Věrnost v srdcích díl 3

Vedla je úzkou chodbou k dalším těžkým kovaným dveřím. Když je otevřela, uviděli před sebou malou místnost.

„Račte dál, matka představená přijde za chvilku i s vaším balíčkem.“ Jakmile za ní zapadly dveře uvědomil si Petr, že jsou v pasti. Ozvalo se jak jeptiška zastrčila závoru.

„Zamkla nás!“ vyhrkla Ada

„To není možné,“ řekl Viktor, který zjevně nehodlal připustit, že by klášter zradil. Došel ke dveřím a pokusil se je otevřít. Bez výsledku. Poodstoupil od nich, pak se rozběhl a plnou silou do nich vrazil. Jeho počínání bylo zoufalé. Dveře, okované ocelovými pásy nepovolili ani o milimetr. Ada k němu došla a odtáhla ho od dveří, na kterých visel. Po nárazu mu ze spánku tekla krev.

„Někdo nás musel udat,“ zašeptal Petr.

„Kdo?“ vydechl Viktor a odtrhl od sebe Adu.

„Nemám tušení. Kdo všechno věděl, kam jedeme?“

„Jen Magnus.“

„Přece si nemyslíte…“ řekla vyděšeně Ada.

V té chvíli se otevřely dveře ...

„Tati!“

„Magnusi,“ řekl nevěřícně Viktor.

„Varoval jsem vás, ať nejezdíte. Teď si vás odvedou vojáci a spravedlivě vás potrestají za vzpouru.“

„Ale Magnusi, nemáš důkazy,“ řekl posměšně Viktor a otočil se k Magnusovi zády.

„Dostatečným důkazem je už to, že jste tady.“

„To nic nedokazuje, Magnusi, jeli jsme se sem jen…“ Viktor to nemohl říci. „Jen proto, že je tu pěkně,“ dořekl s obtížemi větu započatou se zcela odlišnými úmysly.

„Přijeli jste sem, protože jste si tu měli něco vyzvednout.“

„Magnusi, pusť nás a dej nám svatý pokoj,“zašeptal Viktor.

„Tati, prosím tě…“

„Ty nemáš co mluvit,“ utrhl se na Adu Magnus. „Nechala jsi se naverbovat do těch špinavostí a mě jsi se na nic nezeptala!“

„To nejsou špinavosti, tati,“ rozkřikla se Ada

„A co to tedy je? Tady ten se každý ráno modlil a tys to trpěla…“ Petr se otřásl. Netušil, že je špatné se modlit. Jeho víra pro něj znamenala hodně a pohrdat Bohem přímo na jeho vlastním území mu připadalo neslušné.

„Magnusi, už dost. Nemá cenu se tu s námi hádat. Já osobně necouvnu ani o píď, když už jsem se dostal až sem.“ V tom okamžiku Viktor provedl prudkou otočku a udeřil Magnuse do zátylku.

„Petře,“ oslovil Viktor nevěřícně zírajícího mladíka. „Musíš se dostat i s dědicem pryč. Nemáme moc času. Ada ti pomůže, já zatím zaměstnám vojáky.“

„Jak to chceš udělat?“

„Jednou musí otevřít dveře,“ řekl odhodlaně Viktor a položil ruku na jílec kordu.

Čekali. Čas se neúměrně vlekl. Petr se díval na Viktora jak přechází sem a tam po místnosti, která byla čím dál temnější. Světlo sem pronikalo jen malým okénkem a slunce se dostalo mimo něj. Chvílemi byly na chodbě slyšet kroky. Tehdy se Viktor chystal k výpadu. Petr nevěděl, jak by mohl zachránit dědice, který je bezpochyby někde v cele u jeptišek. Opřel se o zeď a přemýšlel.

Po chvíli, která se všem zdála nekonečná zaslechly pod svýma nohama šramot. Když ztichl, ozvalo se zavrzání a v rohu místnůstky se otevřel kamenný poklop, kterého si nikdo z nich nevšiml. Po schůdcích sem vystoupala jeptiška. Jakmile chtěl Viktor vykřiknout položila si prst na ústa. Okamžitě zavřel ústa a čekal, co se bude dít.

„Co se to tu stalo?“ zašeptala Ada a podívala se na jeptišku.

„Vojáci to tu obsadili bez sebemenšího práva. Následník je dosud mimo jejich povědomí, ale musíte ho odsud dostat pryč.“

„Jak?“

„Dovedu vás k němu. Abatyše se nechala podplatit lichými sliby. Pojďte za mnou, ale prosím potichu,“ řekla a vydala se zpátky k poklopu. Všichni ji následovali.

Cesta kolem cel, ke kterým vedla tajná chodba, byla stresující. Viktor kráčel vzadu a každou chvíli se otáčel, jestli ve spoře osvětlené chodbě nezahlédne lesk čepeli. Nic neviděl. Petr měl strach z toho, co se stane.

„Tady,“ zastavila se sestra Verena před jednou z cel. Petr pomalu otevřel dveře a vešel. Na klekátku spatřil něco podivného. Dívku v plátěných šatech s jemným vyšíváním s dlouhými zlatistými vlasy, přes které měla spuštěný závoj barvy nočního nebe. Nevěděl co má říct. Čekal chlapce. Kdo jiný by měl vládnout této zemi? Žena ji nikdy nedokáže sjednotit. Dívka vstala.

Její majestát ho srazil na kolena. Dívala se na něj s patrným zmatkem a vybídla ho, aby vstal. Mohlo jí být nanejvýš šestnáct let.

„Veličenstvo,“ řekl chvějícími se rty.

