Filmový muzikál – osobní postoj autorů k recenzovaným dílům

Muzikál všeobecně vyvolává v mnoha případech recenzentovy rozpaky. Jen málokterý z nám známých žánrů dokáže vyvolat tak rozporuplné názory. Právě zde se tedy naplno projevuje osobní postoj recenzenta, právě zde můžeme nejlépe rekonstruovat jeho názor na filmový svět, který nám tvůrci předkládají. A právě proto jsem si zvolila muzikál jako modelový příklad, na kterém bych chtěla prezentovat svou výchozí tezi nastíněnou již v názvu práce.

Přistupujeme-li k filmům obecně objektivně a co nejkritičtěji (i když někdy se to pisatelům značně vymyká z rukou, což rozhodně není na škodu), u muzikálu jako by to nebylo dost dobře možné. Muzikál zkrátka provokuje k obnažování toho, co v danou chvíli cítíme a dívat se na něj s odstupem, je o mnoho složitější než u jiných filmů (jako by k tomu vyzývala už koncepce muzikálu, tu hudbu zkrátka neskousne každý a milostné motivy jsou často značně kýčovité).

Možná je hledání objektivního stanoviska k muzikálům v našich zeměpisných šířkách ztíženo faktem, že na čistokrevné americké muzikály nejsme ještě v našich kinech příliš zvyklí. Prakticky jediný obecně známý muzikál u nás je My Fair Lady, který však vnímáme jako klasiku, tudíž téměř nekriticky, nikoli jako k muzikál.

S muzikály zaatlantického střihu jsme se začali seznamovat teprve nedávno a z nedostatku podobných zážitků tedy logicky tápeme v tom, jaké k nim zaujmout stanovisko a cesta popisu vlastního prožitku se tím jeví jako logická a téměř jediná možná.

 Tuto tezi bych ráda podpořila na základě analýzy čtyř recenzí na čtyři světově známé a slavné muzikály, které našimi kiny proběhly v minulých letech, jeden z nich dokonce v docela nedávné době. Jedná se o recenze na tyto filmy: Moulin Rouge, Chicago, Fantom opery a tolik diskutovaný a neuchopitelný Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, ke kterému mám osobně velmi vřelý vztah (čímž bych rovněž mohla doložit, že je velice složité udržet si od muzikálu odstup – když se kritikovi líbí, tak se mu líbí a nemusí to mít vlastně ani žádný racionální podklad – tím bych zároveň mohla demonstrovat, že se nejedná jen o muzikál, ale že se titulní myšlenka dá aplikovat třeba také na filmy z dílny Tima Burtona, která rovněž dokáží rozdělit recenzenty na dva tábory; někdo je zkrátka má rád a někdo ne).

1) Moulin Rouge

V samém úvodu recenze mi autor nahrává svými slovy, že si na kritice Moulin Rouge recenzenti vylámali zuby a že sám sobě drží palce. Celá recenze se nese v duchu tohoto tvrzení a autorovy rozpaky pak dostávají novou dimenzi právě tím, že se v podstatě filmu samému téměř nevěnuje. Naopak informuje čtenáře o předchozím filmu režiséra Luhrmana Romeo+Juliet, který podle svých slov považuje za pravý filmový klenot. Těžko říci, jestli je jeho tvrzení šťastné, ale zdá se, že tím zdařile odvádí pozornost právě od toho, že buď tak docela neví, co si má o Moulin Rouge myslet, nebo to ví docela přesně, ale nemůže to v honbě za objektivitou a iluzorním nadhledem prezentovat. Leč čtenář se nemůže zbavit dojmu, že by bylo lepší, kdyby autor dal prostor svému citovému výlevu a nezabředal do analýzy otázky, co už je a co ještě není kýč. Jako by chtěl sám sebe omluvit za to, že sice ví, jak velký kýč právě Moulin Rouge je, ale jemu že se hrozně líbil. To ostatně sám potvrzuje větou: „Z toho důvodu jsem měl dokonce nutkání ohodnotit ho pěti body, ale touha po objektivitě nakonec zvítězila a tak jsem zbaběle zůstal na čtyřce.“

Výrazové prostředky recenze jsou standardní, místy snad krkolomné, jako v následující větě: „V případě filmu Moulin Rouge vám vřele doporučuji, nechte všechny intelektuální předsudky ležet před kinem a potom si je zase hezky seberte, jestli o ně vůbec ještě budete stát.“ Touto větou je sice čtenář, který je chápán, jako ve většině případů, jako potenciální divák, varován, že film, o kterém v dané chvíli čte, není pro každého a že je tedy nutné se na něj dívat tak říkajíc s nedotčeným sklivcem. Nicméně dalo se to napsat jistě s větší dávnou originality a invence.

