Věrnost v srdcích díl 5

Do ložnice se dostali až k půlnoci. Eleonora věděla, že Jan bude spát ve vedlejší ložnici. Dívala se, jak se přede dveřmi loučí se svou sestrou. Pak za sebou zavřel dveře a zhluboka vzdechl.

„Je to za námi,“ řekla a vstala z postele.

„Byla jste skutečně tak klidná?“ zeptal se a zkoumavě na ni pohlédl.

„Ne. A nevykejte mi už. Jsme manželé.“

„Jak si přejete,“ řekl a zamířil ke dveřím do vedlejšího pokoje.

„Dobrou noc,“ zavolala na něj potichu.

„Dobrou noc,“ odpověděl a zmizel v sousední místnosti.

„Veličenstvo,“oslovila Eleonoru Sibyla druhého dne večer, když se chystala jít spát.

„Ano?“ zastavila Eleonora přípravy a podívala se na svou švagrovou.

„Pevně doufám, že jste v manželství spokojena. Můj bratr je skvělý muž,“ Eleonoře neunikl zkoumavý tón v Sibylině hlase. Musela si dát pozor.

„Ano, bezpochyby je to skvělý muž.“

„Petr Le Kroix by ho tedy neměl vystavovat takovému nebezpečí, jaké se chystají podniknout!“ Eleonora se leknutím posadila. Hněv, který hořel Sibyle v očích ji děsil. „Má důležitější poslání než přesvědčovat knížete o správnosti svého jednání. Musí dát zemi následníka trůnu!“

„Ale, Sibylo, tohle je přece součást poslání,“ snažila se klidně promluvit Eleonora.

„Ne. Tohle je spiknutí! Nemůžou tam uspět. Já to vím, že nemůžou. Riskují příliš. Ať si riskuje Le Kroix sám, ale ať vezme na vědomí důležitost mého bratra, vévody Jana z Karditu, v řetězci, který se udržel nepřerušený tolik let!“ Eleonora byla zmatená. Klid, s jakým vždy Sibyla mluvila, byl ten tam. Žena naproti ní hořela hněvem a nenávistí k Petrovi. Nevěděla, co má dělat. Chtěla by ji uklidnit, ale bála se pohnout.

„Sibylo, uklidněte se. Nemůže se jim nic stát. Jan přece jezdí do hlavního města pravidelně. Nikdo proti němu nevznesl jedinou námitku. Oba dobře vědí, jaké mohou mít jejich činy následky. Pro ně samotné i pro nás všechny. Já nemohu nic dělat. Všechna ta politika je mi naprosto cizí.“

„Jste královna!“ vykřikla Sibyla a vymrštila se ze židle.

„To ano, ale bez pravomocí a bez království. A právě to může Jan spolu s Petrem Le Kroix změnit.“ Eleonoře se dělalo nevolno. Naštěstí se otevřely dveře a vešel Jan. Podíval se na sestru a pak na svou ženu.

„Co se tu děje?“ zeptal se rázně. Eleonora se na něj vyděšeně podívala. Sibyla se třásla nedaleko od ní.

„Nedovolím, abys hazardoval se svým životem v sebevražedných podnicích nějakého přivandrovalého hraběte!“ rozkřikla se na něj Sibyla a on o krok ustoupil. Vzápětí ale přišel blíž k Eleonoře a ona se ho chytila za ruku.

„Byl to můj nápad, Sibylo,“ řekl klidně. Eleonora v něm cítila oporu a klid, který z něj vyzařoval, postupně uklidnil i ji.

„To není možné,“ zašeptala horečně a přistoupila k bratrovi blíž. „To bys neudělal.“

„Měla by sis jít lehnout, jsi unavená. Sibylo, věř mi, nic nám nehrozí. Zítra odjedeme a vrátíme se jako vítězové.“ Po jeho slovech se Sibyla vyřítila z pokoje. 

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Viktore, chtěl jsem tam jet už dávno. Teď je k tomu vhodná doba. Dáš tu na ni pozor?“ Petr se roztřeseně podíval na přítele, který byl opřený o veřeje dveří a hleděl na něj s pochybnostmi v očích.

„Dám na ni pozor.“

„Kdyby se mi tam něco stalo…“ Petrovi se třásl hlas. Věděl, že to, co se chystají provést je nanejvýš riskantní, ale neviděl jinou možnost.

„Nic se ti nestane, kdyby ano, myslím, že bych už neměl na koho dávat pozor.“

„Ne, Viktore, ona k němu cítí víc než přátelství. Vím to. Pořád vidím, co se stalo v kapli. Myslím, že to nebyl dobrý nápad, provdat ji.“

„Musel’s to udělat. Nebylo jiné řešení. Provdaná královna je lepší než svobodná. Lid uvěří spíš ženě, která za sebou má manžela, než ženě, která má za sebou milence, to mi věř.“

„Měla by za sebou mít hlavně dost vojáků,“ řekl suše Petr a zapnul přezku sedlové brašny.

Jan se díval na bledou dívku která seděla na křesle pod ním a křečovitě svírala jeho ruku. Byla tak křehká. Třásla se.

„Ona mě nenávidí,“ zašeptala Eleonora.

„Ne, to je nesmysl. Má jen strach.“

„Ne tys ji neviděl. Myslí si, že tě nemiluji.“

„A to má pravdu,“ řekl ponuře a cítil, jak její sevření povolilo.

„Doprovodíš mě do ložnice?“ zeptala se úzkostlivě. Přikývl.

Ubírali se ztemnělou chodbou. Nikoho nepotkali. Když se za nimi zavřely dveře ložnice otřásl jejím drobným tělem první vzlyk. Jan nasucho polkl. Popřál jí dobrou noc a odešel.

Petr otevřel dveře její ložnice pozdě večer. Našel ji plačící na posteli. Sedl si k ní a pohladil jí po zádech. Okamžitě ho objala. Potřebovala cítit jeho blízkost. Zaryla nehty do jeho košile a poddala se pláči.

„Co se stalo?“ zeptal se bezmocně.

„Proč musíš jet pryč?“

„To už jsme přeci vyřešili,“ řekl s povzdechem a jemně ji od sebe odtáhl. Podíval se jí do uplakaných očí. Přikývla.

„Slib mi, že se vrátíš, jakmile to půjde,“ zašeptala a znovu se k němu přitiskla.

„Slibuji.“

Ada stála nahoře na hradbách a dívala se na nádvoří, kde se postupně shromažďovali všichni, kteří se chtěli s Janem a Petrem rozloučit. Dívala se na to množství lidí a měla dojem, že není dobře, co se chystají podniknout.

Viděla, jak se Eleonora loučí chladně s Petrem a věděla, že jí stojí mnoho sil, aby neplakala, když jí políbil ruku. Věděla, že Petr je stravován pochybami, které trápí každého, kdo se vydává vstříc neznámému. Dívala se jak Eleonoru objal Jan z Karditu a měla dojem, že ona už není tak odtažitá jako ve svatební den, kdy se bála prvního polibku.

Dívala se jak se s Janem loučí Adam a Sibyla. Sibyla měla pod očima temné kruhy, které svědčily o tom, že tu noc nespala. Viktor stál nedaleko loučících se lidí a počkal až k němu Petr přijde. Pak ho poplácal po rameni. Viděla, že má strach o Petra i o jeho společníka. Nedovolili mu, aby jel s nimi. Někdo by ho ve městě mohl poznat. Musel zůstat tady a hlídat bezpečí královny a její švagrové spolu s ní a Lucienem.

Do hlavního města dorazili za čtyři dny. Jakmile vjeli za jeho hradby všiml si Petr, že se tu usilovně pracuje. Všude pobíhali dělníci a opravovali a zpevňovali opevnění. Vypadalo to, jakoby se tu chystali na válku. Podkovy jejich koní klapaly na kamenné dlažbě. Petrovi se zdálo, že Jan nevěnuje naléhavým přípravám pozornost.

Zastavili před jedním z velkých domů. Jan sesedl z koně a šel ke vratům, která podle všeho ústila do rušného dvora. Zabušil na ně. Po chvíli čekání se otevřelo jedno křídlo a za ním vyšel asi šedesátiletý hrabě Harold de Hreden, se kterým se Petr seznámil na statku.

