Věrnost v srdcích díl 13

Trvalo ještě pět měsíců, než se Janovi podařilo objet všechny Věrné a téměř všechny přesvědčit, aby s ním vyjeli proti Malranovi. Eleonora vždy pevně stála po jeho boku, vždy mu byla oporou a její víra v dobrý konec dodávala odvahu i jemu. Ten den svítilo podzimní slunce na planiny před severními močály. Nedaleko odtud, pouhých několik dní cesty, stálo sídlo Thornylů. Jan se rozhodl sem jet. Potřeboval kromě Luciena a Viktora ještě jednoho dobrého politika, ještě jednoho pohotového řečníka, ještě jednoho důvěryhodného muže. Věděl, že Daniel Thornyl je přesně takový. Věděl, že sloužil v knížecí armádě, ale věděl také, že jeho rod je mnoho let nestranný a že je možnost přesvědčit ho, aby jim pomohl při sjednávání míru.
„Jak dlouho ještě pojedeme?" zeptala se Eleonora a protáhla se. Usmál se na ni. Připadala mu neskutečně krásná. Za dva měsíce se měla stát matkou a přesto měl dojem, jako by ji poznal teprve včera. Stále v něm vyvolávala ten třes, který poznal, když ji viděl poprvé. Stále s nedočkavostí hledal ruměnec na její šíji. Stále toužil po jejím obětí.
„Asi tři dny," řekl.
„Jak dlouho zůstaneme?"
„Nevím," odpověděl po pravdě a pohladil ji po bříšku. Přivřela oči. Stejně, jako už po tisící před tím, ale byl okouzlen, když ho chytila za ruku a přesunula ji kousek vedle, aby mohl ucítil pohyb drobného tělíčka.
„Slib mi, že aspoň dva nebo tři dny, jsem hrozně unavená."
„Snad ano."

Theodora seděla na zemi v cele a přemýšlela. Jak dlouho už je odtržená od svých synů? Její dny plynuly stále stejně. Přišel Malran a snažil se z ní dostat, kde je Xaver. Věděla, že její manžel žije, ale kde je, to netušila. Cosi jí ale říkalo, že nemůže jednat jinak, že nemůže přijet. Že nemůže vysvobodit svou rodinu z područí svého otce. Zabořila ohavu do dlaní a rozplakala se.

Magdalena vstala a oblékla se. Políbila Marka, který ležel na vedlejší posteli a spinkal. Vzpomněla si na den asi před pěti měsíci. Tehdy ji bodlo u srdce, od té doby si byla téměř jistá, že Tristan je mrtvý. Nedovedla si ten pocit vysvětlit. Nedokázala nic z toho pochopit, když se z tím svěřila Marthě, dozvěděla se, že když zemřel její otec, věděla to také na mnoho mil. Několik nocí proplakala. Už ho neuvidí, ale pak najednou plakat přestala. Uvědomila si, že musí být se svým synem. Od toho dne věděla, že až ji bodne u srdce příště bude úplně sama. Zbývalo jí jen doufat, že se to nestane.

„Vzdávám to," řekl Patrik a odložil knihu.
„Cože?" zeptal se Petr s údivem a zadíval se na chlapce. Patrik si všiml, že se Petrovy oči usmívají.
„Nenaučím se to, pane."
„Naučíš, ale chce to trpělivost," opáčil Petr a usmál se. „Pokračuj."
Patrik se nadechl, ale v tom se ozvalo zaklepání. Vstal a šel otevřít. Ve dveřích stál Daniel. Vešel.
„Dobré odpoledne," řekl. „Neruším?"
„Ne, nerušíte, Danieli."
„Na hranici naší usedlosti se objevil kočár s doprovodem. Na tom kočáře jeden z mých mužů viděl erb hraběnky z Arbes," řekl Daniel a posadil se naproti Petrovi. „nevíte, co by to mohlo znamenat?"
„Snad vám jede návštěva," řekl Petr. Patrikovi se zdálo, že není nikterak nadšen.
„Nebýváte ironický," pronesl Daniel. „Mám dojem, že se věci konečně rozběhly tím správným směrem."
„To jsem rád, že máte ten pocit."
Daniel se zvedl a došel ke dveřím. Když bral za kliku, ozval se Petr, aniž by se na něj podíval: „Kdy dorazí?"
„Večer," odpověděl Daniel a zavřel za sebou dveře.

„Tady snad ani nemůže nikdo žít," řekla Eleonora, když vyhlédla z okénka.
„Ale žije, veličenstvo," odvětila Klára a usmála se.
„Kláro, myslela jsem na to, že jsem neměla právo vás odtrhnout od Kryštofa, neměla jsem po vás chtít, abyste jela se mnou"
„Ale vy jste to nechtěla. Mnohokrát jste mi říkala, že se můžu vrátit, ale Kryštof je v bezpečí a vy mě potřebujete. Nemohla jsem vás nechat odjet samotnou."
„Jste moc hodná, Kláro, jsem vám velmi vděčná."
„Zastavili jsme," řekla Klára najednou a vyhlédla z okna. V mlze vytušila obrysy budovy. Malého zámku. „Jsme na místě." Otevřela dvířka a vystoupila. Vzápětí se otevřela dvířka i u Eleonory a Viktor jí pomohl vystoupit.
„Vítejte u Thornylů," řekl ponuře a postavil Eleonoru na zem.
„Nesouhlasíte s Janovým rozhodnutím?" zeptala se přímo a podívala se Viktorovi do očí.
„Nejsem nadšený, ale Thornyl nám může pomoci, to vím," řekl a nepatrně se pousmál.
„Nechtěla bych tu žít," řekla a vzala si od Kláry plášť.

„To nikdo," ozvalo se ze schodiště. Viktor se otočil. Eleonora vzhlédla. Scházel k nim muž. Měl prošedivělé tmavé vlasy. Když se zastavil u nich, uviděla dvě modré chladné oči. Jan už stál po jejím boku a cítila se bezpečněji. „Vítám vás," řekl muž.
„Děkujeme," promluvil Jan. „Jsem vévoda z Karditu," dodal a lehce se uklonil. Muž mu úklonu oplatil a zadíval se na Eleonoru s pobavením, které jí nebylo ani trochu příjemné. Byla naprosto vážná a on se rychle odvrátil.
„Co vás sem přivádí?"
„Chceme s vámi jednat o případné pomoci, kterou byste nám byl schopen poskytnout," řekl Jan.
„Nemám vojáky, mám několik schopných a věrných strážných."
„Nechceme vojáky, chceme vás," promluvil Lucien. Muž se na něj obrátil a usmál se.
„Promluvíme si vevnitř. Myslím, že nám nepřísluší, abychom o tom rozhodovali sami. Nejste první hosté, kteří ke mně zavítali."

Daniel vedl své hosty do velké jídelny. Už dlouho v ní nebyl. Jen ji nechal řádně uklidit. Sloužící rozsvítili světla. Stůl byl z tmavého dřeva. Stěny byly obložené a velkými okny sem proudilo mlhavé světlo z venku. Na stěnách visely portréty a zbraně. Daniel pokynul hostům, aby se posadili. Ještě jednou zavadil pohledem o ženu, která kráčela po vévodově boku. Ani na okamžik nepochyboval, že je to ona. Jedině kvůli ženám, jako je ona, jsou muži ochotní riskovat své životy.
„Omluvíte mě? Musím dojít pro ostatní," řekl a opustil je.
Roberta zastihl v pokoji. Byl vážný a díval se z okna na padající soumrak.
„Přijeli," řekl Daniel krátce. Robert se na něj podíval.
„Přijdu tam," odpověděl a sáhl pro kord.
„To nebude třeba a pojď hned, stavíme se pro knížete a půjdeme tam společně."
Robert přikývl a položil zbraň na místo.

„Takhle jsme čekali už jednou a nevěstilo to nic dobrého," řekla Ada a vzala Viktora za ruku. Měla podivné tušení, kterého se nedokázala zbavit. Cosi jí bralo klid a mír, ale nevěděla, jak si to má vysvětlit. Viktor se na ni usmál.
„Tady to nebude takové," opáčil Jan.
„On se mi nelíbí," pronesla po chvíli Eleonora a pohladila Jana po hřbetu ruky. „Navíc tady mám podivný pocit."
„Všechno bude v pořádku," řekla Viola a usmála se na ni.
„Stejně se mi nelíbí," stála si Eleonora na svém. „Vím, že to není politické a racionální, ale mám strach a nevím z čeho." Ada zatoužila Eleonoře sdělit, že cítí to samé, ale otevřely se dveře a vstoupili tři muži.

