Věrnost v srdcích díl 11

Klára seděla v knihovně, když tam Eleonora ráno přišla. Stále si nemohla zvyknout, že žije na Karditu. Byla tu koneckonců jen pár dní. Kryštof se batolil na zemi a hrál si. Eleonora byla bledá a vypadala nevyspale.
„Měla byste o sebe víc dbát," řekla Klára a přisunula Eleonoře křeslo. „Takhle se k děťátku chovat nesmíte," dodala a posadila se.
„Celou noc jsem si myslela, že už přijde. Ale on jen seděl na druhé straně dveří, to se nedá snést, Kláro."
„Musíte to vydržet."
„Jan trestuhodně zanedbává svoje povinnosti," řekl Viktor, který právě vstoupil do knihovny. „Měl by se vzpamatovat. Nemůžeme vyjet bez něj. Poslal jsem dvě poselstva jedno do Arbes a druhé do Kalicie. Víme, že tam máme skutečně věrné stoupence, ale zbytek budete muset navštívit osobně. A samozřejmě po boku manžela."
„On neotevře," řekla ponuře Eleonora.
„Otevře," řekl Viktor a vyřítil se z knihovny.

Viktor vyběhl schody. Byl rozhodnut dostat Jana z pokoje jakýmikoli prostředky. Rázně zabušil na dveře jeho pokoje. Pak chvíli poslouchal a když se nic neozvalo zabušil znovu. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě.
„Otevřete!" zavolal do dveří. Opět se nic neozvalo.
Sám pro sebe přikývl a odešel. Když se vrátil měl s sebou tři vojáky. Dveře vyrazili na druhý pokus. Poslal je pryč a sám vstoupil. Jan seděl na posteli a tvářil se netečně. Viktor otevřel okno. Potřeboval získat čas. Jan se neptal, co tam dělá, nepokusil se ho vykázat. Jen seděl na posteli a upíral oči do prázdna.

„Co se to tam děje?" vyskočila Eleonora a vyšla na chodbu. Ze shora se ozvaly dva tupé nárazy a pak praskot dřeva. Nepotřebovala mnoho času, aby pochopila, co Viktor dělá.
„Nikam nechoďte, Eleonoro," řekla Ada, která se právě objevila na schodišti. „Tohle nechte jen na nich. Pak vás bude potřebovat."
Ada ji dovedla zpátky do knihovny a podala jí čaj.

Petr otevřel oči. Viděl jen mlhavé stíny. Bolest ho ochromovala. Rozhlédl se po kobce. Ležel na tvrdé pryčně a uvědomoval si, co se s ním těch několik hodin dělo. Nepochyboval, že je ještě stále naživu. Nechápal, proč žije. Nebyl jim k ničemu. Už jen překážel. Měli by ho zabít. Z dálky slyšel hlasy, ale nevěděl, co si povídají.

„Tohle není správně!" křičel chlapec a Zenon se mu díval zblízka do obličeje. Když odnášeli hraběte nachomítl se k tomu a teď jim dával kázání. Jako by nestačilo, že kancléř vyslal ke svému synovi posla s oznámením nadcházející války.
„Mlč, ty spratku," zasyčel Zenon a udeřil hocha do obličeje. „Živím tě tu ale nepotřebuju tě!"
„Pane, on je zraněný," vykřikl znovu chlapec a Zenon vytáhl důtky.
„Tak ty toho nenecháš?" zeptal se výhružně. Chlapec se napřímil a otřel si krev, která mu tekla ze rtu. Zenon se napřáhl a na jeho oběť dopadly první rány.
„Tak se o něj starej, bastarde," řekl Zenon a hodil chlapce na podlahu cely, kde na pryčně ležel zakrvavený Petr Le Kroix.

Viktor se díval na vévodu, sedícího na posteli a přemýšlel, jak má jednat. Snažil se utřídit si myšlenky. Vévodův smutek mu připadal pochopitelný, ale jeho chování neuznával. Nemohl se dívat, jak Eleonora trpí. Musel ho dostat zpátky do života. Kvůli němu, kvůli Eleonoře a kvůli Věrným.
„Půjdete ven?" zeptal se nakonec i když mu takový dotaz připadal zbytečný.
Jan vzhlédl, ale jeho pohled byl prázdný.
„Proč?" zeptal se Jan a znovu odvrátil pohled.
„Protože potřebujete na vzduch. Jste tu už třetí den."
„Potřebuji být sám," odvětil Jan, ale Viktor měl dojem, že nemluví pravdu.
„To je sobecké."
„Ne, to není sobecké."
„Ale ano, je to sobecké. Nemyslíte na svou ženu?"
„Samozřejmě."
„Tak za ní jděte."
„Ne."
„Jděte za ní," pokračoval Viktor a měl pocit, že Jan konečně začíná mít živý výraz ve tváři.
„Ne!"
„Proč?"
Jan se na něj prudce obrátil a v očích mu zazářil oheň. Mlčel. Rty se mu třásly a mlčel.
„Proč?!"
Pomalu se zvedl a došel až k Viktorovi. „Protože to nejde," řekl a vrátil se na své místo. To už Viktor nevydržel. Chytil Jana za košili a vyhodil ho z místnosti.

Eleonora se vymrštila a vyběhla na chodbu. Hluk vyburcoval i Adu. Vyšla za Eleonorou a podívala se na schody. Eleonora zkoprněla hrůzou, když zjistila, že z nich právě klopýtá její manžel. Za ním stál Viktor a díval se, co Jan udělá. Ada se zasmála a objala Eleonoru kolem ramen.
„Co to děláte?" rozkřikla se Eleonora na Viktora a rozběhla se k Janovi, který stál opřený o zeď.
„Nechte ho," zavelel Viktor. Ada chytila Eleonoru za paži. Jan se na ni podíval a po tváři mu přeběhl podivný výraz. Viktor měl v rukou dva kordy. Přistoupil k Janovi a odvedl ho na nádvoří.

Jan cítil, jak se mu žilami rozlévá teplo. Když viděl Eleonoru, její starost a lásku pochopil, že byl hloupý. Teď musel důvěřovat Viktorovi. Nechal se odvést na nádvoří. Jakmile se tu octli přilákali pozornost všech, kdo se tu právě nacházeli. Viktor mu hodil kord. Kord jeho otce. Kord s perleťovou rukojetí. Kord, který se bál vzít do rukou.
„Taste, pane vévodo," řekl Viktor sám už s taseným kordem. Jan slyšel bouchnout dveře. Podíval se za Viktora. Ve dveřích stála Eleonora. Usmál se na ni a tasil.
Padly první rány. Jan poznal výcvik knížecí gardy. Pádné údery, krátké a přesné. Pevné kroky a nekolísavé držení těla. Poznal mistra. Poznal, že přesně takový je i Robert ze Sèelk. Rozhodl se, že ho porazí.

Lucien už viděl Viktora šermovat, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo v tom veškeré jeho umění, ale ne všechna jeho síla. Lucien sledoval každý Viktorův pohyb, každý úder, každou otočku, každý krok, každé zachvění svalů. Byl fascinován. Nemohl se téměř ani nadechnout. Nebyl to šerm ale tanec. Jan byl Viktorovi rovnocenným soupeřem. I jeho pohyby byly přesné a vyvážené, ale ne tak lehké i když elegantní. Lucien viděl, že vévoda bojuje, skutečně a za jasným cílem. Jaký to je cíl, to Lucien nevěděl.

S přibývajícími ranami si Jan uvědomoval, že Viktora nedokáže porazit. Přemáhala ho únava a Viktor stále nebyl ani trochu zmožený. Všichni se na ně dívali. Už to muselo skončit. Jan odrazil Viktorův útok a sklonil kord. Věděl, že teď už ho může nosit. Teď už je ho hoden. Zvítězil sám nad sebou.
Viktor se lehce uklonil a zasunul zbraň do pochvy.
„Děkuji," hlesl Jan, když bok po boku kráčeli k Eleonoře.
„Jeníčku," vydechla a vrhla se mu kolem krku. Políbil ji na ústa pohladil ji po zádech. „Už mě nesmíš nikdy opustit, slib mi to."
„Už to neudělám."
„To doufám," řekl Viktor a všichni vešli do domu.

Petr se pomalu probral z mrákot. Všude kolem něj byla tma. Měl pocit, že se propadá do šílenství. Nevnímal bolest, jen tmu, která byla kolem něj. Obestírala zdi i strop. Všechno dýchalo chladem. Petrovo tělo spalovala horečka. Byl vyčerpaný. Ucítil, jak se ho cosi dotklo. Polkl, ale promluvit nedokázal.
„Pane," ozvalo se.
„Jsem šílený, zlomili mě," proběhlo Petrovi hlavou. Zavřel oči.
„Pane, je tu málo vody, ale zkusím vám vyčistit rány a narovnat nohu."
Petr znovu otevřel oči. Stále byla tma.
„Jsem Patrik," zašeptal hlas a Petrovy hrudi se opět cosi dotklo.

Tristan se s trhnutím probudil a zaposlouchal se do táhlých zvuků, které se nesly nádvořím. Vstal a došel k oknu. Uprostřed nádvoří seděl obrovský majestátní pes. Tristan si zase lehl, ale usnout nedokázal.
Ráno vstal a podíval se na nádvoří. Pes tam už nebyl. Svlékl si košili a umyl se. Přejel si po tváři. Potřeboval oholit. Když se opět oblékl chtěl se posadit, ale místo toho shledal, že za mřížemi stojí Lucien.
„Vévodkyně vám dovolila vycházku. Řekla, že nejste nebezpečný, ale já s ní nesouhlasím."
„Potřeboval bych se oholit," řekl Tristan a vyšel z cely. Lucien se uchechtl.
Společně vyšli na nádvoří. Všechno se připravovalo k odjezdu. Tristan věděl, že opožděně. Měli odjet už před dvěma dny.