Z recenze přímo čiší autorovo osobní zaujetí, které, ve snaze jej maskovat, cpe čtenáři pod nos ještě více. V základě tedy mohu tímto článkem podepřít tezi, kterou jsem naznačila již v úvodu: že totiž muzikál je natolik osobní, že ani téměř hysterickou snahou o objektivitu, není možné této dosíci. Dokázat by to snad mohl jedině člověk naprosto nedotčený čímkoli, co by jen vzdáleně připomínalo zápal, zaujetí, lásku k filmu, či, nedej bože, schopnost nechat se naplno ovládnout požitkem. Což jsou všechno vlastnosti, které osobně považuji i u profesionálního kritika, od nějž se jakási míra objektivity, díky zaryté empirii minulých let, obecně očekává, za stěžejní.

2) Chicago

Recenze na filmový muzikál Chicago, který přeskočil na filmové plátno z prken slavné Brodwaye, dává titulní tezi za pravdu až v samém závěru. Celkově se jedná o článek, který je objektivní od první věty téměř k větě poslední, která nicméně dá celé recenzi zcela jiný nádech. Autor celkem logicky srovnává Chicago s jeho slavným předchůdcem, Moulin Rouge, který odstartoval dosti globální zájem o žánr muzikálu a tím i příliv těchto děl do kin, a z nich až k řadovému divákovi, kterého se autor snaží informovat o základech dějové linie, hereckých výkonech a v neposlední řadě o dojmu, který je možno z něj získat. Multipohledovost, která je v takových případech na místě, je funkční i zde. Po technické stránce není recenzi co vytknout.

To, co vyvolává určité pochybnosti, je celková nejednoznačnost autorova postoje a nikoli prezentace filmu jako takového, která je skutečně profesionální a jasná (získáme tedy dostatečně přesný obraz o tom, co se na plátně děje, ale o tom, co se děje v hlavě pisatele již nikoli). Autor velmi přesvědčivě mapuje i příběh, který vzniku muzikálu předcházel a jeho cestu na prkna, potažmo plátna.

V celku recenze se tedy neobjevuje nic neobjektivního a tudíž nic, o co by se mohla již zmíněná teze opřít. Vše se změní až v samém závěru: „Chicago je film, který si vychutnáte až na podruhé. Dokonalé zachycení dobové atmosféry dvacátých let a filmařské využití technik let sedmdesátých, bude na první pohled až příliš velkým skokem z dnešní uspěchané doby. O to raději se k němu budete později vracet.“ Osobně s jeho postojem musím souhlasit. Autor tímto závěrem jasně naznačuje, že sám měl napoprvé problém Chicago vstřebat, že ho film sám o sobě donutil více přemýšlet, že není na podobné filmy až tak stavěný a že byl tedy veden k jasnému závěru napsat recenzi zápornou, což mu ale jeho profesionální založení nedovolilo dovést do konce, pročež shlédl film ještě jednou a jeho názor se, sice ne diametrálně, ale značně, změnil.

Ve své objektivitě připouští subjektivní podtóny snad ještě markantněji, než tomu bylo v recenzi předchozí, kde se autor přímé konfrontaci vyhýbal. Jasné přiznání neschopnosti film nestranně a s nadhledem zhodnotit napoprvé, nahrává myšlence, že si musel vytvořit k filmu osobnější vztah, aby tím dokázal otevřít stavidla svého hodnocení a dosáhl „objektivního“ výsledku. Na konci rovněž přiznává, že není ctitelem muzikálů, v důsledku čehož musel dílu ubrat na hodnocení, ale že je schopen uznat dobře odvedené řemeslo. Pro něj samotného tu však nic jiného, než poctivě odvedené řemeslo, není.

„Žádná pecka, "jen" profesionálně odvedená práce. Ctitelé klasických muzikálů nechť si přičtou jednu hvězdičku.“ Toto vyjádření působí téměř jako omluva lidem, kteří muzikál skutečně milují a oceňují jej, či jinak řečeno se jím nechávají pohltit. Nedostatek této empatie nenechává autor proniknout do výsledného článku, i když v případě, že by nebyl pravověrným kritikem, by to jistě udělal. Naopak, dělá co může, aby výsledný produkt jeho snažení byl obecně přijatelný, stejně jako je obecně přijatelný film, který recenzuje.