Jan zkoprněl úžasem. Nedokázal si vysvětlit, jak se sem Robert ze Sèelk a Xaver de Rigent dostali. Všichni vstali. Daniel se svým doprovodem došel až ke stolu a usmál se.
„Myslím, že se znáte, vévodo," řekl Daniel.
„My ano," procedil mezi zuby Jan a kývl směrem k Robertovi a Xaverovi.
„Ale vévodkyně ještě neměla možnost se s těmito šlechtici seznámit, není-liž pravda," obrátil se Daniel na Eleonoru a uklonil se.
„Dosud ne," řekla klidně. Jan se na ni podíval. Lehce se usmívala. Pomalu vstala a vyšla Thornylovi vstříc. Zaťal pěsti.
„Vikomt Robert ze Sèelk," řekl Daniel a pokynul Robertovi. „Vévodkyně Eleonora z Karditu," dodal. Jan sledoval, jak Robert políbil Eleonoře ruku.
„Je mi ctí, vévodkyně," řekl Robert a vzdálil se. Eleonora lehce sklonila hlavu. Byla mnohem klidnější než Jan.
„Vévoda Xaver de Rigent," představil Daniel knížete. „Kníže naší země."
„Už ne," řekl kníže a sklonil se k Eleonořině ruce.
„Je mi ctí, kníže, že se s vámi poznávám na neutrální půdě," řekla Eleonora a usmála se na něj. „Posadíme se, pánové?" otázala se s úsměvem. Daniel jí nabídl rámě a dovedl ji spět ke stolu.

Eleonora se posadila a zjistila, že se na ni Robert dívá. Jeho pohled ji zneklidnil. Chytila se Jana za ruku. Tušila, že teď nastanou problémy. Že toto jednání nebude ani v nejmenším jednoduché.
„Takže, chtěli jste moji pomoc v jakém smyslu?" oslovil Jana Daniel a položil ruce na stůl. Eleonora se podívala na svého manžela. Byl bledý a zdál se jí ledově klidný. Ona sama měla dojem, že by nejraději utekla.
„Jste prý dobrý politik," řekl Jan a olízl si rty.
„To je pravda," přisvědčil Daniel. „Ale taková odpověď mi nestačí. Máte patrně nároky, které chcete podpořit. Jaké?"
Eleonora pochopila, že Thornyl ví víc, než se zdá. Budou muset odkrýt karty. Budou muset přiznat, že chtějí vznést nárok na trůn. Ale teď a tady před knížetem to nebude snadné.
„Naše nároky na víru a mír," řekl Jan a pevně stiskl její ruku. Tiše si oddechla.
„Pouze tyto?" Thornyl se nenechal odbýt.
„Víte o dalších, které bychom měli vznést?" otázal se otře Lucien a ihned prudce zmlkl.
„Asi nevím, ale snad si vzpomenete. V čem spočívají vaše nároky?"
„V čem?" otázal se Viktor a ušklíbl se. „Právě jsme to řekli. Právo na víru a mír. Jsme ochotni to vyměnit za vojenskou podporu při dobývání hlavního města."
„Jak víte, že jsme ztratili město?" zeptal se s klidem v hlase Robert a podíval se Viktorovi přímo do očí.
„Patrně byste tu nebyli, kdyby se věci vyvíjely jinak," opáčil Viktor.
Robert přikývl. „Nevěřím, že by vám stačil slib náboženské svobody," řekl po chvíli.
„Taky nestačí," odvětil Viktor.

Robert koutkem oka zachytil, jak vévodkyně zbledla. Ani na okamžik nevěřil, že by to mohlo být způsobené jejím těhotenstvím. Jan z Karditu se kousl do rtu. Robert se jen těžko vzpamatovával z překvapení, že vévoda žije. Teď měl proti sobě silné protivníky, na jejich straně byly všechny trumfy. Jeho tušení, že je dědic na živu v něm uzrálo v přesvědčení.
„Takže?" zeptal se Xaver potichu. Robert opět zachytil pohled mladé ženy, která seděla nedaleko od něj. Vévodkyně z Karditu v sobě měla královskou krev. Nepochyboval o tom.
„Vznášíme nárok na královský trůn," promluvila náhle vévodkyně a vstala. Robertovi se rozšířili zorničky. Nemýlil se. Viděl, že vévoda drží svou manželku za ruku a zoufale se na ni dívá. Daniel povytáhl obočí.
„Jakým právem?" zeptal se Xaver.
„Eleonora, vévodkyně z Karditu a Delornu, dědička královské koruny po nepřerušené linii dědice posledního krále, vznáší nárok na své dědické právo jménem smluv, které byly uzavřeny mezi králem a vévodou z Delornu před třemi sty lety v královském paláci v hlavním městě," pronesl slavnostně Lucien, když povstal a pak se Eleonoře hluboce poklonil. Robert viděl, že se vévodkyně třese.

Xaver snad ani nedýchal. Když onen ryšavý muž domluvil, vstal a odešel. Šel rychle chodbami a rozrazil dveře Petrovy ložnice. Le Kroix seděl u okna a poslouchal, jak Patrik slabikuje z knihy. Jakmile Xaver stanul na prahu otočil se na něj.
„Vy jste to věděl?" obořil se na něj Xaver a rychle došel až k němu.
„Co jsem měl vědět? Patriku, pokračovat budeme až zítra," řekl Petr a Patrik odešel z pokoje.
„Že vévodkyně z Karditu je dědičkou koruny? Věděl jste to?!"
„Oni jsou tady?"
„Přijeli před chvílí. Věděl jste, že je to ona?!"
„Ano, věděl," odpověděl Petr klidně.
„Proč jste to neřekl?"
Petr se zasmál. „Co by se stalo, kdybych to řekl? Popravili by mě a pak by dostali i ji a Jana. Neměl jsem právo to říct. Kníže, myslel jsem, že něco takového přijmete jako fakt."
„Věřil jsem vám. Věřil jsem vám a vy..."
„Budete se s tím muset smířit," řekl Daniel a vstoupil. „Bylo otevřeno," dodal omluvně. „Není jiná možnost, jak udržet mír. Vrátíte lidu královnu a Boha. Sám budete žít jako vévoda na svém panství se svou rodinou, je to krásná vyhlídka."
„Lhal jste, Le Kroix," procedil.
„To nezapírám."

V Petrovi se zastavilo srdce. Byla tu. Tak blízko. Zaplavil ho strach. Nedokázal si představit, že ji uvidí. Nejraději by odjel někam daleko a zapomněl. Nedokázal myslet na to, že je s Janem šťastná, ale zároveň si to přál. Daniel i Xaver odešli a on zůstal sám. Vstal a došel k posteli. Poprvé si uvědomil, že kulhá. Nohu měl pokřivenou. Nebyla naděje, že by mohla srůst rovně. Posadil se na pelest a zabořil hlavu do dlaní. Všechno v něm se převrátilo naruby. Neměl žádný pevný bod, kterého by se zachytil. Doba posledních měsíců, strávených tady pod dohledem Patrika a lékaře, ubíhala jednotvárně. Věděl vždy přesně, co bude následovat. Najednou všechno ztratilo řád i smysl. Nevěděl, proč tu je. Byl zmatený a vyčerpaný.

„Proč jsi to řekla?" zeptal se Eleonory prudce Jan, když je sloužící zavedl do pokoje.
„Protože jinak by se jednání nehlo z místa," odpověděla a posadila se na postel.
„Takhle jsme je rozčílili hned na začátku a Viktor tě v tom ještě podporoval."
„Jsi rozzlobený?" zeptala se. Nevěřila svým uším. Jan jí vyčítal.
„Ano, jsem," řekl a posadil se vedle ní. Zasmála se.
„Ale vždyť by se to stejně museli dozvědět, až pojedete do hlavního města, já už s vámi nebudu moci. Ohrozila bych naše dítě. Budu muset jet na Kardit a ty to dobře víš. Zítra, až bude pokračovat jednání, se všechno umoudří. Uvidíš, že na to přistoupí."
„Vikomt nepřistoupí na nic takového," řekl Jan mrzutě a natáhl se na postel.
„Uvidíme," řekla a vstala. Posadila se k toaletnímu stolku a podívala se na sebe do zrcadla. Usmála se, když zjistila, že se na ni Jan dívá.

Robert netrpělivě přecházel po Xaverově ložnici. Připadal si poražený, ale zároveň měl pocit, že jedině když dají vévodkyni možnost, aby vládla, bude v zemi mír. Mír, kde se nebude muset strachovat o to, kdy kdo zjistí, že Magdalena věří v Boha. Kde nebudou procesy s věřícími, kde nebude mučení a zbytečné bitvy. Připadal si neustálými tahanicemi o moc unavený a uštvaný, toužil po klidu a rodině. Chtěl vidět Marka vyrůstat a Magdalenu, jak se směje. Chtěl jen obyčejné věci, obyčejné hodnoty. Chtěl, aby vládli jiní.
Když konečně Xaver přišel, byl Robert rozhodnutý.
„Co tu chcete, Roberte?"
„Chci s vámi mluvit, výsosti."
„O čem?"
„O královně," Robert nevěřil, že ta slova dokáže pronést nahlas.
„Co mám podle vás udělat?"
„Chtěl jste vrátit právo hraběti Le Kroix, je rozdíl v tom, jestli ho vrátíte jeho právoplatné majitelce?"
„Nevíme, jestli je právoplatná majitelka," obořil se Xaver na Roberta prudce.
„Víte to stejně dobře jako já, výsosti."
„Jaké máme záruky, že nás nepředá katovi?!"
„To snad ne?" zasmál se trpce Robert. „Kdo předává katovi své odpůrce? Knížecí úřad, knížecí služebníci, já, vy, váš otec, velitelé vaší armády, špehové nasazení mezi lidem. Cožpak vy to nevidíte? A bude to pokračovat, pokud se nerozhodnete to skončit. Nechcete se vrátit domů ke své rodině a říct, že už nebudou války, že už nebude bezpráví? Víte stejně dobře jako já, že všichni ti křesťané, popravení za desítky let vlády knížat, byly popraveni neprávem. Nevěřím v boha, výsosti, ale věřím v mír a věřím, že ta dívka, která přijela s vévodou z Karditu, je schopna ho zemi dát." Robert zmlkl a díval se Xaverovi zpříma do očí. Neviděl v nich nic. Xaverovy oči mlčely.
„Zítra se vzdám svého úřadu, naše armáda se spojí s Věrnými a vyjedeme pod královninou korouhví dobýt hlavní město," zašeptal Xaver a Robert odešel z pokoje.

