Věrnost v srdcích díl 2

„Je cesta přes Rádský les bez vojáků?“

„Když chceš jet tam tudy musí to být sakra důležitá zásilka. Budou bouřky. Můžete se ztratit,“ řekl hostinský. „Navíc ten, co je s tebou nevypadá, že by hodně vydržel,“ dodal šeptem.

„Jsou tam vojáci?“ Viktorova otázka zazněla ostře a nekompromisně. Svlékl si těžký plášť a narovnal se.

„Ne, je to relativně klidná zóna. Ke klášteru už dlouho nikdo nejel, přestali hlídat. Řekni mi prosím tě, proč to děláš? Není to dlouho, co jsi sloužil knížeti, a najednou jsi toho nechal. Vzpomeň si, jak ti bylo krásně,“ naléhal Magnus a chytil Viktora za rameno. Ten si vzpomněl, jak sloužil knížeti, kolik viděl ponížení. Jak potom přivítal, že může odejít a sloužit něčemu, co mu připadalo daleko smysluplnější, něčemu, co dávalo naděje na skončení útlaku věřících a bezpráví, které v zemi trvalo už více než dvě stě let.

„Teď sloužím králi,“ zašeptal Viktor a vysmekl se z Magnusova sevření. Nikdy se o tom před Magnusem nezmínil. Když teď viděl, jak od něj přítel odstupuje s posvátnou hrůzou v očích měl dojem, že to mělo zůstat tajemstvím až do konce.

„Král je mrtev,“ řekl pevně Magnus, „je mrtvý i v srdcích lidí. Nejsi v pořádku.“

„Jeho krev ale proudí dál v žilách dítěte, které jedeme vyzvednout do kláštera.“

„Víš, co tím rozpoutáš?“

„Kníže je bez dědice. A umírá. Pomalu, ale už to nebude dlouho trvat. Musíme jednat.“

„Kam s ním chceš jít? Jak dlouho myslíš, že jim bude trvat, než vás najdou? Už jednou jsi měl namále,“ když to Magnus řekl Viktor si mimoděk přejel rukou po jizvě. „Pošlu vám sem nějaké jídlo,“dodal rezignovaně a obrátil se ke dveřím.

Když Magnus odešel, podíval se Viktor na Petra. Už tvrdě spal. Nechtěl ho budit, řekl si, že je dost času, než se dozví, proč a kam vlastně jedou. Potřebuje si odpočinout. Když viděl Petra poprvé před deseti lety, nemyslel si, že s ním bude muset řešit takové věci, jaké před nimi teď stály. Tenkrát to byl obyčejný blonďatý klouček. Viktor zrovna nastoupil po svém otci do služby u hraběte. Tahle služba se předávala z generace na generaci, mnoho mužů z Viktorovy rodiny ji zaplatilo životem, stejně jako jeho otec. Viktorovi bylo dvaadvacet, když se seznamoval se vším, co takové poslání obnáší. Teď byli oba o deset let starší. Společně měli čelit všemu co nastane. Viktor nevěřil, že se stane něco, co by jim poslání ulehčilo. Díval se na spícího mladíka a pochyboval. Od pochyb byl už jen krůček k nepěkným vzpomínkám…

Cválali lesem a do obličeje se jim opíral vítr. Koně byli zpěnění a jezdci unaveni dlouhou cestou. Přesto si nemohli dovolit odpočinek. Nemohli zpomalit. Vpředu jel hrabě a hned za ním plavovlasý muž středních let. Viktorovi připadal tenkrát krásný. Věděl, že je to vévoda, dědic královského titulu, ale nesměli ho tak oslovit. Lovecký zámeček u Krůs už nebyl pro vévodu a jeho rodinu bezpečný, potřebovali silnější úkryt. Poslední klášter.

Viktor zaslechl dupot kopyt, byl si jist, že to nejsou kopyta jejich koní. Pobídl svého vraníka a dojel hraběte.

„Někdo za námi jede,“řekl a viděl, jak hrabě zbledl.

„Víš to jistě?“

„To nemohu tvrdit,“ řekl Viktor a ohlédl se. 

„Přidáme,“ zavolal na vévodu hrabě a pobídl koně k trysku.

O hodinu později kráčeli klášterní chodbou za jednou z jeptišek. Jmenovala se Verena. Viktor ji pozoroval a cítil v ní jistotu a obezřetnost. Uvedla vévodu a hraběte k abatyši a sama čekala s Viktorem na chodbě.

„Abatyše je velmi laskavá,“ řekl Viktor po chvíli mlčení a jeptiška se na něj obrátila.

„Snad,“ pronesla neurčitě a sklopila hlavu. Viktor nechápal.

„Jak to myslíte?“

„Všichni lidé mohou sejít na scestí. I matka představená někdy klopýtne a sejde z cesty.“

V tom se ozvalo zabušení na hlavní bránu. Viktor tušil, kdo to je. Nechtěl ale nic říct.

