Věrnost v srdcích díl 6

Za Petrem, Janem a hrabětem Haroldem zapadla vrata Haroldova domu. Jakmile se Petr posadil, ucítil pohledy obou mužů. Jan začal přecházet po místnosti, co chvíli se zastavil a přemýšlel.
„Jak to?" vypravil ze sebe po chvíli napjatého ticha hrabě Harold a podíval se na Petra, který byl na smrt bledý a nevěděl, co si má počít se svými pocity. Jeho náklonnost ke knížeti ho trápila. Nechtěl s ním soucítit. Každou chvíli si připomínal průvod věřících, kteří kráčeli bůh ví kam, jen proto, že si za svou vírou stáli. Co řekne, jestli se ho kníže zeptá v co věří?
„Nevím," zašeptal Petr a sundal si kabátec.
„Cos mu řekl?" otočil se na něj znenadání Jan a přišel k němu blíž.
„Nic zvláštního. Řekl jsem, že bych se snažil pomáhat lidem a byl bych tolerantní. Samozřejmě jsem neřekl, že bych okamžitě předal vládu Eleonoře." Při těch slovech vrhl na Jana nenávistný pohled.
„A on tě i přes to vybral... Podle všeho máme teď v ruce několik trumfů a proti nám je jen kancléř, který tam bude chtít dostat svého syna. Není tu bezpečno Petře," řekl Jan a posadil se.
„To není. Měli byste oba opustit můj dům," vpadl jim do řeči hrabě. „Musím dát pozor na svoji rodinu, pane Jane, je mi to líto, ale vy oba musíte co nejdřív pryč."
„Nemáme kam odejít, hrabě."
„Něco si sežeňte, ale do dvou dnů budete z mého domu pryč,"uťal rozhovor hrabě a odešel.

Adam se probudil k ránu. Cítil po celém těle studený pot. Chvíli civěl do tmy, než si uvědomil, že žije. Ten sen se mu zdával každou noc od chvíle, kdy Jiří zemřel. Zdálo se mu jak jsou spolu a pak najednou uprostřed rozhovoru o všedních věcech přijeli vojáci a Jiřího zabili. Adam se v tom snu ještě chvíli bránil, pak jím pronikl kord hlavního velitele vojáků. Nikdy se nedozvěděl, co následovalo. V okamžiku, kdy umíral se probudil.
Adam už nedokázal usnout. Vstal a oblékl se. Šel se projít. Vyšel na nádvoří. Profoukl ho ostrý vítr. Nastavil mu tvář, která mu ještě hořela děsem ze snu. Vystoupal, v polosvětle, které všude kolem panovalo a v tichu, které se rozhostilo jakmile se probudil, na ochoz. Podíval se na střílny. Byly pevnější. Přesto měl dojem, že nebudou schopni udržet hrad před nepřáteli s posádkou, která čítala sotva osmdesát mužů.
„Někdo sem jede," ozvalo se za ním. Otočil se. Stál tam Lucien a díval se na něj.
„Kdo?"
„Nemám tušení, jsou ještě moc daleko. Zahlédl jsem pochodně z okna."
„Knížecí vojáci?"
„Nemyslím. Jedou směrem od statku."
„Počkáme."
„Pojedeme jim naproti," usmál se Lucien a seběhl po schodech z hradeb.

Bok po boku vyrazili z brány naproti skupině jezdců. Když byli na dohled uviděl Lucien korouhev hraběnky z Arbes. Usmál se.
„Jsou z Arbes," řekl směrem k Adamovi.
„Kam jedou?"
„K nám," řekl Lucien a pobídl koně.
S jezdci se střetli po chvíli rychlé jízdy. Velitel dal mužům znamení k zastavení. Lucien s Adamem sesedli. Vůdce jezdců rovněž.
„Mysleli jsme, že jste na statku. Ale ten nevypadal obyvatelně. Řekli nám tam, že jste odjeli na Kardit."
„Řekli vám to správně," řekl Adam.
„Vedu padesát mužů na rozkaz hraběnky z Arbes."
„Budou se hodit," řekl Lucien a nasedl na koně.

Sibylu vzbudil klapot podkov na nádvoří. Prudce vyskočila z postele a běžela se podívat, co se děje. Rozcuchaná a bosa vyběhla na nádvoří a uviděla padesát jezdců. Nevěděla, co se děje. Vzápětí ale uviděla Adama, jak hovoří s vysokým ošlehaným mužem v barvách hrabství Arbes, šedé a černé. Stála ve dveřích a čekala, až k ní dojdou.
„Dobré ráno, Sibylo," řekl Adam unaveně. „Tohle je velitel jednotky, kterou nám poslala hraběnka z Arbes, Oliver Myron. Pane Myrone, to je moje sestra Sibyla."
„Jsme rádi, že jste přijeli, pane," řekla Sibyla a dívala se na muže. Měla dojem, že on na ni pohlíží jako na ženu a ne jako na sestru vévody. Něco takového se jí už dlouho nestalo.
Uklonil se a pak jí políbil ruku.
„Zavedu vás do vašeho pokoje, pane," řekl Adam a pokynul Myronovi, aby ho následoval.
Kráčeli chodbou k volným pokojům. Všude bylo ještě ticho.
„Máte velmi krásnou sestru," řekl Myron, když došli ke dveřím jeho pokoje.
„Zdání klame, pane,"odvětil Adam. Společně s Myronem se pak vrátili na nádvoří.

Xaver vešel do pokoje, kde seděla ve tmě a schoulená jeho manželka. Jeho obličej byl vážný. Došel až k ní a posadil se na křeslo nedaleko od ní. Podívala se na něj vyčítavým pohledem a vstala.
„Kam jdeš?" zeptal se ostřeji než měl v úmyslu.
„Jdu spát."
„Nezajímá tě jak to dopadlo?"
„Ne."
„Theodoro, už týden jsi na mě nepromluvila víc než tři slova v kuse..." řekl vyčítavě a vstal.
„Kolik slov bys měl raději? Deset? Xavere, já nechci, aby ses angažoval v mocenských plánech svého otce. Proč to prostě neodmítneš, tak jako tvoji bratři?"
„Jsem nejstarší."
„To není výmluva," řekla zklamaně vytrhla mu svou ruku z dlaně a odešla.