Otevřely se dveře. Petr stále nebyl mocen slova. Stála před ním tak krásná a vznešená, až se mu tajil dech. Nemohl se hnout, mohl na ni jen tiše se zatajeným dechem hledět a doufat, že ten okamžik bude trvat věčně.

„Petře, musíme jít.“

Spěchali chodbou. Opět, v posledních dnech už poněkolikáté. Petr šel v čele spolu se sestrou Verenou. Ada šla bok po boku s dědičkou trůnu, celou skupinu uzavíral Viktor. Sestra je vedla ven z kláštera k zadnímu vchodu, který jak říkala není hlídaný. Vzadu za klášterem byly stáje. Potřebovali ještě jednoho nebo dva koně, podle toho, jestli bude chtít Verena zůstat.

Spolu s Verenou otevřel Petr těžké kované dveře. Když konečně povolily naskytl se jim hrůzný pohled. Stáje byly v plamenech. Koně utekli a shromáždili se kolem jednoho statného vraného hřebce.

Hleděli omráčeně do pramenů. Dívka stanula vpředu. Vzápětí se ozval výstřel. Petr nestihl nijak reagovat a Verena klesla k zemi. Slyšel, jak Viktor něco křičí a pak se k nim vrhli vojáci. Bylo jich mnohonásobně víc, než mohli oni tři zvládnout.

„Petře, doveď je ke koním.“

„Viktore, já nikam nejdu…“ zakřičela Ada a  srazila k zemi jednoho zbrojnoše.

„Jdeš!“ zakřičel to tak odhodlaně, že nebylo odporu. „Odvez je! Já je tu zdržím,“ obrátil se na Petra.

„Ne,“ vydechl Petr, který i přes nedostatek zkušeností věděl, že tohle je marný boj.

„Někdo to odnést musí,“ zakřičel Viktor a pak už ho nikdo neslyšel. Všechno přehlušila vřava.

Petr nevěděl, jak se dostali od kláštera pryč. Byl to úprk, nebo to byl klidný odchod? Petr byl zaplavován vlnami beznaděje, kterou dosud neznal. Někde hluboko v sobě cítil, že Viktora navždy ztratil. Nechali ho tam a pokud ho zbrojnoši nezabijí, bude odsouzen pro vzpouru.  Vedle něj letěl kůň, černý hřebec, který vedl ostatní koně z hořících stájí. Seděla na něm pevněji, než by očekával. Ve svých drobných rukou svírala otěže. Ada jela kousek vzadu. On je měl vést. Jen on věděl, kde je statek v Bryg.

Zastavili až ráno. Koně byli splavení. Oni unavení až k smrti. Dědička, jejíž jméno ještě neznali, uklidnila divokého koně. A pak téměř bez vlády sklouzla se sedla. Zachytil ji a posadil do trávy pod stromy. Zastavili u lesa. Naštěstí, jak řekla tiše Ada, která byla více než Petr zdrcená tím, že se pro ně Viktor obětoval.

„Budeme muset vyjet,“ řekl asi za hodinu Petr a upíral pohled na sloupec černého dýmu z hořícího kláštera.

„Měli bychom na něj počkat,“ řekla dívka a postavila se. Podíval se na ni. Jeho zrak už byl naprosto tvrdý. Slzy, které měl ještě před nepatrným okamžikem v očích, když se díval na poslední baštu víry v plamenech, byly pryč.

„Ne,“ zakroutil hlavou. Viděl, že jí do očí vstoupily slzy, které se vzápětí překulily po jejích tvářích.

„Ale, ten muž…“

„Zvolil si to sám,“ zašeptala Ada. „Naší povinností je vás chránit. Musíme vás odvézt do bezpečí, veličenstvo.“

„Neříkejte mi veličenstvo,“ zaprosila dívka. „Jsem Eleonora.“

„Musíme jet,“ řekl Petr bezbarvým hlasem.

Jeli ještě celý den. Někdy úmyslně odbočili, aby je nemohl nikdo najít. K večeru se ale spustil déšť. Petr nepochyboval, že je to dar od Boha, který jim seslal pomoc při zahlazování stop.

Na statek přijeli, když už se noc lámala ke dni. Petr únavu téměř necítil. Byl naprosto prázdný. Jeho pocity se nedaly srovnat s ničím, co kdy cítil. Snad to bylo bezpečí, ale spíše dokonalá porážka. Nevěděl, co bude bez Viktora dělat.

Brány dvorce byly zavřené. Petr na ně zabušil. Chvíli trvalo, než někdo přišel. Konečně se otevřelo okénko v brance.

„Co je! Takhle pozdě v noci! Kdo jste a co chcete?“

„Jsem hrabě Petr Le Kroix,“ řekl Petr. Brána se otevřela a oni vjeli dovnitř.

Dvorec byl stejný, jako když tu byl před lety s otcem. Shrbený starý muž za nimi zavřel bránu a vydal se k Petrovi, který sestoupil z koně a pomáhal Eleonoře. Ada už byla také na zemi  a rovnala si kabátec.

„Pane, už jsme slyšeli o vaší ztrátě,“ řekl muž a uklonil se před Petrem, kam mu to stáří dovolilo. „Vše je tu k vašim službám.“

„Budou nás možná hledat vojáci. Je tu nějaký bezpečný úkryt?“

„Celý dvorec je bezpečným úkrytem. Ve tmě jste si toho nevšiml, ale máme na bráně knížecí erb. Nikdo nepochybuje o jeho pravosti. Na takové dveře vojáci nebuší.“

Petr se lehce, ale hořce usmál. „Dámy si potřebují odpočinout,“ řekl, nedbaje na svou vlastní únavu, která ho začínala zmáhat.