Eleonora seděla a dívala se na Jana, který se skláněl nad nějakými listinami. Nechtěl, aby jela taky. Jejich rozhovory se točili jen kolem tohoto problému. Dokonce odložil odjezd. Musela přiznat, že je jí neustále nevolno, ale nehodlala se vzdát toho, že pojede s nimi.
„Jane, myslím, že bychom měli zítra vyjet, nejpozději pozítří. Myron říkal, že muži z Arbes jsou už neklidní..."
„Pojedeme, ale ty zůstaneš doma."
„Ne. Pojedu s vámi. Jsem královna..."
„Musíš být v klidu. Zůstaneš doma i kdybych tě tu měl přivázat. Nebude se opakovat stejná situace jako když sis usmyslela..."
„To bylo něco jiného. Tenkrát jsi řekl, že nepůjdu nikam sama. Teď pojedeme s celým oddílem. Jane, nemůžeš mě přeci držet stranou."
„Bojím se o tebe."
„Ne, bojíš se o nás," usmála se na něj. Přišel k ní. A položil jí hlavu na bříško.
„Bojím se o vás."
„Nemusíš."
„Zůstaneš tady?"
„Ano, když si to přeješ zůstanu tady. S Klárou. Všichni ostatní včetně posádky pojedou s tebou, ale slib mi, že pošleš zprávu."
„Pokud to bude možné, pošlu," řekl a usmál se.
„Kam pojedete nejdřív?"
„Nejdřív do Arbes, Viktor sice tvrdí, že je to zbytečné, ale rád bych hraběnku osobně poznal. Pak objedeme zbytek."
„Jak dlouho to bude trvat?"
„Nemám tušení. Snad dva měsíce."
„To je dlouhá doba," řekla a pohladila ho po hlavě.

„Jak jsou na tom?"
„Nic moc. Potřebujeme čas."
„Nemáme čas. Roberte, do týdne musíme vyjet z města. Nesmíme ohrožovat obyvatele."
„Nezvládnou to. Máme osm set bojeschopných mužů a tři stovky nováčků, jak z nich mám udělat do týdne vojáky?"
„Nemáme čas."
„Co zkusit jednání?"
„Se vzbouřenci nevyjednávám."

Vojáci v čele s Janem nasedli na koně. Eleonora se s nimi šla rozloučit. Před hradem bylo seskupeno vojsko. Podala Janovi ruku. Políbil ji a usmál se na ni. Už teď věděla, že dva měsíce čekat nevydrží. Vedle ní stála Klára v náručí držela Kryštofa.
„Máš tu padesát mužů. Buď opatrná, nepřijímej posly..."
„Jen ty od tebe," namítla.
„Měla sis tu nechat aspoň Luciena," řekl vyčítavě.
„Ne, budeš ho potřebovat, jeho i Viktora."
Přikývl a bodl koně ostruhami. Stála na louce před hradem ještě dlouho poté, co se prach, který zvířila kopyta koní, usadil. Červené šaty kolem ní vlály a vlasy jí cuchal prudký vítr.

Když se ohlédl, uviděl ji stát před branou jako jediný zářící plamen naděje. Na chvíli zastavil koně a díval se. Věděl, že ona na něj také hledí. Nemohl se odtrhnout.
„Musíme jet," řekl Viktor a kývl na něj. Jan mlčky přikývl a přidal se k vojsku. „Je zbytečné jet do Arbes," řekl Viktor.
„Bojíš se?" zeptala se Viola, která je dohonila a usmála se na bratra.
„Ne. Neměli bychom se zdržovat. Viola by měla vojsko dovést sama. My bychom se měli vydat na jih."
„Chci hraběnce osobně poděkovat," řekl Jan.

Eleonora se vrátila do hradu a zamířila do vězení. Zastavila se se svazkem klíčů u mříže, za kterou ležel a spal Tristan. Odemkla. Nechtěla, aby byl zavřený. Měla dojem, že se na něj může ve všem spolehnout. Pokud ho museli věznit, pak ho budou věznit, ale nehodlala mu upírat nic z pohodlí, kterého požívala ona. Často, když si vzpomněla na Petra, ji bodlo u srdce. Chtěla, aby se na metody, které užíval kníže, zapomnělo, aby nebyli zajatci, aby nebylo mučení.
Vzbudil se. Když ji před sebou uviděl, měla dojem, že se lekl.
„Myslím, že tady to není pohodlné," řekla.
„Proč jste přišla?"
„Protože vás hodlám přestěhovat do jednoho z hostinských pokojů."
„Jsem vězeň," namítl a vstal.
„A tak to také zůstane," odpověděla a zamkla za ním mříž.

Patrik očistil Petrovi rány jak nejlépe dovedl. Teď vzal do rukou Petrovu nohu a natáhl ji. Viděl, že otevřel oči. Sáhl Petrovi na čelo. Bylo horké. Zdálo se, že hrabě nevnímá okolní svět.
„Co se děje?" zašeptal horečnatě a ztěžka polkl.
„Snažím se vám ošetřit nohu," odpověděl Patrik po pravdě.
Petr vyčerpaně vydechl.

„Vy jí věříte?" zeptal se večer Lucien Jana, když si sedli k ohni.
„Komu?"
„Eleonoře, myslíte, že za námi nepojede?"
„Slíbila to," řekl Jan a usmál se. „Ale mám strach, že pustí našeho zajatce."
„Proč by to dělala?"
„Kvůli Petrovi," odpověděl mlhavě Jan a vstal.

Eleonora seděla v jídelně a dívala se z okna ven na zapadající slunce. Teď někde rozkládají tábor a ona tam není. V tu chvíli se rozhodla. Vyjede pozítří. Bude rychlejší než velká skupina jezdců, která se vydala s Janem. S trochou štěstí je dojede ještě než dorazí do Arbes. Klára vstoupila s podnosem, na kterém nesla večeři. Usmála se na Eleonoru a položila jídlo na stůl.
„Na co jste myslela?" zeptala se, když nalévala polévku.
„Pozítří vyjedeme, Kláro," řekla Eleonora s úsměvem a posadila se ke stolu.
„Měla byste být opatrnější. Mohlo by se vám něco stát," řekla káravě Klára a sedla si naproti Eleonoře.
„Nic se mi nestane. Mě, ani dítěti. Jsem si tím naprosto jistá. Musím být s ním. Když s ním nebudu, zblázním se tu."
V té chvíli vešel Tristan. Eleonora se na něj usmála. Měla ráda společnost. Často si uvědomovala, že byla příliš dlouho zavřená v klášteře, než aby se teď nechala izolovat od všeho dění a zůstala tu. Dlouhé měsíce...
„Dobrý večer," řekl Tristan a poklonil se.
„Na to, že jste knížecí voják, jste až příliš dvorný ke svým věznitelům."
„Tohle není vězení, paní..."

Zpozoroval jak se Eleonoře bolestně sevřel obličej. Byl to jen zlomek okamžiku, ale přesto měl pocit, že někdo, kdo je Eleonoře velmi blízký, je v knížecím zajetí.
„Je to vězení. Myslím, že je..." řekla chvatně, ale ten okamžik slabosti už zakrýt nedokázala. „Sedněte si, dáte si s námi polévku...Kryštof už spí?" obrátila se s nuceně bezstarostným výrazem na Kláru.
„Ano, už spí. Uložila jsem ho, než jsem přinesla večeři."
„Jsem ráda, že jste tady Kláro," řekla Eleonora tiše a na tvář se jí vrátil ten podivný bolestný výraz.

Po večeři Klára odešla. Eleonora si nepřála stráž. Zůstala s Tristanem sama. Dojímala ho její důvěra a byl přesvědčen, že ji nezklame.
„Půjdeme do knihovny, je tam útulněji a tepleji, když se zatopí v krbu."
Lehce se uklonil a následoval ji.
Knihovna byla teplá místnost. Služebná, která právě odcházela zatopila v krbu a rozsvítila svíce. Jejich měkké světlo se odráželo na vazbách knih. Posadila se pod jeden z velkých svícnů a přikryla si nohy dekou. Zdála se mu pobledlá.
„Jak vypadá vězení?" otázala se najednou po chvíli napjatého ticha. Neviděl jí do tváře. Viděl jen odraz plamenů na její šíji. Zdálo se mu, že spatřil lehký ruměnec, který ale záhy zmizel.
„Proč to chcete vědět?"
„Chtěla bych to vědět, abych se poučila," taková politická lež z jejích úst ho šokovala.
„Znám jen knížecí vězení a o tom se nevypráví snadno," snažil se zastřít svou nechuť k takovému vyprávění, ale nešlo to.
„Chci to vědět, protože znám člověka, který v kobkách vašich vězení trpí už několik měsíců. Chci to vědět, protože mi na něm velmi záleží. Chci vědět jestli je naděje, že by se vrátil živý..." náhlá vlna citů, která z ní vytryskla, aniž by se pohnula nebo na něj pohlédla, mu připadala natolik osobní, že nechápal, proč se svěřuje právě jemu. Nemohla mu přece důvěřovat natolik, aby ho vpustila do tajných zákoutí své duše, existuje-li nějaká.
„Pokud je to křesťan a nepohodlný člověk, čekalo ho jistě kruté zacházení," začal opatrně. „Pro věřící jsou připraveny ty nejhlubší temné kobky, některé úzké a nízké takové, kde se dospělý člověk nemůže postavit, jiné rozlehlé a plné krys. Všude je tma. Žádné světlo. Slyšíte jen vlastní dech, který vás dohání k šílenství. Vězni pijí vodu a jedí chléb, ale ani jedno není čerstvé..."
„Mučení?"
„Ano, dýky, žhavé železo, lámání..."
„Dost," vykřikla. „Petře, proboha..." padla na kolena a rozplakala se.
Vstal a došel k ní. Jemně ji zvedl a položil na pohovku.
„Kdo může něco takového udělat..." zašeptala a nechala se přikrýt. „Má naději?"
„Nevím."
„Všechno je to kvůli mně," řekla a posadila se. „Petr Le Kroix trpí kvůli mně, pokud ještě není mrtvý..."