„Víme o vás už dvě hodiny,“ řekl místo pozdravu. Jan vzal do rukou otěže svého koně a spolu s Petrem vešel do dvora. „Co vás sem přivádí, pánové?“

„Jedeme ke knížeti,“ odvětil Jan a předal koně podkonímu.

„Co tam?“

„Snad vyjednáme trůn bez krve,“ vyjádřil jejich naději Petr. Hrabě se začal smát. Jeho smích byl chladný až Petra mrazilo.

„Bude lepší, když si o tom promluvíme vevnitř,“ řekl hrabě a vedl oba příchozí do domu.

Na dveře pracovny někdo ostře a nekompromisně zaklepal. Kancléř sebou trhl.

„Dále!“

Vešel Robert. Kancléř Malran nebyl nadšen jeho návštěvou. Přesto mu pokynul, aby se posadil.

„Jak pokročily práce?“ zeptal se zostra. Chtěl mít Robertovu návštěvu co nejdříve odbytou.

„Brzy budeme hotovi. Ale měl byste vědět, že vévoda Jan z Karditu dorazil do města. Je s ním ještě nějaký mladík. Prý hrabě Le Kroix. Vypadá to, že se náš plán začíná rozbíhat, pane kancléři.“

„Nepotřebuji žádné incidenty,“ řekl podrážděně kancléř. „Ne teď když se všechno chystá k oslavám čtyřiceti let vlády našeho knížete. Nesmí se nic stát, rozumíte mi?“

„Naprosto, pane. Přesto, dávejte na ně pozor, jistě se objeví na oslavách.“

„Chystá se oslava vlády,“ začal hrabě, když se posadili. „Všichni si budou myslet, že jste tu proto. To je dobře. Doufám, že můj dům nebude ohrožen vaším počínáním. Nejsem už nejmladší, navíc každým dnem čekám, že se mojí dceři narodí první dítě. Nechci ji vystavovat nebezpečí, stačí, že přišla o manžela.“

„Co ty stavební práce?“ zeptal se Petr. Zachytil nedůvěřivý pohled Jana z Karditu.

„Prý běžné opravy. Ale nevypadá to tak. Je to krajně podezřelé. Nepoutejte na sebe zbytečnou pozornost.“

„Je tu nebezpečno?“

„Pane Petře, pro křesťana je nebezpečno všude v této zemi. Nemodlete se, chlapci, nikde, kde by vás mohl někdo vidět. Tady jste v doupěti všeho zla, které se rozlézá po naší vlasti.“

„Jaká je situace u dvora?“

„Pane vévodo, jaká myslíte?“

„Napjatá?“

„K prasknutí. Kancléř Malran má zálusk na trůn. Kníže je nemocný, poslední dobou se to zhoršilo. Spekuluje se, že nevydrží déle než pár měsíců. Stále nikdo nenašel vhodného dědice.“

„A hledají ho?“ zeptal se opět Petr.

„Prý ano. Ale tady se nedá ničemu věřit. Kancléř má čtyři syny, byl by ideálním nástupcem. Kníže ho má dokonce rád. Ale proslýchá se také, že by chtěl někoho mladšího a odvážnějšího, kdo by v zemi uskutečnil jeho odvážné záměry, na které sám už nemá sílu.“

„Můžeme tu zůstat?“

„Jistě. Ale říkám vám nepřitahujte zbytečné zevlouny.“

Lucien čekal na chodbě před přijímacím sálem už hodinu. Nechápal, proč ho Sibyla nepřijala. Už to odkládal hodně dlouho. S opevněním se musí něco udělat. Nakonec se rozhodl. Otevřel dveře a vstoupil. Seděla, oděná v černých hedvábných šatech, na vysokém stolci a dívala se na dveře. U jejích nohou odpočíval její pes. Lucien se ani nepoklonil a rozhodným krokem k ní zamířil.

„Co si přejete?“ zazněl místností její hlas. Ostrý jako břitva. I ona sama mu připadala chladná a ostrá. Na krku se jí houpala karmínově červená lahvička, ve které by mohl zaslechnout šplouchání podezřelé tekutiny.

„Potřebuji s vámi mluvit, paní,“ začal a zastavil se několik kroků od jejího místa.

„Mluvte,“ rozkázala a podívala se na něj.

„Je třeba zesílit a opravit opevnění hradu.“

„Ne, takové věci třeba nejsou,“ pronesla.

„Ale ano. Sám jsem kontroloval každý metr opevnění. Musíme se připravit na případné obležení.“

„Máme řeku.“

„A až řeka vyschne?“

„Nevyschne.“

„A co střílny, myslíte si, že je moudré odkrývat střelce?“

„Všechno vyhovovalo našim předků a bude to muset vyhovoval i vám!“ postavila se a zvýšila hlas. „Odkliďte se do patřičných mezí, pane.“

„Sibylo, je tě slyšet až na nádvoří…“ řekl Adam, který zrovna vešel a zarazil se, když uviděl sestru nadmíru neklidnou a proti ní hrozivě se tyčícího Luciena.

„Odejděte,“ zasyčela na Luciena Sibyla a posadila se.

„Neodejdu, dokud mi nedáte svolení k opevnění hradu,“ Lucien nechtěl ustoupit ženě. Díval se jí do jejích planoucích očí. Věděl, že je krásná. Věděl, že má velkou autoritu, ale jemu rozkazovat nebude.

„Sibylo, on má pravdu,“ řekl smírně Adam a položil jí ruku na rameno.

„Ale mě odporovat nebude.“

„Jsi příliš rozrušená. Myslím, že bude dobře, když se toho ujmete, Luciene. Budu rád, když se naše opevnění dočká oprav. Jan by s tím jistě souhlasil.“ Pak sestru políbil na tvář a odešel. Lucien se poklonil a se spokojeným úsměvem na tváři opustil místnost.

Sibyla vstala a vratkým krokem došla do svého pokoje. Zdrceně se posadila na postel a zhluboka se nadechla. Až teď si uvědomila, že ji tu nikdo v Janově nepřítomnosti nemusí poslouchat. Byl tu Adam a hlavně – byla tu Eleonora. Janova manželka. Vévodkyně z Karditu, dědička trůnu. Sibyla se třásla. Pro tohle riskovala svoje odhalení? Pro tohle bděla nad správností Janových skutků? Proto, aby se stala vyhnancem ve vlastním domě? Bez dětí a bez lásky? Jediné naděje, které v sobě nosila se upínaly k Janovi. K jeho budoucnosti. A teď, když je už tak blízko naplnění svých snů, je svědkem chystající se války. Jan odjel do nebezpečí a ona tušila, že už nic nebude jako dřív. Už nic. Žádné večery u krbu. Teď začne krvavé tažení za královnu a za vlast. Na tom se nechtěla podílet. O dlaň se jí opřel vlhký čenich. Cítila, jak se jí do očí hrnou horké slzy. Nesměla nenávidět. Musela být silná. Vstala. Otřela si slzy a vyšla na chodbu.

„Zlenivíš,“ řekla Ada Viktorovi, který seděl na zídce a pozoroval zedníky, kteří se pustili do zpevňování zdi.

„Co prosím?“

„Zlenivíš,“ zopakovala s úsměvem a zpoza zad vytáhla skrytý kord.

„Ado…“ řekl káravě, ale usmál se na ni.

„Nechceš si ověřit, jestli nejsem náhodou lepší než ty?“

„Co tomu řeknou místní?“

„Ať si říkají, co chtějí.“

Chvíli šermovali. Adam se na ně díval a usmíval se. Obdivoval Viktorovy pružné reakce. Jeho pohotovost a mrštnost. Ale ani Ada si nevedla špatně. Sledoval, že má ruce jako z ocele. Nikdy nepovolila stisk na jílci. Otáčela se hbitě jako mladý hřebeček. Do takové ženy by byl schopen se zamilovat.

Na nádvoří vyšla Sibyla. Všiml si jí, ale nevěnoval jí zvláštní pozornost. Neměl ze své sestry nikdy dobrý pocit. Dojem, že něco tají v něm narůstal od chvíle, kdy zemřela Odette. Nedovedl pochopit, jak se k ní mohl Jan tak silně připoutat, když byla proti jeho sňatku. Když si musel každý další den prosazovat právo na svou volbu a na manželství se ženou, kterou miluje.