„Jistě, pane. Martho!“ zavolal kamsi do tmy. Vzápětí se objevila žena. Věkem jí mohlo být tak čtyřicet let a byla očividně kypící zdravím. Ihned věděla, co má dělat. Vzala obě ženy s sebou a odvedla je do obytné budovy. Petr a stařec se tam vydali také.

Petr vnímal už jen matně, jak byl uveden do spoře osvětlené místnosti, kde mu stařec sdělil, že má chvíli počkat. Petr osaměl. Posadil se na dubovou lavici, která stála pod oknem, kterým sem vál vítr prosycený vůní deště. Petr si sundal promočený plášť a prohrábl si vlasy, ze kterých mu crčela voda.

Kdyby mu někdo řekl, že během několika dnů získá nejlepšího přítele a vzápětí ho ztratí, že najde dědičku královské linie, o které si většina lidu myslí, že je dávno ztracená a že se dostane na statek, který celý život bral jako zdroj příjmů své rodiny, byl by nevěřil. Teď seděl na statku, který znamená mnohem víc, nejen pro jeho rodinu, ale pro celou zemi.

„Pane,“ řekl muž, který před chvílí vstoupil, ale kterého si Petr pro svou únavu a zadumání nevšiml.

Připomínal mu starce, který před chvílí odešel. Měl stejné ostré rysy. Stejně snědou ošlehanou tvář. Byl oděný celý v černém. Jeho ryšavé vlasy s přídechem černé Petrovi připomněly Adu. V nezkrotných pramenech mu spadaly na ramena. Oči, pokud to mohl Petr v šeru rozeznat měl hnědé a vážné, stejně jako tenké přísně stisknuté rty.

„Pane, co vás sem přivádí tak pozdě v noci?“ zeptal se muž a přistoupil blíž. Výraz jeho tváře nebyl nepřátelský.

„Nutnost,“ odpověděl Petr jedním slovem. Nevěděl, jak se má chovat. Byl naprosto ztracený bez Viktorovy pomoci.

„Už dlouho sem nikoho nutnost nezanesla.“

„Je jiná doba,“ řekl Petr a měl pocit, že mu někdo ta slova podsouvá. Měl dojem, že už je někde slyšel.

„Jaká doba?“

„Doba, kdy nesmíme vyhledávat hostince. Nastanou těžší časy,“řekl automaticky Petr a viděl, jak se tvář muže, který stál naproti němu rozjasnila.

„Měl jsem strach, že otec vpustil dovnitř knížecí vojáky. Ale vy znáte heslo. Nemusíme se bát. Pane, hledáte-li bezpečí, nenajdete lepší místo. Je tu posádka dvaceti mužů věrných králi.“

„Věrných královně,“ řekl Petr mimoděk a vzápětí zalitoval.

„Královně?“otázal se a povytáhl obočí.

„Ano, poslední z linie je žena. Spíš dívka. Museli jsme ji vyzvednout v klášteře.“

„Přinášíte vskutku novou dobu,“ zachmuřil se muž.

„Ano a mám pocit, že bude zlá,“před Petrem se v tom okamžiku otevřela cesta, po které měl jít. Věděl, že se musí setkat s knížetem, že musí svolat věrné, že musí do hlavního města…

„Jsem Lucien,“ řekl muž a uklonil se. Petr letmo zaznamenal změnu v jeho chování. „Jsem správce tohoto statku a věrný královny, která nastolí v této zemi mír. Budu se modlit, aby to bylo brzy a cesta k míru nebyla krvavá. Musíte být unaven. Pokoj je hned vedle. Zavedu vás tam.“

Adu a Eleonoru ubytovala Martha ve společném pokoji. Ada byla zlomená. Nikdy si nemyslela, že je tak snadné Viktora ztratit. Posadila se na postel a podívala se očima plnýma slz na dívku, kterou zachránili před osudem, který nebyl nijak lákavý. Dívala se na to zlatovlasé dítě, které má dovést ke sjednocení a míru celou zemi a bylo jí úzko. Nedokázala si představit, že by někdo takový mohl vést lid. Že by se lidé, všichni lidé i lidé jako její otec, dokázali upnout k něčemu, co by jim ona předložila. Ada nevěřila a propadala beznaději, zaplavovala ji prázdnota. Bolest, kterou cítila nad ztrátou Viktora, byla nezměrná.

Po tvářích jí přeběhly první slzy. Eleonora se jí podívala do očí a slabě, sotva znatelně se usmála. Její úsměv byl klidný a plný míru. Ada odvrátila pohled. Nechtěla, aby s ní někdo soucítil. Nechtěla, aby se na ní někdo soustrastně díval.

„Milovala jste ho?“ zeptala se najednou Eleonora a posadila se vedle Ady.

„Ano,“ vydechla Ada.

„Není mrtvý,“ řekla Eleonora a usmála se prapodivným úsměvem s vítězoslavným přídechem.

„Ale popraví ho, jestli ho chytili,“ konstatovala trpce Ada a utřela si slzy z tváří. Nemělo cenu plakat. Eleonora ji objala. A Ada, jakkoli se pláči bránila, se v náruči téhle mladičké dívky rozplakala. Plakala dlouho. Pak usnula. Eleonora ji přikryla a sama se celou noc modlila.

Petr se vzbudil s prvním slunečním paprskem, který dopadl do jeho ložnice. Vstal, umyl se a šel se podívat ven. Vyšel na dvůr, kde bylo několik lidí, kteří si hleděli své práce, už nepršelo. Petr cítil, že tady skutečně nic nehrozí. Byla to bašta odporu zaštítěná knížecím erbem. Nic se nemohlo stát. Tady byla Eleonora v naprostém bezpečí.

„Hledáte něco?“ oslovil ho zezadu Lucien a usmál se, což Petra překvapilo.