Eleonora se nechala od Tristana doprovodit do ložnice. Svlékla se a lehla si. Stále plakala. Ležela dlouho a nemohla usnout. Měla pocit, že slyší sténání vězňů a křik mučených. Vstala a oblékla si plášť. Byl inkoustově černý a vlál kolem jejího nahého těla když běžela po schodech do kaple. Nevěděla, kde jinde má hledat útěchu. Nevěděla ani jestli ji najde v náručí Všemohoucího. Celou noc se vroucně modlila za spásu Věrných, za své dítě, za Petra a za Jana.

Tristan vešel do hostinského pokoje a posadil se do křesla. Petr Le Kroix... Ani na okamžik nepochyboval, že ve zmizení zvoleného následníka trůnu má prsty bývalý kancléř ani o tom, že mu Robert pomáhal. Zatoužil prchnou a dozvědět se víc, než věděla křehká dívka, která se měla stát královnou. Mohl se jen dohadovat, co donutilo hraběte k tomu, aby kandidoval na knížete. Snad chtěl předat vládu právoplatné dědičce trůnu. Když se Tristan pokusil dívat se na svět očima muže a ne očima knížecího vojáka, byl vždy zmatený. Teď v sobě ale našel podivnou a křehkou rovnováhu. Zjistil, že pokud nastane vláda královny jeho sestra a s ní většina lidu v zemi bude v bezpečí...

„Paní!" zavolal na Annu Ralf a doběhl k ní. „Paní, jedou domů. Všichni jedou domů..." radost mladíčka, který před ní stál ji dojímala. Vracejí se. Její syn i její dcera. Myron a téměř všichni její vojáci se vracejí domů. Konečně po několika týdnech čekání, konečně budou zase doma.
„Musíme všechno připravit, vydej potřebné rozkazy," řekla. „Musíme vévodu přivítat, musíme přivítat hraběte z Arbes."
„Co všechno mám udělat?" zeptal se Ralf a následoval ji.
„Uspořádáme menší banket, musíme nakoupit zásoby a připravit hostinské pokoje."
„Zařídím to, madam," řekl a s poněkud zmateným výrazem ve tváři ji opustil.

„Kolik máme mužů?" zeptal se Malran Zenona v pracovně. Ponurá místnost zcela odrážela vkus svého majitele. Na zdech visely zbraně a trofeje od nepřátel. Zenon byl spolehlivý žoldák.
„Šestnáct set, pane," řekl Zenon a přejel brouskem po čepeli svého kordu.
„Kníže má nanejvýš osm set," řekl kancléř a přešel k oknu. „Můžeme jich mít víc?"
„Do tří týdnů jich můžeme mít dva tisíce. Musíme ale počkat až se všichni sjedou. Bude to pár týdnů trvat než se tu všichni shromáždí a pak budeme moci porazit knížete a vrátit vám moc," odpověděl Zenon a zasunul kord do pochvy.
„Co Le Kroix?" zeptal se kancléř a otočil se na Zenona, kterému se oči zúžily do úzkých štěrbinek.
„Probral se, je u něj ten spratek..."
„Vaše vyjadřování..."
„Ano?" zeptal se výhružně Zenon a povytáhl obočí.
„Nic. Jen jsem chtěl říct, že není správné ho nechat ošetřovat. Už ho nepotřebujeme, můžeme ho klidně popravit."
„Nemám hrdelní právo," řekl Zenon klidně a vstal. Došel ke kancléři a podíval se mu přímo do očí. „Kdyby se něco nepovedlo, nenechám se odsoudit, ani kvůli vašemu zlatu ne. Když umře na následky zranění, dobře, ale popravu mu strojit nebudu."

Eleonora si navlékla rukavice a podívala se z okna na tři muže, kteří ji měli doprovázet. Vedle ní stála Klára, stejně jako ona v jezdeckém oděvu a tvářila se zamyšleně.
„Nemusíte se mnou jezdit," řekla ten den už poněkolikáté Eleonora. „Kryštof vás tu potřebuje, nemusíte ho opouštět kvůli tomu, že jsem si postavila hlavu."
„Ne, o to nejde, mám o vás strach, proč jste si, proboha, usmyslela, že s námi pojede i ten knížecí baron?"
„Důvěřuji mu. Zachránila jsem mu život. A nemůžu ho tu nechat bez dozoru."
„Dala jste mu dokonce i zbraň. Víte, co by vám řekl manžel?"
„Ale není tu, takže si můžu dělat, co se mi zlíbí," odpověděla Eleonora lehkomyslně a ještě zkontrolovala, jestli jí komorná pevně svázala vlasy. „Je čas vyrazit," řekla a pohladila Kláru po paži.

„Jedeme pomalu," řekl Viktor a podíval se na desítky jezdců.
„Jedeme tak jako sem," řekla Viola a pobídla koně, aby Viktora dohonila. Ada jela po Viktorově boku a byla šťastná. Nikdy neviděla Viktora tak spokojeného. Zdálo se, že je šťastný, i když je čekají zdlouhavá jednání.
„A to jsme snad jeli rychle?"
„Ne, ale nemůžeme si dovolit pospíchat, i tak jsme nápadní..."
„Přidáme," řekl nekompromisně.

Oheň, kolem kterého se večer sesedli, vesele plápolal. Eleonora mu nastavovala tvář. Po několika dnech soustavné nevolnosti jí bylo konečně dobře. Těšila se až uvidí Jana. Připadala si nepochopitelně bezstarostná. Kousek od ní seděl Tristan. Soustředěně hleděl do ohně. Měla dojem, že od onoho večera má na rtech stovky otázek, ale nevyslovil je. Snad z ohleduplnosti, nebo čekal, až pro ně bude vhodný čas. Až teď si všimla, že je to velmi hezký mladík. Jeho krása byla téměř dívčí. Cítila, že v něm může najít věrného přítele, stejně jako v Lucienovi. A stejně jako u Luciena věděla, že se do ní Tristan zamiloval. Netušila, že se muži vzdávají svého srdce tak nelogicky a tak snadno. Ona sama milovala velmi prudce, jednoho muže, protože s ním byla šťastná a byl jí oporou a milujícím manželem, druhého, protože byl první, kdo v ní našel ženu. Proč muži milovali ji, to nedokázala pochopit. Věděla ale, že toho může využívat, přesto, že toho nikdy nesmí zneužít.

Arbes se před nimi vynořilo v plné své kráse po devíti dnech jízdy. Viktor pocítil opět to podivné znejistění, opět ten podivný strach a nejisté vědomí, že je tu doma. Skála na které se vypínal hrad a vesnice pod ní na něj působily magickým dojmem. Přitahovaly ho od chvíle, kdy tu byl poprvé a od chvíle, kdy věděl, že tady je doma, že tady je jeho rodina, mu každé vynoření tohoto obrazu v paměti způsobovalo sladká muka poznání a sounáležitosti. Chytil Adu za ruku, kterou k němu vztáhla a řekl velitelům, aby odvedli svoje oddíly na místa. Byli doma.

Už jen jedna noc pod širým nebem. Kvůli jejím častým návalům malátnosti musela Eleonořina družina postupovat pomaleji, než měla v plánu. Klára se na ni dívala starostlivě a její oči vyčítaly. Eleonora byla ale pevně rozhodnutá. Bude stát po boku svého manžela, ať to stojí co to stojí.
Druhý den se před ní konečně vynořil hrad Arbes. Jeho majestátní krása ji ohromila. Pohladila koně po krku a pobídla ho k rychlejší jízdě. Už za chvíli uvidí Jana.

K bráně museli jít pěšky. Viktor kráčel v čele s Adou a Violou po boku. Obě se na něj dívaly, ale ani jedna nepromluvila.
Brána se otevřela ještě před tím, než na ni stačil zabušit. Stál v ní Ralf a usmíval se.
„Vítejte, hraběnka vás očekává," řekl a pokynul jim, aby vstoupili.