Sibyla ale kráčela pořád blíž k němu, až se zastavila po jeho boku a dívala se na šermíře před sebou. I zedníci ustali v práci a sledovali vyrovnaný souboj. Adam si všiml, že Viktor se usmívá. Vedle Sibyly stál její majestátní pes. Podle Adama nejlepší doplněk, jaký si mohla vybrat.

Ada věděla, že Viktor je lepší než ona, ale nechtěla se vzdál. Ruka jí postupně těžkla a nohy dřevěněly. Pak ji najednou Viktor chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. Na čele se mu leskl pot. Cítila napětí v celém jeho těle. Díval se na ni a napětí rostlo. Rozbušilo se jí srdce. I po letech cítila, vždy když byla v jeho blízkosti, prudkou téměř neovladatelnou touhu. Zavřela oči. Nemohla vydržet takový nápor. Jeho sevření povolilo. Jen slyšela jak zasunul kord do pochvy. Otevřela oči a oddechla si. Naklonil se k ní a pošeptal jí, aby nechala otevřené dveře až půjde spát. Musela se usmát.

Sibyla se dívala na spontánní a ničím nevynucenou vášeň, která mezi Viktorem a Adou žhnula a litovala, že tohle nikdy nepoznala. Ano, měla milence, ale nikdo z nich ji nemiloval a ani ona žádného nemilovala. Vzdechla a vrátila se do domu.

„Je šikovná,“ řekl uznale Adam, když se Viktor posadil na svoje místo a nastavil tvář větru, který tady, v blízkosti hor, foukal téměř nepřetržitě.

„Velmi,“ odpověděl a uvelebil se s ještě větší pečlivostí. 

Kancléř stál v předpokoji knížecího pokoje a znovu se pokoušel o slyšení. Kníže téměř nikoho nepřijímal, v posledních dnech byl naprosto nepřípustný jakýmkoli starostem o svou zem. Kancléř začínal doufat, že již brzy opustí svůj post a uprázdní místo pro někoho schopného. Tajně myslel na sebe. Konečně se otevřely dveře a komoří ho pustil dovnitř.

Vešel. Kníže ležel na posteli a díval se na něj jasnýma a bystrýma očima. Jakkoli bylo jeho tělo sužováno bolestí zachovával si stále jasnou hlavu.

„Kancléři,“ oslovil příchozího slabým a třesoucím se hlasem.

„Výsosti, doufám, že je vám dnes lépe.“ Kníže se uchechtl a rozkašlal. Kancléř popostoupil kousek blíž k posteli.

„Copak ode mne potřebujete?“

„Musíte se rozhodnout, kdo bude vaším nástupcem, výsosti,“ řekl bez okolků kancléř a uklonil se.

„Ano, to je váš nejpalčivější problém. Jsem si jist, že svého nástupce vyberu na oslavách.“

„Ale váš stav…“

„Můj stav není natolik špatný, abych nemohl být přítomen oslavám na vlastní počest. Vyberu si mezi přítomnými. Dejte to vyhlásit,“ po těch slovech se znovu rozkašlal.

Jan s Petrem seděli v prázdné místnosti obložené dřevem a poslouchali ticho v domě, které bylo co chvíli přerušeno křikem hostitelovy dcery. Jan se po chvíli zvedl a otevřel okno do ulice. Opřel se o parapet a vyhlédl ven. Bylo tam rušno. K zámku, překrásné rezidenci na vrcholu města se táhly průvody kupců, kteří chtěli prodat svoje zboží na knížecí oslavy.

Ohlédl se. Petr vypadal zkroušeně. Jan už zapomněl na svou nevraživost. Měl spíš dojem, že Petra lituje. Zaslechl rachocení řetězů. Znovu se vyklonil z okna a udělalo se mu nevolno.

„Proboha,“ vydechl. Petr se zvedl a šel k němu.

„Co je to?“ zeptal se, když viděl jak biřici vedou několik lidí v okovech. Byly mezi nimi i ženy. Nechápal proč je vedou, oblečené jenom v hrubých plátěných košilích přes celé město.

„Věřící,“ odpověděl šeptem Jan. Vtáhl Petra dovnitř a zabouchl okno.

„Cože?“

„Jste tak nechápavý? Bůh je zakázaný. Kostely vypálené. Víra neexistuje. A pokud ještě někdo věří a je tak hloupý, že to přizná, stane se mu přesně to, co těm lidem na ulici,“ Jan mluvil tak naléhavě, že ač téměř šeptal, Petrovi se zdálo, že křičí. „Právě tohle je to nejhorší, co se stalo po sesazení krále. S ním v naší zemi zavraždili i Boha. To se nedá napravit!“

„Proč?“

„Proč?! Protože lid, který věří ve svého krále, a druzí jim ho vezmou, začne věřit v Boha mnohem víc, než kdy dřív a pokud jim vezmou i jeho pokoří je tak… Zaboří je do bláta takovým způsobem, že už nejsou schopni vstát.“

„Je ti něco?“

„Ne, jsem úplně v pořádku,“ odpověděla Anna a podívala se na svou dceru, která se skláněla nad knihou. Viola byla krásná. Její matka často uvažovala, proč jí byla přána dcera, když tolik toužila po synovi. Po synovi, kterého jí vzali. Stále měla před očima obraz muže, kterého viděla té noci. Stále viděla svého dospělého syna a toužila se s ním setkat. Toužila po tom, říci mu, že je jeho matka. Před ní seděla její pětadvacetiletá dcera. Havraní vlasy měla svázané do copu a četla.

„Něco ti je,“ řekla Viola znovu, když Anna vzdechla. Věděla, že se něco stalo, když tu byl ten hrabě. Matka jí nedovolila ani vyjít ven. „Je to od té doby, co tu byl hrabě. Co se tehdy stalo?“

„Violo, proč mi kladeš takové otázky?“

„Víš, že tě mám ráda,“ řekla Viola a došla k Anně, aby ji mohla obejmout. Když to udělala, sedla si u matčiných nohou a objala si kolena.

„To víš, že to vím. Ale jsou věci, které ti říct nemůžu.“

„Takové nikdy nebyly,“ nedala se odradit Viola a usmála se. „Vždycky jsme si říkaly všechno. Řekla jsem ti dokonce i že se nikdy nechci vdát.“

„Možná by bylo lepší, kdybych tohle nevěděla.“

„Ale…“

„Dobře. Viděla jsem jednoho mladého muže. Přijel s hrabětem Le Kroix. Ten muž se jmenoval jako tvůj otec…“ Anně se po tvářích rozlily potůčky slz.

„Žije? Můj bratr… Viktor žije?!“ I Viola, která bratra nikdy nepoznala, přemáhala dojetí. Objala matku a společně se rozplakaly.

Eleonora seděla ve velké jídelně a dívala se do země. Připadala si naprosto prázdná. Všechno, co měla, odešlo se dvěma muži kamsi do daleka a ona nevěděla, jestli se k ní oba vrátí v pořádku.

Vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí po zádech. Tak ji našla Ada. Usmála se a přišla k ní blíž. Položila jí ruce na ramena. Cítila jak se dívenka chvěje potlačovaným pláčem.

„Eleonoro, netrapte se. Oni se vrátí,“ řekla tiše.

„Mám pocit, že se nevrátí oba. Ado, tolik mi na nich obou záleží,“ odpověděla šeptem a vzdechla.

„Musíme vás zabavit. Co celé dny děláte? Proč se nejedete projet? Mě například proti stýskání vždycky pomůže šerm,“ pokračovala Ada a posadila se naproti Eleonoře. „Ale vy nešermujete. Což takhle úklid? Petr má určitě hrozný nepořádek…“ Vzala Eleonoru za ruku a odvedla ji do Petrova pokoje. „Nechám vás tu samotnou,“ řekla ještě Ada a opustila ji.

Eleonora zůstala stát na prahu místnosti a dívala se na věci, které tu po Petrovi zbyly. Na posteli ležela pohozená košile. Skříň byla otevřená a prázdná. Postel rozházená. Musela se usmát. Tohle všechno na něm milovala.