„Ne, já jen…“

Pak se celým dvorem rozlehlo bušení. Petrova přervaná věta zůstala viset ve vzduchu. Není tu bezpečno, proletělo Petrovi hlavou, ale to už se Lucien odhodlaně vydal k bráně. Petr si uvědomil, že by mu v tom měl zabránit, až když otvíral dvířka. Pak ale Lucien kývl a do dvířek se nahrnuli tři muži.

Petr stál téměř jako zkamenělý a poslouchal zvuky, které mu nápadně připomínaly boj na život a na smrt. Z obytné budovy vyšla Ada a vydala se směrem k němu.

„Co se děje?“ zeptala se a podívala se na Petra.

„Někdo narušil bezpečnost, paní,“ řekl Lucien, který čekal u dveří. Pak vtáhli dovnitř zuřivě se zmítajícího muže, který se jim ze všech sil snažil vysmeknout. Černé vlasy mu visely přes obličej a vypadal dost zuboženě.

„Kdo to je?“ zeptal se ostře Lucien. Ada křečovitě chytla Petra za paži.

„Nepředstavil se. Asi zbojník. Nepatří ke knížecím,“ řekl jeden ze stráže. Jakmile jeho pozornost polevila zadržený muž se mu vysmekl a tasil jeho meč. Petr stál a čekal co se stane. Nebyl zbabělý, ale nečekal, že by se tady potřeboval bránit. Ada pustila jeho ruku a rozběhla se k muži, který od sebe v uctivé vzdálenosti držel stráže.

„Nechte ho,“ řekla a kývla na stráže, aby sklonily meče. Muži tak neochotně učinili. Z obytného křídla vyšla Eleonora. Petr byl na okamžik ochromen pohledem na její krásu a tak si nevšiml, že Ada odhrnula muži z obličeje vlasy zvlhlé potem a políbila ho na ústa.

„Co se to tu děje?“ vzdychl Lucien a vrátil do pochvy svůj kord.

„Kdes byl?“ zašeptala Ada.

„To vám řeknu později,“ vydechl unaveně Viktor a zavrávoral.

„Tak ho někdo podepřete!“ křikla na muže Eleonora, která právě přišla a usmála se na Adu, která měla oči plné slz jako včera večer.

Viktor ležel na posteli a zatínal zuby bolestí. Rána, kterou měl na boku už nekrvácela, ale z toho, že mu ji kdosi zašívá neměl zrovna radost. Ada seděla vedle něj na posteli a držela ho za ruku.

„Jak ses odtamtud dostal?“

„Nevím,“hlesl.

„To není možné, abys něco takového nevěděl.“

„Musel jsem za tebou, tak jsem jel,“ řekl a sykl.

„Pustili tě?“

„Ne,“ řekl a podíval se jí do očí.

Velitel vojáků se nad ním skláněl a v ruce držel dýku. Viktor byl přivázaný k židli velmi pevně. Nemohl se hnout, nemohl utéct a věděl, že nic neřekne.

„Co jsi zač?“ zeptal se  velitel a přiblížil lesklou čepel dýky k Viktorovu zdravému oku. Viktor mlčel. „Chtěli jste tu osnovat spiknutí?“

„Pane, on nic neřekne,“ vyjádřil své pochyby jeden z mužů, ale v zápětí byl umlčen ostrým políčkem svého velitele.

„Řekne, jinak zemře. Takoví jako je on si váží víc svého života než své cti.“ Podíval se Viktorovi do očí. Nikdo neví, co v nich tehdy spatřil, ale v jeho očích byl děs, když se odvrátil.

„Ode mne se nic nedozvíš,“ hlesl Viktor a čekal úder, který ho zbaví života. Nedočkal se. Ucítil je štiplavou bolest, když ho udeřil do obličeje.

„Časem ano. Však ty promluvíš. Rozvažte ho…“

Viktora odtáhli krvácejícího a vyčerpaného marným bojem do jedné z cel. Už nedoufal, že se mu podaří odtud dostat se zdravou kůží, na jeho smysly dolehla potlačovaná únava. Zřejmě upadl do bezvědomí. Když se probral, zjistil, že ho dusí kouř a že se musí dostat ven stůj co stůj. Za zamčenými dveřmi slyšel ryk.

„Klášter se zřítí!“ volaly hlasy a vybízeli k opuštění budovy. Vzápětí se otevřely dveře a dva muži ho vyvlekli ven z kláštera. Viktor se s hrůzou v očích díval, jak se klášter zřítil. Nemohl nic dělat. Cítil se poražen víc tím, že zmizel poslední památník víry, než ztrátou krve a vyčerpáním.

Sám nevěděl, kde v sobě našel poslední vzdor. Vnímal jen, že utržil několik nepěkných ran a pak už jen svobodu, která ho ovanula, když začalo pršet a on nechal pronásledovatele za sebou. Cválal tam, kde věděl, že ho nikdo hledat nebude na černém hřebci, který zachránil ostatní koně před ohněm.

Za sebou nechával jen doutnající hranici.

„Jsem rád, žes to neodnesl,“ řekl Petr večer, když s již odpočatým Viktorem seděl u večeře. Byl skutečně rád, že přítele vidí živého a zdravého v bezpečí statku.

„Jak jsi se dozvěděl heslo?“ zeptal se Viktor, který si nemohl vzpomenout, že by ho Petrovi někdy řekl.

„Nevím. Měl jsem dojem, že mluví někdo jiný. Jako bych to v tu chvíli nebyl já.“ Petr zvážněl a napil se vína. Lucien seděl na druhé straně stolu a pozoroval Viktora nevyzpytatelným pohledem. Jeho oči žhnuly potlačovanou vášní, kterou se zdráhal projevit. Měl strach, co nová doba přinese jim všem. Jeho odhodlání stát za příslušníky královského rodu utrpěla zjištěním, že následník je dívka. Nepopiratelně krásná, ale dívka.