Jan sotva dýchal. O hraběnce z Arbes slyšel už mnoho vyprávět, ale spíše jako o odměřené šlechtičně, nikdy na ni nepohlížel jako na spojence a teď jí měl děkovat za pomoc, více než štědrou pomoc, kterou poskytla, když byl v zatím nejhorší situaci v jaké se kdy ocitl.
Mladík, který jim otevřel bránu je vedl do hradu. Po schodech nahoru a do přijímací místnosti. Viktor si svlékl plášť a Jan ho následoval. Hraběnka ještě nepřišla.
Konečně se otevřely dveře a vstoupila. Celá v černém, havraní vlasy měla svázané a pod závojem. Byla stejná jako Viola a jako Viktor.
Došla ke svým dětem a políbila je na čelo. Usmála se na Adu a pohladila ji po tváři.
„Vítejte. Konečně jste doma. Zvítězili jste. Dnes nebudeme jednat, jste unaveni, ale zítra bude na vše času dost. Služebnictvo vás zavede do pokojů," řekla a pokynula jim. „Vévodo," řekla a došla k Janovi. „Jsem ráda, že vás poznávám."
„Chtěl jsem..." začal Jan, ale umlčela ho jediným gestem.
„Zítra, dnes odpočívejte."

K hradní bráně musely jít pěšky. Šla jen ona a Klára. Muži, s nařízením hlídat Tristana, zůstali dole ve vesnici. Když od nich odcházely usmíval se. Kráčely rychle. K bráně dorazily záhy. Vesnice se pod nimi ztrácela. Eleonora vzala za klepadlo a rázně zabušila. Čekaly několik okamžiků, když se otevřela dvířka a v nich stál mladík s vážným obličejem.
„Co vás sem přivádí?" zeptal se unaveně.
„Jsem vévodkyně z Karditu, přijela jsem za manželem," řekla Eleonora.
„Vévoda nikoho nečeká," řekl mladík a opřel se o veřeje.
„Neví, že jsem se rozhodla jet za ním," opáčila Eleonora.
„Vévoda je zaměstnán jednáním. Budete na něj muset počkat na nádvoří."
„Počkáme," odvětila téměř radostně Eleonora a následovala mladíka na nádvoří.

Jan seděl naproti hraběnce a díval se na Viktorova záda. Viktor stál u okna a vyhlížel na nádvoří. Nebylo o čem jednat. Hraběnce už poděkoval. Slíbila další podporu. Viktorův obličej se v té chvíli stáhl neurčitou pochybností. Teď mluvili neurčitě. Prázdná slova a prázdné věty. Viktor mlčel. Janovi připadalo, že jen vyplňují volný čas.
„Vévodo, proč jste nepřijel i se svou manželkou?" zeptala se najednou hraběnka a naklonila se k Janovi.
„Nemůže cestovat," opověděl s úsměvem.
„Může," řekl najednou Viktor a otočil se na Jana. „Právě přišla s Ralfem na nádvoří."
„To není možné," řekl bez dechu Jan. „Přece jsem jí výslovně... Omluvte mě, paní."
Vyběhl z místnosti.

Ty dny, které Viktor trávil v Arbes v neustálém strachu a nejistotě, byly jedním z nejšťastnějších období v jeho životě. Přesto se bál dát to najevo. Toho večera seděl v přijímacím sále a snažil se zaplašit chmurné myšlenky, když k němu přišla matka. Posadila se na křeslo a dívala se na něj. Bylo mu zvláštně, tak jako nikdy v životě. Usmívala se.
„Tvůj otec by byl hrdý," řekla najednou a v hlase jí bylo cítit pohnutí. „Byl stejný jako ty. Stejná povaha. Stejná chůze. Stejný hlas. Vzpomínám na něj častěji než dřív. Je na Karditu někdo o koho se bojíš?" zeptala se a její hlas zase nabyl pevnosti.
„Ano. Všichni. Vévoda, jeho manželka a dědička trůnu, ale hlavně Ada," řekl a sám nevěděl, proč se mu najednou ulevilo. Nekladla mu žádné další otázky. Po chvíli se zvedla a odešla.
 

Jan vyšel na nádvoří a téměř se rozběhl k Eleonoře, která seděla vedla Kláry na stoličce, kterou jí přinesl Ralf. Hned jak ho uviděla, vstala a šla mu naproti. Jan nevěděl, co jí má vyčítat dřív. Nakonec se ale rozhodl jinak. Zvolnil a zvážněl. Hleděl na Eleonoru a úctou a pokorou a až k ní došel velmi zvolna.

Dívala se na Jana. Nejprve téměř běžel, najednou zvolnil a díval se na ni jako na cizí. Když k ní došel řekl:
„Vítejte, paní," a políbil jí ruku natolik obřadně, že se jí téměř nedotkl rty.
„Děkuji," řekla zmateně a podívala se mu do očí. Nepostřehla žádný záblesk hněvu, ani jakéhokoli jiného citu. Všechno zmizelo.
„Hraběnka vás přijme hned," řekl opět tím formálním tónem a pokynul jí, aby ho následovala. Ohlédla se na Kláru, ale ta jen pokrčila rameny. „Smím se zeptat, jaké je vaše jméno? Omlouvám se, že jsem drzý, ale připomínáte mi manželku," řekl, než vstoupili do přijímací místnosti.
„Ale vždyť já..." náhle si uvědomila a zmlkla. Pozorovala, jak se na ni Jan dívá a rozhodla se, že na jeho pravidla přistoupí. „Vévodkyně z Delornu," řekla a on se uklonil.

Anna se dívala na Viktora, který se vykláněl z okna. Byl naprosto soustředěný, ale když konečně okno zavřel a podíval se na matku viděla, že má oči plné smíchu. Tázavě se na něj podívala a on řekl:
„Přistup na všechno, co Jan udělá," řekl nejasně.
„Co by měl udělat?"
„Uvidíš, už jdou."
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Anna požádala Viktora, aby otevřel.
Jan vpustil do místnosti mladinkou dívku. Její vlasy se zlatě leskly a její chůze svědčila o únavě. Anna se na ni dívala a musela se usmívat. Zmatek v dívčiných očích ji okouzloval.
„Hraběnko," začal Jan a v očích se mu podivně zablýskalo, „vévodkyně z Delornu vás žádá o laskavé pohostinství pro sebe a svou družinu."
„Samozřejmě," odvětila Anna poněkud zmateně.
„Děkuji vám, paní," řekla Eleonora a poklonila se.
„Doufám, že večer přijdete, bude tu malý ples," řekla ještě Anna a usmála se.
„Dovedu vévodkyni do jejího pokoje," řekl Viktor a pokynul Eleonoře, aby ho následovala. Anna viděla, že stále potlačuje smích.

„Co to mělo znamenat?" obrátila se Anna na Jana, když odešli.
„Moje manželka zůstala doma a čeká na mě, protože není lehkomyslná, uvědomuje si, jak jsou cesty v zemi nebezpečné a že nesmí ohrožovat naše dítě," vychrlil na ni Jan.
„Copak nevidíte, jak vás miluje?"
„Měla mě poslechnout."
„To jistě měla, ale nemohla. Takové touhy se nedají ovládnout. Je skálopevně přesvědčená, že ji potřebujete a myslím, že má pravdu..."
„Má, ale stejně s ní nepromluvím ani slovo," řekl zatvrzele a posadil se.

Viktor šel s Eleonorou po boku k volným hostinským pokojům. Zdála se mu posmutnělá. Otevřel jí dveře.
„Je se mnou Klára, mohl byste pro ni dojít na nádvoří?"
Přikývl.
„V podhradí jsou tři muži, řekla jsem jim, aby se ubytovali v hostinci, pokud to nebude vadit," pokračovala a hlas měla zastřený únavou.
„Postarám se, aby se dozvěděli, že tu zůstanete, veličenstvo," řekl Viktor a postřehl slabý záblesk radosti v jejích očích. „Řeknu Adě, aby sem za vámi zašla."
„Děkuji vám."

Vojsko vyjelo z hradeb města. Xaver s Robertem jeli v jeho čele a oba měli zachmuřené obličeje. Měla nadejít rozhodující bitva. Bitva, která rozhodne kterým směrem se bude země ubírat. Naděje v Robertově srdci už téměř nebyla. Jediné, co si přál, bylo, aby už vše skončilo, aby se rozhodlo, aby se mohl vrátit domů. Bylo to poprvé, co kancléř vyjel s vojskem z města na tažení, nikdy před tím se to nestalo. Podíval se na Xavera. Byl si jistý, že kníže nedoufá ve vítězství, ale že touží prohrát čestně. Co bude potom nevěděl nikdo.

„Vrátíš se?" zeptala se a pohladila Marka, kterého držel v náručí. Byl to poslední večer, který směli být spolu. Poslední večer před tažením.
„Vrátím, vždycky jsem se vrátil."
„Co se stane, když kníže prohraje?"
„To nikdo neví. Země je i bez toho rozpolcená na tři tábory. Kníže odmítá vyjednávat s kýmkoli z nepřátel. Přitom vzbouřenci by snad pomohli, za cenu nějakých politických ústupků, potřeboval bych hraběte Le Kroix, zoufale bych ho potřeboval. Teď už vím, na co bych se měl zeptat. Ale je na to pozdě," řekl a hořce se na ni usmál.
Tu noc nespali. Seděli na posteli a dívali se na Marka. Robert měl snad poprvé v životě skutečný strach z rána. Díval se na ni a bál se, co se s ní stane, pokud padne. Rozbřesk ho donutil, aby přistoupil na to, že je velitelem a kancléřem. Oblékl se a vyšel ven. Následovala ho. Družina už čekala.
Ještě se k ní vrátil. Objal ji.
„Kdyby se objevila Malranova korouhev, uteč. Někam daleko, já tě najdu." Políbil ji a pustil.
„Nikdo nevíme, co bude dál," řekla něžně, „jen Bůh."

