Tschechische Simulantenbande!

Tuhletu doktorskou, láskyplnou hlášku ze „Švejka“ zná snad každý, jenomže já ji zažil, mně se vybavila, já ji viděl na vlastní oči! A to dokonce - v lázních! Až v lázních! Což považuji za vskutku dokonalé simulantské finále.

Ale k věci, na vysvětlenou: Jdu takhle ze snídaně, docela pozdě ze snídaně, protože jsem si předsevzal, že ani den bez alkoholu je v mých silách, že to dokážu, takže jsem trošku vyspával. Proč šla tak ztěžka a tak pozdě ze snídaně paní o francouzských holích, nevím, snad se nabízí vysvětlení, že byla tak churavá, ve všem už tak pomalá, že čaj s rohlíkem rychleji nestíhala.

To jsem si však myslel jen do chvíle, než sebou ta nemotorná, o berličkách stařena najednou trhla, šouravá chůze nechůze, postoj nepostoj, hole nehole, najednou je secvakla do dlaně, vojensky předpisově předvedla ukázkové čelem vzad a špacírovala si to do jídelny nazpátek. Ale jak! S lekostí načepýřeného pírka brala schůdky ke vchodu po dvou, rychlostí kroku spěchající zdravotní sestry, a já na tu habaďůru s otevřenou pusou zíral! Sním či bdím, nebo ještě střízlivím? ptal jsem se sám sebe.

Věřte mi však, že popisovaná událost není mým výmyslem, že to, čeho jsem byl doslova a do písmene očitým svědkem, prezentuji pravdivě.

Pátrací schopnosti na to, abych zjistil, pro co se jako živou vodou pokropená stařenka do jídelny spěchavě vracela, jsem fakt neměl. Zřejmě proto, aby jí nedejbože tu asi zapomenutou šálku nezavřeli, a ona se s ní nesetkala až za nekonečné čtyři hodiny na obědě. Já totiž stále nevěřil viděnému, z nevšedního zážitku jsem byl paf. A to až tak, že podobě stařenky jsem nevěnoval pražádnou pozornost, jen jsem si všiml její pletené čepice a šedého kabátu. Ale až ji vystopuji, narazím na ni, fakt se jí zeptám o co jí jde, proč podvádí, jak moc jí dělá dobře, když vodí za nos nejenom lékaře, ale v lázních i veškerý zdravotnický personál. Ale stejně, musí to být vskutku bezcharakterní, leč žena ocelových nervů! Ale co ji k přetvářce, k její agravaci vede? Vždyť já nekulhám, jsem mladší, a v lázních se vyskytuji taky!

A víte co? Posuzováno z jiné strany, vždyť ta schizofrenní žena by za svůj teatrální výkon zasloužila metál! A zlatý! A předat by jí ho měl samotný ministr zdravotnictví! A kultury taky! Pro tu okamžitou přeměnu z pohybu jako kdyby za sebou vláčela kládu z lesa, do sprintu rozverně juchajícého junáka, kterému dívka po dvou letech žadonění konečně přislíbila.

Nakonec snad jen to, že v požehnaném věku by člověk už měl mít rozum. Jenomže ta paní ho zřejmě už ztratila. Ale co se tomu vlastně divím, když se v lázeňském společenství najde i někdo takový, kdo je schopen obědvat české buchty příborem.