Když Robert odešel, padl Xaver na kolena. Byl přemožen. Konečně cítil, že žije a že dýchá. Konečně mohl vzhlédnout k nebi a říct, že je čestný muž. Dokázal v sobě přemoci svého vlastního otce. Dokázal umlčet jeho ústa, která mu neustále nalhávala, že je stvořený k moci. Dokázal v sobě zabít jeho ctižádost a přehnanou mocichtivost. Konečně vystoupil z jeho stínu. Konečně cítil, že se bude moci podívat své ženě do očí. A jakmile pomyslel na svou ženu, vstoupily mu do očí slzy. Nevěděl, jestli ještě žije. Otec se jí jistě zmocnil. Zmocnil se jí a chce vědět, kde je. Theodora nemá možnost se bránit.

„Kolik mužů máme?" zeptal se Malran a usedl na trůn.
„Patnáct tisíc, pane," odpověděl Zenon a usmál se.
„Ať se shromáždí před branami a jsou připraveni. Myslím, že se zúčtování blíží.

Jakmile se Jan dozvěděl, že se kníže vzdal svého úřadu, rozeslal posly. Posly z řad královské armády a Thornylových mužů. Eleonora osaměla. Seděla ve velké jídelně a poslouchala, jak v ostatních místnostech zámku chodí množství lidí a všichni za něčím spěchají. Klára seděla vedle ní.
„Nikdy bych si nemyslel, že se s tebou setkám zrovna tady," řekl Petr, když vstoupil a hleděl na ni, jak sedí zamyšlená za stolem. Vlasy měla rozpuštěné. Pamatoval si, jak se leskly na slunci. Jak je pročesával prsty, když ležela vedle něj. A teď si uvědomil, že už mu z ní nenáleží naprosto nic. V jediném okamžiku, kdy na něj s překvapením pohlédla, zjistil, že už k němu nic necítí.
„Petře?" vydechla a vstala. Zavřel oči. Šla k němu, slyšel každý její krok. Nemohl ale otevřít oči. Netušil, zda cítí žárlivost, nebo smutek či dokonce nenávist. Nevěděl nic. Jen nechtěl pohlédnout na ženu jiného muže, kterou miloval. Miloval... to slovo se mu ztrácelo v mlze vzpomínek na šťastné chvíle a v sebelítosti. Ucítil její dlaň na své tváři. „Petře, jsi to skutečně ty?"
„Snad," zašeptal a podíval se na ni. V jejích očích uviděl něhu, odlesk bývalé lásky a vášně. Teď už jen lítost a něha. Nic víc. Nedoufal, že by ho ještě mohla milovat, ale teď, když viděl, že se nemýlil, nevěděl, co má dělat.
„Jak ses... jak ses sem dostal?"
„Přivezli mě sem," odpověděl po pravdě a vzal ji za ruku. Měla v očích slzy.
„Měla jsem o tebe strach. Celou tu dobu jsem na tebe myslela..."
„Nelži," přerušil ji a odvrátil se. „Prosím tě, nelži."
„Ale já..." nedovolil jí, aby to dořekla a rychle odešel.

Eleonora nemohla uvěřit, že je to Petr. Obrátila se a došla zpátky ke Kláře. Posadila se. Ne, tohle nemohl být on. Když ho viděla naposledy, byl tak... a teď všechno se měnilo. Zestárl o několik let. Na tváři měl jizvy. Jeho oči nejiskřily jako dřív. Měl prošedivělé vlasy. Kulhal. Jen hlas byl stejný. Ano, hlas zůstal.
Klára jí položila ruku na rameno.
„Kláro, on mě nenávidí," řekla a byla si téměř jistá, že je to pravda. „Nenávidí mě, protože jsem s Janem šťastná. Nikdy nepochopí, že všechno mělo být úplně jinak. Bude mě až do smrti proklínat. Ale já ho miluji," poslední slova vykřikla a rozplakala se.
„Veličenstvo, já nevím, jak bych vám měla poradit, toho muže neznám a nevím, jaké city k němu chováte, ale jsem si jistá, že vás nedokáže nenávidět."
„Tolik se změnil," řekla Eleonora a utřela si tváře. „Neměla bych plakat."
„Jen plačte, to pomůže."

Petr za sebou zabouchl dveře pokoje a opřel se o ně. Rozkašlal se. V očích ho pálili slzy. Miloval ji. Prudce. Nedovedl to ovládnout. Kdyby řekla ještě jediné slovo, zbláznil by se. Zaryl nehty do dřeva dveří. Čeká Janovo dítě. Nikdo nemůže být šťastnější než její manžel. Petr se nestyděl za to, že pláče. Ztratil všechno, v co doufal. Všechno pro co ještě chtěl žít. Měl pocit, že se mu co chvíli rozskočí hlava. Zajel si prsty do vlasů. Došel k posteli a posadil se.
„Láska je mrtvá," pronesl ponuře. Do pokoje vešel Patrik. Bez zaklepání, tak jak byl zvyklý. Když na Petra pohlédl, zbledl a odložil knihu na stůl.
„Co se stalo?" zeptal se s ustaraným výrazem ve tváři.
„Dnes se nebudeme učit," řekl Petr a těžce polkl, snažil se marně. Nemohl zakrýt svoje zoufalství zdánlivým klidem.
„Mám vám něco přinést?"
„Nech mě o samotě Patriku," požádal ho Petr, aniž se na něj podíval.
„Nemyslím, že byste teď měl být sám."
„Ven!" Petr nevěděl, proč křičí. Patrik se otočil a vyběhl z pokoje.

Klára vyšla z Eleonořiny ložnice. Eleonora usnula. Byla unavená po cestě a potřebovala si odpočinout, než se vrátí na Kardit. Kláře vždycky poskočilo srdce a stáhlo se jí hrdlo, když pomyslela, že už brzy uvidí Kryštofa. Byly chvíle, kdy si vyčítala, že odjela a nechala ho tam samotného s chůvou. Ale už brzy ho opět stiskne v náručí.
Chodbou se ozvaly rychlé kroky. Klára by byla odpřísáhla, že někdo běží. Lekla se, že se něco stalo a rozběhla se rovněž. Uběhla několik metrů, když do ní vrazil asi patnáctiletý chlapec. Byl div, že neupadla.
„Co to vyvádíš?" obořila se na něj, když se na ni podíval. Byl drobný a v jeho černých očích se leskly slzy.
„Promiňte, nechtěl jsem."
„Stalo se ti něco?" usmála se, aby mu dodala odvahu.
„Nic, jen jsem..."
„Jak se jmenuješ?"
„Patrik," řekl a slabě se usmál. Chtěla vědět, co se mu stalo.
„To je hezké jméno. Já jsem Klára," znovu se usmála.
„Vy jste přijela s nimi?" zeptal se neurčitě a podíval se na podlahu, jakoby se styděl.
„Přijela. Hledáš někoho?"
„Ne, tedy vlastně ano."

Daniel stál před obrazem své matky a hleděl do jejích očí. Měla stejné oči jako on. Věděl, že jeho otec to nese těžce. Daniel se ale neuměl změnit. Pamatoval si bezstarostně časy, kdy s otcem vycházel, pamatoval si, jak mu matka pročesávala vlasy prsty, pamatoval si, jak si tropila žerty z jeho prvních šedin. Stejně jako jí i jemu vlasy prošedivěly velmi brzy. Necítil bolest, když se jí díval do chladných očí. Bolest už byla dávno pryč. Zaplavovala ho hořkost. Pocit viny a neschopnost bránit se před krutostmi druhých. Robert byl jeho přítelem až do chvíle, kdy nechal vypálit tu usedlost. Pak se Daniel rozhodl odejít z knížecí armády a vrátil se domů. A teď čelil Robertovi znovu. Nedokázal se přenést přes minulost, i když si to toužebně přál. Dotkl se ránu obrazu. Vždy, když cítil pod prsty jemnou a dokonalou řezbu, měl pocit, že je s ní.
„Jsem cynický, už si to myslí i otec," řekl a vzhlédl k jejímu obličeji. „Ty si mě takového nepamatuješ. Snad se tak ani nechovám. Nikdy jsem nedokázal být tak upřímný jako on." Usmál se své pošetilosti. „Mluvím na tebe vždycky, když si nejsem jistý sám sebou, určitě sis toho už všimla. Za otcem jsem nebyl už několik dní. Dnes k němu chci jít, ale netuším, co se bude dít. Chce, abych odtud odešel. Ale... nevím mám pocit, že jsem tu doma. Víc doma než kdekoli jinde. Už půjdu, nashledanou..."