Xaver a Theodora seděli v jídelně a dívali se na své syny. Albertovi byly teprve čtyři roky. Samson byl už sedmiletý. Oba poslouchali chůvu, která jim předčítala. Theodora byla ráda, že má svého muže zase pro sebe. Alespoň na několik týdnů, než zase odjede. Politická kariéra jejího manžela nabírala obrátky. Za svoje vítězství nad sousední zemí, která je napadla dostal vévodský titul a tenhle zámek. Od té doby musel čím dál častěji odjíždět do hlavního města.
„Pane," řekl sluha a naklonil se ke Xaverovi. „Je tu váš otec, říká, že je to naléhavé."
„Řekni mu, že hned přijdu," odpověděl Xaver šeptem a obrátil se na manželku: „Je tu otec. Vrátím se za chvíli."
Theodora přikývla. Neměla svého tchána ráda, ale nemohla proti jeho návštěvám nic namítat.

Došel až do své pracovny, kde našel otce, který si zrovna naléval víno z jeho zásob. Viděl na otci zvláštní rozrušení. Nepochyboval, že jeho návštěva byla neodkladná.
„Co se děje?" zeptal se namísto pozdravu a přisunul otci židli.
„Mám pro tebe návrh," začal kancléř a posadil se.
„Jaký?"
„Myslel jsem si, že na to budu stačit sám, ale bude lepší, když se toho ujme někdo z mých synů. Jste mladší, máte větší perspektivu..." Xaver napjatě naslouchal. Netušil, o čem otec mluví. „Chci, abys byl přítomen při volbě knížecího následníka a abys přesvědčil knížete, že jsi ten pravý." Otci hořely oči.
„Netoužím po vládě," řekl Xaver a napil se vína.
„Tvoji bratři tím pohrdli," pokračoval kancléř a poposedl blíž k synovi. „Jsi moje jediná naděje..."

Sibyla za Eleonorou přišla krátce poté, co se probudila. Eleonora ještě ležela a chystala se vstát, když Sibyla zaklepala a vzápětí vešla. Přehlédla celý pokoj své švagrové a pak se na Eleonoru usmála. Měla radost. Poprvé po dlouhé době měla skutečnou radost. Přijela pomoc. Znamenalo to, že nejsou úplně zapomenuti. Hraběnka z Arbes ví, že jsou tady. Velitel mužů, kteří přijeli dnes ráno poslal na Arbes posla, aby věděla, kde je má případně hledat.
Eleonora se na ni dívala polekaně a nevěděla, co se děje. Sibyla si uvědomila, že je vlastně ještě dítě. Nezkušená a přesto na jejích bedrech ležel osud celé země. Jak mohli dopustit, aby ho nesla sama?
Sibyla si sedla k Eleonoře na postel a pohladila ji po vlasech. Chtěla jí pomoci, ale věděla, že něco takového by dokázala, jen kdyby mohla přivést zpátky na Kardit Jana. A ten byl příliš vzdálen jejich problémům.
Dívala se jak Eleonora tiše znova usíná. Pak odešla.

Viktor vyšel na chodbu, probuzen křikem, který se z jemu neznámých důvodů rozléhal na nádvoří. Byl bos. Sešel po schodech a dlouhou chodbou došel až k hlavním dveřím. Otevřel je a uviděl několik desítek koní, které jejich jezdci v barvách hrabství Arbes odváděli do stájí.
„Co se to tu děje?" zeptala se Ada, která sešla za ním. Probudila se jakmile od ní vstal. Zezadu ho objala a políbila na krk.
„Nemám tušení," odvětil bezradně a pohledem hledal Luciena. Našel ho po chvíli, když vycházel ze stáje vedle vysokého snědého muže, kterého si Viktor pamatoval od své návštěvy v Arbes.
Vydal se za Lucienem a zastavil ho zrovna, když chtěl vejít do domu.
„S polonahými se nebavím," řekl Lucien, ale vzápětí ucítil Viktorovo pevné sevření na své paži. Přítel ho otočil čelem k sobě a upřel na něj pohled. Myron se zastavil a podíval se na bledého muže před sebou. Přejel očima jizvu na obličeji i na boku. Viktor z toho byl nesvůj.
„Ale se mnou budeš," řekl rychle. „Co se to tu děje?"
„Přijeli nám pomoct, Viktore," řekl se smíchem Lucien a setřásl Viktorovu ruku ze své paže. „Padesát jezdců z Arbes. Myslím, že bys měl veliteli poděkovat."
„Proč vás sem poslala," obrátil se Viktor na Myrona.
„To byste měl vědět nejlíp..." Viktor zvážněl. Tušil, že je pravda to, na co jeho otec vždycky narážel v rozhovorech s matkou. Tušil, že není jejich syn. Ale něco takového si nemyslel do návštěvy Arbes. Tenkrát mu do sebe zapadly všechny narážky a odkazy z rozhovorů. Až tehdy pochopil odkud pochází. A teď měl dojem, že tenkrát v noci to nebyl jen sen.
„Půjdu se obléknout," řekl místo jasné odpovědi a odešel.

Jan seděl ve svém pokoji a díval se do okna zakrytého okenicemi. Zítra měl jít Petr ke slyšení. Nejistota, která je oba stravovala byla obrovská. Jan přemýšlel, jak by se dalo zabránit katastrofě, která se mu zdála čím dál reálnější. Jediné po čem v tuto chvíli toužil, byl domov. Připadal si jako vyvrhel v cizím prostředí. Večer mu sluha hraběte Harolda řekl, že pán vzkazuje, aby za ním přišel. Nechtělo se mu tam ani za mák. Pomalu se zvedl z postele a vydal se za hrabětem. Z vedlejšího pokoje slyšel přecházel Petra. Poslední dobou na něm pozoroval nejistotu a neostražitost. Měl strach, že se jim všechno vymkne z rukou. Bál se, že svým neuváženým jednáním ohrožují Eleonoru.
Dveře do pokoje, kde čekal hrabě, byly otevřené. Jan zaklepal na veřeje a vstoupil. Hrabě stál proti dveřím a upíral na Jana ostrý, nenávistný pohled. Jan se zhluboka nadechl a pozdravil. Hrabě neodpověděl.
„Přál jste si se mnou mluvit?" zeptal se Jan.
„Nemusíte odcházet. Bylo ode mě neuvážené, když jsem to chtěl. Vy i hrabě Le Kroix tu můžete zůstat až do konce oslav." Jan viděl, jak těžko se to hraběti říká. Ani on sám si nebyl jistý, jestli mají právo tady být. Poslední dobou si nikdo z Věrných nebyl ničím jistý.
„Děkuji," řekl Jan a odešel.

