Věrnost v srdcích díl 1

Běželi ztemnělou chodbou. K východu zbývalo už jen pár kroků. Vévoda běžel vzadu za svou manželkou, která držela v náručí malého Vincenta, posledního z rodu. Král byl mrtev. Vzbouřenci pronikli do všech končin zámku. Posledním útočištěm byla tajná chodba, kterou právě teď utíkali. Nikdo nevěděl, jestli se jim podaří dosáhnout východu. Vpředu jim cestu osvětloval hrabě Le Kroix, který jediný duchapřítomně odvrátil bezprostřední hrozbu smrti od vévody a jeho rodiny.

Chodba nebrala konce. Vévoda měl na každém kroku pocit, že už je pronásledují, kdykoli se ohlédl, měl dojem, že vidí záblesky pochodní v chodbě. Nikdy by si nemyslel, že bude nucen prchat před vzbouřenou šlechtou. 

Konečně se před nimi objevil východ. Konečně se mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Nad nimi se hrozivě tyčil zámek. Z několika jeho oken šlehaly plameny. Vévoda si povzdechl. V jeho srdci hořkost přetrvávala až do smrti. Museli žít v utajení na loveckém zámečku u Krůs. Nemohli se dát poznat, jedinou spojnicí se světem jim byl hrabě Le Kroix.

Na trůn byl dosazen kníže Korlent, který vedl povstání šlechty proti králi. Vévodovi nezbývalo, než čekat a pak se, jako králův synovec a právoplatný dědic trůnu, přihlásit o své dědictví. Netušil, že vzbouřenci zem ovládnou na více než dvě stě let.

 

„Pane, volá vás otec,“ řekl komorník a otevřel dveře do ložnice. Petr pomalu vešel. Neměl už strach z otcovy smrti, bál se spíš, že zůstane jako poslední z rodu a bude se muset starat o všechny statky.

„Volal jste mě, pane?“ oslovil otce, který seděl na posteli. Byl viditelně ve špatném stavu, vypadal dokonce hůře než včera večer. Na obličeji mu vystoupily všechny kosti a oči se propadly do malých, temných štěrbin. Nebylo pochyb, že zemře brzy. Petr si nevšiml postavy, která stála zády k němu u okna. Nevěnoval přítmí pokoje téměř žádnou myšlenku. Došel až k posteli a posadil se do křesla.

„Petře, myslím, že už nebudu žít déle, než abych tě seznámil,“ začal hrabě Le Kroix pomalu a s rozvahou. Petr mu neodporoval, „s tvými poměry. Jsi můj jediný syn, zdědíš veškerý můj majetek…“ v půli věty ale upadl do bezvědomí. Petr vstal a chtěl poslat pro lékaře, když se v pokoji ozval hluboký mužský hlas:

„Už se neprobudí, vzal si jed,“ řekl muž a otočil se. Měl na sobě černý plášť sahající až na paty a na okrajích zablácený. Kápi měl staženou hluboko do obličeje, takže nebylo možné určit jak vypadá.

„Vzal si ho sám, nebo jste mu ho dal vy?“ vyhrkl Petr, ve kterém se překotně mísila lítost a smutek se vztekem a hořkostí porážky.

„Ne, nedal jsem mu ho,“ odvětil muž klidně.

„Jak vám mám věřit?“

„Musíte, nic jiného vám nezbývá. Pomlčte o tom jedu. Věděl, že už mu nezbývá čas. Vzal si ho, aby už nemusel čekat na smrt. Čekání na tuhle dámu je vždycky kruté. Přejte mu to. Vás čekají jiné skutky, než jaké zažil on. Kola se dala do pohybu. Řekl jsem mu to, než jste přišel. Chtěl vám to říci sám, ale jed byl příliš rychlý a jeho tělo příliš slabé. Až přijde lékař, řekne, že zemřel na svou nemoc. Zdá se to příliš snadné. Příliš snadno byste to mohl zhatit. Vyšetřování by nikomu nepomohlo.“ Zatímco muž mluvil, posadil se Petr zpátky do křesla a skryl hlavu v dlaních. Cítil se naprosto bezmocný. Nemohl vrátit nic z běhu událostí. Mohl jen tiše sedět a čekat, až odvezou tělo jeho otce do márnice, až ho pohřbí, tak jak to tady chodí, bez rodiny, bez přátel, na zamčený hřbitov, bez své víry… Petrovi se z toho dělalo nevolno od žaludku.

„Nechtěl jsem vás obviňovat, omlouvám se, ale překvapilo mě, že je tu cizí člověk, neslyšel jsem vás vcházet.“

„Mě nikdo neslyší. A je to tak dobře. Lidé mě nemají moc rádi. Jsem Victor Hughes, sloužím vašemu otci už deset let.“

„Nikdy o vás nemluvil.“ Petr vzhlédl, neměl už sílu být překvapen, cítil, že se dozví ještě jiné udivující skutečnosti.

