Alexandr Vasilijevič

Všichni kolem jako by byli slepí. Všechno je děsilo a nedokázali se ke svým problémům postavit čelem. Alexandr Vasilijevič se snažil takový nebýt. Snažil se proniknout do svého nitra. Poznávat sám sebe jako cizího člověka mu přišlo jako nejefektivnější forma sebereflexe.

Všechno, co dosud prožil se mu v mysli mísilo jako podivný tlukot křídel valkýr, které nechtěl znát, ale jejichž poznání pro něj znamenalo jedinou cestu kupředu. Čeho všeho byl schopen v minulosti se mu prolínalo s vizemi bezútěšné budoucnosti, do které měl vykročit, ale k tomu musel nejdřív sebrat odvahu. Odvahu, co mu ji dodávalo? vodka už neúčinkovala. I když byl téměř stále opilý nic z minulosti ho neopouštělo. Nenáviděl sám sebe. Nedokázal se odpoutat od lásky, kterou k sobě pociťoval. Ztracený a vyděděný i ve svém vlastním nitru.

"Sebeláska. Co je to? Další klam, kterým se člověk obelhává, protože nemá jinou možnost? Znamená něco? Neobrací se v nic? Skutečně jsem, nebo jsem sen někoho jiného o sobě samém? Jsem myšlenka, nebo jen výkřik neznáma ve tmě věků? Čí mám být? Sám sebou? Někým jiným? Znám se nebo jsem jen obyčejná lež v bezbřehosti času? Jsem uvízlý, nebo osvobozen?“

Nevědět nic. Na nic se neptat. Nedoufat. Necítil se zrazený. Jak dosíci rovnováhy světa? Uvažoval a tiše kráčel po Něvském prospektu vstříc… Čemu? Nevěděl. Byl jen nástrojem času lapeným sám v sobě. Nekonečný a definitivní. Jako čas sám, stával se jeho součástí, splýval s ním, vytržený z jeho podstaty. Nebyl si jist ničím, co ho čeká ani tím, co prožil kdysi dávno před lety. Nenáviděl.

„Co je to láska? Miloval jsem? Byl jsem milován? Nevím nic. Plynutí řeky vyjadřuje moje bytí. To, co jsem zažil protéká tím, co teprve zažiji. Nemohu dýchat  a není, kdo by mi pomohl. Stojím o pomoc? Zasloužím si ji? Potřebuji ji?! Nikdy nemilovat. Nikdy nebýt milován. Prázdnota naplněná slovy po okraj. Přetéká. Kypí. Kyne. Neustupuje. Hrozí, že mě pohltí. Prázdnota. Přetéká smyslem a pojí se s nesmysly. Bez významu a hrozivě významná. Bez naděje. Budící plané touhy. Nesmírná. Velká. Krásná. Ohyzdná. Prázdnota naplňující celé země, přetékající, nenávistná, nicotná.“

Za pár okamžiků se zvednou mosty. Zůstane tu uvězněn. Vězeň nitra uvězněný ve světě bez milosti. Barbar v civilizaci? Jediný mezi barbary? Odevzdá se nebezpečí noci. Je prázdný a chladný, nemluví, není, neexistuje. Nemilován a vyhoštěn. Není tepla, které by ho zahřálo. Není ruky, která by ho odvedla do bezpečí. Je to konec nekonečna. Zmar a pustila bytí. Vyhnanství bez důvodu. Význam visící v čase. Nehybný. Nedýchající. Mrtvý.

„Smrt. Je v ní naděje nebo zklamání? Existuje něco pak? A pokud ne, co se stane s duší? Mám duši? Ne. Já nemám duši! Nejsem ani člověkem. Jsem už mrtvý. Víc než řeka. Voda plyne. Pomaleji než moje dny. Kolik času mi bylo vyměřeno? Jedno nadechnutí. Jen jedno nadechnutí před koncem. Poslední dech, který nikdy nekončí. To je duše. Poslední dech. Těkavá podstata bytí. Poslední.“

Řeka plynula tiše dál. Zahleděl se na jemné čeření jejího toku. To všechno ho čeká? Plynutí a splývání. Postupný průnik do nekonečna. Klame sám sebe. Nic ho nečeká. Nikdy. Nebyl člověkem? Snad jednou, tehdy na zelených lukách svého dětství, když potulný hráč rozezněl balalajku a matka ho volala k večeři. Tehdy ano. Ale tehdy není dnes. Dnes není tehdy. Slova se rozeznívají se zvukem jeho podrážek na dláždění. Teď se neliší od široké řeky. Mrtvé řeky. Teď už je jen lapen v toku času. V bezbřehosti věků. Teď už není ničím. Jeho tělem proniká čas. Prostor kolem něj se rozpouští ve vesmíru konce. Nekonečno tiše šeptá jeho strach. Sám sobě neznámý. Sám sobě němý. Sám sobě vrah i spasitel. Zná se. Poznal, co je zač. Už ví. Je jen Spáč.

„Spáč. Ano, spáč. Poslední spáč mezi bdělými. Poslední bdělý, mezi spícími? Co na tom záleží. Spáč. Sním celou svou skutečnost. Je to jen sen. Rám bez obrazu. Osten utrpení, který nemá kam se zabodnout. Pochybnost, která pozbyla všechny pochyby. Spím a svět dál postupuje k definitivnímu. Jen spím a čekám na procitnutí. Nikdy neprocitnu. Budu snít dál o tom, jaké to bude až se probudím, ale nikdy se to nestane. Nikdy se neprobudím z nekonečného snu o svém životě. Je v mé moci se probudit? Skrze utrpení? Prostřednictvím lásky? Nemilovaný a nemilující. Ne. Jen sním svůj sen. Poslední neprobuzený mezi všemi.“