Bůh pláče jen osamělé slzy

Ticho v domě bylo téměř nesnesitelné. Táhlo se den po dni jako dlouhá stopa slimáka namočeného v medu. Týden po týdnu. Měsíc po měsíci. Jen kapání kohoutku v potemnělé kuchyni, která připomínala středověkou kryptu, narušovalo jeho neměnnou cirkulaci. Pro všechny byl ten dům, spolu s mužem, který sdílel jeho existenci, mrtvý, stejně jako byly mrtvé odnože břečťanu, které se zapletly mezi střešní krytinu.

Potichu se přibližoval vůz. Řídil ho mladík s kloboukem staženým do čela. Zastavil před domem. Vesnice byla daleko pod kopcem, na kterém dům stál. Vystoupil, měl na sobě elegantní plátěný kabát. Otevřel zavazadlový prostor vozu a vyndal z něj kufr se stříbrnými rohy. Před plotem obrostlým břečťanem a rezavějící brankou se zastavil a zadíval se na výmluvně mlčící dům.  Vzal za kliku a branka se s táhlým vrznutím otevřela. V jednom okně se pohnul závěs. Vystoupal po schodech ke vchodovým dveřím. Vypadaly, jakoby je léta nikdo neotvíral.  Z kapsy vytáhl klíč a odemkl.

Uvnitř byl všude prach. Dýchal na něj s mrtvolnou dotěrností. Na všech oknech visely těžké červené závěsy, které zabraňovaly světlu, aby proniklo dovnitř a odhalilo alespoň část z interiéru. Položil kufr na zem. Sundal si klobouk a plášť. Pověsil je na věšák z ořechového dřeva. Oběma rukama si prohrábl nepoddajné vlasy. Jeho pohyby byly nenucené a uvolněné a přece v nich byl smutek a melancholie.

„Vím, že jsi doma,“ řekl nahlas příjemným, poněkud ochraptělým hlasem a vešel do předsíně.

„Co tu děláš?“ ozvalo se za ním.

„Přijel jsem domů.“ Otočil se a podíval se na postavu skrytou ve stínu.

„Nechci, abys tu byl.“

„Danieli, vylez a ukaž se.“

„Ne,“ to naléhavé zoufalé „ne“ proťalo vzduch jako ostří meče.

„Danieli, přijel jsem, protože skončila válka a já nemám, kam bych jinak šel. Tady jsem byl vždycky doma. Kam jsem měl tedy jít?“

„Kamkoli, Jime, jen ne sem!“ zasténal Daniel a vyšel ze stínu do šera předsíně.

„Za ta léta se tu nic nezměnilo, jen to tu trochu zapadalo prachem.“

„Proč jsi skutečně přijel?“

„Teď jsem to řekl, kdo jiný by to měl pochopit, když ne ty? Jsi můj bratr, Dani!“

Ozvalo se zašustění. Daniel odtáhl závěsy na okně. James se díval. Jeho bratr k němu byl obrácený zády, ale on tušil, co spatří. Přesto, že spolu od chvíle, kdy odešli do armády nepromluvili, nenapsali jediný řádek, přesto věděl, co uvidí. Zničené člověka, který zasvětil svůj život zemi, aby kvůli ní ztratil sám sebe. Samu podstatu své osobnosti. Aby přišel o víc než o život. Aby přišel o svoji duši. Světlo proniklo do zaprášeného prostoru. Daniel spustil svou ruku podél těla. Měl na sobě černou košili a kalhoty. Volný rukáv Danielovy košile Jamese zabolel. Daniel se pomalu otočil. Ze zohaveného obličeje na Jamese hledělo pouze jedno zelené planoucí oko. Tak plné života, že ani dvě by nemohly být plnější a o to více bylo znát, jak druhé oko ve tváři chybí. Muž, který před Jamesem stál, byl cizinec, jen zeleň, do které se teď díval, mu šeptala, že před sebou vidí svého bratra. Mladíka, který před několika lety odešel, aby se nikdy nevrátil. James věděl, že na Danielově hrudi visí přívěšek s portrétem jejich matky, na levé ruce viděl stejný prsten, který nosil sám, ale byly to jen věci. Nic, co by bylo možné si osahat.

„Jime, tohle ze mě udělala moje láska k vlasti. Tohle udělala z každého, kdo ji miloval tak jako já. Tys ji nemiloval.“

„Danieli!“

„Mám pravdu, tys nikdy nemiloval vlast tak jako já! Nikdy!!“

„Sobče,“ vyhrkl James a vzápětí doufal, že to Daniel neslyší.

„Jistě. Ano…“

„Dani, tohle nemá cenu. Tys bojoval za Anglii ve vzduchu, já prošel téměř celou Evropu. Tohle ale není důležité!“ James křičel. Snad bezdůvodně. Snad proto, že potřeboval vykřičet všechny křivdy. Všechen smutek. Že potřeboval najít sílu, aby tu mohl žít. Nebo k tomu, aby tu dokázal být mrtvý.

Čas – nepřítel krátkých promarněných dnů – se vlekl dál. Týdny a měsíce plynuly v mlčenlivých rozhovorech. Čas od času se z mračen prachu vynořily stíny, které nikdo nečekal. Kterých se všichni děsili jako přízraků, které uloupí i tu poslední klidnou myšlenku a zanechají jen zmatek a bezmocnou úzkost. Vylézaly zpod nábytku, naplňovaly šálky s kávou, přivážel je muž, který vozil zásoby. S podivuhodnou krutostí útočily na muže, kteří s nimi sdíleli jejich dům.

Venku svítilo slunce. James stál před oknem a díval se do zpustošené zahrady. Pokuřoval a snažil se na nic nemyslet.