„Bude možné svolat sem věrné?“ obrátil se Petr na Luciena, kterého tím vytrhl z přemýšlení.

„Ano. Není jich ale tolik jak to na první pohled vypadá. Stejně ale bude těžké provést to nepozorovaně. Jejich příjezdy budeme muset rozložit do dvou až tří měsíců.“

„To jsou moudrá slova,“ řekl Viktor a přikývl.

„Není to moc dlouho? Myslím tím, neohrozí to naše zájmy, když budeme čekat? Kníže je smrtelně nemocný a jak jsi říkal, Viktore, bez následníka. Měli bychom jednat rychle.“

„Rychle, ale ne ukvapeně,“ řekla ze svého místa v čele stolu Eleonora. Všichni muži se na ni otočili a věnovali jí udivené pohledy. Ada, která seděla vedle ní se vylekaně podívala na Viktora.

„Co míníš tou ukvapeností…“ vyhrkl Petr dotčen a až po chvíli, když si uvědomil, co udělal dodal: „Paní.“

„Pokud Bůh chce, aby byli naše činy správné ponechá nám čas. Kníže může zemřít zítra, ale také za půl roku. Pane Petře, všechno závisí jen na osudu a čase,“ řekla smírně a Petr se v hloubi duše zastyděl za svou předchozí nerozvážnost.

„Říkal‘s dva až tři?“ obrátil se zase na Luciena.

Ten jen mlčky přikývl.

Čas tu ubíhal pomalu. Za týden v noci někdo zabušil na vrata. Petr se posadil na posteli a podíval se z okna do dvora. Viděl Luciena s pochodní a dvěma muži ze stráže jak jdou zjistit co se stalo. Díval se jak Lucien otvírá okénko a něco říká. Až sem nedolehla téměř žádná slova. Pak vpustil dovnitř tři temné postavy zahalené v pláštích a vedoucí koně. Petr si oddechl a zavřel okno.

Nebylo mu ale dopřáno spát. Jakmile si zase lehl, ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil Lucien. Vypadal rozespale, neměl kabátec a přes tenkou košili byla vidět hluboká jizva na jeho hrudi. Petr zauvažoval jestli bude taky nějak poznamenán, až tohle všechno skončí. Je ale vůbec možné doufat, že to někdy skončí?

„Co se děje?“

„Jsou tu bratři Karditové. První z věrných. Moc se omlouvají tobě i Dědičce, že vás ruší ze spánku, ale chtějí s vámi okamžitě mluvit. Ji už jsem si dovolil vzbudit.“

„Proč nás chtějí oba?“ zeptal se Petr při chvatném oblékání.

„Nemám tušení,“ odvětil Lucien a pustil Petra prvního na chodbu.

 V sále kde čekali tři poutníci v kápích, byla tma. Eleonora seděla na stoličce u okna. Krásná jako vždy. Vlasy měla rozpuštěné a oči jí hořely zvědavostí. Petr vešel a musel nejdříve mžourat, než konečně pochopil konstelaci nábytku v místnosti a mohl dojít k Eleonoře, aniž by o cokoli zakopl.

„Nemohl by tu někdo rozsvítit?“ zeptal se Petr a stoupl si vedle Eleonory, která se na něj podívala pohledem, který si nedovedl rozumě vyložit. To už ale Lucien rozžínal svíce. Když byl hotov odešel. Petr si připadal zoufale opuštěný. Všichni muži sňali kápě a poklekli.

„Naši předkové kdysi přísahali věrnost pravému králi a pak vévodovi. Nikdy nesešli na scestí a vždy se bili na straně následníka trůnu. Tak to bude i teď, když se pomalu schyluje k rozhodující bitvě. I my teď přísaháme věrnost vám, paní, která sjednotíte lid a svou spravedlností otevřete oči těm, kdo ve váš návrat už nevěří.“ Tak mluvil skloněn hluboko k zemi mladík, kterému dosud nebylo vidět do tváře. Jeho hlas zněl síní a naplňoval ji posvátnou úctou, kterou cítil Petr.

„Přijímám vaši přísahu, páni z Karditu, mocné pevnosti severu,“ řekla Eleonora zvučným pevným hlasem. Petr nevěděl, kde získala podobné znalosti. On sám neměl o pevnosti na severu, o které mluvila, ani tušení.

Všichni tři vstali. Mladík, který mluvil jako první odepjal meč a složil ho Eleonoře k nohám.

„Jsem Jan z Karditu a slibuji věrnost vám i všem po vás,“ řekl mladík, když položil meč na podlahu. Jeho černé vlasy byly svázány kůží v nedlouhém copu. Jeho bratři měli vlasy krátké. Všichni je měli černé a všichni měli také šedé pronikavé oči. Druzí dva si byli navíc téměř k nerozeznání podobní.

„Jsem Jiří z Karditu a slibuji věrnost vám i všem po vás,“ řekl druhý z bratrů.

„Jsem Adam z Karditu a slibuji věrnost vám i všem po vás,“ skončil obřad třetí z bratrů. Petr je všechny oněměle sledoval. Neměl tušení, co se to před ním odehrává, ale věděl, že Eleonora to ví naprosto přesně a že ví i jak se má zachovat.

Teď vstala a šlechtici před ní poklekli. Usmála se a každého z nich políbila na čelo. Petr pocítil lehký závan hněvu, když viděl, jak se její rty dotkly čela Jana z Karditu. Krásnějšího muže ještě nepotkal. Nemohl být starší než Petr. Vyzařovala z něj oddanost a ochota položit k nohám královny svůj život, jakmile si to bude ona sama přát. Nepochyboval ani na okamžik, že stejně smýšlejí i jeho bratři. Bez pochyb dvojčata. Ani ne dvacetiletí mladíčci, kteří ve stínu svého staršího bratra poněkud zanikali, ale nevypadali, že by jim to vadilo.