„Dojdu otevřít,“ řekla Verena a chtěla odejít.

„Ne,“ ozvalo se jí za zády a Viktor spatřil hraběte. Byl bledý a nepatrně se mu zachvíval spodní ret. „Dojdu tam sám. Vy zatím odveďte vévodu zadním vchodem, sestro, a dejte mu čerstvého koně.“

Verena přikývla.

„Co se děje?“

„Tohle je vysoká hra, Viktore. Kdo ji začne hrát, začne sázet moc vysoko, když už si myslí, že je všechno v pořádku. Až zemřu, nedopusť, aby můj syn sázel tak vysoko jako já.“

„Ano,“ řekl váhavě Viktor a následoval hraběte k hlavní bráně.

Viktor stál nedaleko, když hrabě otevřel branku v hlavní bráně. Chvíli váhal a pak vyšel ven. Vzápětí se ozval zvuk, který byl až nápadně podobný třesku zbraní. Viktor vyběhl za hrabětem a společně čelili útoku knížecí gardy.

Viktor během potyčky zapomněl na čas. Vnímal jen pádné údery vojáků uštědřované s jediným cílem – zabít. Pak slyšel výkřik a viděl jak se hrabě skácel k zemi. Dál si pamatoval jak mu po rukou stékala krev protivníků a po obličeji vlastní krev. Nevnímal bolest. Toužil jen pomstít hraběte, o kterém si myslel, že je mrtev. Když bylo po všem klesl vyčerpáním vedle hraběte a upadl do bezvědomí.

Když se tenkrát probudil byl v hostinci. Nevěděl jak se tam dostal. Nad ním se skláněl hrabě a smutně se usmíval. Viktor se letmo dotkl obličeje a projela jím palčivá bolest. Dovnitř pronikalo jen nazelenalé světlo skrz větve keřů, které rostly hned vedle domu u oken.

„Co se stalo?“ zmohl se na otázku, ale nemohl téměř pohnout rty.

„Zachránil’s mi život,“ řekl hrabě a usmál se trochu veseleji než před chvílí. „Budu tě tu muset nějaký čas nechat, než se uzdravíš. Ztratil’s mnoho krve a …“ zarazil se vprostřed věty. Nedokázal Viktorovi říct, že přišel o oko. Ten se na něj ale podíval tázavě a hrabě i přes odpor, který cítil sám k sobě, že dopustil, aby se tomu chlapci něco stalo i přes slib, který dal jeho otci, řekl tiše: „Přišel’s o oko.“

„Cože?“

„Ne o celé, ale lékař řekl, že na něj už nikdy neuvidíš.“

„Kam teď půjdete?“ zeptal se znenadání Viktor, kterému se podařilo potlačit slzy, které se draly na povrch.

„Vévoda a já odvezeme do kláštera dědice,“ řekl hrabě. „Cestou zpátky se pro tebe zastavím. Mrzí mě to Viktore. Skutečně mě to velmi mrzí.“ S těmi slovy odešel.

Naproti Viktorovi tiše oddechoval mladík, který byl jedinou zárukou, že se jejich plán zdaří, syn člověka, kterému Viktor zachránil život na pět let, aby mu pak obstaral jed, který ten muž, zmožený nemocí vypil. Viktor se na něj díval a přemýšlel, jestli unese pravdu, kterou se mu chystá říct.  Ten plavovlasý mladíček s modrýma očima nevěděl o tom, co se tu děje naprosto nic. Byl do toho hozen po hlavě. Viktor věděl, že mu musí pomoci za každou cenu.

Někdo zaklepal na dveře. Viktor šel otevřít. Ten kdosi byl zřejmě někým, komu Magnus důvěřoval. Měl klobouk s širokou krempou, byl to drobný člověk menší postavy. Donesl podnos na stůl  a obrátil se čelem k Viktorovi.

„Budete ještě něco potřebovat? Třeba…“ vtom Viktor poznal, co se děje. Došel až k němu a sundal mu klobouk. Zpod klobouku se spustilo nekonečné množství ryšavých vlasů provázených tenkými černými kůžičkami. Vzhlédla k němu a usmála se. „Třeba mě?“

„Pustil tě sem Magnus?“

„Ne, otec nechce, abych sem chodila. Vzala jsem si podnos od  Agatona. Je to měkota.“

„Ado, chápu, že tě to sem táhne, ale…“ položila mu prst na rty a v zápětí ho políbila, už neprotestoval. 