„Věděl, že mě poznáte, až přijde čas. Přišel dnes. Zavolejte doktora, promluvit si můžeme později.“

„Nechám vám připravit pokoj…“

„Ne, děkuji, už ho připravili,“ řekl Viktor a odešel z pokoje. 

 

Petr se díval jak odvážejí rakev po ulici směrem k márnici. Nebyla daleko od jejich domu a výhled na hřbitov na Petra vždy působil depresivně. Stál u okna ještě dlouho poté, co vůz s rakví  zmizel za vraty. Petr nepřemýšlel o tom, co se teď stane. Nemyslel na nic, co by ho mohlo nějakým způsobem zasáhnout. Když si uvědomil, jak dlouho už u okna stojí, odpoutal svůj zrak od bran záhrobí a vrátil se do svého světa.

Viktor Hughes seděl v křesle a díval se do ztracena. Přes Petrovy výslovné žádosti odmítal sejmout kápi.

„Je tu prázdno,“ konstatoval Viktor, když se Petr posadil.

„Ano.“ To ano bylo spíše povzdechem než odpovědí. „Prosím, chápu, že máte jistě vážné důvody, ale byl bych rád, kdybyste se mi ukázal.“

„Jste zvědavý?“ Petr nevěděl jak si má vyložit tón, jakým byla otázka položena. Nevěděl ani jestli je to skutečně otázka.

„Ne, ale snad bych měl vědět…“

„Jak vypadám,“ dořekl klidně Viktor. „Myslíte, že lze člověka, jakoukoli bytost, soudit podle toho, jak vypadá?“ Viktor vstal a přešel k oknu. Zablácený lem jeho pláště šustil po podlaze. Petr na něj nedočkavě hleděl. Co tak strašného mu může ukázat? Nevěděl a v tento okamžik to snad už ani vědět nechtěl, ale Hughes pokračoval: „Před deseti lety, když zemřel můj otec, jsem byl vržen do stejného víru, ve kterém se teď nalézáte vy. Je to už více než dvě stě let, co naše rody střeží tajemství, které se nesmí dostat na světlo, dokud nedozraje čas. Ale zdá se, že čas pomalu dozrává, jsme už velmi blízko. Poslední vévoda už nežije, ale jeho dědic je zatím v bezpečí v Posledním klášteře. Takové bezpečí netrvá dlouho, kruh ohrožení se stahuje stále blíž. Musíme si pospíšit. Měl byste se začít chystat.“

„Nevím, o čem mluvíte,“ zalapal po dechu Petr.

„Povím vám to cestou.“

„Chci vidět vaši tvář…“ poslední slovo se rozplynulo ve vzduchu. Petr zaslechl pohrdlivé odfrknutí. Viktor si stáhl rukavice, vztáhl ruce ke kápi a pomalu ji spustil z hlavy. Petr znovu zalapal po vzduchu. Muž, který před ním stál, nemohl být o více než deset let starší než on. Jeho vlasy byly černé jako uhel, kůže bílá, téměř průsvitná. Měl ostrý nos a lehce propadlé tváře. Nejzvláštnější ale byly jeho oči. Jedno z nich jiskřilo bezbarvostí sněhu a téměř se nehýbalo. Stále se dívalo přímo na Petra. Jeho barva ze všeho nejvíc připomínala namodralost ledu. Druhé oko bylo černé a pálilo stejně jako řežavé uhlíky. Pod světlým okem začínala neobyčejně hluboká jizva. Viktor měl jemné vrásky kolem obou očí. Teď se mu stáhly v malé vějířky úsměvu. Úsměv dodal jeho mrtvolně bledé tváři lidskou podobu. Jeho postava, rýsující se proti oknu, byla vysoká a štíhlá. Petr pozoroval jak si Viktor pomalu svléká plášť. Přehodil si ho přes ruku. Měl lehce nahrbená ramena a v černém oděvu působil až přízračně. Jeho úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil a on poněkud hořce pronesl:

„Spokojen?“

„Ano,“ řekl pevně Petr, i když si nebyl úplně jist.

„Příroda si ráda hraje. Zkouší všechny varianty. Jsem jednou z nich. Teď se oblečte. Za chvíli musíme vyrazit, není tu bezpečno.“

Petr se už na nic neptal. Vzal si jezdecký oblek, rukavice a měšec a seběhl po schodech zpátky k Viktorovi. Chtěl otevřít hlavní dveře, když ho Viktor chytil za paži a řekl: „Tudy ne…“ pak na něj kývl a odvedl ho do otcovy pracovny. Tam odhrnul koberec a Petr pod ním spatřil kovové dveře. Úžasem téměř nedýchal. Viktor otevřel otvor v podlaze a vklouzl dovnitř. Petr jej následoval.