„Budete přítomen slyšení hraběte Le Kroix?" zeptal se Robert v předvečer onoho dne.
„Ne, nikdo nemá být přítomen," odvětil popuzeně kancléř a sledoval, jak do sebe Robert obrátil další sklenici vína.
„To je škoda. Víte, kde bydlí?"
„Ne, nic takového nezjišťuji. Bylo by to příliš nápadné."
„U Harolda de Hreden," řekl úlisně Robert a nalil si další sklenici.
„O tom víme už dlouho. Není žádný převratný objev, že patří ke vzbouřencům."
„Ale zašel příliš daleko. Po volbě nástupce, až bude i po oslavách, s tím něco uděláme. Potáhneme proti všem vzbouřencům. A jako první bude na řadě Petr Le Kroix..."
„Máte snad v úmyslu zahájit občanskou válku?"
„Ne, jen zlikvidovat odpor," řekl klidně Robert a vstal.
„To bude příliš nákladné..."
„Už za pět dní, pane kancléři, bude vaše rodina výš, než kdokoli v zemi, už za pět dní bude Petr Le Kroix v pasti. A pak... pak rozpoutáme pravý úklid." Za Robertem zapadly dveře.

Jan stál u dveří a díval se na Petra, který si připínal kord. Na zámek s ním nemohl. Musel jít sám. Viděl, že se mu trochu třesou ruce. Když se k němu otočil, byl bledý a měl vpadlé oči. Pořád si nebyl jistý, jestli je správné se do něčeho takového pouštět, ale události nabíraly děsivý spád a Jan věděl, že je sám není schopen řídit.
„Petře," řekl, když spolu vyšli ven z domu a Petrovi přivedli koně.
„Ano?"
„Dávej na sebe pozor. Musíš se jí vrátit."
Petr se na Jana neurčitě usmál a vyhoupl se do sedla.
„Dám," řekl a vyrazil ze vrat.

Petr stanul přede dveřmi trůnního sálu. Všechno kolem něj se skvělo honosnou krásou a on se jí, bez ohledu na svůj úkol, nechal konejšit. Chodbou se co chvíli rozlehly kroky služebnictva, které neviděl. Před očima měl Eleonoru. Jednou tu bude vládnout ona. Rozbušilo se mu srdce.
„Hrabě Le Kroix," oslovil ho komoří, který právě otevřel dveře do trůnního sálu a pokynul mu, aby vešel.
„Vítejte, hrabě," řekl kníže, který s námahou seděl ve vysokém křesle v čele místnosti přesně proti dveřím.
„Výsosti," řekl Petr a poklonil se. Ne příliš hluboko, ale mnohem hlouběji než Jan před dvěma dny.
„Pojďte blíž, ať nemusím tak křičet," vyzval ho kníže a Petr poslechl. Jeho kroky rozezněly místnost tupými údery podrážek. Zastavil se před knížetem asi patnáct kroků od něho. „Víte, proč jsem vás vybral?" zeptal se kníže po chvíli napjatého ticha.
„Ne."
„Trochu krátká věta. Vybral jsem vás, protože jste na mě zapůsobil. Vaše slova o toleranci byla velmi odvážná."
„Je hodně jiných způsobů odvahy," řekl Petr a cítil, jak mu ubývá sebejistota. Musel si dávat pozor na jazyk. Nesměl dovolit, aby ho ukonejšil klidný a vstřícný vzhled starce.
„Nezajímá mě, jak toho chcete docílit. Myslím ale, že to bude velmi těžké. Náš lid je velmi odbojný."
„Snad by se mu měla dát větší volnost."
„Dát jim zpět Boha?"
Petr mlčel.
„Vy jste věřící hrabě?"
„Ne," zalhal Petr až ho bodlo u srdce.
„Je těžké dovolit lidem věřit. Nevím, jak by se lidé chovali, kdyby k tomu všemu mohli mít Boha," znělo to posměšně. Petr sklonil hlavu. Cítil, jak si ho kníže přeměřuje pohledem. Už mu nepřipadal tak bezbranný. Petr si uvědomil, že v takové zkoušce nebude lehké obstát.

„Kdo je ta žena?" zeptala se Eleonora u večeře Sibyly.
„Jaká žena?" odpověděla otázkou Sibyla a vzhlédla od talíře. Večeřely samy v knihovně. Jídelna musela posloužit jezdcům z Arbes.
„Jan má malý portrét nějaké krásné ženy," pokračovala Eleonora a položila příbor.
„To vás nemusí zajímat," odvětila Sibyla a napila se.
„Jan byl už jednou ženatý?"
„Záleží na tom? Je to minulost. Nikdo o ní nemluví..."
„Ale právě od minulosti se odvíjí i naše budoucnost. Sibylo, pomozte mi, vždyť já svého manžela vůbec neznám," zaprosila Eleonora.
„Snad by vám to měl povědět sám. Nemám právo odhalovat před vámi jeho minulost. Zvláště ne nešťastné etapy jeho minulosti." Sibyla vstala a odešla od stolu. Eleonora se za ní nechápavě dívala.
Seděla sama u kořícího krbu zabalená do houně a přemýšlela. Všude už bylo ticho. Dívala se do plamenů a stále nechápala, proč se Sibyla tak překotně vzdálila. Když se jí dívala do očí, měla pocit, že v nich zahlédla stín provinění, ale rychle takovou myšlenku zavrhla. Když už téměř usínala otevřely se dveře a vešel Adam.
„Co tu děláte?"
„Přemýšlím," odpověděla a podívala se směrem k němu.
„O čem?" zeptal se a posadil se kousek od ní. Opřel se lokty o kolena a zadíval se do jejího krásného unaveného obličeje.
„Kdo byla Janova první manželka?"
„Byla z nedaleké vesnice. Jan ji velmi miloval. Sibyla nesouhlasila s tím, aby se vzali. Nikdy se s tím nemířila." Adam Eleonoře vyprávěl celý příběh. Na konci se jí přes tváře překulily dvě těžké horké slzy. Pochopila, co se skrývá za těmi chladnými, lehkými úsměvy. Pochopila plachost jeho polibku. Při vzpomínce na ten polibek si mimoděk přejela konečky prstů přes rty.
Adam se na ni díval a doufal, že se Jan vrátí. Sibyla mu začínala dělat větší starosti než obvykle. Měl pocit, že Janovo manželství je poslání a to nebylo dobře. Po několika minutách se Adam zvedl, popřál Eleonoře dobrou noc a šel spát. Eleonora zůstala u krbu dokud nedohořel oheň a pak až do rána.