„Přinesla jsem vám šaty na večer," řekla Ada, jakmile vstoupila. Eleonora se rychle otočila. Byla uplakaná. Ada k ní přistoupila a pohladila ji po vlasech. „Viola vám pošle služebnou. Musíte vypadat krásně."
„Nezvládnu to," zašeptala Eleonora a posadila se na postel.
„Nebylo správné, že jste sem jela," řekla káravě Ada a rozpustila Eleonoře účes. „Měla jste čekat doma a těšit se, až přijede."
„Musím být s ním," řekla rozhodně Eleonora.
„Cesty jsou nebezpečné, Janovi musí být hrozně, když si pomyslí, co všechno se vám mohlo stát."
„Měla jsem s sebou tři muže."
„To proti oddílu knížecích vojáků neobstojí. Jan má důvod se na vás zlobit."
„A má důvod tvářit se, že mě nezná?"
„Nechce na vás křičet, ani vám vyčítat..."
„To bych vydržela spíš, ale..."
„Všechno bude dobré. Jan chce zůstat na Arbes týden, než se všechno naplánuje, pak vyrazíme na další cestu." Ada domluvila a natáhla se pro hřeben.

Patrik se probudil, zrovna když jeden ze strážných přinesl suchý chléb se solí a vodu. Vrhl se k němu, ale ten ho srazil k zemi.
„Spratku," zahřměl a kopl do něj.
„Prosím," zasípal Patrik a zvedl se. „Potřebuji obvazy a dlahu..."
„Ne," odpálil ho strážný a zamkl mříže.
„Nic víc..." zašeptal Patrik.
Strážný se na něj podíval pohrdavým pohledem a ušklíbl se.
„Jdu tě vystřídat," ozvalo se ode dveří.
„Konečně, byl jsem tu celou noc."
„Však ses nesedřel," řekl druhý strážný. „Co se dělo?"
„Nic. Jen skuhral. Jdu se vyspat."
Patrik se zhroutil na pryčnu a otřel si krvácející nos. Strážný, který právě přišel si sedl na židli vedle mříží a podíval se do cely.
„Obvazy a dlahu? Na co to potřebuješ?" zeptal se Patrika, aniž by se na něj podíval.
„Má rozdrcenou nohu," odpověděl neochotně Patrik. Strážný sáhl do kabátce a vytáhl obvazy. Patrik se na něj vyděšeně podíval. Pak se strážný zvedl a vzal ze země halapartnu. Přerazil ji v půli a sejmul kovovou část.
„To bude stačit," řekl spokojeně. „Nesmí se to nikdo dozvědět. Nějak to zamaskuj," dodal a podal všechno Patrikovi skrz mříže.

Hbité prsty služebné spletly Eleonořiny vlasy do copů. Nic víc nechtěla. Žádné velkolepé účesy. Žádné šperky. Nic. Jen ona. Klára seděla na křesle opodál a dívala se. Šaty byly rozložené na posteli. Měli žlutou barvu jako slunce.
„Snad alespoň náramky, paní..." začala služebná.
„Ne, jen prstýnek."
„Jste zatvrzelá," pronesla Klára a usmála se.
„Stejně jako on."
„Kdo vás doprovodí dolů?"
„Nevím. Nejspíš půjdu sama. Opravdu nechcete jít se mnou, Kláro?"
„Ne. Budu raději tady. Jsem unavená."

Lucien seděl ve svém pokoji a četl. Neměl nejmenší chuť jít do společnosti. To že přijela se dozvěděl před chvílí. Musel se tomu smát. Věděl, že provede nějakou hloupost, nebo to přinejmenším tušil. Zavřel knihu a podíval se z okna. Venku se nic nedělo, jen přes nádvoří co chvíli přespěchala služebná nebo některé děvče z kuchyně. Díval se dlouho, když si uvědomil, že někdo klepe.
„Vstupte," vyzval a otočil se ke dveřím.
„Doufám, že neruším," řekl Jan a zavřel za sebou dveře.
„Co se stalo?"
„Potřeboval bych, abyste doprovodil Eleonoru do společnosti."
„Proč já?" Na Janovi byla patrná nervozita.
„Protože já bych to nezvládl. Nedokázal bych se ovládnout."
„Dobře," řekl nakonec Lucien, ale nebyl si jist, že je to dobré řešení.

Petr se probral z mrákot a podíval se do stropu. Byl den. Jeho oči bloudily po kamenné ploše a hledaly záchytný bod.
„Máte hlad?"
„Patriku," zašeptal Petr a otočil hlavu. Vedle něj seděl chlapec, mohlo mu být nanejvýš patnáct let. V pohublém obličeji matně zářily dvě téměř černé oči. Černé vlasy měl rozcuchané a úsměv, který se mu objevil na rtech byl ustaraný.
„Máte na noze dlahu," řekl Patrik. „Snad se srovná."
Petr pomalu zavrtěl hlavou.
„Musíte věřit."
„Nemám v co," odvětil Petr tiše a znovu se zadíval na strop.

Když vstupoval do jejího pokoje, měl srdce až v krku. Otevřela mu Klára. Usmál se na ni. Řekl, že jde pro vévodkyni. Klára ho vpustila dovnitř. Eleonora seděla u okna a dívala se do prázdna.
„Paní," uklonil se Lucien. Vzhlédla k němu. Byla nádherná. Vlasy spletené do dvou obyčejných copů, žádné šperky. Žluté splývavé šaty. Nikdy neviděl dívku, která by byla krásnější než ona v té chvíli. Podivně posmutnělá. Na rtech nevyřčená slova. Nabídl jí rámě a společně vyšli z pokoje.

Zenon přišel ke kancléři pozdě večer. Celým tělem mu proudila zpráva, kterou teď převzal od zvěda. Konečně se dočkali, konečně je možné říct, že vyhrají. Už rozeslal posly armáda vyjede co nejdříve.
„Co se děje?" obořil se na něj kancléř, který se chystal na lože.
„Začínáme, pane," uklonil se Zenon a úlisně se usmál.
„Kolik je v okolí mužů?"
„Dva tisíce, cestou se přidají další, rozeslal jsem posly."
„Výborně, vyrazíme za dva dny."

Vešli do sálu. Eleonoru ovanul hustý vzduch plný kouře ze svic a vůní jídel. Zatočila se jí hlava. Na malém pódiu hrála hudba. Několik párů tančilo. Eleonora poznala velitele, kteří byli na Karditu mezi nimi Myrona. Viděla Violu, která stála u křesla své matky. Viděla Viktora a Adu, ale neviděla Jana. Lucien ji dovedl k židli. Byla mu vděčná, že poznal její únavu a nechtěl, aby šli tančit. Snad ani tančit nechtěl. Seděla tak dlouho, když uviděla Jana. Stál v rohu místnosti a upíjel ze sklenice vína. Díval se na ni. Odvrátila pohled. Lucien jí přinesl šťávu z ovoce, kterou pro ni Jan nechal připravit v kuchyni. Usmála se na něj.

Když Lucien přivedl Eleonoru do sálu téměř oněměl úžasem. Zatoužil, aby byla zase jeho ženou a ne jen neznámou vévodkyní, která využívá pohostinnosti hraběnky z Arbes. Šaty se vinuly kolem jejího štíhlého těla a vlasy svázané do copů odhalovaly její šíji. Neviděl ale ten lehký ruměnec, který tolik miloval. Nedovedl ho nalézt. Dostal strach, že ji ztratí. Ale pokud by povolil, ztratil by sám sebe.

Vyběhl po schodech k hostinským pokojům a bez zaklepání vešel ke Kláře. Už ležela. Když za sebou zavřel dveře tázavě se na něj podívala.
„Nestalo se jí nic?" vyrazil ze sebe. Bylo už pozdě v noci. Ples skončil. Lucien odvedl Eleonoru zpátky do pokoje.
„Ne. Je v pořádku, jen unavená."
„Proč jela?"
„Protože vás miluje. Musela. To je všechno. Pane vévodo, jsem unavená a chci spát."
„Dobrou noc," řekl a poněkud uklidněn se vrátil k sobě do pokoje. Přesto ale dlouho nemohl usnout.

Vojsko pomalu postupovalo k jihu. Robert vzpomínal na Tristana. Byl by rád, kdyby ho měl zase po svém boku, ale Tristan byl na Karditu. Vyměnil svou svobodu za životy několika mužů, kteří se vrátili nedávno. Teď byli opět ve vojsku. Ale tentokrát všichni věděli, že nastanou jatka. Všichni věděli, že Malran má příliš velkou převahu, než aby ho dokázali porazit. Byl to poslední záchvěv vzdoru, než je rozpráší vlna silnějšího vojska. Xaver jel vedle Roberta sklesle a co chvíli se ohlédl. Hlavní město ještě nezmizelo z dohledu. Ale oni se do něj už nesměli vrátit. Robert zhluboka vzdechl.

Jezdci jeli jako bouře k severu. Hlavní město se s každou hodinou přibližovalo. Cestou se přidávaly další a další oddíly vojáků, jejichž páni si nechali přislíbit mnohé, včetně podílu na knížecím zlatě, aby vytáhli. Kancléř jel v čele. Zenon se ztratil mezi jezdci. Utvoří vládu několika. Nikdo nebude monarchou. Nikdo. Ale on bude mít rozhodující slovo. On, který se vzdal všeho, aby nakonec všechno získal zpět. Ani na okamžik nezalitoval, že táhne do války proti svému vlastnímu synovi. Ani na okamžik nepomyslel, že Xaver by mohl zemřít.