Patrik se díval na ženu, která před ním stála. Cítil k ní důvěru. Nechápal, proč ho Petr vyhodil z pokoje a cítil křivdu. Něco co snad ještě nepocítil. Když ho Zenon bil, nebyl to takový pocit, tam to bylo bezpráví a nenávist, nic podobného jako teď ještě nikdy necítil.
„Přijel jsem s hrabětem Le Kroix, on..."
„Půjdeme ke mně do pokoje," řekla a zase se usmála. „Na chodbě to není pohodlné." Vzala ho kolem ramen. Tak jak to dělávala jeho matka, když byl malý. „Tak povídej," vybídla ho, když se posadila do křesla. Posadil se naproti ní.
„Když jsem hraběte poznal, byl na tom moc zle. Měl horečky a často mluvil ze spaní. A mezi tím vším, čemu jsem nerozuměl bylo jedno jméno, Eleonora. Nevím proč, ale myslím si, že je tady," dokončil Patrik a zahleděl se na podlahu.
„Je tady, je to manželka vévody z Karditu," řekla Klára a vstala. „Zavedla bych tě k ní, ale před chvílí usnula. Musí na sebe dát pozor, čeká dítě. Hrabě Le Kroix se jmenuje Petr?"
„Ano," odpověděl Patrik, ale netušil, co s tím má křestní jméno co dělat.
„Měli bychom za ním zajít," řekla odhodlaně.
„Ale on mě vyhodil," přiznal Patrik neochotně.
„Mě nevyhodí," řekla odhodlaně Klára a šla ke dveřím. „Ukážeš mi, kde má pokoj."

Jan zavěsil poslední pečeť a podal list poslovi. Ten se uklonil a rychle odešel z pokoje. Jan na sobě ucítil Robertův pohled. Podíval se Robertovi do očí.
„Myslel jsem, že to nepřežijete," řekl Robert potichu a posadil se.
„Proč jste mě nezabil, abyste měl jistotu?" zeptal se Jan úsečně.
„Nezabíjím bezbranné, vévodo. A vy?"
„Ne," odvětil Jan krátce a urovnal arch papíru na Danielově stole.
„A co baron Tristan Le Quirunt?" Robert šel za jasným cílem. Jan věděl, že musí odpovědět.
„Nezabil jsem ho, ani jsem nenařídil jeho popravu. Dokonce s námi cestoval jako osobní stráž mé ženy, ale v Říčním hvozdu byl zabit," Janovi zněla vlastní slova dutě. Podíval se na Roberta. Byl bledý.
„Jak se to stalo?" zeptal se a v jeho hlase byla slyšet úzkost.
„Napadli je dva muži z jednoho z měst a Tristan zachránil mé manželce život. Sám při tom zemřel. Znal jste ho?"
„Jako jednoho z nejlepších velitelů, jako svého přítele a jako svého švagra," odpověděl Robert zastřeným hlasem.
„Je mi to líto," řekl Jan. Robert přikývl a rychle odešel.

Robert za sebou zabouchl dveře pokoje. Slíbil, že se Tristan vrátí. Slíbil to Magdaleně a teď bylo jasné, že to nemůže splnit. Tristan je mrtvý. Ta skutečnost se Robertovým tělem šířila jako otrava. Nedokázal to pochopit. Tristan byl jeho nejlepší přítel a zemřel, protože chránil královnu. Musel věřit, musel pochopit, že není jiná cesta. Ano, chránil královnu...

Klára zaklepala na Petrovy dveře. Patrik se vytratil. Nezazlívala mu to. Měla dojem, že ten chlapec si hodně vytrpěl. Když se nic neozvalo, vzala za kliku. Bylo zamčeno. Vzdechla a odešla ode dveří. Došla až do velké jídelny a posadila se ke stolu. Seděla tak dlouho. Služebnictvo začalo rozsvěcet svíce, když odcházela. Nikoho nepotkala celou cestu do pokoje. Jen z venku sem doléhaly podivné, tajemné zvuky.

Jan se vrátil k Eleonoře. Spala. Svlékl si kabátec a posadil se ke stolu. Natáhl se pro list papíru. Chvíli na něj hleděl a pak ho vrátil zpátky. Podíval se na Eleonoru. měla pevně zavřené oči. Vlasy měla rozhozené po polštáři. Vstal a přikryl ji.
Stále před sebou viděl výraz Roberta ze Sèelk. Smutek, který byl tak blízký tomu, který cítil, když byl nucen odsoudit Sibylu. Slyšel její zoufalá poslední slova. Její přání, aby se chopil moci. Pamatoval si ji ještě jako dívku plnou nadějí, byla tolik podobná Eleonoře.
„Jsi smutný?" zeptala se potichu.
„Ne, jen jsem si vzpomněl na Sibylu. Řekl jsem Robertovi, že Tristan zemřel."
„Měla jsem to udělat já."
„Ne, to bych nechtěl, ale nemyslel jsem si, že budu schopný někdy toho člověka pochopit. Ale když jsem viděl, jak trpí..."
„Každý z nás nějak trpí," řekla a posadila se. „Petr je tady," dodala a sklopila pohled na podlahu.
„Je v pořádku?" zeptal se a toužil, aby to znělo co nejklidněji, ale nedokázal to. Strach, který ho v tu chvíli posedl, byl neovladatelný.
„Ne, není. Zestárl a zahořkl a mám pocit, že... že mě nenávidí," řekla. Vstal a objal ji. Pohladil ji po bříšku a políbil na čelo. Chtěl, aby věděla, že ji miluje, ale ostýchal se to vyslovit. „Nechci, aby sis myslel, že Petr jakkoli změní náš vztah. Já... miluji ho, ale nedokážu k němu cítit vášeň, už ne. Jeníčku, prosím, pokud s ním budeš mluvit, snaž se ho chápat. Určitě toho hodně vytrpěl."

„Vracejí se poslové," řekl Daniel při snídani a pohlédl na Eleonoru. Zdála se mu pobledlá. Byla taková už dlouho. Petr stále nevycházel ze svého pokoje.
„Kdy vyrazíme?" zeptal se Robert.
„Pozítří," odpověděl Jan.
„Není to ukvapené?"
„Nemyslím, vévoda má pravdu, musíme být rychlí, rychlejší než váš otec, výsosti," odvětil Daniel klidně. „Zítra určíme doprovod pro její veličenstvo a posla, který bude královně doručovat zprávy o tom, co se děje."
Eleonora se na něj podívala s podivem.
„Její veličenstvo musí být v obraze, až převezme úřad nesmí vypadat jako husička," dodal Daniel a zablesklo se mu v očích. Všiml si, že Jan se kousl do rtu.
„Co hrabě Le Kroix?" zeptal se Viktor a napil se.
„Stále je zamčený v pokoji, někteří sloužící pochybují, že je ještě na živu. Nikoho k sobě nepouští, jídlo mu necháváme přede dveřmi a podle toho, že zmizí si dovoluji soudit, že ještě žije, pokud nemáme velmi inteligentní krysy."
„Někdo by za ním měl dojít," řekla Eleonora a podívala se na Viktora. Danielovi se zdálo, že prosebně.
„Pokusím se, veličenstvo," ujistil ji Viktor.
„Doufám, že už si na hraběte jako na vězně neděláte nárok," obrátila se na knížete.
„Ne, veličenstvo," odpověděl Xaver a ponořil se do opětovného mlčení.
„Pak hraběte požádám, zda by mě doprovodil na Kardit. Pokud bude ochotný."

Viktor šel k Petrovu pokoji a doufal, že se mu podaří dostat ho ven. Když mu Eleonora řekla, že je tady, ulevilo se mu, ale v zápětí pochopil, že Petrova přítomnost není natolik šťastná. Eleonora chodila jako tělo bez duše. Jan téměř nepromluvil. Teď stál Viktor na chodbě před Petrovými dveřmi a přemýšlel, co za nimi čeká. Zabušil na ně a čekal.
Zevnitř se nic neozvalo.
„Petře, měl bys otevřít, pohřbít se za živa není řešení," řekl Viktor. „Eleonora by byla ráda, kdybys ji doprovodil na Kardit."
Petr otevřel dveře. Viktor se mu podíval do očí. Byly prázdné. Pamatoval si oči vězněných křesťanů. Prázdnota, která v nich byla, ho vždy děsila.
„Proč bych měl?" zeptal se Petr.
„Protože tady nemůžeš zůstat."
„Viktore, já s ní nemůžu být," řekl a vešel do pokoje. Viktor ho následoval. „Nemůžu se na ni podívat, ani s ní mluvit, já... Viktore, snad se to dá pochopit, nemůžu s ní odjet na Kardit."
„Chápu to, ale měl bys s ní odjet, protože nikdo z nás s ní jet nemůže. Jan jí dá deset mužů, ale není kdo by na ni dohlédl osobně. Tristan je mrtvý a ona není důvěřivá."
„A Lucien?"
„Jan ho bude potřebovat."
„Myslím, že nemám sílu na to, abych s ní odjel."
„Myslím, že ji máš, ale dám ti ještě čas, odjedeme až za pár dní." Viktor se usmál a odešel. Petr zavřel dveře.