„Vaše názory jsou zajímavé, ale neprorazíte s nimi, mladý muži," řekl kníže a zahleděl se na Petra ustaraným pohledem.
„Myslím, že pokud budu dost silný, podaří se mi to," Petr byl nesvůj z pohledu, kterým si ho kníže měřil, ale snažil se, aby to na něm nebylo poznat.
„Hodně štěstí, hrabě," řekl kníže a propustil Petra na chodbu.
Jakmile vyšel z trůnního sálu otřel si čelo, které se mu zalilo studeným potem. Přes všechnu vlídnost měl dojem, že prohrál.

Všichni byli přítomni. Zahrady paláce byly plné lidí, kteří čekali, až začne oslava spojená s vyhlášením dědice. Ženy ve skvostných róbách postávaly kolem a popíjely víno. Muži se mezi sebou nervózně bavili. Petr s Janem a hrabětem Haroldem stáli opodál a pozorovali ruch, který panoval všude kolem. Oslava byla opravdu velkolepá. Hodna i krále. Z různých koutů zahrad hrála hudba a na trávnících se tančilo. Už se sice stmívalo, ale nikdo v zábavě neustával. Kníže dosud nepřišel.
Jan podupával patou a ostražitě se rozhlížel. Co chvíli mu oči zavadily o kancléře, který neustále pohlížel směrem k nim. Janovi se zdálo, že něco chystá. Bál se, že Petr bude vybrán jako dědic. Všechno, co prosáklo zdmi zámku za posledních několik dní, tomu nasvědčovalo. Šeptalo se, že Xaver de Rigent odešel od knížete v mizerné náladě a že ani kníže nebyl nijak nadšen rozmluvou s ním. Jan se obával, že kancléř osnuje pomstu proti Petrovi, že tuší, co jsou zač, že jim vidí do karet a jen čeká, až nebudou mít žádné trumfy. Plně si uvědomoval křehkost a zranitelnost jejich plánu. Měl dojem, že všechno, co dělají, jen nahrává nepřátelům.
Hrabě Harold pozoroval okolí stejně jako Jan. Stejně jako on měl upřímné obavy z Petrova případného zvolení. Dělal si ale starosti především o svou dceru a vnouče. U dveří nechal stráž, když odcházeli, ale nedoufal, že by mohla zabránit katastrofě, kdyby se něco stalo. Cestou sem viděl několik oddílů vojáků, kteří vypadali, že se chystají k odjezdu.
Petr poklepával bříšky prstů na sklenici vína, kterou svíral v rukou. Díval se na vévodu Xavera, který stál opodál se svou manželkou a usmíval se. Petr měl dojem, že vítězně. Kdyby tak vyhrál, přál si v duchu. Kdyby vyhrál, byli bychom v bezpečí. Podíval se na Jana. Byl od rána pobledlý a v houstnoucím šeru vypadal zachmuřeně. Petr pomyslel na Eleonoru. Na chvíli ho ovládl pocit, že ji už nikdy neuvidí. Jen s největším vypětím takové myšlenky odehnal.

„Můj syn podle všeho neprošel zkouškou," řekl kancléř Robertovi pozdě v noci po Xaverově slyšení u knížete. „A dokonce to roztrubují. Budete nadále čekat, nebo zabráníte tomu, aby se nějaký vzbouřenec dostal na trůn a vrátil krále?!"
„Nemáte proti Petru Le Kroix žádné pádné důkazy,"opáčil Robert, ale v duchu už věděl, že tentokrát musí zasáhnout.
„To nemám, ale budu je mít," řekl. „A vy mi je opatříte. Při oslavě vniknete do domu hraběte Harolda de Hreden a prohledáte ho."
Robert se usmál. Ano, to bylo přesně to, kam se chtěl dostat. S pomocí zavřeného Petra Le Kroix, mladíčka, který jistě nebude vzdorovat dlouho, pochytá všechny věrné. Splní se sen jeho otce, kterého jeden z věrných zabil před deseti lety.
„Při oslavě. To bychom mohli zkusit," řekl Robert a natáhl ke kancléři paži. Viděl s jakým odporem ji kancléř stiskl.
 

 Robert stál před domem hraběte Harolda a díval se na pevná vrata, která jemu a několika vojákům stála v cestě. Kývl na jednoho z vojáků a v zápětí byla vrata otevřená. Robert vešel do dvora. Vojáci se vydali do všech koutů. Byl si jistý, že jeho mužům neunikne ani myš. Sám vystoupal po schodech ke vchodu do domu. Otevřel. Bylo odemčeno. Ohlédl se na dva muže svázané u vrat a usmál se. Pak vstoupil.
V celém domě bylo ticho. Procházel jednu místnost po druhé. Až se zastavil u dveří, které ho upoutaly. Nevěděl proč, ale něco ho táhlo dovnitř. Rozhodl se svůj instinkt poslechnout. Vzal za kliku a vešel.
Zjistil, že je v hostinském pokoji. Postel byla rozestlaná a nad ní na zdi visel kříž. Robert se samolibě pousmál. Otevřel skříň a zjistil, že je to pokoj Petra Le Kroix. Nic víc nepotřeboval. Nechtěl chytil Jana z Karditu. To bylo na poprvé moc velké sousto. Chtěl dobýt Kardit. Pro sebe a část snad i pro kancléře, ale čím víc o tom uvažoval, tím mu bylo jasnější, že jen pro sebe. Sáhl do sekretáře, který stál naproti posteli a vyndal z něj Bibli. Musel se zasmát neopatrnosti, se kterou Petr přistupoval k životu. Jeho osud byl zpečetěn. Robert sebral Bibli, kříž nechal viset na zdi, a odešel z pokoje.
„Zapalte to," řekl ke svým mužům a pak se jen díval, jak střechu domu postupně stravují plameny. Nikdo z lidí uvnitř nepřežil.