Snad by neškodilo, kdyby popustil uzdu negativismu a nesnažil se svou antipatii k muzikálu, jakožto žánru, potlačovat. Každopádně jistá obava z přijetí textu jistě tento značně modifikovala a znemožnila čtenáři, aby si vytvořil svůj názor na základě hodnocení autora, který by neměl být chápan jako autorita, ale především jako člověk, jenž se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snaží zpravit čtenáře o svém dojmu ze shlédnutého díla. Zároveň se, svou urputnou snahou o co nejnezaujatější kritiku, autor okrádá o možnost vložit do výsledného textu humor a originalitu, která je často jedním z hlavních důvodů proč vůbec čtenář recenze čte (k tomu, aby si udělal obrázek postačí, když si vyhledá suchý obsah filmu   a z něj usoudí, zda je zrovna tento film tím, co touží vidět, či nikoli). Takhle se pouze podařilo vzbudit jisté rozpaky nad rozpaky autorovými, které se snaží potlačit, ale ony přesto v poslední části a samém závěru vyplují na povrch a jsou schopny nabourat celý dojem z textu a vzbudit pochyby i o prezentovaném dílu.

3) Fantom Opery

Ve vývoji muzikálu, respektive recenzí na něj, jsme dospěli do fáze, kdy již recenzent poměrně dobře chápe, co od muzikálu očekává, a tím tedy i to, co od něj očekává všudypřítomný divák. Tato recenze se však všeobjímajícímu diktátu publika nepodřizuje.

Od samého počátku je jasné, že autor očekává víc. Že nechce jen zpěv a hudbu v líbivých kulisách, ale vytvořil si vlastní hodnotovou stupnici a tím si výrazně ztížil svou vlastní pozici. Jeho opěrné body nejsou totiž jasně dané. Neřídí se zaběhnutými pravidly. Má je stanovená sám pro sebe. Pokud se nepodřizuje divákovi, podřizuje se sám sobě a tím současně sám sebe pasuje na onoho pověstného modelového diváka, pokusného králíka, který vše podstoupí za vás, abyste si pak mohli rozhodnout, jaký si vytvoříte názor, ale na tom, jak už bylo zmíněno, zas tolik nezáleží. Daleko důležitější je to, že tím, že se sám stal modelových divákem, někým, kdo má k muzikálu osobní, vyhraněný vztah, se autor zbavil jařma oné božské a mnohými zbožňované objektivity, která skýtá příjemný stín a brání autora před útoky diváků. Odtrhl se od únikových cest, které by mu umožnily bezhlavý úprk v případě, že by neměl pravdu. Recenzent nemůže jednoduše prohlásit, že psal pouze to, co viděl. Ne! Píše i to, co sám cítí. Přes to všechno ale text nepůsobí nevěrohodně, či tak, že by se autor snažil s divákem manipulovat. Naopak. Při čtení získáte spíše dojem, že byste si snad dokonce chtěli ověřit, zda je to všechno pravda.

Nechybí tu při tom žádné klasické atributy regulérní recenze. Seznámení s dějem, zmapování historie muzikálu, zhodnocení pěveckých i hereckých výkonů… Vše ale s ironickým úšklebkem, který nenechává nikoho na pochybách, že autor je, když už ne doslova znechucen, tedy alespoň hluboce zklamán. Neváhá dokonce ani nepřímo napadat pravověrné, tedy nekritické, fanoušky: „Nepochybuji o tom, že pravověrní příznivci Webberova muzikálu budou chrochtat blahem, jak se tomu ostatně děje na několika internetových diskusních fórech už od světové premiéry.“ Tím současně vymezí jasnou hranici mezi tzv. fanoušky a normálními diváky, ke kterým se řadí i autor sám. V následující části rekonstruuje svůj postoj, svá očekávání, své stanovisko, i když by se mohlo zdát, že se skrývá za modelového diváka: „Otázka pro normálního diváka zní, zda chce vidět moderní muzikál bez pořádné muziky, ŽÁDNÉ choreografie a s jen lehce nadprůměrným zpěvem. Jinak řečeno: Zda chce investovat svých těžce vydřených 150 Kč do něčeho, co velmi pravděpodobně vyjde na DVD dříve, než to premiérově odzvoní ve všech českých kinech. A v televizi alespoň nebude mít pocit, že ho někdo ošklivě podvedl a v době Moulin Rouge a Chicaga mu pod slupkou líbivé reklamy nabízí jen sterilní záznam divadelního představení.“

Poprvé se v této recenzi lze setkat s čistokrevným ironickým humorem a citelným cynizmem. Autor si nebere servítky a nesnaží se ani o náznak alibismu. Vše se nicméně čte velice slušně a to, že autor prezentuje svůj vlastní názor, je výrazným kladem.

4) Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street

„Někdy se vám stane, že vás naprosto mine všeobecné nadšení z určitého filmu   a vy pak jen tápete nad tím, proč dle vás není vychvalované dílo geniálním kouskem. Stalo se mi to letos již jednou a to u Pokání, které se mi sice velmi líbí, ale o dokonalém zážitku bych skutečně nemluvil. A to samé se mi nyní stalo se Sweeney Toddem...“

V případě této recenze autor přikročil k ještě markantněji neskrývanému osobnímu názoru, než autor recenze předchozí. Již v úvodu nepokrytě přiznává, že Sweeney Todd není jeho filmem, že s ním měl mnoho problémů, že v jeho případě je prakticky nemožné, aby si jej oblíbil. Spíše než se žánrem má ale autor problém s pracovním konceptem režiséra Tima Burtota, čímž se od svých předchůdců liší (i když u Fantoma Opery autor rovněž neopomene zdůraznit, že mu nevyhovuje značně kolísavá kvalita odvedené práce od režiséra Joela Schumachera).

Autor doznává, že poetika Burtonova světa je mu naprosto cizí a tím se vzdává i té poslední snahy o objektivitu, kterou kdy snad mohl projevit. „Doznává“ v daném kontextu působí snad příliš alibisticky. Autor nedoznává, autor jednoduše nalinkuje své myšlenky s přesností až drtivou pro člověka, který má Burtona rád a jeho vize jsou mu blízké. Takového člověka jako by se snad až snažil autor zranit a urazit, jako by se snažil pobořit do základů přesně to, co má divák u Burtona rád a proč by chtěl jít právě na muzikál, který vznikl pod jeho taktovkou. I když připouští, že vizuální stránka Burtonových filmů mu má co říct, vzápětí otočí vše proti filmu: „Vlastně se až divím, jak moc jsem odcházel z filmu nedotčený, protože Burtonova silná vizuální stránka mě většinou dokáže spolehlivě odzbrojit (nakonec se to povedlo i Karlíkovi, leč s výrazným zpožděním). Sweeney Todd mi však přišel až otravný. Otravný formou písniček, které znějí jedna jako druhá (ve filmu se mimochodem 90% času zpívá). Otravný tím jednotvárným pojetím interiérů i exteriérů, otravný prázdným příběhem, ve kterém se vlastně jen točí pár scén a motivů.“

Subjektivita této recenze jako by ani neměla hranic. Autor srovnává Sweeneho Todda s ostatními muzikály tak nekompromisně, že z toho přímo čiší jeho negativní zážitek a tušení, že možná někdy měl Burtona rád, ale časem z něj odrostl a nemůže se s tím srovnat. Že kdysi se moc rád díval na malebně morbidní obrazy, které tento režisér dokáže vytvářet     a uvádět do života s lehkou elegancí, a nyní, když už mu nic neříkají, by toužil vrátit se v čase zpátky, aby se mohl na film podívat svýma tehdejšíma očima. Vědomí, že to není možné, nechává proudit na papír a do mozků čtenářů téměř stejně morbidně, jako Sweeney Todd podřezává krky svých obětí.

V závěru recenze se snad rozhodl všechno vyžehlit, což se snaží svést na akčnější druhou polovinu filmu. „Po mrtvolné první polovině nicméně přeci jen Burton šlápne na pedál a druhá půle už se veze s podstatně větší grácií, nemluvě o výborném závěru, jehož ironická tečka je nepochybným důvodem toho, proč si Burton projekt vybral. Jaká škoda, že podobně drzý a svěží není celý film.“ Celkový dojem ale zůstává hořký. A stejně tak zůstává recenze na Sweneyho Todda tou nejosobnější v této práci. Možná se jedná o nejosobnější recenzi na muzikál vůbec. Snad je to tím, že Sweeney Todd přes to, jak je netypický ve své podstatě, odpovídá původní myšlence o muzikálu, že totiž dokáže rozdělit kritiku na dva znesvářené tábory. Jedná se o recenzi osobní až do morku kostí, jako by si autor přímo vytkl za cíl odehnat od Burtonova posledního filmu co největší procento diváků. Jako by považoval za věc své osobní cti nenechat na Sweeneym nitku suchou. Vyzval film na souboj a nechává na čtenáři a posléze divákovi, aby byl soudcem a řekl, kdo v duelu vyhrál.