Když se Petr ráno probudil ucítil příjemnou vůni chleba a sýra. Posadil se na posteli a protáhl se. Byl nesvůj, ale jeho hlad ho přemohl. Až po chvíli si všiml, že není v pokoji sám. Na posteli u protější zdi ležela žena. V dobré víře, že ještě spí si promnul oči. Nezmizela. Polkl sousto a popošel k posteli. Ke svému překvapení zjistil, že  vedle ženy, v jejím náručí leží a spí Viktor.

Pokoj byl naplněný zeleným přítmím. Světlo procházelo hustou spletí křovin, které byly za oknem. Petr otevřel okno a dovnitř se prodral čerstvý vzduch prosycený vůní dřeva.  Spáči na posteli se začali probouzet. Petr stál u okna a neodvažoval se otočit. Slyšel jak se oblékají, ale chtěl jim dát ještě čas.

Viktor mu položil ruku na rameno. Petr se otočil.

„Dobré ráno,“ řekl a podíval se tázavě na neznámou ženu, která seděla na posteli a usmívala se. Byla oblečená jako muž, jen její dlouhé husté ryšavé vlasy propletené černými kůžemi prozrazovaly, že je žena.

„To je Ada, dcera hostinského,“ řekl potichu Viktor.

„Těší mě, ještě, že mám tvrdé spaní, že ano?“ podíval se významně na Viktora.

„Ano,“ řekla poťouchle Ada.

Petr se nechal od Viktora posadit a pak vyslechl celou pravdu. Viktor vyprávěl, jak se s Adou seznámil, když sloužil u knížecí gardy a od té doby, že se s ní kdykoli je to možné schází. Nebyli svoji, ale žili jako manželé. Ada stále seděla na posteli a dívala se na Viktora, který byl očividně nesvůj z toho, jak se přiznává. Věděla, že mezi jím a tím mladíkem vzniklo jasné přátelské pouto, ale cítila, že je mezi nimi i napětí. Napětí, které nedokázala přesně identifikovat. Viktor jí připadal ještě křehčí, než když se viděli naposledy před dvěma lety. Tolik toužila mít ho jenom pro sebe. Byla už rozhodnutá, jakmile zjistila, že přijel rozhodla se, že pojede s ním. Už nebyla tak mladá, aby nemohla opustit otce. Věděla, že Viktor ji potřebuje daleko víc.

Poslouchala jak vypráví o vzpouře šlechty proti králi před dvěma sty lety, poslouchala jak Petrovi líčí jak se hrabě Le Kroix rozhodl, že bude chránit králova dědice dokud nepřijde čas, kdy bude moci znovu nastoupit na trůn.

 "Musíte se schovat. Není tu nikde bezpečno," zakřičel hrabě na vévodu, kdy se kolem domu začal stahovat kruh. Vévoda se díval na ulici, na planoucí ohně povstalců. Přemýšlel kam mají jít. Nikdo ze šlechty jim neposkytně útočiště. Nikdo jim nepodá pomocnou ruku při útěku. Jediným přítelem jim byl hrabě. Stál ve dveřích a zoufale se snažil dostat jeho ridunu do bezpečí.

"Vezměte je sám, Le Croix," vydechl vévoda a podíval se do pronikavých očí, které se leskly zoufalstvím. 

„Pane, to nemůžu,“ bránil se hrabě.

„S vámi budou v bezpečí. Mě zná každý. Odvezte je z města do kláštera. Cestou je vydávejte za své. Udělejte cokoli, hlavně dostaňte Vincenta a mou ženu do bezpečí. Jeďte.“

Zdola se ozvala střelba. Vévoda vyhlédl z okna.

„Pane, musíte odjet se svou rodinou. Moji strážní už je dlouho neudrží.“

„Adame!“ ozvalo se zoufalé zavolání vévodkyně. Vévodu bodlo u srdce. „Adame! Už jsou skoro tady!“

„Běžte, je to rozkaz. A slibte mi, že je neopustíte.“

Hrabě padl na kolena. „Moje rodina bude vždy chránit dědice pravého krále, ať se stane cokoli.“

„Běžte,“řekl vévoda a poslal hraběte pryč. Ještě téhož večera byl popraven.

„A tak to trvá dál. Vaše rodina se stará o bezpečí dědiců pravého krále. Musí to tak být, je to slib… zapečetěný vévodovou krví,“řekl Viktor nakonec. Petr se mu díval do očí a mrazilo ho v zádech. „Tady bychom měli zůstat dokud nenastanou bouře, pak projedeme Rádský les.“

Petr mlčky přikývl.

„Až pojedete, pojedu s vámi,“ řekla potichu, ale naprosto zřetelně Ada. Viktor se zvolna otočil. „Už mě to nebaví, Viktore. Myslíš si, že je jednoduché tady žít a čekat kdy se zase objevíš? Už jednou tě málem zabili, podruhé chci být u toho.“

„Tady jde o krk,“řekl Viktor.

„A o krále,“ řekla Ada. „Nemysli si, že tě nechám slíznout všechnu smetanu.“ Pak odešla.