Zahradou zazněly fanfáry. Všichni se ohlédli. Po cestě ze zámku přinášeli knížete. Jeho stav se od posledního vystoupení na veřejnosti nezlepšil. Petr se zvolna nadechl, cítil, jak mu buší srdce. Teď už bylo všechno v rukou osudu.
Knížete posadili na křeslo v čele stolu. Třásly se mu ruce, ale hlas měl překvapivě pevný.
„Jak jsem řekl již před několika dny... vybral jsem nástupce, který povede tuto zem po mé smrti..." Petrovi se zatmělo před očima. Musel se chytil židle, aby nespadl. „Všichni víte, že mezi favority patřili dva muži: Xaver de Rigent a Petr Le Kroix. Oba jsou to muži vysokých kvalit, ale vládnout tak, aby byl lid spokojen může jen jeden z nich. Trvalo mi dlouho, než jsem zvážil všechny klady a zápory obou tolik odlišných osobností. Než jsem se rozhodl mezi tolerancí a silou. A zvolil jsem takto..." kníže se odmlčel. Davem, shromážděným kolem, projelo napjaté zahučení.
„Teď to přijde," zašeptal Robert do ucha kancléři, který sebou trhl.
„Máte něco?"
„Jistě, pane kancléři. Mám Bibli. Osobní majetek hraběte Le Kroix..." Robert se ušklíbl a kývl směrem k Petrovi.
„Zvolil jsem toleranci. Zvolil jsem Petra Le Kroix!" zahřměl kníže a nadzvedl se na křesle.
Petr se znovu zapotácel. Jan ho podepřel a řekl: „Prohráli jsme. Neměli jsme sázet tak vysoko." Petr se na něj podíval a roztřeseně našel ztracenou rovnováhu.

„Tak ho zadržte," sykl kancléř, když pozoroval jak Petr kráčí ke knížeti.
„Počkal bych. Doma je čeká překvapení," zašeptal Robert a začal tleskat s ostatními.
„Jaké překvapení?"
„Předem, nemají kde spát. Dům shořel. A také tam budu já a několik vojáků. Připravte pro hraběte a následníka trůnu celu, pane kancléři."

„Něco se stalo!" vykřikla Eleonora a vtrhla do jídelny, kde seděla Sibyla ve své obvyklé strnulé pozici se psem u nohou.
„Děje se něco, veličenstvo?"
„Ano, něco hrozného se jim stalo!"
„Neblázněte, nic se jim nemohlo stát."
„Já vím, že se Petrovi něco stalo," třásla se Eleonora strachy bez sebe.
„Petrovi?" užasla Sibyla a vstala ze židle.
„Ano... a Janovi... já ... určitě jsou v nebezpečí..."
„Hloupost. Běžte si lehnout," přemohla Sibyla vztek a vzala Eleonoru kolem ramen.
Eleonora neochotně poslechla, ale neusnula. Pološílená hrůzou celou noc hleděla do stropu a třásla se. Věděla, že se stalo něco hrozného.
Sibyla si nešla lehnout. Seděla v jídelně a přemýšlela, co měl znamenat náhlý výlev Eleonořiných myšlenek. Pohladila psa po hlavě a pak zavřela oči. Když je zase otevřela byla v nich nenávist. Obelhali ji. Všichni ji obelhali. Ona si bláhově myslela, že Jan bude šťastný a královna zatím milovala hraběte Le Kroix. Sibyla měla srdce až v krku. Nesměla na sobě nechat nic znát. Musela předstírat, že nic neví. Alespoň do doby, než se Jan vrátí.

Konečně byl konec oslavy. Konečně byl konec gratulacím a potleskům na Petrovu adresu. Konečně šli domů. Petr myslel jen na postel a klidný spánek. Kolena se mu ještě třásla. Jan vedle něj vypadal nepřístupně.
Zahnuli do ulice, kde stál dům. V ten okamžik všichni strnuli. Před nimi stoupal kouř. Právě z místa, kde, ještě když odcházeli, stál dům hraběte Harolda. Všichni tři se jako na povel rozběhli k troskám budovy. Vběhli na dvůr mezi dusivá oblaka kouře.
„Vítejte doma, pánové," ozvalo se ze tmy.
„Kde je moje dcera?" zakřičel hrabě Harold a vrhl se s taseným kordem proti hlasu. Vzápětí Jan a Petr uslyšeli pád Haroldova těla.

Chvíli bylo napjaté ticho. Oba mladíci stáli tváří v tvář temnotě a nemohli se pohnout z místa. Jan křečovitě svíral jílec svého kordu, ale bolestně si uvědomoval, že to nemá cenu. Všichni tady byli mrtví. Zbyl jen on a Petr. Nebylo úniku. Nikdo jim nepřijde na pomoc. Kancléř vyhrál.
Ozval se sykot a několik mužů zapálilo pochodně. Ze stínu do světla pochodní vystoupil Robert ze Sèelk a lehce se uklonil.
„Vítejte doma, pánové," zopakoval posměšně a překročil mrtvolu hraběte Harolda, ležící v popelu na zemi. „Něco takového jste, soudě podle vašich výrazů, nečekali..."
„Na čí rozkaz?" vypravil ze sebe Petr a podíval se vikomtovi do očí. Viděl v nich posměch.
„Kancléře Malrana. Milý pán, chtěl vám toho poskytnout mnohem víc a mnohem dřív. Jen díky mně jste se dožil svého jmenování následníkem trůnu. Kde je teď váš Bůh? Kde je, pane hrabě? Nebo vám mám říkat veličenstvo?" takový posměch Petr nevydržel tasil a vrhl se proti Robertovi. Z několika stran se proti němu ale rozehnali muži z Robertova oddílu. „Tohle je marné," řekl posměšně Robert, když sledoval, jak se Petr potýká s přesilou. „A co vy, pane vévodo? Vy nechcete bojovat?" obrátil se na Jana a Petrovým zápasem se přestal zaobírat.
„Byla tam žena a dítě..." řekl tiše Jan a vzhlédl k Robertovi. „Co vás opravňuje k tomu, abyste vraždil nevinné lidi?"
„Moje hodnost, pane vévodo."
„Nezasloužíte si život." Petrův kord zařinčel o dláždění na dvoře. Robert se podíval, co se děje. Petr bez vlády ležel na zemi. Jana bodlo u srdce.
„Žije?" zeptal se Robert a popošel k Petrovu bezvládnému tělu.
„Ano, pane," odpověděl jeden z vojáků.
„Tak ho naložte na koně. Kancléř už na něj čeká. A vy, vévodo, jeďte za manželkou domů. Ještě se uvidíme."
Robert si nechal přivést koně. Jan jen bezmocně sledoval, jak Petra naložili na bílého hřebce ze stájí hraběte Harolda a díval se i jak ho odvážejí. Pak se v něm najednou něco zlomilo a zaútočil na Roberta.