Měla-li bych se rozhodnout, kdo z autorů nejcitelněji podpírá mou tezi o osobním přístupu k žánru muzikálu (tato teze by se dala nicméně aplikovat na daleko širší spektrum žánrů, ne-li paušálně na celou světovou filmovou produkci), byl by to jistě Michal Liška, autor recenze na Sweeneyho Todda: Ďábelského holiče z Fleet Street. Jeho citový potenciál je evidentně nezkrotný a nepotlačitelný. Zatímco ostatní autoři se dokázali vtěsnat do obecně platných pravidel, on se jim zdárně vyvlékl na samém počátku své recenze, čímž dal mé myšlence tak pevný základ, že jsem si lepší snad ani nemohla přát. Jeho odmítavý postoj, to, že odmítá jakýmkoli způsobem slevit ze svého stanoviska, mě pouze utvrzuje v domněnce, že osobní přístup k filmu je vlastní i některým kritikům.

Pokud se jedná o naznačené stanovisko, že stejný princip, který jsem se snažila uplatnit na analýzu recenzí, týkajících se muzikálu, lze vztáhnout na celou filmovou produkci, stojím si za ním pevně. Muzikál měl být pouhým modelovým příkladem, pokud možno reprezentativním vzorkem žánru, o kterém by se daly vést sáhodlouhé debaty jak s jeho příznivci, tak s jeho odpůrci. Kdybych měla prezentovat tuto tezi v širším měřítku, potřebovala bych na to nejen mnohonásobně více času, ale též mnohonásobně více prostoru,   i když hlavní body by se daly shrnout  na pouhých několika stránkách, jak jsem se o to pokusila zde.

Kritik, přistupující k filmu, není již dávno nedotčeným divákem, náchylným k odpouštění, ale jsou okamžiky, kdy i pravověrný recenzent musí sáhnout do svého citového rejstříku a podívat se na film s růžovými skly na očích, zkrátka a jednoduše proto, že nemá racionální oporu pro to, aby se mu tento film líbil. V takových případech vznikají recenze, které sice mnohdy odporují obecně platnému úzu, ale o to lépe se čtou.

Pokud do textu pronikne skutečný autorův názor, je požitek s ním souhlasit či nesouhlasit. O to je čtenář v případě klasických, suchých recenzí ochuzen a nedojde-li k identifikaci s autorem (přiznejme si to otevřeně, každý z nás má svého oblíbeného autora, člověka s podobným vkusem, totožným náhledem na některá klišé, se kterým se chceme při čtení recenze de fakto poradit, zda je film, který jsme si vybrali pro nás vhodný či ne) nemůže logicky dojít ani k identifikaci s filmem.

Někdy může čtenář dokonce nabýt dojmu, že se autor recenze identifikaci s filmem brání zuby nehty, že si netroufne nechat se jím pohltit, ale ani ho odmítnout jako naprostý škvár. A tehdy čtenář tápe. Já sama mám ráda recenze s osobním zaujetím. Dávají mi možnost k vytvoření celistvějšího a snad paradoxně i objektivnějšího názoru na film a lépe mi pomáhají s tím, který film si mám vybrat.

Recenze na muzikál, jak bych ráda ještě jednou zdůraznila, mi posloužila jako modelový příklad obecně aplikovatelný v širokém měřítku. Příklad, který má sloužit k pochopení teze, že osobní přístup k filmům je jednoznačným kladem v očích čtenáře, kterému slouží k lepší orientaci jak v textu, tak ve filmové produkci.

Dalším takovým činitelem by mohla být neotřelost a originalita, srozumitelnost, jasná konstrukce textu, snadná čitelnost. Je obtížné mít všechny tyto aspekty na zřeteli při psaní recenze, nicméně by bylo velice pozitivní, kdyby se nám podařilo je dodržovat, jakkoli se to zdá těžké. Stejně, jako musí scenárista myslet na cílovou skupinu, měl by recenzent myslet na čtenáře, který vezme jeho text do rukou a bude se z něj nejen chtít dozvědět  objektivní fakta o filmu, ale taky se bude chtít pobavit, což mu umožní jedině onen osobní pohled, který mu přece recenzent může nabídnout.

___________________________________________________________

1) http://filmpub.atlas.cz/kino/10018-moulin-rouge.aspx (Štěpán Moník)

2) http://filmpub.atlas.cz/kino/10242-chicago.aspx (Tomáš Vyskočil)

3) http://filmpub.atlas.cz/kino/21098-fantom-opery.aspx (Petr Čihula)

4)http://filmpub.atlas.cz/kino/150019-sweeney-todd-dabelsky-holic-z-fleet-street.aspx (Michal Liška)