Postupně uvedla všechno do dokonalého pořádku. Pak pokoj opustila. Chvíli váhala a pak se rozhodla, že se podívá do ložnice svého manžela. Ještě tam nebyla. Přestoupila ke spojovacím dveřím jejich pokojů a otevřela je.

Objevil se před ní svět, který nikdy neviděla. Pokoj byl uklizen. Žádné nahodilé seskupení předmětů se tu neobjevilo. Na zdi visely dva kordy. Jeden s černou a druhý s perleťovou rukojetí. Popošla k jedné skříni a otevřela ji. Vevnitř bylo Janovo oblečení. Přejela rukou po pověšených kusech šatstva a zase skříň zavřela.

Došla potichu a s pocitem nedotknutelnosti tohoto pokoje k Janově posteli. Na nočním stolku ležel malý obrázek. Byl namalovaný jemnou rukou. Bojácně ho vzala do rukou a zjistila, že je na něm žena. Byla krásná. Oříškové vlasy měla rozpuštěné a na tváři lehký zvláštní úsměv. Dívala se na ni dlouho. Nevěděla kdo to je. Když konečně vstala otevřela druhou skříň a našla v ní několikery ženské šaty. Ze skříně vanula příjemná vůně.

Stála před skříní dlouhou  dobu a poznala, že o svém manželovi nic neví. Co se skrývá za jeho smutnými úsměvy? Co znamenala plachost jeho polibku? Proč se ji nesnažil získat jako muž? Pomalu skříň zas zavřela a odešla z pokoje.

Petr se probudil uprostřed noci. Vzbudili ho sen, který měl už několik nocí za sebou. Každou noc ode dne, kdy se Eleonora provdala. Zdálo se mu s neodbytnou naléhavostí vždy to samé. Viděl ten polibek, ten něžný odevzdaný polibek, který svému manželovi toho dne dala. Viděl ten lehký ruměnec na její šíji. Stejný jako vídal v noci, když ji opouštěl. Každou noc ho ten sen týral. Každou noc se budil zpocený hrůzou. Každou noc znovu usínal s obavami, že se výjev zase vrátí. Vracel se ale jen zřídka.

Teď seděl na posteli a věděl, že s tím musí něco udělat. Vstal, oblékl se a vyšel z pokoje na chodbu. Bylo chladno. Nervózně se prohrábl rukou vlasy a rázně zaklepal na dveře Janova pokoje. Přesto, že se zevnitř nic neozvalo vstoupil.

Dohořívaly tam svíce. Jan seděl  na posteli a díval se na Petra dosti překvapeným pohledem. Petr byl žárlivostí bez sebe. Neviděl před sebou spojence, nebo ho před sebou vidět nechtěl. Viděl jen soka, muže, který mu může kdykoli vzít vše, co na světě miluje. Díval se na Jana a třásl se vzteky.

„Už je ráno?“ zeptal se Jan, který nechápal, co sem může Petra tak pozdě v noci přivádět.

„Milujete ji?“ vypálil Petr otázku a čekal na odpověď.

„Není příliš brzy?“ lhostejnost s jakou Jan vyslovil tuto otázku Petrem projela jako otrávený šíp. Nikdy by nečekal, že někdo může být tak lhostejný. Tak…

„Řekněte mi pravdu…“ vypravil ze sebe přemáhaje vztek.

„Když řeknu, že ne, bude se vám to zdát nelidské. Když řeknu, že ano, ve svém současném rozpoložení mě asi zabijete. Je příliš brzy ráno na takové úvahy…“

„Takže ji milujete?!“ Petr téměř křičel. Sledoval, jak se Jan musí ovládat, aby ho nevykázal z pokoje nevybíravým způsobem.

Jan se díval na zuřícího muže před sebou a přemýšlel, jak má odpovědět. Nemohl říct, že ji miluje, i když takový výrok by se nejspíš blížil tomu, co k Eleonoře cítil. Přesto si nebyl jist, jestli je připraven někoho milovat. Měl dojem, že ještě neuplynula dost dlouhá doba.

„Ano, miluji ji jako přítelkyni,“ vyslovil přijatelný kompromis. „Petře, nechci vás nijak ohrožovat. Měl byste si zachovat chladnou hlavu. Budete to potřebovat. Teď jděte spát.“

Petr, který věděl, že zašel příliš daleko a netušil, jak blízko je pravdě jen mlčky přikývl a odešel z pokoje.

Jan se díval jak se za Petrem zavřely dveře. Sám pak už nespal. Seděl na posteli a přemýšlel o slovech, která na něj Petr křičel. Chápal ho. Sám by pravděpodobně také žárlil. Teď byly ale v sázce důležitější věci.

Vstal jakmile do okna pronikly první sluneční paprsky. Otevřel okno a vyhlédl na ulici. Byla klidná. Nikde se nepohnul ani živáček. Jen seshora byl slyšet klapot koňských podkov. Pak se rozezněly trubky.

„Všichni muži šlechtického stavu,“ začal vyvolávat rubač a Jan se musel zasmát. „Se dnes dostaví ke sněmu, který se bude konat od pravého poledne do večera!“ Tato informace se opakovala třikrát a pak trubač opět odjel.

Jan se oblékl, pečlivě zastrčil za košili přívěsek a svázal si vlasy. Když zavazoval konce kůžičky, která mu držela cop pohromadě měl pocit, že cítí Odettiny prsty, které mu vlasy takhle svázaly poprvé.

Její silueta u okna se rýsovala proti zapadajícímu slunci a on tu stál naprosto bezmocný. Věděl, že jí nemůže pomoct. Všechno, co spolu prožili mu v tom bránilo. Viděl, že je nešťastná. Věděl, že tíhu svého života nese sama. Jediné, co netušil, bylo jak jí pomoci. Znal jí od doby, kdy ji sem přivedl její manžel. Byla ještě dívenka. Sotva šestnáctiletá. Jemu bylo dvacet. Tenkrát se do ní zamiloval. Ale ona milovala svého muže a tak se láska postupem času přeměnila v neutuchající náklonnost a věrnost. Teď před ním stála o více než třicet let starší, stále krásná.

„Myrone,“ oslovila ho a otočila se k němu. „Udělala jsem chybu.“

„Jakou chybu?“

„Odmítla jsem pomoci hraběti Le Kroix. Byla to velká chyba, Myrone, vím to teď příliš jasně.“

„Jednala jste, jak jste uznala za vhodné, patrně nebyla jiná možnost.“

„Politické řeči si nech pro knížecí vojáky, Myrone. Kolik máme mužů?“

„Chcete jim poslat armádu?“

„Ne, chci jim poslat pomoc. Kolik?“

„Teď je jich na hradě sto padesát, ale v hotovosti jich můžu svolat až osm set ze všech vesnic panství.“

„Padesát jich teď hned a sám odvedeš za Věrnými.“ Její rozhodnost nechápal. Nikdy nechtěla podporovat povstalce proti knížeti. Teď najednou posílá vévodovi z Karditu padesát mužů.

„Myslíte, že je to moudré, paní?“

„Je to nutné.“

„Proč?“ nikdy takhle neodporoval, ale Anna se mu zdála zaslepená jakousi podivnou vášní. Něčím, co u ní ještě nespatřil.

„Protože je tam můj syn,“ řekla tiše a sklonila hlavu. Usmál se. Měl to vědět jakmile se z jejích rtů prodralo jméno hraběte Le Kroix.

Cesta k zámku byla dlážděná kameny a Petr poslouchal, jak podkovy jejich koní řinčí o dlažbu. Jan byl zamlklý. Nikdo z nich netušil, co je na sněmu může čekat. Petr si v duchu vyčítal, jak se v noci choval, ale jeho hněv a žárlivost, kterou pociťoval, kdykoli se podíval na Jana z Karditu byly nezměrné.

Konečně se před nimi rozprostřelo prostranství, kolem něhož stál bezpočet zbrojnošů s vlajkami již přítomných šlechticů. Vlajky vévodů a hrabat, které Petr neznal, ani netoužil znát. Jan k nim přidal zástavu svého vévodství. Hrdého orla na šedém poli. Petr zástavu neměl ani hrabě Harold se u vlajkonošů nezastavil.