Robert, stržen z koně a válející se v prachu, chtěl dát mladému vévodovi lekci sám. Vstal ze země a kývl na vojáky, aby pokračovali v jízdě. Sám se postavil čelem k Janovi.
Jan neuhnul ani o krok. Všude zavládla tma. Jen z dohořívajících trosek domu na soupeře padalo matné načervenalé světlo.
Zbraně zařinčely. Jan zakolísal pod náporem rozhodných Robertových ran, ale nevzdal se. Souboj trval déle než dvě hodiny. Na jeho konci už oba umdlévali, ale Robert se poslední ranou, po které byl rozhodnut prchnout, strefil do Janova ramene. Janem projela palčivá, neodbytná bolest. Cítil jak Robertův kord rozpáral jeho pravou paži. Vypadl mu kord.
Robert se s uspokojením podíval na poraženého soupeře. Vlastní oděrky necítil. Usmál se a vyhoupl se do sedla. Jan padl na kolena. Čekal, že zemře. Ale Robert měl jiné plány. Zastrčil kord do pochvy a odjel.

Jan se probral z mrákot až když slunce vyšlo nad obzor. Celá pravá paže mu hořela bolestí. S námahou se posadil a přehlédl spáleniště kolem sebe. Nebylo tu ani živáčka. Jan se rozhlédl okolo a když shledal, že koně tady ve dvorci nesežene vyšel na ulici. Potácel se jako opilý mezi lidmi, kteří ho s opovržením obcházeli. Došel až k hostinci. Věděl, že tady se vždycky nějaký kůň dá sehnat. Vešel dovnitř. Ruku měl černou zaschlou krví a před očima viděl černá kola. Dopotácel se k výčepu a opřel se.
„Co si bude pán přát?" oslovil ho hostinský a prohlédl si ho od hlavy k patě.
„Koně," vydechl Jan a nasucho polkl.
„Koně?"
„Ano a rychle."
„Mám tu jednoho, ale ten čeká na vyměnění tamtoho pána," hostinský ukázal k lavici pod oknem, kde seděl chmurně se tvářící zavalitý muž.
„Kolik vám dal?" zeptal se vyčerpaně Jan a zavrávoral. Měl dojem, že jím lomcuje horečka. Cítil se slabý jako nikdy před tím a navíc věděl, že zklamal. Nedokáže Eleonoře přivést Petra zpět. Nebude to možné.
„Sto dvacet."
„Dám vám dvě stě..."
„Nemůžu, pane, on tu byl dřív..." řekl omluvně hostinský a Jan v duchu proklínal jeho poctivost.
„Nevadí," vypravil ze sebe a odpotácel se z hostince.

Jan obešel budovu a došel až ke stájím. Nikdo tu nebyl. V jednom stání byl ryzák, ze kterého se po cestě ještě kouřilo. Hned vedle byl ale grošák. Mohutný krásný hřebec. Jan se k němu pomalu protáhl. Už byl osedlaný. Pohladil ho po hlavě. Vzal za uzdu a nasedl.
Vycouval s koněm ze stání a pak vyjel na ulici. Pobídl koně k rychlejší jízdě. Sám se mu opřel o krk a zasténal.
Jel dlouho, rozhodl se jet v co nejdelších úsecích, tak dlouho, jak bude schopen on i kůň vydržet.

Kancléř čekal na Roberta. Nemohl se dočkat, až konečně uvidí, že je Le Kroix zavřený někde, kde nebude moci ohrožovat moc jeho rodiny. Robert se v jeho pracovně objevil po půlnoci. Tiše vešel a podíval se na kancléře hořce.
Kancléř si dobře všiml šrámu, který měl Robert na krku, ale nevěnoval mu pozornost. Robert se posadil do křesla naproti kancléři a stáhl si rukavice.
„Máte ho?"
„Ano," řekl Robert a vzdechl.
„Kde je?"
„Ve vězení. Má samostatnou celu. Hlídá ho několik mých mužů."
„Snad abychom si na to připili," řekl kancléř a nalil do dvou sklenic víno.
„Snad," opáčil Robert a natáhl ruku.
„Stalo se tam něco o čem bych měl vědět?"
„Byla tam žena a dítě, to jste věděl?" řekl zlomeně Robert a podíval se Malranovi do očí.
„Ano. Dcera hraběte Harolda a její dítě. Byla vdova..."
„Jste vrah!" sykl Robert.
„Já? Moje ruka nedala povel k zapálení toho domu."
„Proč jste mi to neřekl?!"
„Nepřipadalo mi to důležité... Jak je na tom Harold?"
„Zabil jsem ho."
„A Jan z Karditu?"
„Je zraněný, ale nechal jsem ho jít."
„To jste neměl dělat..."
Robert se uchechtl a odešel.

Jan, kterým otřásala horečka smíšená s bolestí, zahlédl Kardit po šesti dnech úmorné cesty, často přerušované kvůli tomu, že nebyl schopen udržet se v sedle. Teď viděl svůj hrad jako v mlze. Toužil se tam dostat ještě do večera, ale bolest ho oslepovala a nohy mu padaly z třmenů.
Svezl se do trávy a těžce vydechl. Podíval se do nebe, ale viděl jen černé kruhy. Ležel, jeho horký dech se zrychloval. Zavřel oči. Měl pocit, že zemře, aniž by spatřil svůj vlastní dům.

Ada vyšla na hradby a podívala se do kraje. Po jejím boku stál Adam z Karditu, který jí často doprovázel. Práce na hradbách už pomalu utichaly, bylo k večeru.
„Nepřišla od nich žádná zpráva," řekla Ada a zastínila si oči rukou, aby přehlédla louky v okolí hradu.
„Nebylo by bezpečné, kdyby nám posílali zprávy."
„Něco se jim stalo."
„Jak to víš?"
„Eleonora měla před šesti dny v noci tušení..."
„Tušení je jen tušení," namítl Adam, ale cítil jak v něm roste znepokojení.
„Říkej si co chceš, ale tušení zamilované ženy bývá zřídka kdy chybné."
„Co je to támhle?" zeptal se Adam, aby odvedl řeč a ukázal na popásajícího se koně v dálce.
„Kůň," řekla Ada.
„Ale má sedlo. Pojedu se tam podívat," pokračoval Adam a seběhl z hradeb ke stájím.
Adam vyjel z hradu s pěti muži. Nechtěl se nechat ničím zaskočit. Cválali loukou rychle. Po chvíli jízdy Adam zahlédl člověka, ležícího v trávě. Pobídl koně k trysku. Byl si jistý, že tušení, které měla Eleonora, bylo skutečně správné.
Sesedl a rozběhl se k ležícímu muži. Když uviděl Jana téměř se zapotácel. Jeho bratr byl sám a zraněný. To už dojeli i ostatní. Společně Jana zvedli a dopravili do hradu.