Eleonora proseděla celou noc v křesle. Nedokázala usnout. Ovíjel ji neznámý neosobní chlad. Pocit, že musí být silná z ní vyprchal. Neplakala. Toužila se rozběhnout ke dveřím jeho pokoje a rozrazit je. Neudělala to. Nic z toho, co se dělo neuměla pojmenovat. Nedokázala být zbabělá, ale neměla žádnou odvahu. Pomyslela na to, co Jan udělá, až zjistí, že sebou přivezla Tristana. Když pozorovala východ slunce, svíralo se jí hrdlo.

„Přinesla jsem vám snídani," řekla Viola a vešla s podnosem do pokoje. „Měla byste si odpočinout."
„Děkuji," řekla.
„Přijdete k obědu? Všichni chtěli snídat v pokojích, až na vašeho manžela a mou matku. Ti snídají v jídelně. Je vám dobře?" Eleonora prudce zbledla. Zatočila se jí hlava a zvedl se jí žaludek.
„Ne," vydechla a pomalu došla k posteli.
„Dojdu pro lékaře."
„Nikoho nevolejte, to přejde," řekla bez dechu Eleonora a zhluboka se nadechla. Ale Viola už běžela pryč.

Jan seděl naproti hraběnce a díval se do svého talíře. Anně se zdál být velmi roztěkaný a nesvůj. Byl pobledlý a zdálo se, že je smutný. Nikdo jiný na snídani do jídelny nepřišel.
„Stalo se vám něco?" zeptala se Anna nedůvěřivě a odložila vidličku.
„Nic, jen jsem moc nespal."
„Jak myslíte," řekla a napila se. Kývl na služebnou, aby odnesla jeho téměř plný talíř.
Seděli mlčky, když do místnosti vtrhla Viola. Byla vyděšená.
„Pane vévodo, maminko, jejímu veličenstvu je zle," vypravila ze sebe. Jan se okamžitě zvedl a vyběhl z místnosti.
„To nic, jen ranní nevolnost," řekla Anna a podívala se na vyděšenou dceru.
„Ona čeká dítě?"
„Ano."

Jan vběhl do Eleonořina pokoje. Ležela bledá na posteli a třásla se. Přišel k ní a posadil se vedle ní na postel. Otevřela oči.
„Slibuji, že už nikdy neudělám nic, co bys nechtěl, ale prosím tě buď tu se mnou," zašeptala. Slabě se usmál a lehl si k ní. Přitiskla se k němu.
„Stejně mě zase neposlechneš. Pojedeš se mnou, ale v kočáře, je ti to jasné?"
„Ano," řekla. Políbil ji na čelo.
„A Tristana chceš vézt s sebou?" zeptal se náhle. Trhla sebou a nechápavě na něj pohlédla. „Řekl mi to Viktor."
„Nevím, myslím, že na Karditu by neměl zůstat nikdo sám."
Přikývl. Chápal její slabosti. Kdesi za tímto jejím hnutím viděl Petrovu tvář. Všechno co spolu s ním ztratila. Chápal, že nechce, aby se stalo něco podobného jinému člověku a ještě k tomu její vinou. Usmál se. Přitiskla se k němu ještě pevněji. Připadal si jako slaboch, že nedokázal odolat a běžel za ní, ale zároveň se cítil silnější, když byla po jeho boku.

Vojsko zastavilo. Robert nezpozoroval, že se od něj oddělil jeden muž. Díval se na rudnoucí obzor a měl dojem, že rudne krví jeho mužů. Nesměl dopustit stejná jatka, jaká dopustil u Karditu. Nesměl dovolit, aby tu muži umírali zbytečně. Věděl, že Malran může sebrat mnohatisícovou armádu, ale v skrytu duše doufal, že se mu to ještě nepodařilo, že na to neměl dost času. Včera večer vyslali zvěda. Ještě se nevrátil. Robert měl strach, že jsou prozrazeni.
„Pořád nic?" zeptal se Xaver a zastavil se po Robertově boku.
„Nic, výsosti."
„Přijede, jsem si tím jist," opáčil Xaver a povzbudivě se usmál. Robert se na něj otočil. V očích knížete ale uviděl stejný strach, jaký pociťoval sám. Strach z rána. Museli být blízko. Nikdo nemohl odvrátit srážku.

„Zvěd se vrátil před chvílí, pane," řekl Zenon a stáhl si rukavice, aby si zahřál ruce u ohně. „Jsou den cesty odtud."
„Nikoho nepotkal?"
„Ne, nikoho. Asi nikoho neposlali."
„Vikomt dělá chyby," pronesl chmurně Malran a vrhl na Zenona nedůvěřivý pohled.
„Každý občas chybujeme," opáčil Zenon a ušklíbl se.

Xaver hleděl na obzor a čekal. Padala tma a stále se nic nedělo. Předvečer něčeho, co navždy změní jeho život. Bude-li to porážka či vítězství se neodvažoval odhadovat. Svíral se mu žaludek. Kdosi mu řekl, že by si měl odpočinout, ale on necítil únavu, jen nesnesitelné napětí, které lomcovalo jeho tělem i vědomím. Ztrácel se v realitě stejně dokonale, jako dříve ve snech. Tíže zodpovědnosti na něj doléhala, měl pocit, že nemůže dýchat.

Petr se díval do stropu a mlčel. Horečka odezněla. Zbyla jen prázdnota, která vyplňovala jeho mysl. Otočil hlavu a podíval se na Patrika. Seděl na své pryčně a sledoval ho. Jeho oči svítily jako řežavé uhlíky. Petr si všiml, že od chvíle, kdy začal přicházet k sobě, se Patrik stále více uzavíral. Nemluvil, neodvažoval se přiblížit s výjimkou okamžiků, kdy Petrovi přinášel jídlo, nebo pití. I teď seděl mlčky a díval se Petrovi do očí vyprahlým toužebným pohledem. Petr zaslechl, že tiše vzdechl.
„Patriku," oslovil ho potichu. Chlapec sebou trhl a sklopil oči. „Poslední dobou," začal opatrně Petr, aniž by věděl, jak má pokračovat. „Proč nemluvíš?" zeptal se nakonec přímo a nadzvedl se na loktech. Zatočila se mu hlava.
„Měl byste ležet. Nemluvím, protože vy jste příliš učený a já..."
Petr se pousmál. Smutně, ale upřímně. „Nejsem učený."
„Mám dojem," řekl Patrik pomalu, „mám dojem, že vás něco trápí..."
„Ano," přisvědčil Petr a zavřel oči, ve kterých ho začaly pálit slzy.
„Chtěl bych vědět co, ale bojím se, že když se zeptám tak..."
„Nechceš mě ranit, ale nejde to. Kdykoli se zamyslím, mám dojem, že mi někdo zarazí dýku do srdce." Petr vnímal svůj hlas jen z velké dálky. Měl dojem, že mu ani nepatří. V hlubinách jeho srdce se ozval zvonivý Eleonořin smích. Cítil jak se slzy, které ho dosud pálily v očích přelily přes hráze víček a rozutekly se mu po tvářích. Otevřel oči a viděl, že je Patrik vyděšený.
„Moc vám ublížili," řekl a hlas se mu třásl.
Petr mlčky přikývl.

„Jak dlouho pojedeme?" zeptala se Eleonora, když jí Jan pomáhal do kočáru.
„Když nebudeme štvát koně tak tři až čtyři dny."
„Nechceš mi říct, že zdržuji, že?" pošeptala mu do ucha, když se k ní naklonil, aby ji políbil. Políbil ji na tvář a usmál se. „Kde budeme nocovat?"
„Večer, ale kde to nevím," odpověděl. „Vedle kočáru pojedou čtyři muži, dva jsou z mého doprovodu."
„Jeden je z mého a čtvrtý?"
„Tristan," řekl Jan a nepatrně se zamračil.
„Děkuji ti."
„Raději bych byl, kdybys zůstala tady."
„Budeš mě potřebovat."
„Asi ano," řekl sklesle a opět se usmál.

Viktor se podíval na svou matku a po obličeji se mu rozlily pochyby. Anna byla oblečená v tmavomodrých, téměř černých sametových šatech. Vlasy měla rozpuštěné a zakryté tmavošedým závojem. Nevěřil by, že tato žena je jeho matkou. Nikdy by nevěřil, kdyby mu to neříkalo vlastní vědomí. Došel až k ní a nechal se obejmout. Viola seběhla po schodech z dřevěného ochozu. Měla na sobě jezdecké šaty. Viktor se na matku tázavě podíval.
„Viola mě včera požádala, jestli by mohla jet s vámi. Měla se zeptat tebe, ale dovolila jsem jí to."
„Je to nebezpečné," řekl Viktor a podíval se na sestru.
„Vím, jedu, abych na tebe dala pozor. Vrátíme se v pořádku, maminko."
„Doufám," odvětila Anna a oba je ještě jednou objala a políbila na čelo.