Petr usedl na postel a zahleděl se na zeď. Byla bílá a odtažitá. Chladná stejně jako jeho srdce. Nedokázal se rozhodnout. Nedokázal ze sebe dostat strach, který svíral jeho mysl i jeho srdce. Kdykoli si na ni vzpomněl, viděl jen soucit, který se objevil v jejích očích. Obviňoval svět i sebe sama z toho, že ji ztratil. Že mu byl vzat cit, který jiskřil v jejích očích, když ji viděl naposled, když se s ní loučil.
Ozvalo se další zaklepání na dveře. Petr bezděky vstal a šel otevřít. Halkarova tvář byla ustaraná, když vstupoval. Petr znal ten výraz. Pousmál se.
„Co potřebujete?" zeptal se lékaře a vybídl ho, aby se posadil.
„Chtěl jsem s vámi jen mluvit, myslím, že vás mohu brát jako svého přítele a ne jen jako pacienta, a proto jsem vám přišel dát radu, hrabě."
„Radu?" Petr chápal, kam tím Halkar míří.
„Ano radu."

Petr se probral z horečky a rozkašlal se. Lékař seděl vedle něj v křesle a díval se na něj. Když záchvat odezněl, podal Petrovi vodu.
„Vy se nechcete uzdravit, že ne?" zeptal se najednou, když Petr opět zavřel oči.
„Nemám proč," Petrův hlas zněl cize a ochraptěle.
„Jak se vám to všechno stalo?"
„Nechci o tom mluvit," zajíkl se Petr v dalším návalu kašle.
„Jak myslíte..."
„Ona se vdala," začal najednou Petr a zatmělo se mu před očima. „Opravdu to chcete slyšet?"
„Myslím, že mi to pomůže," řekl rozvážně lékař.
Petr přikývl a začal vyprávět. Když skončil, Halkar se na něj díval ustaraným, nic neříkajícím pohledem.
„Myslíte, že na vás zapomněla?"
„Je nějaká jiná možnost?"
„Nezapomněla, věřte, že nezapomněla."

 
„Potřebujete změnit prostředí, měl byste s ní odjet. Pokud vám nepřipadá drzé, že o tom hovořím, když jste v takovém rozpoložení, které není zrovna příhodné podobným rozhovorům."
„Myslím, že Kardit není správné místo pro zotavování."
„Věřím, že je. A měl byste si promluvit s Patrikem. Od chvíle, kdy jste ho vyhnal od sebe z pokoje, skoro nemluví."

Petr chvátal chodbou. Bylo odpoledne. Venku houstla mlha. Zastavil se před jejími dveřmi. Zaváhal. Nakonec se odhodlal a vstoupil bez zaklepání. Seděla v křesle a měla zavřené oči. Jakmile stanul na prahu otevřela je. Bodlo ho u srdce. Stěží ovládl zakašlání, které se chtělo vydrat na povrch.
„Petře," vydechla a vstala. Polkl. Nedokázal se dívat, jak je šťastná. Nedokázal sledovat, že brzy dá Janovi z Karditu dědice. Došla k němu a pohladila ho po tváři. „Tys za mnou přišel?" v očích se jí zaleskly slzy.
„Pojedu s tebou," zašeptal. Pojede s ní až na konec světa, pokud si to bude přát. Nedokáže ji nevidět. Na to byl až příliš dlouhou dobu bez ní. Příliš dlouho než aby teď, když může být s ní, byť jen jako přítel, odmítl. „Pojedu s tebou na Kardit, když to chceš."
„Budu ráda," řekla tiše a slabě, sotva znatelně se usmála.
Byla tak nesnesitelně blízko. Tak krásná. Něžná a měkká. Vztáhl k ní ruku a pohladil jí po šíji a odhrnul výstřih šatů. Přejel prsty po jizvě a zarazil se. Podíval se jí do očí.
„Co je to?"
„Chtěli mě zabít, je to pár měsíců. Místo mě zabili člověka, který mi byl přítelem. Zachránil mi život."
Sklonil se a políbil ji na šrám. Cítil, jak ho pohladila po vlasech.

Jan vešel do pokoje a ztuhl na prahu. Roztřásl se. Jakmile uviděl Eleonoru s Petrem, všechno se v něm obrátilo. Srdce přestalo tlouct. Rty se odkrvily. Smrtelně zbledl. Petr se pomalu vzdálil od Eleonory a otočil se k odchodu. Když se střetly jejich oči, neviděl v Petrových nic. Jeho pohled byl prázdný. Zato v Janových očích hořel hněv živený žárlivostí.
Petr ho mlčky minul a odešel z pokoje. Eleonora se dívala na Jana a mlčela.
„Vyjedete ráno," řekl stroze a odešel z pokoje. Vyběhl z domu a rychlým krokem zamířil k vojenskému ležení. Když se před ním objevily stany, otočil se zase zpátky a vešel dovnitř. Nebyl schopen rozumně uvažovat.

Eleonora se posadila na postel a zabořila hlavu do dlaní. Nechápala, co se to stalo. Nedovedla si vysvětlit chování těch dvou mužů. Jediné, co si uvědomovala, bylo, že Jana dlouhou dobu neuvidí. Byla přesvědčená, že nemá důvod žárlit. Věděla, že ho miluje, ale přesto se nedokázala odpoutat od Petra.
Klára k ní přišla večer.
„Ztratila jsem je Kláro, ztratila jsem mě oba. Jan se nedokáže smířit s tím, že Petr žije a může být se mnou. Petr už není schopen mě milovat. Oba jsem ztratila."
„Zítra odjedeme domů," řekla Klára nejasně. „Tam si odpočinete a v klidu si rozmyslíte, jak to bude dál."
„Nebude žádné dál. Už nemám manžela. Já jsem ho zradila a on už mě nedokáže milovat. Přišla jsem o všechnu lásku. Oba jsou pryč."
„To je hloupost. Potřebujete jen čas. Všichni tři."

Lucien seděl na pelesti postele a díval se na zem před špičkami svých bot. Měl pocit, že se mu něco vymyká z rukou. Jakoby něco propásl. Nakonec vstal a šel za Eleonorou. Zaklepal u ní na dveře a na vyzvání vstoupil.
„Luciene, co potřebujete?" zeptala se unaveně a pohlédla na něj uplakanýma očima.
„Chtěl jsem vás jen vidět. Pokud si to budete přát, odjedu s vámi na Kardit."
„Luciene, já vím, že byste byl ochoten se kvůli mně vzdát své role v Janově blízkosti, ale to já nemůžu dovolit. On vás bude potřebovat víc než já. Slíbil mi vojenský doprovod. Vím, že to splní, co bude dál nevím, ale doufám, že časem všechno vyřešíme."
Nechápal, co znamenají její slova. Snad to ani chápat neměl. Věděl, že odjede zítra brzy ráno. Měl strach, že ji už nikdy neuvidí. V očích se jí leskly slzy a slabě se třásla.

Jan vpadl do velké jídelny. Nikdo tu nebyl. Chtělo se mu křičet. Toužil po tom něco rozbít. Snažil se svoje emoce ovládnout, ale nešlo to. Rozběhl se a plnou silou narazil do zdi. Sykl bolestí a svezl se k zemi.
„Tohle není moudré, vévodo," ozval se za ním Danielův posměšný hlas.
„Jak můžete vědět, co je moudré?" Janův hlas se třásl nejistotou. „Nechám ji odjet a ztratím ji. Jako všechno. Budu pořád její manžel? Ano, budu. Budu její skutečný manžel? Ne. Na moje místo nastoupí Petr Le Kroix, protože byl přede mnou. A já se jí vzdám bez boje, přesto, že bych ho nejraději zabil. Ne, nikdo nemůže vědět, co je v této chvíli moudré. Všechno zešílelo."
Pomalu vstal a podíval se Danielovi do očí. Usmíval se.
„Teď na to nemyslete. Zítra odjíždíme." Bylo to poprvé, co Daniel řekl odjíždíme. Nikdy se nezmínil, že pojede s nimi.
„Ano, zítra odjíždíme," odvětil pochmurně Jan.

„Vzbouřenci se mobilizují?!" zakřičel Zenonovi do obličeje kancléř. Byl rudý vzteky.
„Ano."
„Jak to, že vám to ušlo?! Tvrdil jste, že máte všechno pod dohledem!!"
„Bohužel mi to uniklo, budeme muset ještě jednou porazit jejich armádu, pak už bude klid."
„Doufám, Zenone, doufám, že tentokrát máte pravdu."
„Máme armádu, jakou neměl žádný kníže, a jakou nemůžou mít ani vzbouřenci. Porazíme je a bude definitivní klid."