Kancléř se vydal za Robertem rozhodnut, že ho donutí, aby mu hraběte ukázal. Dostihl ho na konci chodby. Robert se ani neotočil. Zdálo se, že spěchá.
„Vikomte!" zavolal kancléř a Robert se zastavil.
„Ano?" pravil pohrdlivě a otočil se ke kancléři čelem.
„Zaveďte mě k němu!"
„Jak si přejete."
Procházeli kolem nesčetných cel, ve kterých spali vězni. Před každou celou stál voják. Robert vedl kancléře až dozadu. Kráčel rozhodně, i když mu nebylo lehko. Nemohl kancléři zapomenout ty nevinné lidi.
Zastavili se před celou s těžkými kovovými dveřmi. Robert kývl na své muže, aby otevřeli. Vevnitř ležen hozen na zemi hrabě Le Kroix. Kancléřem projela vlna uspokojení. Petr byl zbitý a z oděrek na obličeji a na těle mu stékaly pramínky krve. Zjevně byl v bezvědomí. Kancléř vešel do cely a přiklekl k němu. Podíval se Petrovi do tváře a spokojeně se usmál. Pak vstal a kopl do něj. Dveře cely se zavřely.
„Chci být u každého výslechu. Můžete užít jakékoli prostředky. Nikomu kromě mě neříkejte, že je tady. Kníže si bude myslet, že utekl před odpovědností..."
„Jste nejodpornější muž, s jakým jsem se kdy setkal..." sykl Robert a zamkl dveře cely.
„Nápodobně, vikomte," odpověděl kancléř a odešel.

Adam vjel na nádvoří. Ada se rozběhla mužům vstříc, jakmile shledala, že s sebou vezou raněného. Když zjistila, že je to Jan obešla ji hrůza. Muži sundali Jana ze sedla jeho koně a odnesli do domu. Ada šla před nimi, spěchala za Eleonorou.
Ta už ale stála na chodbě před svou a Janovou ložnicí. Zdálo se, že se třese. Ada k ní doběhla.
„Jan je raněný," vypravila ze sebe bez dechu.
„Je sám?"
„Ano. A potřebuje lékaře."
Eleonora tiše přikývla. „Najdi ho. Nevím jestli na hradě nějaký je. Já se o něj postarám."
Ada odešla. Za chvíli přinesli Jana. Eleonora je vpustila do ložnice. Nechala je, aby položili Jana na její lůžko a počkala, než muži odejdou. Jan byl bledý horečkou. Eleonora se k němu posadila a políbila ho na čelo. Nadzdvihl těžká horká víčka a pohlédl jí do očí. Jeho rty se chvěly bolestí.
„Neměli jsme tam jezdit," vydechl a těžce polkl.
„Nemluv," zašeptala. „Za chvíli přijde lékař. Všechno bude v pořádku." Cítila jak jí srdce divoce tluče. Netušila, jestli víc strachem o manžela nebo o Petra, který padl do rukou nepříteli. Nevěděla, kterého z nich miluje víc. Netušila, jak dlouho je ještě bude moci milovat oba. Nechtěla ztratit ani jednoho z nich. V tuto chvíli ale věděla, že Petrovi pomoci nemůže. Celá její láska se musela postarat, aby se uzdravil její manžel. Muž, kterého stravovala horečka a bolest, která tepala v jeho ráně.
„Nedokázal jsem tomu zabránit... překvapili nás," pokračoval Jan a za každým slovem se bolestivě nadechl.
Položila mu ruku na ústa a vstala. Vzala ze skříně jeden ze svých šátků a namočila ho v umyvadle se studenou vodou. Přistoupila zpátky k posteli a položila Janovi mokrý šátek na čelo. Neuběhla dlouhá chvíle a musela šátek namočit znovu.

Adam spěchal chodbou k ložnici své sestry. Vešel bez zaklepání. Seděla u okna a četla si. Vzhlédla od knihy. Zdálo se mu, že po jejím obličeji přeběhl stín.
„Co se stalo?" zeptala se a vstala.
„Jan se vrátil..." vypravil ze sebe zadýchaně Adam.
„Kde je?"
„V ložnici. Je raněný." Sibyla upustila knihu na zem a vyběhla z pokoje.

„Viktore," začala Ada poté, co vtrhla do Viktorovy ložnice. „Jan je raněný, má horečku a potřebuje ošetření."
„Je tu doktor?"
„Žádného jsem nenašla. Nikdo o něm nikdy nemluvil..."
„Kde je Adam?"
„Šel za Sibylou."
„Půjdu hledat," řekl Viktor a oblékl si kabátec.

Eleonora seděla na posteli a co chvíli vyměňovala Janovi obklad. Dívala se na jeho bledý obličej trýzněný bolestí a bála se. Podívala se na jeho pravou paži. Kabátec byl roztržený po celé délce rukávu. Vstala a s námahou ho Janovi svlékla. Hodila ho na zem a hrůzou téměř nedýchala. Janova pravá ruka byla rozříznutá od ramene až k zápěstí a rána vypadala zaníceně.
Eleonora vzala nůž, který ležel na psacím stole a odřízla rukáv od košile. V té chvíli do pokoje vešla Sibyla.
„Co to děláte?"
„Ten rukáv musel pryč," řekla Eleonora a odložila nůž. Opatrně stáhla rukáv košile z Janovy paže a prohlédla si rozšklebenou ránu.
„Ven," řekla Sibyla a třásla se po celém těle.
„Cože?"
„Ven z tohoto pokoje, veličenstvo. Nepřeji si, abyste byla u mého bratra."
„Je to můj manžel..."
„To je mi jedno, odejděte!"
Eleonora složila zakrvácený rukáv a odešla z pokoje.