Lucien čekal až Jan přestane přecházet po pokoji. Bylo na něm vidět, že je neklidný. Před odjezdem vždycky býval. Nechal si Luciena zavolat před necelou hodinou. Od jeho příchodu nepromluvil jediné slovo. Lucien začínal pociťovat neklid a nervozitu. Najednou se Jan otočil a podíval se na něj přímo. Rozpuštěné vlasy měl rozcuchané.
„Eleonora si přivezla Tristana," řekl rychle a rozhněvaně.
„Jak to víte?"
„Viktor ho viděl," odpálil Jan jeho otázku.
„Pak to budete muset akceptovat."
„Vždyť je to knížecí velitel. Baron z opačného tábora a navíc..."
„Navíc je vaší manželkou více než okouzlen?"
„Vděčí jí za život."
„Stojíte tedy před volbou. Stál jste před ní už jednou se mnou. Jak jste zvolil musíte posoudit sám."
„Tohle nedokážu rozhodnout dám. Mám dojem, že," zarazil se v půli věty. „Že žárlím," dokončil a otočil se k Lucienovi zády.
„Snad by bylo dobré nechat jí ho k službám," navrhl Lucien opatrně.
„Je to bezpečné?"
„Miluje ji, vděčí jí za život a relativní svobodu. Nikdy by jí neublížil. Nedokázal by to. Já bych to také nedokázal. A jsem si jistý, že ani vy, pane vévodo."
„Nechám jí ho, ale slibte mi, že budete v její osobní stráži." Lucien se v duchu zaradoval. Nebylo povinnosti, kterou by plnil raději. „Pojedete vedle jejího kočáru, vy Tristan a dva muži."

Robert uslyšel dusot koňských kopyt. Narovnal se v sedle a dal znamení střelcům. Vyjeli do přední linie. Všichni seděli na koních pevně a svírali své zbraně. Robert se ohlédl. Xaver stál na zemi vedle svého bělouše a hladil ho po krku. Díval se na Roberta očima plnýma nejistoty. Už teď věděl, že jedou na smrt. Robert pobídl koně a dojel k němu. Sesedl.
„Mám pochybnosti," řekl Xaver ponuře. Robert přikývl. „Měli bychom se obrátit. Vyhnout se přímému střetu."
„Dostaneme se do opozice, ztratíme město!"
„Ano, ale stovky mužů, kteří se s námi vydali na tuhle sebevražednou cestu, budou mít naději. Snad i my..."
„Co chcete dělat potom? Kam půjdeme? Váš otec obsadí město, bude vypalovat a vraždit, dokud zbude jen zrníčko odporu. Není jiná cesta než se s ním střetnout a když nic jiného aspoň mu způsobíme ztráty."
„Vím, že vy znáte někoho, kdo je nestranným pozorovatelem situace v zemi."
„Thornylové nám nepomůžou," řekl pohrdavě Robert. „Navíc se na ně obrátí i rebelové. Možná dříve než my."
„Zkusíme to," řekl pevně kníže. A Robert mu poprvé za celou dobu uvěřil, že chce nastolit v zemi pořádek. Malé hrabství na severu země až u samotných hranic, obklopené močály a bažinami, poustevnické sídlo rodiny Thornylů. Nikdy se nepřidali ani na jedu ze znesvářených stran, nikdy se nemíchali do politiky. Teď měli být jazýčkem na vahách. Robert přikývl.
„Ustupujeme! Tryskem na sever!" zavelel a vyšvihl se do sedla. Xaver ho následoval.

„Co se to děje?" Eleonora se s trhnutím probudila. Kláře se zdála být spokojenější než dřív. Byla klidná a růžová ve tvářích.
„Přejeli jsme brod, veličenstvo," řekla Klára a vyklonila se z okna.
„Kolikátý už?"
„Dnes čtvrtý. Večer budeme na místě. Margent má mnoho řek. Tenhle cíp krajiny trpí jarními záplavami. Baron Marek má velké plány na jeho odvodnění."
„Jak to všechno víte, Kláro?"
„Narodila jsem se tu."
„Jak jste se dostala do Karditu?"
„Můj muž si mě tam přivedl," Klára to pronesla s podivnou hořkostí, i když už žádnou necítila.

Kočár se pomalu zastavil. Eleonora vyhlédla z okna stejně jako před tím Klára.
„Ještě nejsme na místě," řekla a zase se pohodlně opřela. Otevřela se dvířka kočáru a dovnitř nahlédl Lucien.
„Malá přestávka," řekl a usmál se. „Chcete se projít, dámy?"
„Projdu se ráda," řekla Eleonora a nechala se od Luciena vysadit z kočáru a postavit na pevnou zem. „Je to snad namáhavější než na koni," řekla a zasmála se.
„V tomhle období je všechno namáhavé," řekla Klára a vyskočila.
„Nemáte hlad?" zeptal se Lucien. Kolem nich sesedali jezdci z koní. Jan stál opodál a předával koně jednomu z vojáků.
„Ne. Raději bych tu procházku."
„Jezdí tudy výběrčí daní," řekl Jan a vzal Eleonoru kolem pasu.
„My daně platíme," řekla a pohladila ho po neoholené tváři.
„Ale baron neplatí pravidelně. Daří se mu držet výběrčí u hranic, ale tady není bezpečno. Zastavili jsme, abychom přepřáhli kočár. Zůstaňte tady, nebo v těsné blízkosti vojáků."
„Jistě," řekla Eleonora vážně. „Můžeme si, konečně, posedět u vody." Jan ustaraně přikývl.

Posadili se do trávy. Tristan se díval jak Eleonora nastavuje tvář slunci. Musel se pro sebe usmát. Nechápal, proč je tak šťastný. Lucien ho stále sledoval, ale jemu to bylo jedno, věděl, že v sobě nenosí žádné postranní úmysly. Neměl se proč Luciena bát. Nemusel mít strach z ničeho. Snad jen ze sebe sama.
„Pojďte k nám," zavolala na něj Eleonora. Pomalu k nim došel. „Je tu krásně, že?" byla okouzlená. V obličeji se jí zrcadlily odlesky hladiny plynoucí řeky.
„Skoro nikdy tu neprší," začala Klára, „ale pastviny jsou zelené a plné ovcí. Řeky napájejí všechnu zeleň. Jsou nejčistší v království." Při tom slově v Tristanovi zatrnulo a byl by přísahal, že si toho Lucien všiml. „Na jaře tady taje sníh. Je tu nádherně když slyšíte první jarní ptáky a na lukách rozkvetou sněženky."
„Mrzí vás, že jste odtud odešla?" zeptala se Eleonora a v jejím hlase zaslechl smutek.
„Někdy," řekla krátce Klára a zasmála se.
„Láká ke koupání," řekla Eleonora a pohladila Kláru po ruce. „Ale to by mi Jan nedovolil."
„A dobře by udělal, je studená," řekl Lucien. Eleonora se na něj káravě podívala. „Jsem váš osobní strážce, veličenstvo, musím dbát o vaše zdraví."
„Nezazlívám vám to," řekla opět se smíchem a ponořila do vody konečky prstů. „Ta voda bolí."
„Už přepřáhli," řekl Tristan potichu. Podívala se na něj a hřejivě se usmála.
„Vrátíme se."

Strážný položil na zem cely chléb a vodu, stejně jako každý den. Petr na něj upřel pohled. Strážný se zarazil. Měl zakázáno vězňům ublížit, přesto, kdykoli se na něj hrabě takhle zadíval, zatoužil ho udeřit do obličeje. Ten pohled byl přímý a neohrožený. Pohled muže, který ztratil naprosto všechno. Nebyl pohledem odsouzence na smrt, zdálo se, že hrabě by smrt přivítal. Díval se strážnému do očí a neprosil, neptal se. Modré oči hraběte Le Kroix mlčely s podivnou opravdovostí. Nebyla to porážka, ani pokoření, byla to prázdnota naplněná touhou po něčem, co už se nikdy nevrátí, přesto to nebyl smutek. Strážný za sebou zavřel mříž, posadil se na židli a skryl hlavu v dlaních.

Patrik se nebál pohlédnout až na dno Petrových očí. Nebál se bolesti, která se v nich skrývala. Už se nebál. Když do těch zmrzačených myšlenek pohlédl poprvé, obešla ho hrůza. Teď se snažil najít všechny. Snažil se objevit veškerou bolest, kterou se Petr marně pokoušel skrývat. Chtěl se dostat až na morek jeho trýzně a pochopit, proč se to všechno muselo stát. Nepochyboval, že Petr má vysoké cíle, kterých nemůže dosáhnout, ale jaké cíle to jsou nevěděl.

Vjeli do bažin. Nikde se neozval jediný zvuk, jen čvachtavá ozvěna koňských kroků. Cesta mizela mezi bahnisky, kde za neproniknutelnou mlhou byl zámek. Vozy, které jely za nimi, se bořily do bahna kolem cest. Podíval se na svou ženu. Třásla se po celém těle. Pobídl koně.
Když dorazili k zámku, rozplakala se. Sesedl a pomohl jí z koně.
„Proč?" vzlykla. „Proč ses musel postavit proti králi?"
„Protože nebyl spravedlivý," řekl a vykročil po schodech ke vchodu.
„A proto teď budeme žít tady? Všichni? My i naši lidé? Kvůli tomu, že ty jsi nedokázal mlčet? Proto tu budou vyrůstat naši potomci?"
Sklonil hlavu a zastavil se v půli kroku. Věděl, že má pravdu, ale jeho hrdost byla silnější než její výčitky. „Ano," zvolal a otočil se k ní. V očích mu hořelo.
„To už není hrdost ale paličatost," řekla a vyšla za ním. Podíval se na ni. Usmívala se tím zvláštním, krásným, smířlivým úsměvem. Položila mu ruku do svěšené dlaně. Sevřel ji. Společně vyšli zbylé schody a odemkli dveře od svého nového domova.
 