 

Dopadl na zem tmavé kamenné chodby. Nevěděl, jestli náhodou nespí, Viktor mu ostře nakázal, aby se zvedl. Jejich společné kroky rozezněly chodbu. Viktor měl rychlou chůzi. Petr mu téměř nestačil. Ve tmě se mu ztrácel. Konečně dospěli ke dveřím. Viktor je zprudka otevřel a vyšel do denního světla. Petr bez obtíží poznal, že jsou v lese za městem. U stromu byli přivázáni dva koně vraník a ryzák. Viktor se beze slova vysvětlení vyhoupl na vraníka a kývnutím Petra pobídl, aby následoval jeho příkladu. Petr už se nesnažil nic chápat. Vyhoupl se do sedla a pobídl koně.

 

Zastavili se až pozdě k večeru u jakéhosi hostince. Petr umdléval hlady a vyčerpáním po téměř celém dni v sedle. Měl pocit, že se nedokáže postavit na nohy. Viktor pružně seskočil a dal otěže muži, který vyšel ven, aby je obsloužil. Petr se vyčerpaně svezl ze sedla. Viktor ho okamžitě popadl za loket. Sám měl už zase kápi, to Petra znervózňovalo. Když s ním Viktor smýkl ke zdi, ani se nebránil.

„Tady pozor na jazyk, ani slovo o tom, kam a proč jedeme, jasné?“ znělo to téměř výhružně. Vešli do hostince. Petra ovanul nepříjemný pach alkoholu. Nemusel ani nic říkat, Viktor se tvářil naprosto zhnuseně. Ve tmě pod kápí se leskly dvě žhnoucí oči. Došli k volnému stolu a posadili se. Hostinský k nim dorazil během několika příštích minut. Byl to poměrně malý zavalitý muž a přívětivým obličejem, který byl teď ovšem zachmuřen. Petr k němu necítil nic zvláštního, znepokojoval ho ale jeho pohled. Pohled, který na ně vrhl jakmile vstoupili. Ta podivná směs nenávisti a lásky, která se občas objeví, když se snažíme jeden, či druhý cit potlačit.

„Pánové si bodu přát?“ zeptal se a Petr měl dojem, že hostinský Viktora zná.

„Nějaký klidný pokoj,“ utrousil Viktor a podíval se na hostinského.

„Měl bych, ale jen jeden, pánové se budou muset srovnat spolu,“ hostinský téměř šeptal. Petr měl dojem, že se k nim obrátili všichni lidé v hostinci. 

Viktor vstal. Kývl na Petra a spolu s hostinským odešli po úzkých schodech nahoru k pokojům. Na chodbě byla tma čas od času protržená světlem svíčky. Hostinský je dovedl až na konec chodby, odhrnul závěs a otevřel tajné dveře. Petr už chtěl otevřít ústa, když ho přerušilo rázné „Pst“ z úst hostinského. Viktor se rozhlédl po chodbě a strčil Petra na schodiště, které prudce klesalo do tmy.

Všichni tři klopýtali po schodech. Na konci schodiště hostinský otevřel dveře a uvedl je do pokoje, kde už hořely svíce. Nebyl velký, měl jen jedno okno a to směřovalo do keřů.

Petr si svlékl těžký kabátec a posadil se na postel. Lehce zavrzala. Viktor sejmul kápi a obrátil se na hostinského.

 „Děkuju, Magnusi, když jsem viděl tu sešlost v hospodě, myslel jsem, že nás pošleš pryč.“

„To bych si nedovolil, víš, že se na mě můžeš spolehnout. Kam jedete?“

„Do kláštera.“

„Chcete se přidat k celibátu?“ zeptal se posměšně hostinský.

„Ne, máme tam důležitou zásilku,“řekl Viktor a usmál se. Petr začínal usínat. Neposlouchal, co si povídají. Pomalu se opřel o zeď a zavřel oči.

 

Autor: Barbora Havejová | neděle 23.11.2008 20:39 | karma článku: 9,05 | přečteno: 544x
  • Další články autora

Barbora Havejová

Rusko a Evropa

Rusko je svou historií předurčeno k velikosti, vždycky tu bude duch Svaté Rusi, vždycky k ní bude nutno vzhlížet, vždycky se najdou lidé, kteří budou chtít jít v jejích šlépějích, naplňovat její odkaz. Rusko stojí na pomezí dvou kontinentů, pro svou velikost je zmítáno mnoha vnitřními běsi, od kterých politici chtějí odvracet tvář lidu.