Petr si zapnul plášť a vytáhl se do sedla. Nohou mu projela známá bolest. Pojede. Musí být s ní. Miluje ji. Nebyl si ale jistý ničím, o čem přemýšlel, když v noci před odjezdem hleděl ven z okna do mlhavé bílé tmy.
„Kdyby se něco stalo, víte, co máte dělat?" zeptal se doktor a chytil Petrova koně za uzdu.
„Odpočinout si a poslouchat Patrika," odpověděl mechanicky Petr.
Doktor přikývl. „Dávejte na sebe pozor, hrabě."
„Pokusím se."
„Sbohem."
„Sbohem, doktore."

Eleonora nastoupila za Klárou do kočáru. Viktor přibouchl dvířka a usmál se na ni. Přesto ale měla pocit, že v jeho tváři vidí pochyby. Kočí práskl bičem a kočár se s trhnutím rozjel. Během cesty s Klárou nepromluvily ani slovo. Slyšely dusot koňských kopyt. Eleonora co chvíli přemáhala pláč. Ale ani jedna z nich nevypustila z úst jediné slovo.

„Kdy vyrazíme my?" zeptal se Viktor Jana, který se díval za ztrácejícím se kočárem.
„Za hodinu," odpověděl Jan nepřítomně.
„Měla s nimi jet Ada?"
„Ne, ani Ada ani Viola. Tohle se musí vyřešit jinak. A později."
Viktor přikývl. Jan byl bledý a jeho oči se leskly smutkem. Viktor ho poplácal po rameni a odešel za Adou, která stála nedaleko.
„Jak to s nimi dopadne?" zeptal se mimoděk, když ji vzal za ruku.
„Myslím, že se to rozhodne brzy. Ale jak, to netuším. Mám strach, Viktore. Byla příliš nešťastná. Jan se s ní ani nerozloučil."
„Za hodinu odjíždíme, nechtěla by ses vrátit s Violou do Arbes?"
„Ne, pojedu s tebou."

Eleonora vyhlédla z okénka a spatřila Kardit. Stál na ostrohu nad řekou stejně, jako když odjížděla. Zalitý sluncem a odlesky vodní hladiny. Nevěděla, co ji tu čeká. Celá budoucnost pro ni byla nejistá. Když odjížděla, věděla, že její budoucností je Jan, věděla, že za ním musí jít. Ale to bylo tak dávno. Uběhlo několik měsíců.
Kočár zastavil na nádvoří, jeden z mužů v jejím doprovodu jí otevřel dvířka a pomohl vystoupit. Z domu vyšla chůva, za ruku vedla Kryštofa. Klára se za ním rozběhla a vyzvedla ho do výšky. Plakala. Eleonora cítila smrtelnou únavu. Potřebovala si odpočinout.
„Přichystejte mi pokoj," řekla komorné, která přiběhla z kuchyně.
„Ano, paní."
Vystoupala po schodech ke své ložnici. Otevřela dveře. Komorná otvírala okno. Postel už byla připravená. Posadila se do křesla a přehlédla místnost. Do očí jí vhrkly slzy.
„Budete si přát oběd?"
„Až večeři. Přineste mi ji do knihovny."
„Jistě. Mám vám pomoct se svlékáním?"
„Ne, zvládnu to sama."
„Jsme rádi, že jste se vrátila, madam," řekla komorná, pak se poklonila a odešla.

Petr se rozhlédl po stěnách Karditu a sevřelo se mu srdce. Patrik po jeho boku sesedl z koně a podíval se na něj. Petr sklouzl ze sedla.
„Patriku, omlouvám se," řekl a sklopil oči.
„Za co?"
„Za sebe. Neměl jsem se na tebe utrhovat."
„Já to chápu, tady jste doma?"
„Ne," odvětil Petr hořce. „Já nejsem doma nikde. Byl jsem doma v jednom domě ve městě, ale ten jsem opustil, už je to dávno. Pak jsem si myslel, že jsem doma všude, kde byla ona. Ale není to pravda, Patriku. Můj domov už neexistuje."
„Každý má domov," řekla Klára a Petr cítil, že ho pohladila po zádech. „Vždycky."
„Já ne," řekl prudce a otočil se k ní čelem. V náručí držela tříletého hošíka. Usmíval se, ale jí tekly po tvářích slzy. Cosi v Petrově okoralé a zmrzačené duši se pohnulo při pohledu na její slzy.
„I vy, pane hrabě. Jste v pořádku," řekla najednou a po tváři se jí rozběhla starost.
Petr cítil, jak se mu třesou kolena, že jím lomcuje zimnice, ale nechtěl si to připustit. Několik dní v sedle ho vyčerpalo.
„Potřebuje si lehnout," řekl Patrik a podepřel Petra, který začínal vrávorat.
„Nic mi není,"odporoval Petr a snažil se najít ztracenou rovnováhu. Vzpomněl si, že mu lékař řekl, aby Patrika poslouchal. Pak se mu zatmělo před očima.

Jan spolu s knížecí armádou dorazil na místo, kde se měli setkat s ostatními voji armády, za dva dny rychlé, šílené jízdy. Nikdo nevěděl, proč tak ženou koně. Muži byli unavení a koně splavení. Jan sesedl první a zahleděl se do dálky. Setkat se tu měli až zítra. Přijeli brzy.
„Pokud takhle poženete, lidi i koně budou úplně na dně až dojedeme," zakřičel na něj Robert. Jan se otočil. Robertovy oči planuly spravedlivým hněvem. „Přijeli jsme brzy."
„Má pravdu," připojil se Lucien, který sesedl vedle Jana a otřel si pot z čela.
Jan mlčky přikývl.

Robert se díval na Janova záda a přemýšlel, co se s ním děje. Nikdo, kromě Janových nejbližších, nevěděl, co se za jeho náladou skrývá. Robert poplácal svého koně po krku a posadil se do trávy. Lucien si sedl vedle něj a napil se.
„Co je to s ním?" zeptal se bezděky Robert, snad proto, že ho to skutečně zajímalo.
„Má strach," odpověděl Lucien trpce.
„Z bitvy?" otázal se Robert posměšně a natáhl nohy.
„Ne. Z bitvy ne. Z té má strach málokdo."
„Z čeho tedy?"
„Myslím, že bych to neměl říkat. Zeptejte se ho osobně, to bude lepší."

Magdalena zasadila poslední sazeničku, vstala a oprášila si kolena. Svítilo slunce. Na přehozu v trávě ležel Marek a spinkal. Vedle něj seděla kočka a pomrskávala ocasem. Posadila se vedle něj a vzala ho do náručí. Zavrněl a chytil se jí za vlasy.
„Magdaleno!" zavolala na ni Martha, která šla věšet prádlo. „Nechcete něco k obědu?"
„Zatím ne, až půjdete vy, přidám se."
Dívala se na Marthu, jak věší prádlo. Všechno se zahalilo do oparu štěstí. Jestli se Robert vrátí. Ne, až se Robert vrátí, až je tu najde. Nepochybovala, že je najde. Odjedou od hlavního města na venkov. Založí si usedlost, stejnou, jako byl tento statek a budu tam žít. Jen oni a služebnictvo.

První oddíly dorazily za svítání. K večeru už armáda čítala dvanáct tisíc mužů. Do rána čtrnáct. Robert přecházel kolem ohňů. Brzy všechno skončí. Několikrát minul Daniela, který seděl sám u svého koně a díval se na ležení. Robert věděl, že utajit záměry takové armády je zhola nemožné. Budou navíc muset shánět jídlo. Neměl tušení, jak to všechno dopadne. Taktika knížecího vojska, od dob kdy převzal jeho velení, byla v mrštnosti a rychlosti, ne v obrovském počtu. Nikdy neměl více než osm set mužů. Vzpomněl si na Magdalenu a bodlo ho u srdce. Chtěl, tolik si přál, doufat, že žije, ale neměl jediný důkaz. Nemohl by přísahat, že se s ní ještě někdy setká.

„Miloval jsem jednu ženu," začal Lucien pomalu a posadil se vedle Jana, který bezmocně zíral do ohně a třásl se. „Miloval jsem ji víc než sebe, i když to zní otřepaně. Byla vdaná... svého manžela nemilovala a já jsem chtěl, aby se mnou odešla na statek. Stále odmítala. Říkala, že manžela opustit nedokáže. Zůstávala u něj a scházeli jsme se tajně. Byl jsem šťastný vždycky, když jsem ji viděl přicházet. Byly to prchavé okamžiky. Jednoho dne mě navštívil její manžel..."

„Vím, že mi chodíte za ženou," řekl a podíval se na Luciena, kterému v té chvíli přestalo tlouct srdce. „Vím, že mě nemiluje, i když mě kdysi snad milovala." Lucien se roztřásl.
„Nevím..."
„Tohle musí rozhodou ona. Musí se rozhodnout, koho z nás má raději. Pokud se rozhodne pro vás, budiž. Pokud pro mne, nebude šťastná, ale věrná a já ji budu milovat pořád." Smutně se na Luciena usmál a odešel.