Pokračovali v cestě k bráně paláce. Když sesedli odvedli jim podkoní koně. Petr cítil jak se mu dlaně zalily studeným potem. Nechápal klid, se kterým Jan vystoupal po schodech ke vchodu, následován hrabětem Haroldem, jehož tvář byla mramorově bledá a strnulá.

Jejich příchod do síně ohlásil nejvyšší komoří. Zastavili se nedaleko hloučku starších šlechticů. V sále bylo neobvyklé ticho. Jen sem tam se ozvalo odkašlání některého z mužů.

„Kancléř přijde za malý okamžik, pánové,“ oznámil hromovým hlasem komoří, jako kdyby v místnosti nebylo slyšet spadnout i špendlík.

Hovor se po jeho odchodu rozšuměl.

„Prý umírá…“ „Slyšel jsem, že kancléř si chystá korunovační klenoty pro nejstaršího syna…“ „Má se zvolit nástupce…“ „Snad už prý někoho vybral…“ „Bude to určitě někdo od kancléře…“ „Třeba vůbec nejde o následníka…“

„Kardite!“ zavolal starší kulhavý muž nedaleko a rychle se k nim prodíral. Petr nechápal jeho nadšení.

„Vévoda Berit,“ zašeptal Jan směrem k Petrovi a nuceně se na příchozího usmál.

„Tak vy taky? Přijel jste kandidovat na knížete?“

„Přijel jsem zaplatit daně,“ odvětil Jan stroze.

„Daně platíme všichni, ale tohle je jiná příležitost. Musí vás to lákat. Ještě vám není ani třicet vydržel byste nám dlouho…“

„Věřte mi, přijel jsem zaplatit daně, nic víc.“

„A váš přítel?“ Berit se obrátil na Petra a poplácal ho po zádech.

„Myslím, že nebudu pokoušet osud,“ odvětil Petr co nejklidněji a odvrátil se.

„Vaše sestra je ještě svobodná?“

Petr viděl jak Jan zaťal zuby. „Ano.“

„Nechcete ji provdat? Spojená panství…“ v tom popadl Jan Berita pod krkem a přitiskl ho ke zdi.

„Už jednou jsem vám řekl, že nikdy…“ procedil mezi zuby a vévodu pustil. Ten se pak se smíchem vzdálil. „Sketa,“ sykl Jan a otřel si ruku o plášť.

V Janově pracovně se na křesle rozvaloval vévoda Berit a díval se po vybavení místnosti. Jan nevěděl, jak mu má říci, že o obchodní závazky s jeho vévodstvím nestojí. Bylo ještě příliš brzy. Janův otec zemřel teprve před měsícem. Mladý vévoda neměl ještě čas na to, aby urovnal všechny nevyřízené či rozpracované záležitosti svého panství a už se na něj hrnuly další.

„Bylo by dobré s vámi spolupracovat, Kardite, já mám spoustu plodin, vy máte ovce a krávy. Společně bychom mohli dokázat různé věci. Velké věci,“ Berit se naklonil směrem k Janovi. Ten zjizvený muž byl Janovi odporný od samého začátku. Šlo mu jen o zisk. Neměl žádné ideály. Žádné neuskutečnitelné sny. Takových měl Jan spoustu.

„Nemyslím si, že by mému vévodství takový obchod prospěl,“ řekl nakonec a chtěl tím docílit toho, že se vévoda vzdálí.

„Neděláte dobře. Vaše obchodování s Kalicií je prodělečné.“

„Proč myslíte?“

„To je naprosto jasné,“ zašklebil se Berit. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla Sibyla. Jan s nechutí zachytil Beritův pohled, který vrhl na jeho sestru. „Kalicie nemá nikoho vhodného pro sňatek.“

Berit zůstal na Karditu přes noc. Jan nespal. Přemýšlel o jaký sňatek mu jde. Pak se mu úvahy spojili s Beritovým pohledem a rychle otevřel dveře na chodbu. Doběhl až k Sibylině pokoji a s hrůzou zjistil, že jsou otevřené dveře.

Vběhl dovnitř. Sibyla stála přitisknutá ke zdi a snažila se od sebe dostat Berita. Bezmocně se svíjela v jeho chlípném náručí. Křičet nemohla měla ústa zakrytá jeho těžkou dlaní. Jan na pár okamžiků ztuhl hrůzou na prahu. Pak se konečně odhodlal a Berita od Sibyly odtrhl.

Mrštil vévodou o zeď a přitiskl ho k ní.

„Co to má znamenat?“ zeptal se, i když naprosto jasně věděl, co chtěl vévoda udělat.

„Všichni jsme jenom…“

„K takovému počínání si zaplaťte děvku, pane,“ vypravil ze sebe Jan a uvolnil sevření. „Ven z mého domu.“

„Mohla být mou ženou…“ řekl Berit.

„Nikdy,“ řekl zřetelně Jan

„Jen abys jednou nelitoval, chlapče,“ zasyčel při odchodu a zabouchl za sebou dveře.

Eleonora nevěděla, co má dělat. Celé hodiny seděla v jídelně a dívala se do země. Z melancholie, které propadala, ji nedokázaly vyrvat ani pokusy Ady ani laskavá náklonnost Adama z Karditu, který ji občas navštívil. Někdy se šla podívat, jak pokročily práce na opevnění, ale nikdy ji to nezaujalo. Sibyla, která jí byla stále na blízku jí připadala den za dnem nepřístupnější a nepřátelštější.

Teď zrovna seděla naproti ní a vyšívala. Nesnažila se s Eleonorou promluvit, neusmála se na ni, když to potřebovala ani ji neobjala. Eleonora, která měla vždy pocit, že v Sibyle nalezla přítelkyni, která jí rozumí, která chápe její pohnutky a pocity, měla najednou naprosto prázdné srdce.

Ze zamyšlení ji vytrhl až příchod Viktora. Slabě sotva znatelně se na ni usmál a pak k ní zamířil. Vstala a podala mu ruku. Lehce ji políbil a ona se znovu posadila.

„Co potřebujete?“

„Radu, veličenstvo,“ řekl a znovu se usmál.

„Ode mě? Jakou radu já vám můžu poskytnout?“

„Chtěl bych jen vědět, jestli byste byla ochotná se věnovat povinnostem, které pro vás nastanou v budoucnosti.“

„Myslím, že to zcela nechápu…“

„Byla byste ochotná učit se právo své země? Brát hodiny, které by vás zasvětily do problémů vaší vlasti, kterým budete muset čelit?“

„Samozřejmě, že byla,“odvětila bez zaváhání a vstala ze židle. Viděla, že ve Viktorových očích zasvitly veselé ohníčky.

Sálem se neslo napjaté hučení. Všichni čekali, kdy se objeví kancléř. Stále ale nikdo nepřicházel. Petr pozoroval množství mužů kolem sebe a uvažoval, jakou by měli šanci uniknout.

V tu chvíli vešel podivný muž. Bylo v něm něco zvláštního. Petr se na něj díval a sotva dýchal. Měl dojem, že právě s tímto mužem vešla jeho budoucnost. Předtucha, která obkroužila Petrovu mysl stále sílila, až do chvíle, kdy k němu přistoupil Jan a řekl: „Robert ze Sèelk. Blízký spolupracovník knížete. Vrchní velitel knížecího vojska. Za chvíli přijde kancléř.“

Kancléř na sebe skutečně nedal dlouho čekat. Během chvíle oznámil komoří jeho příchod. Petr se se zájmem díval na staršího muže, kterému se v obličeji zračila nejistota. Kancléř Malran pomalu došel k vysokému trůnu v čele místnosti a podíval se na shromážděné. Petr měl dojem, že zabořil oči právě do něj.

Kancléř nebyl ve své kůži. Jakmile se ocitl před šlechtici z celé země, ztrácel pevnou půdu pod nohama, jediné, co ho pohánělo vpřed, bylo vědomí, že mezi kandidáty na post knížete je i jeho syn.

Ještě jednou přehlédl dav a pak si dodal odvahy k tomu, aby promluvil.

„Pánové, vítám vás tady. Kníže nebude přítomen našemu jednání ještě nejméně dvě hodiny. Pak ale až přikročíme k nejdůležitějšímu bodu, vybere mezi vámi několik kandidátů na následníky trůnu.“

Kancléř se zahleděl na plavovlasého mladíka vzadu u okna. Někoho mu připomínal. To sebejisté držení těla. Pohled, který připadal kancléři spíš drzý než smělý to všechno ho odkazovalo na jediného člověka: Na hraběte Le Kroix.

