu. Robert za ním vyběhl a zastavil ho.
„Tři sta mužů, v takovém množství máte možnost, dost velkou naději, že se dostanete z obklíčení. Vím, že ty to dokážeš."
„Pozdravuj Magdalenu," řekl suše Tristan a ztratil se mezi stany.

Jan ležel vedle ní a díval se do stropu. Nechápal co se s ním posledních pár chvil dělo. Nechápal tu bezednou vášeň, se kterou ho Eleonora omámila a zmocnila se ho, jak to ještě nikdy nezažil. Nechápal nic z toho šílenství, které spolu prožili. Jeho žena ležela vedle něj a slastně oddychovala. Neměl odvahu podívat se, jestli spí, nebo jestli ho pozoruje. Celé tělo ho pálilo. Nakonec se otočil a zjistil, že se na něj usmívá.
„Proč jsi to udělala?"
„Protože to bylo jediné možné řešení. Musela jsem to udělat, protože tě miluji a nedokážu si představit, že by se tohle nestalo."
„Ale co Pe..." zakryla mu rukou ústa a zavrtěla hlavou.
„Ne, tohle nebudeme rozebírat," řekla a políbila ho na čelo.
„Ale to je přece šílené, nemůžeme mít dítě teď."
„Musíme ho mít a to jedině teď. Musíme mít dítě, protože jedině pak budeme skutečně toužit po míru a ne po pomstě, nebudeme moci nenávidět, ale jen milovat, protože naše dny budou krásnější, když se podíváme na naše dítě a zjistíme, že jsme mu zajistili mír a harmonický domov."
„Mám strach," řekl po chvíli a obrátil se na bok čelem k ní.
„Neměj. Všechno bude v pořádku. Všechno dobře dopadne."
„Já... nedokázal jsem..." srdce mu tlouklo jako na poplach, když se pokoušel vyslovit to, co ještě nikdy neřekl. „Nedokázal jsem ochránit..." přitiskla se k němu a políbila ho na čelo. Pochopil, že ví všechno. Zavřel oči a nechal se ukolébat v jejím náručí.