 „Už nepřišla," dokončil Lucien a podíval se na Jana. Zdálo se mu, že se vévodovi v očích zaleskla slza.
„On jí dokázal odpustit?"
„Ano," odpověděl Lucien smutně.
„Ale vy jste ji milovat nepřestal..."
„Nepřestal. A nikdy nepřestanu. Ten muž měl ale sílu a odpustil jí, protože ji miloval. Jsem si naprosto jistý, že ona jeho taky milovala, ale to se milencům neříká."
„A kdyby volila jinak?"
„To bych tu nebyl," řekl žertem Lucien.
Jan se lehce usmál. „Děkuji," řekl tiše.

Eleonora sešla do knihovny. Nikdo tu nebyl. Byla ráda, že může být sama. Jen s portrétem Janovy matky nad krbem. Zdálo se jí, že ji ta žena chápe. Přesto, že prý byla stejná jako Sibyla. Dívala se na ni s laskavostí a láskou. Musela svoje děti milovat. Eleonora pohladila svoje bříško.
„Ano, Petr mě potřebuje," zašeptala. „Ale lásku... mohu mu ještě dát lásku? Mohu ho milovat, když dám dítě Janovi?"
Nikdo jí ale neodpověděl. Byla sama. Nebyl tu ani Adam ani Lucien ani Tristan. Nebyl tu Jan, aby ji políbil do vlasů a objal ji. Byla sama. A musela se rozhodnout.

„Jak dlouho jim bude trvat, než se dostanou k městu?" zeptal se Malran při večeři a odložil příbor.
„Snad máme ještě pár dní."
„Snad?"
„Nemůžu nic vědět přesně, pane."
„Zenone, myslím, že vám platím dost dobře," kancléř syčel jako zmije.
„Ale neplatíte mě jako vědmu," odpálil Zenon a vstal od stolu. „Můžeme taky prohrát," pronesl do nastalého ticha. Vyslovil i Malranovy pochybnosti. „Jsou příliš odhodlaní a mají Roberta ze Sèelk. Je to nejlepší velitel, jakého si mohli získat."
Malran sledoval jak Zenon došel k oknu. „Vyjedeme před město," řekl najednou kancléř a napil se vína.
„Ležení je před městem, pokud vyjedeme všichni, nemusí nás pustit zpátky. Popravy vám nepomohly. Nikdo si není jistý životem, pokud jsme ve městě, ještě se bojí, jakmile se dostaneme ven, vzbouří se zavřou brány."
„Necháme tu posádku."
„Osm set mužů..." řekl zamyšleně Zenon a zabubnoval na parapet prsty. „To by mohlo stačit."

Robert se díval před sebe. Jeli prázdnou plání. Nikde nebyla jediná usedlost. Dusot koňských kopyt přehlušoval jeho myšlenky. Cítil, jak se v jeho útrobách probouzí neklid. Snad už zítra před sebou uvidí korouhev kancléře Malrana. Nikdo nemohl vědět, co se stane v příštích několika hodinách.
Hlídky seděly u ohňů. Vojsko se ukládalo ke spánku. Robert se schoulil do deky, kterou před chvílí vytáhl ze sedlové brašny a zadíval se na obzor. Na obloze se začaly objevovat první hvězdy. Nedaleko zahlédl štíhlou siluetu Jana z Karditu. Robert se snažil pochopit smutek, který se objevoval ve vévodových ocelově šedých očích, kdykoli ho zapomněl skrýt. Nepronikl ale nikdy dál, než mu vévoda dovolil. Vstal a šel k němu.
„Snad už zítra," řekl, aby nemusel vedle vévody stát mlčky.
„Nemyslím," odpověděl Jan a dýchl si na ruce.
„Stát se může cokoli," namítl Robert. „Chtěl jsem vás zabít," řekl najednou a sám nevěděl proč. Jan na něj překvapeně pohlédl.
„Málem se vám to povedlo," řekl po chvíli překvapeného ticha.
„Ne, tehdy ne. Když jsem jel ke Karditu, abych ho dobyl. Tehdy jsem vás chtěl zabít. Chtěl jsem se pomstít."
„Za co?"
„Za svého otce..." Jan jen tiše přikývl. Robert viděl, že pochopil. „Ale nebylo by to správné."
„Přišel jste, abyste mi řekl tohle?" zeptal se Jan a znělo to odměřeně.
„Ne, přišel jsem, abych se vás zeptal čeho se bojíte." Robert postřehl, jak sebou Jan trhl. Sám nebyl připraven na takový rozhovor. Jeho zvědavost ho ale hnala kupředu bez ohledů na jeho vlastní vůli.
„Když to řeknu, bude to znít pošetile a zbaběle. Vám bych něco takového říkat neměl."
„Snad máte pravdu. Strach ale není zbabělost, zbabělost je před ním utéct."
„Mám strach, že Petr Le Kroix ... že mi Petr vezme mou ženu," Janovi se třásl hlas.
Robert mlčel. Jen přikývl. Chápal Janovy obavy. Pochopil mnohé o hraběti. Věděl, že je někdo, koho chtěl chránit. Myslel si, že je to kvůli tomu, že Eleonora je dědičkou trůnu, ale bál se o ni, protože ji miloval.
„Nemyslím, že by vévodkyně snad mohla..."
„Miluje ho," namítl Jan trpce.

Vojsko vyjelo ze bran města. Kancléř seděl na mohutném grošáku v čele. Ticho, které bylo ve městě, se zdálo být bzučivé. Lomoz, který způsoboval přesun vojska, byl tlumený a dusivý. Na ulicích stáli lidé, ale nikdo se neodvažoval projevit jakékoli city. Snad v některých odvážnějších tvářích strhaných žen a mužů se mihla úleva, že cizí vojsko konečně město opouští. Teď bylo vše otázkou štěstí.

Petr seděl v křesle ve svém pokoji. Bylo to, jakoby nikdy neodjel. Díval se před sebe. Skříň byla pootevřená. Všude bylo pečlivě uklizeno. Patrika už neviděl několik dní. Vstal a vyšel na chodbu. Všude bylo ticho. Prošel důvěrně známými prostory a nakonec vyšel na nádvoří. Rašila tu nová tráva. Měkká hlína tlumila jeho kroky, které se svým nepravidelným rytmem tak rozléhaly po chodbách. Podíval se na hradby. Pevnější než jak si je pamatoval. Podíval se na padací most. Na rozkaz vévodkyně spuštěný, kdyby přijel posel. Petr po něm přešel a pohlédl na zelené prostranství. Nebylo tu už ani památky na bitvu, která tu byla svedená.
Šel pomalu pořád rovně, když ho ze zasnění a vzpomínek, které ho už nezraňovaly, vytrhlo vytí. Přicházelo od lesa. Pronikavé nešťastné a hrdelní vytí. Petr se vydal tím směrem. Šel rychle, jak mu jen noha dovolovala.
Došel k lesu. Psa uviděl, až když vstoupil do lesa. Seděl tu, pološílený smutkem, a vyl. Petr pomalu došel až k němu. Zvíře působilo dojmem, že ho snad ani nevnímá.
„Garo," zašeptal Petr. Netušil, jak si dokázal zapamatovat jméno Sibylina psa. Slyšel ho nanejvýš třikrát a to bylo už moc dávno. Pes se na něj podíval smutnýma očima a zakňučel. Petr věděl, že Sibyla je mrtvá a myslel si, že pes utekl a už se nevrátil. Přidřepl si k němu a pohladil ho po boku. „Půjdeme domů," řekl Petr a vzal Gara za obojek. Pes se zvedl a šel po Petrově boku pomalu zpátky ke hradu.

Eleonora celé hodiny seděla a přemýšlela. Netušila, co má dělat. Klára si hrála s Kryštofem. Eleonora chlapečka sledovala a radovala se z jeho štěstí, ale jakmile šel spát, ztratilo se veškeré světlo jejích dní. Její vlastní dítě v ní rostlo a sílilo. Pohladila svoje rostoucí bříško a vzdechla. Klára se vrátila. Posadila se do křesla naproti Eleonoře a sáhla po vyšívání.
„Jak je Petrovi?" zeptala se Eleonora. Žili ve stejném domě, ale už několik dní se mu dařilo se jí vyhýbat.
„Viděla jsem ho ráno v kuchyni. Vypadal dobře. Patrik nic neříkal. Myslím, že je všechno v pořádku," řekla Klára, aniž vzhlédla od vyšívání.
„Mám hrozný strach," řekla Eleonora plačtivě.
„Nebojte se," chlácholila ji Klára, odložila práci a objala ji.
„Řekněte, Kláro, že se vrátí v pořádku," zašeptala. Zoufale potřebovala, aby ji někdo uklidnil. Už věděla, jak se rozhodne, ale nedokázala se zbavit pocitu viny za to, že nechá Petra zoufale samotného. Chtěla s ním být, dokud to bude možné.
„Jistě se vrátí v pořádku. Lucien na něj dá pozor."
Eleonora přikývla, ale nedokázala přestat plakat. Klára ji objímala a hladila po zádech.