Jan stál jako vrostlý do země a pozoroval kancléře. Byl si jistý, že jeho pozice není ani zdaleka tak jistá, jak si představoval. Kníže má patrně jiné plány, než zvolit za následníka syna kancléře Malrana.

„Pánové, přikročíme k placení,“ řekl po chvíli hučivého ticha kancléř a posadil se za stůl. Jan se podíval na Petra. Ten stál kousek od něj a byl zjevně zabrán do vlastních myšlenek.

Všichni šlechtici v sále se seskupili v blízkosti kancléře a předháněli se, aby mohli zaplatit co nejdříve. Jan nespěchal. Došel až ke svému společníkovi a oslovil ho.

„Kníže bude vybírat následníka,“ řekl tiše.

„Jak vybírat?“ zeptal se Petr vytržen ze svého uvažování.

„Především z nás všech. Musím teď zaplatit. Vy neplatíte?“

„Nevykejte mi pořád. Je mi hrozně kvůli tomu, co jsem v noci provedl,“ odpověděl Petr. Jan se mu zahleděl do očí a zjistil, že to, co mladý hrabě říká, není tak docela pravda. Chápal jeho žárlivost. On sám měl problém na svou manželku nežárlit.

„Jistě,“ řekl místo desítek slov, která by mohl vyslovit a postoupil ke kancléřovu stolu.

Když na něj konečně došla řada, cítil, jak nenávistný je kancléřův pohled.

„Tak jste nám zase jednou přijel zaplatit?“ sykl kancléř, když od Jana převzal měšec.

„Za všechno se dnes platí,“ řekl s lehkým úsměvem Jan a podepsal.

„Oženil jste se?“

„Ano.“

„Už podruhé,“ při kancléřových slovech se Janovi bolestně sevřel žaludek. Prudce se otočil a odešel od stolu.

Stála na nádvoří a dívala se na jezdce, kteří se vyhupovali do sedel. Nenáviděla války, ale věděla, že tato oběť je to jediné, co může synovi poskytnout. Myron ještě stál vedle ní. Cítila jeho pohled, ve kterém snad byla skryta výčitka. Zvedl se vítr. Ochladilo se.

„Paní,“ řekl Myron a poklonil se. „Musíme vyrazit, jestli chceme dojet včas. Jste si jistá, že nás přijmou?“

„Vyvěste korouhev.“ Všechno se v ní sevřelo. Nechtěla svého nejvěrnějšího služebníka ztratit. Cítila, že schyluje k něčemu strašnému. Roztřásla se.

„Jistě. Ralf na vás dá pozor.“ Anna se podívala na mladíka, který stál opodál a smutně hleděl na padesát jezdců hotovících se k odjezdu.

„Raději by jel s vámi,“ řekla a usmála se.

„Je pro něj lepší, když bude tady. Je mým zástupcem musí tu zůstat a dbát o vaši bezpečnost, o bezpečnost celého hrabství.“

„Slibte mi, že se vrátíte…“ zahlédla na jeho tváři stín. Byla si jista, že i on má stejné obavy jako ona.

„Slibuji,“ řekl a poklekl. 

„Ať vaše cesty střeží Bůh,“ řekla třesoucím se hlasem a položila svou horkou ruku na jeho chladné čelo. Vstal. Vzal její ruku do dlaní a políbil ji. Pak se i on vyhoupl do sedla mohutného ryzáka a dal povel k odjezdu.

„Tohle bude váš učitel, veličenstvo,“ řekl Viktor a postrčil jakého si staršího muže směrem k Eleonoře. „Jmenuje se Edmund Creli, je to místní archivář,“ pokračoval a Eleonora se jen slabě usmívala. Svou výuku si představovala jinak.

„Děkuji, Viktore,“ řekla přemáhaje smích a posadila se ke stolu v Janově pracovně, která nejlépe vyhovovala učebním účelům.

„Nechám vás tu o samotě,“ pravil Viktor a odešel.

Eleonora si prohlížela muže naproti sobě se zaujetím. Jeho postava byla spíš kulatá, nežli cokoli jiného. Připomínal spíš kuželku než kouli, ale jeho hlava se zdála být příliš malá v porovnání s tělem, které se sotva vměstnalo do úzkého křesla, na kterém měl sedět.

„Veličenstvo,“ řekl vysokým nervózním hlasem a pokusil se poposednout.

„Poslouchám,“ opáčila pobaveně a opřela se lokty o stůl.

V soudní budově bylo naprosté ticho. Všichni už byli dávno doma. Jen jeden z úředníků stále seděl na svém místě a horečně cosi hledal v hromadě papírů. Zrzavé vlasy mu padaly do očí a tlumeně klel.

„Co tu ještě děláte?“ ozvalo se ode dveří.

Muž vzhlédl a odhrnul si vlasy z obličeje. Voják ve dveřích měl ruku výhružně položenou na jílci kordu a propaloval očima hromadu spisů na jeho stole.

„Pracuju,“ odsekl a znovu se zabral do předchozí činnosti.

„Tady nemáte po setmění co dělat, všichni už odešli.“

„Musím to dodělat, jakmile odejdu zamknu a už mě tu neuvidíte,“ řekl a odhrnul několik spisů na stranu. Zběžně se zorientoval mezi pečetěmi.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ostře voják a přistoupil blíž.

„Lucien de Argen,“ odvětil klidně muž a vytáhl z papírů to, co hledal. „Už můžu jít,“ řekl ještě a zastrčil si listinu do vnitřní kapsy kabátce.

„Co jste to vzal?“

„Co je vám do toho?“

„Jsem stráž soudu, jestli se tu něco ztratí, padne to na moji hlavu. Ukažte mi, co jste vzal!“

Lucien sáhl do vnitřní kapsy a podal vojákovi listinu. Věděl, že v klidu neodejde. Sledoval, jak voják pozvolna bledne. Listina byla dokladem o vlastnictví statku v Bryg. Lucien měl za úkol zařídit, aby se ztratila a statek mohl být vydáván za knížecí. Voják listinu pomalu složil a podíval se na Luciena.

„Tohle vám nedovolím odnést, pane,“ řekl rázně.

Lucien beze slova přikývl a tasil. Po krátkém souboji měl rozseknutý kabátec na prsou a cítil, jak mu z rány stéká krev. Voják ležel na zemi mrtvý. Lucien zvolna opustil budovu, zamkl za sebou a odjel za otcem na statek.

Dveře sálu se pomalu otevřely a vešlo několik mužů, kteří nesli nosítka s nemocným starým mužem, jehož vláda se chýlila ke konci. Petr se díval na ten smutný průvod a soucítil a oním starcem, který jen bezmocně ležel na nosítkách a snažil se pozvednou hlavu, aby mohl alespoň přehlédnout řady svých šlechticů. Přemýšlel jestli i on jednou bude tak bezmocný jako stařec, kterého toužili sesadit.

Jan vedle něj přemáhal vztek, který ho posedl po posledních kancléřových slovech a nevnímal pochyby, které otřásaly Petrovou myslí.

„Jeho výsost kníže nyní žádá všechny šlechtice s hraběcí a vévodskou hodností, aby zůstali, ostatní mohou jít,“ promluvil Robert ze Sèelk v řadách nižších šlechticů se ozval hukot, spojený s nesouhlasným mručením. Petr pozoroval, jak postupně opouštějí místnost.

Konečně se za nimi zavřely dveře. V místnosti zůstalo asi čtyřicet šlechticů, mezi kterými bylo patrné napětí a špatně zakrývaná nevraživost. V rohu místnosti si Petr všiml muže v šedém obleku se založenýma rukama a nakrátko přistřiženými světle hnědými vlasy.

„Kdo je to?“ obrátil se na hraběte Harolda a kývl hlavou směrem k muži.

„Syn kancléře Malrana vévoda Xaver de Rigent. Přímý muž, na hony vzdálen intrikám svého otce. Je to jeho jediné želízko v ohni. Mladší synové se prý odmítli vůbec účastnit uchvacování trůnu. Zdá se, že kancléřovy záměry se hroutí zevnitř.“

„Nyní budete jeden každý předstupovat před knížete,“ rozlehl se místností hlas kancléře a všichni přítomní rázem utichli.