„Pane Petře,“ řekl Jan z Karditu, když si Eleonora sedla a oni si stoupli. „Váš otec byl velkým mužem a jsme hluboce zarmouceni, že už nás nepovede, či aspoň nebude přihlížet triumfu, který, jak doufáme, přijde,“ uklonil se a Petr jeho pozornost oplatil. „Ale máme vás, pane, jistě budete důstojným následníkem svého otce.“

„Děkuji,“ řekl Petr poněkud tápajíc ve slovech, která nyní slyšel. „Měli byste si ale odpočinout. Jste první, kdo přijel a jsem rád, že vás tu mohu přivítat, i když to spíše přísluší panu Lucienovi než mě.“ V tu chvíli vstoupil Lucien a pokynul bratrům, aby ho následovali. Ti se rozloučili hlubokou úklonou s Eleonorou, kývnutím s Petrem a odešli.

„Petře,“ řekla náhle Eleonora, která se dívala jak bratři odcházejí. Byla okouzlena chováním i krásou Jana z Karditu, ale přesto nechával její srdce chladné. Dívala se na Petra a zalévala ji něha, kterou k němu cítila od prvního okamžiku, kdy ho viděla. Něha k muži, který udělá mnoho chyb než dobude konečné vítězství, ale s chybami bude růst jeho věrnost a pokora a vzpoura, kterou v něm nyní cítila, bude nahrazena klidem a moudrostí diplomata. Otočil se a tázavě se na ni podíval. „Vím, že nechápeš jak to, že vím, co mám dělat…“ sklopila oči. Nevydržela jeho pohled. Dívala se do země a pokračovala. „Do kláštera se mnou přijela moje chůva. Všechno, co vím mi řekla ona. Když zemřela, musela jsem si to všechno opakovat téměř denně, abych to nezapomněla. A teď, když jsem poznala, o co tu jde, už vím, proč to bylo tak důležité. Je to rituál. Kdybych něco řekla špatně nebo v nesprávném pořadí, začali by o mně pochybovat. A to nesmějí. Čas, který jsem strávila učením těchto pravidel, byl děsivě dlouhý. Tehdy jsem se naučila trpělivosti. Budeš se to muset také naučit, pokud chceš dosáhnout úspěchu, byť by byl jen takový, jaký mám za sebou já dnes po přijetí prvních Věrných. Trpělivost je vlastností mocných a klid jejich největší zbraní.“

Když domluvila Petr padl na kolena. Nemohl vydržet tíhu jejích slov, která se na něj valila jako moře, které nedokáže zastavit, aby nevyplenilo jeho srdce a neponičilo jeho svědomí. Teď byl poražen vlnami její moudrosti a víry vlastní vášně, kterou k ní cítil, ale které nechtěl dovolit, aby přerostla v lásku. Právě teď se ale stalo přesně to. Cítil jak mu srdce divoce buší. Jak se mu dere z hrudi při pomyšlení, že je tak blízko naprosté zkáze. Z prchavé vášně, kterou musí k takové ženě pocítit každý muž se zrodila pevná a neutuchající láska, která možná nemá tolik sil, ale o to je trvalejší a pevnější, která sice nesžírá spalující touhou, ale hoří s jistotou pochodně, kterou neuhasí ani prudký déšť.

Slyšel zašustění jejích šatů. Měl zavřené oči a čekal, co se stane. Políbila ho na čelo. Políbila ho na čelo s tak vroucí něhou a oddaností, že mu do očí vstoupily slzy. Na okamžik se mu zdálo, že slzy, které ho pálily v očích přetečou a dají světu poznat jeho slabost, ale nestalo se tak. Namísto toho ucítil na svém čele horké slzy, které kanuly z Eleonořiných očí. Vzhlédl. Stála nad ním a plakala. Viděl, jak se jí třesou ruce. Díval se jak se jí ze zarudlých očí řinou potoky slz.

Zůstali tak, dokud s prskotem nezačaly dohořívat svíčky. Pak Petr vstal, posílen jejím pláčem. Chtěl odejít. Měl strach z toho, čemu ji vystavuje, když zůstává v její blízkosti. Místností se rozlehly jeho kroky. Prostor proťal její hluboký vzdech. Ne – nemohl odejít.

Otočil se. Stála jako vrostlá do země a dívala se na něj se zoufalstvím v očích. Ano, byla zoufalá z toho, že se dopouští něčeho, čeho může hořce litovat. Že se zamilovala do muže, který ji zachránil. Je to snad hřích milovat? Milovat i v době, kdy jiní lidé trpí a umírají? Je hřích strachovat se o svého vyvoleného, když se vydává v šanc nebezpečí? Věděla dobře kolik bolesti láska přináší. Věděl to i Petr, který uvažoval o podobných otázkách jako ona. A zatím co si kladli takové otázky, postupoval Petr stále blíž.

Zastavil se na dosah. Díval se jí do očí a stále nebyl rozhodnut, jestli má propadnout životem kvůli lásce k ženě, kterou nezíská. K ženě, které dopomůže k zemi, která jí právem náleží a pak k sňatku s někým, kdo je váženější než on sám. Už teď dobře věděl, že sňatek s Eleonorou by je oba zničil.