„Snad bychom to tu mohli…“ zauvažoval nahlas. Lekl se. Prudce se otočil. Ne. Daniel tu nebyl. Znovu se pokusil vyčistit si hlavu od myšlenek. Znovu marně. Odložil dýmku na popelník a otevřel okno. Do místnosti vtrhl teplý, sluncem prosycený vzduch.

„Neotvírej to okno.“

„Venku je hezky,“ odpověděl a zasunul ruce do kapes.

„Nemyslím.“

„Dani, ty bys měl jít na zahradu. Provětrat se, jak dlouho už se tu dusíš?“

Daniel mlčel. Jen se na bratra díval prázdným zmučeným pohledem člověka, pro kterého už neexistuje východisko. Ne. Pro Daniela už žádné slunce není a James si to v tu chvíli bolestně uvědomil. Bylo to, jako by mu někdo otevřel staré rány.

Zabouchl okno a zatáhl závěs. Daniel hleděl na jeho záda shrbená jako by se sluncem odešlo i jeho mládí. Bylo mu ho líto. V posledních dnech přemýšlel. Přemýšlel víc, než bylo zdrávo pro člověka, jako byl on. Díval se na bratra, na jeho husté polodlouhé ryšavé vlasy, na jeho prsty, které zoufale svíraly závěs, na svěšená ramena, na slabé záchvěvy, které probíhaly celým jeho tělem.

„Omlouvám se, Dani,“ řekl sklesle.

„Nemáš za co, byl jsem sám moc dlouho, Jime, na to abych si zvykl na společnost.“

„Nikdy jsme o tom nemluvili,“ začal James a cítil se vratce na neprobádané půdě.

„Nebylo to vhodné. O čem bychom mluvili? O tom jak jsem den za dnem poslouchal tikot hodin? Není o čem mluvit, Jime.“

„Myslel jsem…myslel jsem…“ James nevěděl jak dál. Byl bratrovi vzdálený tak jako nikdy v životě. Zmlkl.

„Myslel jsi tohle?“ Daniel pohodil hlavou směrem k pravému rameni. James mlčky přikývl. „Jsou věci, Jime, o kterých se mluvit nedá. Nemělo by se o nich mluvit.“

„Ale ty jsi přece…“

Daniel zavrtěl hlavou. James přikývl.

Toho dne pršelo. Daniel seděl v křesle, nad hlavou mu svítila lampa. Zdálo se, že se usmívá, ve skutečnosti byl ale zachmuřený. James seděl naproti němu a hrál sám se sebou šachy. Nikdo z nich jako obvykle nepromluvil. Závěsy na oknech byly roztažené. Daniel se zahleděl na clonu deště a vzdechl. James vzhlédl a pousmál se. Jeho obličej vypadal v tu chvíli úplně jinak. Rozjasnil se, ale zároveň jakoby na něj dopadla tíže let. Daniel si uvědomil, že i James je znetvořený. Ne. Nebylo to vidět hned. Nemohli jste si toho všimnout dokonce ani po měsících v jeho blízkosti, ale najednou se před vámi vynořil jako skutečný člověk, jako muž poznamenaný mnoha ranami. Daniel ani na okamžik nepochyboval, že stále krvácejí.

„Jamesi?“ Bratr sebou trhl a vrhl na něj poplašený pohled. „Tehdy jsem byl moc mladý. Ty jsi byl ještě mladší. V září v jednačtyřicátém, když jsem si sedal do kokpitu, mi bylo zrovna čtyřiadvacet. Připadal jsem si neporazitelný. Bral jsem životy. Ano, bral, ale nenapadlo mě, že jednou by mi štěstí nemuselo přát. To člověka napadnout nesmí. Sestřelili mě. Pamatuju si jen záblesky, chlad a pak nesnesitelné horko…“ Daniel se odmlčel. James na něj upřeně hleděl. „Probral jsem v Londýně. Za okny hučelo. Řekli mi, že jsem přišel o ruku a o oko a že jsem měl velké štěstí. Pamatuju si, že jsem chtěl zrcadlo. Odmítli mi ho dát. Pak jsem se pozvolna uzdravoval a nakonec jsem odjel domů.“ Rozhostilo se ticho. Po chvíli zavrzala židle. James přešel k oknu a opřel se dlaněmi o parapet.

„Děkuji, Danieli,“ řekl potichu. „Tehdy, když jsem viděl, jak se blíží břehy Evropy jsem měl poprvé v životě strach. Opravdový strach. Takový, jaký měla většina kluků kolem mě. Nepamatuju si už jejich jména, většina z nich se nevrátila, ale pořád cítím pouto, které se mezi námi vytvořilo. Někdo se modlil. Jeho slova naplnila naše myšlenky hrůzou. Zařezávala se mi do duše jako skalpel a nikdy úplně nezmizí…“ James zmlkl. Jednotvárný tón jeho hlasu zanikl v kapkách deště.  Když znovu promluvil, zněl jako ze záhrobí: „Prošli jsme peklo, Dani. Tvoje bylo ve vzduchu a moje na zemi a oba nás vyvrhlo zpátky. Snad bychom měli cítit vděk, ale já ho necítím. Snad bychom měli cítit nenávist, ale já necítím ani ji. Byl Bůh natolik škodolibý, že nás vyhnal z pekla jako mrzáky s polámanou duší?“

„Jime, tohle nebyl Bůh,“ řekl potichu Daniel a vstal.

„Ne, Bůh pláče jen nad ztracenými dušemi, ty, které zohavili ho nezajímají…“ Jamesova slova přerušil hrom.

„Bůh pláče i pro nás, jeho pláč je jako řeka a hojí,“ řekl ochraptěle Daniel a objal bratra.

„Ne, Bůh pláče jen osamělé slzy,“ zašeptal James.