26.6.2010 v 22:00 | Karma: 12,69 | Přečteno: 1087x | Diskuse| Politika

Barbora Havejová

Francisco Goya: Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808 (1814)

Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec, což samo o sobě nevystihuje ani jeho tvůrčího génia, ani jeho přínos světovému výtvarnému umění. Ve své eseji se budu věnovat jednomu z jeho nejslavnějších obrazů, Popravě povstalců v Madridu 3. května 1808. Dříve než k tomu ale přistoupím, chtěla bych alespoň rámcově načrtnou horizont Goyovy tvorby.

13.6.2010 v 16:25 | Karma: 13,61 | Přečteno: 5023x | Diskuse| Ostatní

Barbora Havejová

Ch. de Gaulle a K. Adenauer – dva muži nad kolébkou nové Evropy

Charles de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) a Konrad Adenauer (5. ledna 1876 Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967 Rhöndorf) byli muži, kteří bez nadsázky utvářeli Evropu po většinu 20. století, i když jejich politické kariéry se na nejvyšší úrovni proťaly na pouhých pár let (1958-1963). Byli to muži starého světa, kteří dosud věřili, že morálka a slušnost nejsou přežitými pojmy, oba dva byli posléze nahrazeni dravější a progresivnější generací, jejich odkaz je ale stále živý.

13.6.2010 v 15:20 | Karma: 7,98 | Přečteno: 1296x | Diskuse| Ostatní

Barbora Havejová

Děkabristé

Normal 0 21 Touha po změnách do Ruska vtrhla spolu s navrátilci proti-napoleonského tažení. Jejími nositeli byli důstojníci z řad šlechty. Poznání poměrů v Evropě a možnost srovnání je nutily pohlížet na Rusko jinak, kritickýma očima. Byli velice mladí, mnohým z nich během tažení Evropou nebylo ještě ani dvacet let, a již měli za sebou zkušenosti mnohem starších mužů. Toužili po změně života, svobodě, byli znechuceni zvůlí státního aparátu, a proto se rozhodli vzít věci do svých rukou, z nichž se jim vše vymklo v osudné pondělí 14. prosince 1825.

25.10.2009 v 20:00 | Karma: 12,58 | Přečteno: 2079x | Diskuse| Ostatní

Barbora Havejová

Alice Garrigue Masaryková

Byla nejstarší dcerou Tomáše G. Masaryka a jeho ženy Charlotty. Narodila se 3.května 1879 ve Vídni, většinu svého dětství prožila ale již v Praze. Byla vychovávána v demokratickém a liberálním prostředí, v němž získala potřebné základy pro svůj budoucí život a činnost. Jak otec tak matka od útlého dětství podporovali všechny své čtyři děti, Alici, Herberta, Olgu a Jana, rozvíjeli jejich talent v umělecké oblasti, dbali na to, aby se děti učily cizím jazykům. Masarykovi vždy respektovali názory svých dětí i jejich přátel a mnohdy s nimi diskutovali jako rovný s rovným. T.G. Masaryk navíc zastával myšlenku plné rovnoprávnosti žen a Charlotta Masaryková spolu s M. Blažkovou přeložila do češtiny Millovu práci Poddanství žen. Oba manželé se rovněž aktivně zapojovali do činnosti ženských spolků, z nichž nejznámější je Americký klub dam. Charlotta do spolků často brávala s sebou své dvě dcery, není proto divu, že z Alice Masarykové vyrostla žena prahnoucí po rovných právech a lepším světě. V její snaze jí byl vždy vzorem otec, chtěla však svých úspěchů dosáhnou bez jeho přičinění, vlivu, či pomoci.

24.10.2009 v 22:55 | Karma: 17,01 | Přečteno: 3452x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda

12. května 2024  12:11

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...

Hlavně díky manželce. Britský premiér Sunak je se svou ženou bohatší než král

17. května 2024  22:12

Britský premiér Rishi Sunak a jeho manželka Akshata Murtyová v loňském roce, kdy byl Sunak celou...

Vlak na Děčínsku usmrtil člověka, provoz na trati do Ústí nad Labem byl přerušen

17. května 2024  18:10,  aktualizováno  21:32

Vlak u Dobkovic na Děčínsku v pátek vpodvečer srazil člověka. Na místě podlehl svým zraněním, řekl...

Manžela šéfky americké Sněmovny napadl kladivem. Kanaďan dostal třicet let

17. května 2024  21:06

Soud v Kalifornii vyměřil trest třiceti let odnětí svobody muži, který v roce 2022 vtrhl do domu...

Auto sjelo pod pražským Vyšehradem do Vltavy. Na místě zasahovali potápěči

17. května 2024  19:57,  aktualizováno  20:44

Hasiči a policie zasahovali na Podolském nábřeží, kde sjelo vozidlo do Vltavy. Podle pražských...

Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA

Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...

  • Počet článků 37
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1052x
Studentka historie na FF MU v Brně se zájmem o svět kolem, umění, film apod. Šuplíková spisovatelka.