Díval se na ni. Zavřela oči a čekala. Rozhodl se. Proč netrpět skrze slast? Proč se nekojit marnou nadějí, že mu bude patřit? Už přeci patří a zůstane mu i až bude manželkou jiného muže. Udělal poslední krok a objal ji. Cítil jak se rozplakala. Pohladil ji po vlasech. Vzhlédla k němu uplakanýma trochu opuchlýma očima. Sklonil se a lehce ji políbil.

Každý týden byl Petr svědkem podobných obřadů, jaký viděl tu noc, co se poprvé oddal lásce krásné vévodovy dcery. Teď seděl na zahradě obehnané vysokou zdí, která přiléhala ke statku a pil víno. Poslouchal, jak šumí opadávající listí a přemýšlel, jak dlouho bude ještě trvat, než tu budou všichni.

„Něco se s tebou děje,“ řekla Ada, která mu sem přinesla večeři.

„Co by se mělo dít?“

„Jsi zamlklý. Mám dojem, že se něco děje. Nejsi nemocný?“

„Ne.“

„Víš vůbec, jak je to riskantní?“

„Co?“ Petr odložil sklenici a podíval se na Adu, která se posadila na křeslo naproti němu.

„Ona bude královna. To dobře víš. Jednoho dne usedne na trůn a ty budeš ten poslední, kdo by si ji mohl vzít za ženu. Všichni zapomenou na to, že je to tvoje zásluha, že mají královnu. Budou se o ni ucházet daleko vlivnější muži, než jsi ty. A pak si jednoho z nich vybere…“

„Ale ten den ještě nepřišel,“ hlesl Petr, který moc dobře věděl, že Ada má pravdu.

„Ale přijde. Jednou musí přijít. I kdyby nebyla královnou, nový dědic musí vzejít z co nejvznešenější krve.“

„Nemohli bychom toho nechat?“

„Myslím, že bys měl začít uvažovat o tom, co podnikneš se všemi věrnými už o ně začínám zakopávat,“ řekla a vstala. „Miluješ ji?“ zeptala se v zápětí. Jen přikývl. Pak odešla.

Místností se nesl cinkot příborů. Petr se co chvíli obrátil na Viktora, který se mu nezdál být ve své kůži. Všechny přítomné už čekání unavovalo. Petr to dobře věděl. Ale nemohl začít, když někdo chyběl. Trvalo to už přes tři měsíce. Petr si ale teprve před týdnem všiml záznamové knihy, ve které byly všechny rodokmeny věrných od chvíle, kdy se připojili k odporu proti knížeti. Našel i rodokmen hraběte z Arbes. Poslal k němu posla. Netušil, proč to ještě nikdo neučinil.

Když dojedli chtěl s ním Viktor mluvit o samotě. Petr s ním vešel do malé místnosti nedaleko jídelny.

„Na co ještě čekáš?“

„Cože?“

„Už budeme muset něco dělat, Petře,“ řekl rázně Viktor a začal přecházet po pokoji.

„Nejsou všichni,“ řekl Petr odhodlaně a posadil se na židli, která stála v rohu u malého stolku na hraní v šachy. Zadíval se zaujatě na šachovnici a opřel se bradou o dlaň.

„Kdo chybí?“ zeptal se Viktor a posadil se naproti Petrovi.

„Hrabě z Arbes,“ řekl Petr a podíval se na Viktora. Zdál se mu ještě bledší než kdykoli před tím.

„Hrabě z Arbes nežije,“ řekl Viktor potichu a s téměř posvátným tónem hlasu.

„A jeho žena?“

„Nemyslím si, že ona by chtěla mít něco s tímhle podnikem…“

Nad pokojem se rozprostřelo tíživé ticho.

V místnosti svítila jen jedna svíce. Anna ležela vyčerpaně na lůžku a křečovitě svírala svého prvorozeného syna. Před ní stál její manžel a něžně se na ni usmíval. Věděla, že svého syna musí obětovat vyšším cílům. Hrabě Le Kroix, ta šedá eminence v politice země, stál nedaleko ní a byl evidentně na rozpacích. Vedle hraběte stál ještě jeden muž. Nevěděla, jak se jmenuje, ale věděla, že je bezdětný a nikdy děti mít nebude, věděla také, že je nezbytně nutné, aby ten muž vychoval svého nástupce. Jejího syna.

„Anno,“ řekl Viktor a posadil se na pelest postele. „Mají naspěch.“

„Jak můžeš, jak můžeš dát svého jediného syna, těsně po tom, co se narodil…“ přemohl ji pláč. Cítila, jak ji manžel pohladil po tváři.

„Jsou i jiné hodnoty,“ zašeptal.

„Jak víš, že se mu dostane všeho, co bude potřebovat?“ zeptala se zostra a šlehla pohledem po muži, který přišel z hrabětem Le Kroix.

„Dám mu všechno, aby byl spokojen. Moje žena…“

„Není jeho matka,“ skočila muži zlostně do řeči a rozplakala se.

„Anno,“ řekl konejšivě Viktor. „Už je čas.“

„Bude se jmenovat Viktor,“ řekla umíněně.

„Jak si přejete, madam,“ hlesl muž a vzal si dítě do náručí. Slyšela zašustění plášťů a pak cítila jen ubíjející samotu a ticho.

„Už jsem za ní poslal posla,“ řekl Petr ale jeho myšlenka byla přetržena v půli vpádem právě onoho posla.

„Co je?“ zeptal se Viktor, který byl pobouřen tak necitlivým vpádem.

„Hraběnka z Arbes vzkazuje, že pokud chcete její pomoc, musíte si za ní dojet sám.“

„To je všechno?“

„Ano,“ řekl udýchaně. „Nepustila mě ani dovnitř. Mluvil jsem jen se služebnou.“

„Pojedu. Vyřiď ve stáji, že si zítra přeji mít osedlaného koně.“

Posel odešel. Viktor se na Petra díval a přemýšlel, kde se v něm najednou bere tolik odhodlání.