Eleonora seděla v místnosti se svým učitelem. Ten týden už počtvrté a poslouchala jeho jednotvárný výklad. Měla dojem, že všechno opakuje nejméně třikrát a myšlenkami byla úplně jinde. Na stole před nimi se vršily knihy, kterým nerozuměla. Ať se snažila sebevíc, nemohla se přinutit, aby mu věnovala delší pozornost než pár minut, když přišel.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Nikdo nás přece neměl rušit,“trhl sebou učitel a nasupeně se otočil čelem ke dveřím.

„Vstupte!“ zavolala Eleonora a vstala. Vešel Lucien a usmál se na ni.

„Dobré odpoledne, veličenstvo.“

„Dobré odpoledne,“ odpověděla a popošla k němu blíž. „Přišel jste mě vysvobodit?“ zeptala se šeptem.

„Abych řekl pravdu, ano. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste se mnou nejela k přehradě.“

„Ráda. Jen se převléknu,“ řekla a aniž by se rozloučila se svým učitelem, vyběhla z pracovny.

Rychle se převlékla do jezdeckých šatů s rozparkem, které našla ve skříni a byla se jistá, že nepatří nikomu z hradu. Když vyšla na chodbu, Lucien tam už stál.

„Děkuji vám, že jste mě zachránil, nikdy jsem si nemyslela, že může někdo být tak nudný. Mám dojem, že pan archivář překonal všechny rekordy,“ řekla, když spolu vcházeli do stájí.

„Co vám povídá?“

„Nemám zdání, neposlouchám. Neměla bych to říkat, je to hanebné, ale vážně nejsem schopná ho vnímat.“

Pomohl jí do sedla, ačkoli to nebylo třeba a sám nasedl na těžkého vraníka.

Vyjeli z hradu a vydali se po cestě nahoru směrem k horám.

„Milujete svoji zemi?“ zeptal se, když začali stoupat po kamenité stezce úbočí.

„Co je to za otázku? Ovšem, že ano,“ řekla překvapeně.

„Co všechno jste pro její blaho ochotna udělat?“

„Cokoli. Chci, aby byli lidé šťastní, aby mohli svobodně vyznávat jakoukoli víru, aby se mrtví pohřbívali s úctou, tak jako to dělají Věrní. Chci, aby všichni žili v míru…“

„Tohle vám úplně stačí,“ řekl a podíval se na ni. „Nemusíte znát zákony, které jsou stejně od knížete, nemusíte vědět, kolik se platí za půdu, ani kolik musí ten či onen odvádět na daních. To všechno ví ostatní. Vím to já, ví to Petr a hlavně – ví to váš manžel. To, co do vás hrne učitel, není důležité, je to jen číselný odraz veškeré bídy a utrpení, ve které se vaše země nachází už mnoho let.“

Eleonora poslouchala a téměř nedýchala. „Proč mě neučíte vy?“

„Protože nejsem neutrální,“ řekl a pobídl koně.

Lucien seděl na zídce a díval se na řemeslníky, kteří zpravovali střílny. Měl dojem, že nemají dost času na to, aby dovedli všechno k dokonalosti, ale doufal, že mají alespoň tolik, aby dobývání hradu dalo skutečně hodně práce.

„Luciene!“ zavolal na něj zezdola Viktor a kývl na něj, aby sešel dolů. Lucien se zvedl a po úzkých schodech došel až k Viktorovi, který mu pokynul, aby ho následoval. Došli až do Viktorova pokoje, kde se Viktor opřel o skříň a prohrábl si vlasy. Lucienovi připadal ještě bledší než obvykle.

„O co jde?“

„O Eleonoru,“ řekl Viktor. V Lucienovi se všechno zastavilo.

„Stalo se jí snad něco?“

„Ne, jen potřebuje, aby ji někdo zaškolil…“

„V čem?“

„Ve vládnutí. Ty jsi pracoval v hlavním městě, že ano?“

„Nevím jak to víš, ale je to pravda…“ odvětil Lucien a s napětím očekával, co bude dál.

„U soudu… znáš zákony líp než my všichni dohromady. Myslel jsem, že bys ji mohl učit.“

Lucien několikrát přešel po pokoji a pak řekl: „To je naprosto vyloučené.“

„Cože?“

„Nemůžu nic takového dělat. Prostě to nejde.“

„Jsi jediný, kdo by ji mohl vést. Jediný, kdo skutečně ví, co to obnáší. K sakru přece…“

„Nemůžu,“ skočil Viktorovi do řeči a obrátil se k odchodu. Viktor byl ale u dveří dřív a zastoupil mu cestu.

„Ty ji miluješ?“ zazněla Viktorova otázka jako šlehnutí bičem. Lucien zhluboka vzdechl a zvedl hlavu. Ve Viktorových očích viděl skutečné překvapení.

„Nemůžu ji učit, proč to je jen moje věc.“

„Řekni mi rozumný důvod, proč bych měl chápat, že tvoje vlastní pocity jsou ti přednější než tvoje země, Luciene.“

„Ano,“ začal pomalu Lucien, „miluju ji. Nepřipadám si jako vyvrhel, jen s ní nemůžu být ani chvíli sám. Prostě to nejde. Je vdaná a i kdyby nebyla těžko…těžko by se zamilovala zrovna do mě. Viktore, nemůžu ji učit, protože ji miluji a nechci, aby se stalo něco, čeho bych pak litoval. Je to rozumný důvod?“

Viktor beze slova ustoupil od dveří a Lucien odešel.

Když teď stoupal už pěšky po strmé skalní stezce a byl s ní sám netušil, že všechno, co cítí pomalu potlačuje, jen aby s ní mohl být aspoň na okamžik sám. Právě to, co nechtěl, aby se stalo se pomalu stávalo skutečností, když jí pomáhal zdolávat větší balvany a stupně skalnatých schodů.

Konečně dorazili k přehradě. Dole pod nimi byla vidět blyštivá hladina řeky a vedle nich se leskla hladina vodní plochy tak obrovské, až se jim oběma tajil dech. Eleonora došla ke břehu. Pod jejíma nohama křupal písek. Následoval ji, omámen její krásou. V duchu se modlil, aby neudělal něco, co neměl. Posadila se na plochý kámen těsně u vody a rozpustila si vlasy, do té doby pevně svázané do copu. Stál opodál a sledoval ji.

„Pojďte ke mně, ať si nepřipadám tak sama,“ řekla nahlas. Musel poslechnout. Došel až k ní a posadil se vedle ní. „Měl byste mi ještě něco říkat o téhle zemi. Mám dojem, že toho víte opravdu hodně.“

„Vím, že až budete korunována, všechno utrpení se zmírní. Bída nezmizí, ale všichni budou hledět s nadějí do budoucnosti.“ Cítil jak se mu třese hlas. Doufal, že si toho nevšimla. „Až budete královnou, paní, všechno se změní. Nastane obroda země.“

„Jak to dokážu?“ zeptala se a otočila se na něj.

„Láskou,“ zašeptal a odvrátil se.

„Mám dost lásky, abych dokázala milovat všechny lidi? Nestane se ze mě tyran?“

„Z vás?“ usmál se a bezděky se dotkl její ruky. Neucukla. „Toho se nebojím. Ve vás je tolik lásky, že mám někdy pocit, že s toho musíte být nešťastná.“

„Je jí skutečně až příliš,“ zašeptala a zavřela oči.

Byla tak zoufale opuštěná. Cítila z Luciena žár. Když se mu dívala do očí věděla, že po ní touží. Nechápala, kde se v ní bere takový cit. Takové sobectví. Ale přes to potřebovala něčí blízkost. A teď ji měla na dosah.

Cítila jak se k ní naklonil a pak se bleskurychle odtáhl.

„Přesně kvůli tomu vás nemůžu učit,“ řekl vyčítavě a zajel si prsty obou rukou do vlasů.

„Omlouvám se,“ zašeptala a vstala. „Půjdeme domů.“

„Ano,“ řekl. Ona se ale zastavila a podívala se mu do očí.

