Mnichov

Hry v roce 1972 překonaly všechny dosavadní rekordy, ať už v počtu účastníků, zúčastněných zemí a nebo v počtu disciplín. Oslava míru ovšem trvala pouze deset dní. 5.září, brzo po ránu vniklo osm palestinských teroristů do olympijské vesnice a dostalo se až do pokojů izraelské výpravy. Dva Izraelce zastřelili na místě a dalších devět bylo zajato jako rukojmí. Komando požadovalo okamžité propuštění 200 vězněných Palestinců v izraelských věznicích a také bezpečnou cestu ven ze země. Teroristé se dostali až na vojenské letiště a tam na ně zaútočila speciální brigáda včetně odstřelovačů. V přestřelce zahynulo všech devět rukojmích, zastřeleno bylo i pět Palestinců a také jeden policista. Hry byly přerušeny a na hlavním stadiónu se konala smuteční tryzna. Po 34 hodinách se opět pokračovalo v soutěžích, ale na tragédii nikdo zapomenout nedokázal. (převzato www.olympic.cz)

5. září 1972 se stalo motivem, inspirací a nosným pilířem filmu, který není možné ani milovat ani nenávidět. Není z těch, o kterých byste si řekli, že je chcete vidět třeba tisíckrát, ale nemůžete ho ani zavrhnout v půlce. Je to osobní film, který může znamenat stejně dobře mnoho jako nic. Byl natočen podle knihy Odveta za Mnichov 1972 spisovatele George Jonase, napsané podle skutečných událostí.

Po výše citovaných událostech se tehdejší předsedkyně Izraelské vlády Goldy Meirové (Lynn Cohenová) rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou. („Zapomeňte teď na mír. Musíme jim ukázat, že jme silní.“). Úkol pomstít Mnichov je svěřen mužům, kteří s jejím rozhodnutím přestali existovat.

Hlavním hrdinou filmu a velitelem skupiny je Avner, nastávající otec, milující manžel a ke své smůle (nebo to bylo štěstí?) agent Mosadu. Dostane neomezené finanční zdroje (potřebuje pouze paragony), „přijde“ o zaměstnání, opustí rodinu. Tehdy začíná honba za jedenácti jmény, která stála v pozadí Mnichova. Všech jedenáct musí být zlikvidováno. Jediné, co Avner netuší je, že spolu s nimi zlikviduje mnohem víc.

„Neserte se do Židů,“ říká, v naprosto jiném kontextu než v jakém jsem větu použila já, Steve. A tohle motto se nese celým filmem stejně naléhavě jako slovo domov. Mnichov je film z historie, nejezdí tu terénní auta s neprůstřelnými skly ani se netelefonuje mobilními telefony a přesto je hluboce aktuální. Aktuálnost je právě v tom jediném slově: Domov. Nekonečné hledání, ztrácení a snad i nalézání domova, stejně jako sebe sama, je příznačné pro všechny lidi. Když Avner hledí do výlohy na přepychovou útulnou kuchyň, když mu člověk, od kterého kupují informace, ale zároveň riskují, že prodá informace o nich nepřátelům, řekne, že si ho váží proto, že dovede říct: „Mám tatínka.“ Všechny tyhle narážky a stopy se spojí v jediný záblesk poznání: Za domov je třeba bojovat. Ať už jsme Palestinci, Američané, Izraelci, Rusové nebo Francouzi pro domov jsme ochotni udělat cokoli, jen máme různé způsoby, jdeme po odlišných cestách.   

Přesto, nebo právě proto, že si Avner uvědomuje nutnost a důležitost svého poslání si stále častěji klade otázku: Mstitel, nebo vrah? Odpověď nemůže nalézt. Snad odpověď na něco takového ani neexistuje. Za každého zabitého Palestince je dosazen další a následuje odveta na Izraelcích. Je to nutné? Je to nezbytné? Je skutečně tak důležité zabít jedenáct lidí, když to odnesou desítky nevinných? Spielbergův poslední film klade mnoho otázek. Odpovědi na ně nejsou vůbec jednoduché.

Na začátku vás může napadnout, že film je příliš pomalý a že o ničem není. Skutečně, jeho poslání není v ději, ale v jeho obsahu. V tom, co se skrývá za cestou pěti statečných po Evropě. Jeho poslání je kdesi za výbuchy a ranami z pistole. K našemu štěstí je Steven Spielberg vynikající vypravěč a obsah snímku neutopí v balastu zbytečností a pseudofilosofie. Tká svůj příběh stejně zručně jako tkadlena perský koberec.

V průběhu sledování mě napadlo několik výtek, nebo snad otázek, každopádně jsou pro mě podstatné. Za prvé: Co znamenaly řvavě červené slunečníky s nápisem Martini? Kolik za ně firma zaplatila a mají nějakou souvislost s přítomností budoucího agenta 007 Daniela Craiga? Za druhé a to je podstatnější: Stevene, jsi Žid, kdo jiný by měl vědět, že Židé nosí snubní prstýnky na pravé ruce?! A za třetí: Nevyužití potenciálu některých postav. Jak se máme ztotožnit s člověkem o němž nic nevíme? Prostor je věnován Avnerovi a jeho příběh je jistě stěžejní, ale proč se nedozvíme víc o dalších? Abychom je nelitovali až zemřou? Aby byl film korektnější? Smysl odsunutí Avnerových spolupracovníků a přátel na druhou (která patří D.Carigovi) potažmo třetí kolej jsem nepochopila a myslím, že to, že je nikdo lépe nevyužil je věčná škoda. Mnichov mohl být ještě silnější film. A právě tyto tři body, které jsem vyjmenovala Mnichovu v mých očích ubraly jednu hvězdičku.