Patrik se probudil pozdě v noci a za zdí slyšel úporné kašlání. Vyskočil z postele a rozběhl se do vedlejšího pokoje. Rozrazil dveře. Petr seděl na posteli a kašlal. Nemohl se téměř ani nadechnout. Sípavý kašel hrozil, že ho brzy zadusí. Celý se třásl a na čele se mu perlil pot. Patrik se ho snažil položit tak, jak to vždycky dělal. Ale Petr se nedal. Nešlo to. Záchvat kašle mu bral dech a Patrik dostal příšerný strach. Nevšiml si obrovského psa, který ležel vedle postele a podezíravě si ho měřil. Vyřítil se z Petrova pokoje a běžel ze Klárou.
Do jejího pokoje vtrhl bez zaklepání. Posadila se na posteli a podívala se na něj tázavým pohledem.
„Myslím, že se dusí," vypravil ze sebe Patrik. Vyskočila z postele a vzala ho za ruku. Byl jí za to vděčný. Klára byla jeho nejlepší přítelkyní. Řekl by dokonce, že do ní byl zamilovaný.
„Jak vypadá? Stalo se mu to už někdy?"
„Stalo, ale vždycky jsem to zvládl, dneska je to horší. Kašle a není to k zastavení."
„Krev?"
„Ne, nikdy nekrvácí."
„Jdi do kuchyně a přines mi odtamtud horkou vodu. A taky namočené hadry a udělej odvar z lékořice. Běž honem."

Klára spěchala k Petrovu pokoji. Slyšela odtamtud jeho kašlání. Vběhla dovnitř. Petr byl bledý a měl namodralé rty. Otevřela okno a vpustila dovnitř voňavý noční vzduch. Z Patrikova pokoje přinesla polštář a přikrývku a dala je Petrovi za záda. Opřela ho a přikryla. Nepřestával kašlat.
„Zkuste se nadechnout," zaprosila. Petr jen mrkl. Opřela se mu o ramena. „Teď," řekla. Na chvíli přestal kašlal a mělce se nadechl. Vzápětí se opět rozkašlal. Opakovala to několikrát, ale bez valného výsledku.
Patrik se vrátil s konvicí horké vody v jedné ruce a odvarem v druhé. Přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo. Klára od něj vzala horkou vodu, podívala se k posteli a uviděla velkého majestátního psa. Seděl vedle Petrovy postele a díval se na něj. Položila mokré prostěradlo na křeslo. Do Petrova umyvadla nalila horkou vodu, ze které začala okamžitě stoupat pára.
„Musíme mu dát napít," řekla rozhodně Klára a podívala se na Petra. Zdálo se, že opět ztrácí dech. „Pomůžu mu, aby se nadechl a ty mu pak dáš napít, ano?" Patrik jen přikývl. Věděla, že si musí zachovat chladnou hlavu. Jako vždycky. Pohladila Patrika po hlavě. Podívala se na Petra. V jeho očích se objevilo zoufalství.
„Jdeme na to," řekla ještě a obkročmo si nad Petra klekla. Podíval se na ni vyděšeně. Ani ji nenapadlo, že by mu to mohlo připadat nepatřičné. Opřela se mu o ramena a kývla na Patrika. „Teď," řekla a opřela se co nejsilněji. Petr se poslušně znovu nadechl. Do rtů se mu vrátilo trochu barvy. „Patriku." Patrik dal Petrovi napít. Petr ztěžka polkl. „Znovu," řekla Klára a opřela se o Petra jak dovedla nejsilněji. Petr se nadechl už hlouběji a vydechl bez zakašlání. Opakovala to ještě několikrát.

„Děkuji," řekl ztěžka a bolestivě se nadechl. Klára se na něj usmála a políbila ho na tvář. Neměl sílu na to, aby jí odpověděl úsměvem. Zavřel oči a nadechl se vlhkého vzduchu. Spustil ruku z postele a pohladil Gara po hlavě.
„Nic se nestalo," řekla a přivřela okno. „Zůstanu tady," dodala a posadila se na křeslo.
„Jděte si lehnout," promluvil znovu a cítil, jak se mu zase stáhlo hrdlo. Zhluboka se nadechl a zakašlal.
„Ani náhodou," řekla neústupně. „Patriku, běž spát." Patrik bezmocně přikývl a odešel. Petr se nadechl, aby jí řekl, že už to zvládne sám, ale byla rychlejší. „Nemluvte. Teď se nesmíte namáhat. Dám vám ještě napít."

„Pošlu někoho na výzvědy," řekl dalšího večera Viktor Lucienovi a zavolal na jednoho z vojáků z Arbes.
„Dobře," řekl Lucien. Byl poslední dobou zamlklý.
„Pojedete pořád rovně, když někoho uvidíte, okamžitě se otočíte, žádné hrdinství, jasné?" voják přikývl a rychle odešel. „Děje se něco?"
„Nemyslím, že bylo moudré nechat Petra, aby odjel s Eleonorou."
„Nic jiného se nedalo dělat," pronesla Ada, která do té chvíle mlčela. Měla unavené oči. Viktorovi to dělalo starosti. Měl o ní strach. Bitva, do které se právě vrhali, nebyla pro ženy, ani pro takové ženy, jako byla Ada.
„Všimli jste si Jana?"
„Nedá se přehlédnout," odpověděla Ada a vzala Viktora za ruku.
„Mám dojem, že by nejraději nechal zabít, než aby Eleonoře stál v cestě."
„Promluvím s ním," řekla Ada a vstala. Viktor se za ní díval. Lucien pokyvoval hlavou.

Ada se vydala přímo tam, kde, jak věděla, Jana najde. Seděl vždycky sám u jednoho z předních ohňů. Už z dálky viděla, jak se tam choulí a nastavuje ruce ohni. Došla až k němu a posadila se vedle něj. Byl bledý a vážný.
„Měl bystě poslal k Eleonoře posla," řekla po chvíli ticha a stále se dívala do ohně.
„K čemu by to bylo?" zeptal se a otočil se na ni.
„Věděla by, že vám na ní záleží," řekla Ada a měla dojem, že by Jan ze všeho nejvíc teď potřeboval obejmout.
„Ale ona nechce vědět, že ji miluji," namítl a v jeho hlase Ada zaslechla slzy.
„To je hloupost. Potřebuje vás. Budete mít dítě. Cožpak vy nechcete, aby věděla, že jste naživu?"
„Třeba jí bude líp, když si bude myslet, že jsem po smrti."
Ada vzdechla a vzala ho za ruku. Podíval se jí do očí. „Ona vás miluje. Vím to. Vždycky jsem to věděla. Nemiluje vás od chvíle, kdy jste se potkali poprvé, ale o to víc. Žena chce dítě jen s mužem, se kterým touží zestárnout. Eleonora není vypočítavá. Pošlete k ní posla."
Přikývl. Ada za chvíli viděla, jak směrem ke Karditu tryskem uhání rychlý jezdec.

Poselství bylo odměřené a chladné. Eleonora vyslechla posla a pak požádala Kláru, aby ho zavedla do kuchyně. Třásla se po celém těle. Nakonec vstala a šla za Petrem. Zaklepala a když se ozvalo pozvání, vešla k němu do pokoje. Ležel a v nohou jeho postele odpočíval Sibylin pes.
„Kde se tu vzal?" zeptala se pohladila zvíře po hlavě.
„Našel jsem ho v lese," odpověděl a jeho hlas zněl ztrhaně.
„Čekala jsem tě u snídaně..."
„Nebylo mi dobře."
„Jistě. Petře," začala, ale hlas se jí zlomil a tak místo toho pohladila Gara. Zvíře k ní vzhlédlo. Za chvíli vešel Patrik. Nesl džbánek.
„Klára vám posílá odvar z přesličky," řekl a nalil světle zelenou tekutinu do sklenice. „Máte se snažit toho vypít co nejvíc." Petr přikývl.
„Co ti je?" zeptala se potichu, i když se bála jeho odpovědi.
„V noci mi nebylo dobře, to je všechno," řekl podrážděně a vzal si od Patrika sklenici. Podívala se na jeho šediny a bodlo ji u srdce. Patrik se na ni podíval vyděšeným pohledem. Bylo jí jasné, že v noci se muselo dít něco vážného.
„Jak myslíš. Nechám ti sem přinést nějaké ovoce," řekla a odešla.
V jídelně našla Kláru s Kryštofem. Seděl na podlaze a hrál si s dřevěnými kostkami.
„Co se dělo v noci?" zeptala se Kláry přímo.
„Cože?" vytrhla se Klára ze sledování synka a podívala se Eleonoře do očí.
„Co bylo Petrovi?"
„Dusil se," odpověděla Klára klidně a věcně. Eleonora se musela posadit.
„Je to vážné?"
„Už je v pořádku, jen ještě nepovolila křeč. Myslím, že má potíže s dýcháním, asi z vězení."
Eleonora přikývla.