„Neměl bys nikam jezdit, je to nebezpečné.“

„Dám si pozor.“

„Pojedu s tebou.“

„Měl bys tu zůstat, někdo musí dávat pozor na Ele… na Dědičku.“

„Lucien to zvládne. Navíc jsou tu všichni věrní. Nemůže se nic stát.“

Eleonora seděla na posteli a přemýšlela. Nikdy by ji nenapadlo, že se může zamilovat do někoho jako je Petr. Nikdy si vlastně nepřipouštěla jakoukoli lásku. Brala svoji existenci jako článek řetězce dědiců, který se nesmí přerušit. Čekala, že jednoho dne bude provdána za někoho vznešeného, kdo bude schopen spolu s ní dát zemi dalšího následníka z nepřerušené linie dědiců.

Namísto toho tu teď seděla ve tmě a čekala na muže, který byl schopen dát jí mnohem víc, než jen splnění životného poslání. Byl schopen dát jí lásku a zázemí, kterému ona sama ve svém nitru říkala domov. Kdekoli s ní byl on tam byla doma. Nic jiného od života nechtěla.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Eleonora vstala a otevřela dveře. Stál na chodbě a usmíval se na ni. Také se usmála a pustila ho dovnitř. Ada byla pryč. Jako pokaždé, když Eleonora na Petra čekala. Zdálo se jí, že je to snad jakási dohoda, kterou s Adou uzavřela.

Políbil ji. Nikdy neudělal víc. Jeho odstup ji někdy až zarážel. Držel ji za ruku. Líbal, ale nikdy neudělal víc. Nikdy ji neobjal tak, jako tenkrát večer. Nikdy neměla pocit, že se stane jen jeho. Nikdy necítila to sálající teplo jeho těla jako tenkrát.

Seděli vedle sebe na posteli a ruce měli propleteny prsty. Zdálo se jí, že chce něco říct, ale pak to zdání zmizelo.

„Stalo se něco?“ zeptala se nakonec, když už nemohla jeho mlčení vydržet.

„Zítra odjíždím,“ řekl ztěžka a podíval se na ni. Pohladila ho po tváři.

„Kam? Na jak dlouho?“

„Do Arbes, asi na týden. Slib mi, že…“ zaprosil úpěnlivě, ale nedořekl.

„Slibuji,“ řekla a políbila ho na tvář.

„Já…“ začal zase a ona viděla, že se třese. Pak ji k sobě přitáhl a políbil ji. Přitiskla se k němu a cítila tlukot jeho srdce. Zavřela oči.

„Viktore,“ začala Ada, když se posadila na pelest jeho postele. „Petr se zamiloval.“

„Cože?“ zeptal se Viktor rozespale a protáhl se.

„Petr se zamiloval.“

„Do koho, proboha, tady…“

„Do Eleonory. A zamiloval se moc. Už teď je na nejlepší cestě ke zkáze.“

„Ale Ado, přece mi nechceš tvrdit, že Petr …“

„Ano.“

„Ale pro ni už když se narodila…“

„Tvrdil’s, že nevíš, že je to děvče,“ řekla káravým hlasem Ada a políbila ho na čelo.

„Taky, že jsem nevěděl. Tady se odjakživa shromažďovali všechny písemnosti a před dvěma týdny mi Lucien dal smlouvu, kterou se zavazuje vévoda Delorn, Eleonořin otec, a jeho nejlepší přítel vévoda z Karditu, že jejich děti, Jan a Eleonora, budou v pravý čas oddáni, aby byla zajištěna linie dědiců.“

„Petrovi to ale zlomí srdce,“ konstatovala sklíčeně Ada a schoulila se k Viktorovi do náručí.

„On to ví. Ví, že se s ní nemůže oženit. Ukázal jsem mu tu smlouvu, než jsem šel spát.“

„Ale on je teď s Eleonorou.“

„Neudělá žádnou hloupost.“

Petr se vykradl z Eleonořiny postele až k ránu. Musel se přichystat na cestu. Nemohl se smířit s tím, že je zaslíbená Janovi z Karditu, ale musel svůj strach skrývat před světem, před Eleonorou a dokonce i sám před sebou, pokud nechtěl všechno zničit.

Ve stáji narazil na Viktora, který zrovna sedlal koně. Jakmile se na něj Viktor podíval pronesl: „Moc ses nevyspal.“

„Byl jsem nervózní,“ zalhal Petr a vzal si od jednoho z podkoní zásoby na cestu.

Jan z Karditu nevěděl nic o tom, že se má stát manželem dědičky trůnu. Nikomu neříkal o svém původu a zakázal o něm mluvit i svým bratrům. Byl skvělý šermíř, ale ještě lepší politik. Když jejich otec zemřel, on se ujal celého panství. Brzy byl Kardit nejbohatším vévodstvím v zemi. Teď se před ním otvírala nebezpečná a nejistá budoucnost a on nevěděl, jestli je dobře ohrožovat vše, co vybudoval, něčím takovým jako je pokus o převrat. Věrní mu nepřišli ještě tolik silní, aby mohli podniknout něco natolik sebevražedného. Metodou Jana z Karditu bylo vyčkávání.

Díval se, jak ve světle svíček sedí všichni věrní a tušil v nich pochyby. Stejné pochyby jaké v sobě měl sám. Dobře věděl, že od pochyb je jen krůček k záhubě.

Byly to už tři dny, kdy odjel hrabě Le Kroix do Arbes. Nepsaným vůdcem se teď za jeho nepřítomnosti stal Lucien. Jan k němu nechoval o nic větší důvěru než k poslednímu podkonímu. Vstal a šel si lehnout.