„Myslíš, že je moudré brát ji s sebou?“

„Není, ale s kordem to umí skoro jako já,“odpověděl Viktor a ukrojil si krajíc chleba. „Stejně by jela za námi. Radši ji budu mít na očích.“

Fučel ostrý severní vítr, když za úsvitu vyrazili. Kdo je viděl říkal si, že jedou na smrt. Nikdo z místních se neodvažoval do lesa, pokud zuřily bouře. Navíc bylo všeobecně známo, že tudy před nedávnem do kláštera jeli vojáci z knížecí gardy a že zatknou každého, kdo do kláštera pojede.

Ada seděla na koni pevněji než kdy dřív. Po boku jí jel Viktor a Petr je následoval. Dívala se před sebe a přemýšlela, co jim dva dny jízdy bouří přinesou. Viktor jí připadal napjatý a nesvůj. Když včera balila zásoby na cestu zrazoval ji od jejího úmyslu. Kopyta koní šustila na písku, který se zvedal ze země a padal jezdcům do očí.

Ada neřekla Viktorovi o vojácích, kteří tudy jeli, měla zato, že o nich ví, že mu o nich otec řekl. Viktor nevěděl nic. Jen tušil nebezpečí. Ve větru byla cítit smrt.

V poledne zastavili. Viktor sestoupil na zem a odvedl koně ke stromu u cesty. Nebylo vidět na krok. Zvířený prach je bičoval do tváří a vítr neustával. Viktor přemýšlel jestli nebude moudřejší počkat, až se počasí trochu uklidní, ale nakonec rozhodl, že si jen trochu odpočinou a vydají se na další cestu. I když viděl, že Ada je unavená a Petr, že zjevně neví, co si má o vzniklé situaci myslet, po chvíli znovu nasedl a vedl je dál. Měl dojem, že osud celé země leží jen na nich třech. Jen oni mohli zabránit bezvládí, které nastane po smrti knížete.

 V noci téměř nespali. Začalo pršet. Všechen prach se rozpustil do bahna a koně i jezdci se jen těžko smiřovali s tím, že všechny jejich zásoby i oblečení jsou promáčené. Petr cítil, že tak vyčerpaný ještě nebyl. Stále si nedovedl srovnat v hlavě, že jen on by byl schopen zabránit rozkolu státu, který podle něj byl v rozkolu již více než padesát let. Jak přemýšlel a díval se do tmy noci, která se po lese rozlila dvě hodiny před tím, než konečně zastavili, mimoděk své pochyby vyslovil nahlas:

„Proč já?“ zeptal se. Viktor, který seděl vedle něj sebou trhl.

„Cože?“

„Proč já, proč si myslíte, že zrovna já jsem ten, kdo má vést vzpouru proti knížeti?“

„To jsem neurčil já, určili to vaši předci.“

„Nemám pocit, že bych byl dost silný, abych tohle dokázal,“řekl sklesle Petr a podíval se Viktorovi do očí.

„Tohle je jen tvůj pocit, Petře.“ Petrovi se při jeho slovech rozlila tělem vlna tepla. Bylo to poprvé od otcovy smrti, kdy ho někdo oslovil jménem. Byl rád, že už mu Viktor neříká pane. „Odvaha se v tobě probudí, až přijde ten správný čas. Musíme vyzvednout dědice z kláštera, pak vás oba musíme dostat do bezpečí na statek v Bryg.“

„Na otcův statek?“

„Nikdo neví, čí je,“ Viktor se usmál.

„Byl jsem tam, ale je to už dávno.“

„Pamatuješ si cestu?“

„Ano,“ odvětil Petr.

„Znáš místo, kde se schází Věrní, teď už nemusíš pochybovat, že jsi hrabě Le Kroix.“

Za celou dobu, kdy byl vláčen událostmi si Petr neuvědomil, že je skutečně hrabě Le Kroix. Teď, když to bylo vysloveno, ho bodlo u srdce. Jeho otec je mrtev.

Na další cestu vyrazili ještě před úsvitem.

Klášter se před nimi vynořil z deště a vichru, jakmile vyjeli z lesa. Bylo pozdě večer, ale stále bylo podivné světlo. Nikdo z nich ještě do kláštera nevkročil. Jen Viktor, i když dědice sem  dopravil sám hrabě. Zastavili u zadního vchodu do kláštera. Viktor rozhodně zabušil na dveře. Po chvíli čekání se dveře otevřely. Stála před nimi jeptiška.

„Hrabě Le Kroix přijel pro svůj balíček,“ řekl Viktor.

„Jsme rády, že jste k nám zavítal,“ řekla jeptiška a podívala se na Petra. Toho zamrazilo. „Pojďte dál.“

Vstoupili. Těžké kované dveře se za nimi s rachotem zavřely.