Zenon prudce obrátil koně a hnal se do zadních řad, kde jel i Malran. Když ho uviděl trhl otěžemi a zastavil. V očích mu planul hněv a ruce mu neklidně cukaly.
„Co se děje?" zeptal se Malran nevrle.
„Odjíždějí," zavrčel v odpověď Zenon a poplácal koně po krku.
„To není možné," pronesl Malran a zahleděl se do dálky.
„Viděl jsem je. Jen se jim práší za kopyty."
„Nebudeme je sledovat," řekl Malran. Zenon znatelně zbledl.
„Jsme tu kvůli nim, nebo ne?"
„Město je nechráněné. Zmocníme se ho a až potom se zaměříme na mého syna. Úspěchy musí přicházet postupně. Proč se zahazovat s několika vystrašenými vojáky kolem mého syna, když mu můžeme odříznout přístup k vládě."
„Má Roberta ze Sèelk, není ani zdaleka bezbranný."
„Je naprosto nezbranný," Malran se podivně ušklíbl. „A bude ještě bezbrannější."

Margent byl zámek pohádkové krásy. Obtočený několika řekami s křišťálovou vodou korunoval planiny pastvin plné ovcí a krav. Eleonora se vyklonila z okénka a usmála se. Ne, tohle nebyl nedobytný hrad. Margent v ní budil dojem bezpečí. Tady se nemohlo odehrávat nic, co by knížete znepokojovalo. Tady byli v bezpečí. Vedle kočáru cválali dva jezdci. Podívala se do zamyšlené Lucienovi tváře. Vlasy mu povlávaly kolem hlavy. Nepochybovala, že je to velmi krásný muž. Ohlédla se dozadu a uviděla Tristana. Jeho obličej byl rozzářený, snad to bylo štěstí.
„Za chvíli zastavíme," řekl Lucien a otočil se na ni.
„Je tu krásně," odpověděla.
„Není vám chladno?"
„Ne."
Přikývl a pobídl koně.

„Viktore," oslovil ho Jan a podíval se na něj. „Půjdete tam první?"
„Já?"
„Ano," odvětil Jan a podíval se opět před sebe.
„Ano, ale nevím k čemu to bude dobré."
„Já taky ne, ale nechci se s ním střetnout přímo jako první."
„Jistě. Jen - směl bych znát důvod?"
„Raději bych si to nechal pro sebe."

Kočár zastavil. Eleonora nechala Tristana, aby jí pomohl vystoupit. Připadala si, jako kdyby nikdy nechodila po zemi.
„Viktor půjde napřed, my tu počkáme," řekl Lucien.
„Proč?"
„Veličenstvo, myslím, že vím proč..." řekla Klára a po tváři jí přeběhl úsměšek.
„Vážně? Tak to si ráda poslechnu, půjdeme se projít?"
„Doprovodím vás," řekl Lucien. „A pan baron se přidá," dodal a kývl na Tristana.
Eleonora si zula střevíčky a zabořila chodidla do měkké trávy. Mohla by přísahat, že měkčí tráva nikde neroste.
„Tak povídejte," pobídla Kláru a ohlédla se na Luciena.
„Když umřela Odette," začala Klára pomalu a opatrně, Eleonora se na ni povzbudivě usmála. „Když umřela, měl Jan několik nabídek k sňatku a z toho jednu od dcery barona Marka. Odmítl. Z toho plyne jejich nesnášenlivost. Žádná z pěti dcer barona z Margentu se ještě neprovdala."
„To je velmi poučné," řekla Eleonora a znělo jí to samotné bezstarostně. „Budeme muset zajistit, aby se ti dva nedostali do křížku. Zhrzení otcové nebývají tolerantní."
Klára se zasmála.

Viktor sám dojel k bráně a nechal se vpustit. Strážný se na nic neptal. Jen s nedůvěrou pohlížel na doprovod, který Viktor nechal stát nedaleko. Vraník neklidně přešlapoval, když Viktor sklouzl ze sedla. Nechal koně stát a vydal se ke schodišti. Písek stezky mu křupal pod nohama. U dveří stál sluha v livreji s výrazem člověka, který čeká až zkamení.
„Pán si bude přát?" zeptal se, když se Viktor zastavil naproti němu.
„Chtěl bych mluvit v baronem. Ohlaste hraběte z Arbes," když to vyslovil, stáhlo se mu hrdlo. Sluha přikývl a vešel do zámku. Viktor se ještě ohlédl. I na dálku viděl Jana, který upíral pohled plný nejistoty na zámek. Pak i Viktor vešel.
Sluha Viktora nechal stát ve velkém sále. Byl tu sám, jen s několika kusy nábytku, které ale nevybízely k usednutí. Došel k obrazu, který visel na stěně. Byla na něm žena a kolem ní pět děvčátek. „Baronovy dcery," ozvalo se mu za zády. Byl to livrejovaný sluha. „Baron vás očekává, hrabě," dodal a poklonil se.
„Ta žena je jeho manželka?" zeptal se ještě Viktor, aby oddálil setkání.
„Ano, opustila nás před dvěma lety, Bůh jí buď milostiv."
„Je mi to líto."
Šli dlouhou chodbou k jediným dveřím na jejím konci.
„Baron stále truchlí, byla to milující manželka i paní. Prosím," otevřel ony dveře a Viktor vstoupil. Baron stál u okna.
„Předpokládám, že nejste sám, hrabě, či kdo jste, hrabě z Arbes se nechal zabít knížecími vojáky, aby zachránil svoje panství. Představíte se mi, pane?"
„Známe se, pane barone," řekl Viktor. Baron se otočil.
„Na vás se nedá zapomenout, ale přivlastňovat si titul někoho zemřelého je trochu moc."
„Mám nárok na titul svého otce, jako jeho jediný syn a dědic."
„Znám vás jen jako poskoka hraběte Le Kroix. Konečně, je jistě s vámi. Potřebujete snad něco? Mám se vydat další sebevražedné misi?"
„Hrabě Le Kroix je vězněn, kde, to nikdo neví. Vévoda z Karditu, který je nyní, jako manžel jejího veličenstva, velitelem Věrných, vás přijel požádat o pomoc."
„Proč nepřišel sám?"
„Požádal mě, abych ho ohlásil."
„Ať přijde, nemusí se chovat jako malý kluk."
Viktor se usmál a odešel a lehkou úklonou.

Eleonora přišla k Janovi a pohladila ho po zádech. Podíval se na ni zmateně. V jejím obličeji zahlédl jiskřičky pobavení. Nechtěl se ale ptát, co se stalo. Sklonil se k ní a políbil ji na čelo.
„Jak se ti jelo?"
„Dobře, jen jsem zdřevěněla."
„Měla jsi zůstat doma."
„To by se ti hodilo."
Ada k nim přišla vedouce svého koně za uzdu.
„Už jede," pronesla s úsměvem.

Večer se jezdci zastavili. Robert se svezl ze sedla a ohlédl se. Nikdo za nimi nejel. Nikdo. Žádný zvířený prach, žádné pochodně. Malran se rozhodl jet na hlavní město. Přesně jak to Robert předpokládal. Jeho myšlenky se upínaly k jediné možné osobě - Magdalena. Poslechne? Odjede, jakmile se na obzoru objeví Malranova korouhev? Stihne uprchnout i s Markem? Prohrábl si vlasy. Zakázal rozdělávat ohně. Xaver se opíral o svého koně a díval se na Roberta zpytavým pohledem člověka, který neví, zda udělal chybu, či ne.
„Jak jsou na tom koně?" zeptal se Robert jednoho z vojáků.
„Unavení, ale nejsou schvácení," odvětil voják.
„Zkuste je vytřít do sucha ať se nenachladí." Voják už jen přikývl.
Robert nechtěl s Xaverem mluvit. Nechtěl k němu ani jít, ale nebylo vyhnutí.
„Jel do hlavního města."
Robert jen přikývl.
„Nikdo tam nebude v bezpečí, nikdo."
„Nemohli jsme tomu zabránit," řekl Robert a dýchl si na ruce.
„Máte tam ženu a syna."
„Mlčte, to neříkejte," obořil se na něj Robert a odvrátil se.
„Nechtěl jsem," omlouval se Xaver, ale bylo to marné. Robertův strach, který ho v posledních hodinách dohnal na pokraj šílenství, byl vysloven, visel nad celým vojskem jako stín. Horší než smrt. Robert marně přesvědčoval sám sebe, že není moudré nechat se zahnat tak daleko vlastní úzkostí. Byl zaslepený. Jen s vypětím všech sil se donutil zůstat u vojska.

Magdalena den za dnem čekala, co se stane. Trvalo to asi deset dní. Na hradbách dvorce měli nepřetržitě službu dva až čtyři muži. I ona sama tam chodila a doufala, že zahlédne zástavu knížete. Namísto toho po oněch dnech plných nejistoty zahlédla korouhev s barvami vévody Malrana.
„Dejte okamžitě zapřahat," zavolala na muže dole pod sebou. Sama seběhla ze schodů a běžela do domu. Vzbudila chůvu spící s Markem v náručí a popadla několik nejdůležitějších věcí. Vyběhla z domu se svým dítětem přitisknutým k tělu a nastoupila do kočáru. „Jeďte tryskem," zavolala ještě na kočího. Kočár, a za ním pět mužů v plné zbroji, vyjel ze vrat.