V její tváři se zračilo odhodlání. Podivná rozhodnost, jakou u ní ještě neviděl. Kráčela k němu rychle. Rychleji než on sám šel chodbou, aby se podíval na stav svého bratra. Vlasy se jí spouštěly v těžkých pramenech z účesu, který byl ještě před obědem pevný a vypadala jako zhmotnění oddanosti. Adam se zastavil a počkal, až k němu dojde. V očích měla hněv a pobouření, v ruce nesla zakrvavený cár látky.
„Adame," řekla jakmile se k němu dostala. „Je tu lékař?"
Sklopil hlavu. „Ne. Nikdy nebyl potřeba. Pokaždé, když někdo onemocněl jsme poslali do vesnice pro léčitele. Nikdy to nebylo tak vážné."
„Jak daleko je ta vesnice?"
„Sedm mil."
„Tak tam někoho pošlete..." pozorovala jeho zmatek a tušila, že to co odpoví, nebude dobré.
„Léčitel nedokáže léčit taková zranění. Nikdy to nedokázal. Veličenstvo," Adam padl na kolena a cítil, že ho v očích pálí slzy.
„Vstaňte. Budeme si muset poradit sami."

Na lůžku ležel těžce zraněný muž. Sestra Hedwiga se nad ním skláněla a dívala se na hlubokou rozšklebenou ránu v boku. Sestra Hedwiga byla nejuznávanější jeptiškou v klášteře. Její umění léčit bylo známé po celém kraji. Ale nikdo sem už zraněné nevozil. Jen umírající někdy přijeli, protože věděli, že je jejich jedinou nadějí na uzdravení. Sestra Hedwiga byla Eleonořinou chůvou. Dívenka teď stála kousek od ní a v náručí držela košík plný bylinek.
„Tohle je arnika, heřmánek a řebříček," řekla Hedwiga a ukazovala Eleonoře rostlinky. „Působí proti zánětům. Vyplachuj jimi rány, když se do nich dostane zánět, nebo nečistota a když má nemocný horečku."
Eleonora přikývla. Snažila se to všechno zapamatovat.
„Na snížení horečky odvar z tužebníku. Ale nesmí se to přehánět," Hedwiga se na Eleonoru usmála.
Eleonora se usmála v odpověď.
„Když je rána moc hluboká, tak ji po odeznění zánětu namaž mastí z devětsilu, nebo vypláchni odvarem z řepíku a zašij. Pak ji ještě omývej heřmánkem. Pokud horečka neustoupí, zbývá nám už jenom modlení..."
Muž, kterého Hedwiga ošetřila se uzdravil a za měsíc opustil klášter.

Eleonora vešla do stáje a narazila tu na Luciena. Ten se jen usmál a přivedl jí koně. Nevěděla jak ví, co chce udělat, ale neměla čas. Musela Jana vyléčit. Lucien se sám také vyšvihl do sedla a jel s ní. Vyrazili z brány. Minuli překvapenou Adu a tryskem se rozjeli k lesu. Eleonora jen doufala, že najdou všechno, co bude potřebovat. Zastavili u lesa a Lucien přivázal koně ke stromu. Eleonora se sehnula a podívala se na několik snítek řebříčku. Od pasu vytáhla krátkou dýku a bylinku uřízla. Neměla čas. Lucien stál vedle ní a ukládal rostliny do šátku, který vzala s sebou.
Vešla do lesa. Byla už téměř tma. Kráčela rozhodně vysokou travou a nasávala vzduch. Konečně zavadila o pronikavou vůni tužebníku. Rozběhla se tím směrem. Roztrhla si šaty. Slyšela, že Lucien je pořád za ní. Nařezala několik stvolů a podala mu je. Kousek odtud natrhala heřmánek. Na řepík a devětsil byl ještě čas. Někoho pro ně pošle. Teď musí rychle vymýt Janovi ránu. Zánět už nesmí dál pokračovat a horečka také ne. Nesměli čekat už ani chvíli.
Když se vrátili, byla už úplná tma.
„Ať mi do ložnice přinesou vařící vodu," nařídila Eleonora a rozběhla se s uzlíkem plným naděje k Janovi.

Když přišla stál před dveřmi do ložnice Adam. Podíval se na ni. Šaty měla roztržené tak, že jí byly vidět téměř celé nohy. Poklonil se jí.
„Otevřete mi dveře," řekla rozhodně a kývla na něj.
„Sibyla to zakázala."
„Co s ním provádí?" zeptala se ostře Eleonora a probodla Adama pohledem.
„Nevím, ale zakázala mi vás tam pustit."
„Je to rozkaz. První, ale zdaleka ne poslední, který vám dávám, okamžitě mi otevřete ty dveře," Eleonora mluvila pomalu a důrazně. Adam váhal, ale nakonec jí otevřel a ona vešla dovnitř.
„Co tu děláte?" téměř zakřičela Sibyla, když Eleonora vešla do pokoje. Jan ležel na lůžku, rychle dýchal a cloumala jím horečka.
„Jdu léčit svého manžela," řekla Eleonora a rozložila po psacím stole natrhané byliny. Celý pokoj naplnila omamná vůně.
„To nedovolím," řekla Sibyla a přistoupila k ní.
„Chcete, aby zemřel? Chcete, aby tu ještě týdny trpěl v horečkách a pak v krutých bolestech zemřel? Není to tak zlé! Můžeme ho zachránit, ale nikdy, když mi budete zakazovat to, co jsem se naučila. Jsem jeho manželka. Záleží mi na něm. A nikdy nedovolím, aby kdokoli usiloval o jeho život jakýmkoli způsobem. Sibylo, nechte mě dělat, co uznám za vhodné..."
„A co Petr Le Kroix?"
„Toho, pokud vím chytili," řekla chladně Eleonora a začala chystat byliny k použití.

Petr procitl z mrákot. Nic nenasvědčovalo tomu, že je živý. Všude kolem něj, nad ním i pod ním byla tma. Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily a on spadl na něco, co mohla být pevná zem. Začalo ho pálit celé tělo. Ano. Asi žil. Ležel na zemi a díval se do tmy. Chvíli uvažoval, jestli je slepý, nebo jestli je noc. Bolest v celém těle sílila. Nevěděl, jestli má oči otevřené nebo zavřené. Snažil se zběsile mrkat, ale bezvýsledně. Stále byla tma. Znovu se pokusil vstát. Tentokrát se mu to podařilo. Udělal pár kroků a tvrdě narazil do čehosi, co zadunělo jako kov. Nevěděl, co se s ním dělo v posledních hodinách. Hlavu měl dokonale prázdnou. Toužil křičet, ale hlas jakoby mu vypověděl službu. Jediné co vnímal, byla palčivá bolest v celém těle. Odpoutal se od kovového čehosi a vydal se po hmatu na opačnou stranu. Tentokrát narazil do tvrdého, studeného kamene.