„Vy mě milujete, Luciene?“

„Ano.“

„Proč mě?“ zeptala se.

„Nevím. Mám takovou smůlu. Miluji vždy vdané ženy. Asi mě přitahuje nebezpečí, které představují jejich manželé.“

„Můj manžel nepředstavuje žádné nebezpečí,“ řekla.

„Váš manžel by mě klidně zabil.“

„To by Jan nikdy neudělal. Vím to.“ Postoupila blíž. Oči se jí zalily slzami. Tolik toužila po Petrově obětí. Tolik chtěla vidět Jana a jeho chladný úsměv. Ale ani jeden tu nebyl. Lucien sklonil hlavu. Došla až k němu a vzala ho za ruku. Sevřel ji pevně ve své. Pak se natáhla a políbila ho. Pevně ji sevřel v náručí a položil do písku.

Jeden po druhém přistupovali šlechtici ke knížeti a jeden po druhém zasmušile odcházeli. Petr sledoval, jak se ke stolci blíží hrabě Harold. Také on u něj pobyl pár minut, než se vrátil k Petrovi a Janovi, který měl přijít na řadu za několik málo minut. 

„Je to divné. Nezajímají ho prakticky žádné majetkové poměry ani nic podobného. Zdá se, že na stará kolena začíná mít zájem o dění v zemi.“

„Pozdě…“ řekl potichu Jan a na vyzvání přistoupil ke knížeti.

Kníže se díval na mladého vévodu a měl dojem, že před něj předstupuje jeden z největších a nejnebezpečnějších mužů v zemi. Jan šel sebejistě a díval se vladaři zpříma do očí. Všichni, kdo tu byli před ním se třásli, aby neřekli něco, co by mohlo jeho majestátu uhoršit. Jan se nepoklonil až k zemi, ale po lehké úkloně okamžitě hrdě zvedl hlavu a znovu se podíval knížeti do očí.

„Jméno,“ řekl ztěžka kníže a povytáhl se na svých nosítkách, která mu připadala jako lepší máry.

„Jan vévoda z Karditu,“ řekl mladík pevně.

„Znal jsem vašeho otce,“ řekl kníže a olízl si vyprahlý ret. „Byl to hrdý muž, jako vy.“

„Ano, to byl,“ řekl Jan a knížeti se zdálo, že jeho pevná vůle zakolísala. Uměl pozorovat a odhadnout lidi. Moc dobře věděl, že kancléř si brousí zuby na knížecí stolec, věděl i to, že povstalci jsou silnější a věděl také, že Robert ze Sèelk je jediný, na koho se může spolehnout.

„Vaše vévodství je jedno z nejbohatších v zemi. Musíte mít velkou zodpovědnost.“

„Myslím, že moje zodpovědnost není tak velká, pokud se jedná o moje vévodství.“

„Jste ženatý?“

„Ano.“

„Čekáte tedy, že byste byl schopen zajistit zemi novou dynastii?“

„Snad,“ váhavost odpovědi knížete překvapila.

„Děkuji vám, pane vévodo,“ řekl kníže a lehkou úklonou hlavy dal Janovi znamení, že se může vzdálit.

Petr cítil, jak na něj doléhá úzkost. Byl mezi posledními, kteří měli jít. Spolu s Xaverem de Rigent.

Jan vedle něj vypadal, že nevnímá okolí. Petr se opřel o okno a podíval se na parkety. Úder hole oznámil, že má předstoupit další šlechtic. Vévoda Xaver stál jako zařezaný v koutu místnosti. Petrovi bylo jasné, že má jít on. Zhluboka se nadechl a vydal se na krátkou, ale nekonečnou, cestu k trůnu.

Zastavil se před knížetem a uklonil se.

„Jméno?“ Petr viděl na muži před sebou těžkou únavu.

„Petr hrabě Le Kroix.“ Kancléř který se na Petra neustále díval sebou trhl.

„Ano, jak byste si představoval vládu?“

Petr váhal. Po pravdě si svou vlastní nepředstavoval nijak. Kdyby se stalo, že by náhodou vyhrál a stal se následníkem, jakmile by kníže zemřel, předal by vládu právoplatné dědičce trůnu. Věděl, že ona by vládla dobře.

„Povídejte,“ vybídl ho kníže netrpělivě a pokynul mu třesoucí se rukou.

„Myslím, že vláda by měla být především tolerantní. Měla by respektovat zájmy lidí a snažit se jim pomáhat…“

„Jste ještě velmi mladý. Máte manželku?“

„Dosud ne,“ řekl Petr a pomyslel si, že ji s největší pravděpodobností nikdy ani mít nebude.

„Ožeňte se. A mějte syna. Je to to nejlepší, co v dané chvíli můžete udělat.“

Lucien se nechtěl nechat strhnout jejím zoufalstvím. Věděl, že nic jiného to být nemůže. Věděl, že to, co by mohlo z něčeho podobného vzejít, by daleko přehlušilo pocit chvilkového naplnění, ze kterého měl už teď strach. Vévoda mu nedůvěřuje a ani on Janovi příliš nevěřil. Všechny ty jeho neurčité úsměvy… a hlavně jeho minulost, kterou, jak se zdálo, žárlivě střežil před každým, kdo by se chtěl dozvědět něco víc.

Vzal Eleonoru za ruku a vstal. Setřásl ze sebe písek a několikrát se zhluboka nadechl. Pak se otočil a podíval se na ni. Seděla k němu zády a třásla se jí ramena.

„Veličenstvo,“ oslovil ji potichu.

„Půjdeme domů,“ řekla rozechvěle a vstala. Přikývl.

„Jistě.“

„A nebudeme o dnešku nikomu říkat.“ Natáhla se a políbila ho na tvář. Smutně se usmál a společně odešli ke koním.

„Netvrdím, že jsem to neříkal,“ pronesl do ticha vedlejší místnosti Robert a zadíval se na kancléře, který poslouchal šum ve velkém sále. Za chvíli to přijde. Za chvíli bude vyhlášen dědic knížecího stolce. Pokud se všechno podaří, stane se jím jeho syn. Je ženatý a má dva syny. Kdo by mohl být vhodnější?

„Cože?“

„Netvrdím, že jsem to neříkal. Jan z Karditu přijel a přivezl dalšího odpůrce knížete. Hrabě Le Kroix je možná daleko lepším cílem. Kardit můžeme dobýt, ale tenhle mladíček by nám mohl posloužit jako rukojmí. Mám dojem, že vévodovi na něm dost záleží.“

„Co chcete dělat?“

„Čekat.“

„Jednou se z toho čekání zblázníte, vikomte,“ řekl kancléř a odešel z místnosti.

„Jeho výsost kníže rozhodl, že následník bude vybrán za týden z těchto dvou uchazečů: Xavera vévody de Rigent a Petra hraběte Le Kroix.“ Petr sebou trhl. Něco takového nečekal. „Hrabě Le Kroix se dostaví pozítří na slyšení ke knížeti. Vévoda de Rigent o dva dny později. Nyní všechny žádám, aby se rozešli do svých domovů,“ komoří skončil a několik mužů odneslo knížete z místnosti.

Kancléř spěchal palácem k pokojům vikomta Roberta. Nemínil to tak nechat. Hrabě Le Kroix musel zmizet. Okamžitě. Kancléř už nehodlal na nic čekat. Otevřel dveře a prudce vtrhl do pokoje. Robert k němu byl otočený zády. Na jeho nahá záda dopadal pruh světla ze dveří.

„Čekal jsem vás dřív,“ řekl Robert a otočil se.

„Jakým právem jste tak klidný?!“

„Právem silnějšího, pane kancléři.“

„Hrabě Le Kroix! Měl to být můj syn. Hned! A ne až na druhý pokus a ještě kdo ví jestli.“ Kancléř zuřil, z jeho očí šlehaly blesky.

„Co chcete, abych udělal?“

„Chci, aby jste ho zavřel a hned!“

„Ne.“

„Je to rozkaz!“

„Tuhle hru hrajeme podle mých pravidel, na to nezapomínejte.“

„Na vaše pravidla já vám kašlu!!“

„V tom případě přijďte ráno, v noci nepřátele nepřijímám,“ řekl Robert a vystrčil vztekajícího se kancléře přede dveře.