Myšičko myš, pojď ke mně blíž!

„Jste první,“ hlásil nám hostitel hned po pozdravu na uvítanou. A mně jako soutěživému snaživci začalo vrtat hlavou, co tím, že jsme první, myslel. V čem jsme první? Ať už to bylo v čemkoli, tak si zasloužíme cenu nebo aspoň 

medaili, no ne snad? A chtěl to vtipně glosovat. Naštěstí mě předběhla mnohem praktičtější manželka.

„To přijde ještě někdo?“ zeptala se vhodněji.

„Nene, první jste v něčem jiném,“ překvapila ji odpověď. Takže ani ona se nestrefila! Cha!

„V tom, že jsme k nám nikoho dobré dva měsíce nepustili, protože jsme doma měli problém, no a vy jste dnes konečně první návštěva,“ začíná v podstatě Karlův monolog.

„Náš problém totiž byly myši! Ty potvory jsme měli všude! Pasti všude, návnady všude, bordel po nich všude, kam nos, tam smrad skoro všude. Nejdřív jsme si z toho dělali srandu, přítomnost nezvaných návštěvníků zlehčovali, a že bychom to večerní pití měli už konečně omezit, protože takové myší delirium tremens je už docela na pováženou. Ale naštěstí se nám to nezdálo, bylo to skutečné! No, naštěstí nezdálo...

Totiž, s odstupem času nejsme tak úplně přesvědčeni, že výskyt myší v rodinném domě je to menší zlo. Nezvali jsme je, ale nastěhovaly se k nám, zabydlely se u nás a zjevně se jim u Haláskových zalíbilo, neboť neměly v plánu se odstěhovat. To víte, zima na krku, každý den teplo od krbu, komu by se odsud chtělo.

To si tak jednou večer sedíme, hovíme si při vínečku, a tu se mihla myška v rohu, jiná přeběhla od televize ke krbu, hnedle se zase nějaká kreatura vykrucovala u koše v kuchyni. Ještě plavky by to chtělo a promenáda mohla začít. A za gaučem slyšíme šramocení myši třetí nebo desáté? Připadalo nám, že byly čím dál méně plaché, drzejší, přestaly se nás bát, dokonce se s námi chtěly skamarádit! Nikdy předtím nám dovnitř ani nenakoukly, tudíž naše zkušenosti žádné, plány žádné, zato víra v úspěšný konec bezbřehá.

Inu, myšička sem, myšička tam, ono se to nějak poddá, když je nebudeme vyloženě krmit, naivně jsme si mysleli, ale ony se začaly obsluhovat samy. Sáček od kafe potrhaný, rozsypaný, cukr třtinový taktéž, strouhanka rozfrcaná rovnou na vyhození, nepohrdly ani kafem, ale nejvíc jim chutnala sezamová semínka v sáčku, zato slaných tyčinek se ani netkly. Co nebylo ve skle nebo v plechovce, to zbaštily, nebo aspoň zhnuseně ochutnaly.

Kolik jich jenom mohlo být? Zrovna myši těžko spočítáte, když jsou jedna jako druhá, a drzá, nevděčná a odpudivá k tomu. A ten bordel po nich! Hovínka všude možně a kde chcaly, to přesně nezjistíte, jenom podle zápachu tušíte.

U Vietnamce jsem vykoupil všechny pastičky, ale v šesti z osmi byla návnada odborně pryč, chytily se jenom dvě. Když byly i další pokusy podprůměrné až marné, přistoupili jsme k trávení, nevědomi si toho, že nám tím začíná hra na schovávanou. Dlouhá, nepopulární, vysilující a nevoňavá. Kostičky jsme rozfrnkli pod gauč, křeslo, skříně, do každého rohu, na místa viditelná i neviditelná, a samozřejmě do vícepoličkové skříňky v kuchyni, která jim sloužila jako jídelna. Jaké mě pokaždé provázelo zděšení, když jsem zjistil, že tam zase pořádaly hostinu! Takže opět následovalo: Už nevím po kolikáté veškerý artikl vytáhnout, omýt, nepořádek vysát, regály utřít, vydezinfikovat i sebe. A aspoň polovinu neprostupného zboží tam znovu umístit. To já musím mít ve všem pořádek a čisto především, víte? Pozitivní na tom všem bylo aspoň to, že i travicí kostičky tu méně, tu více okousané byly.

Víte, co? Nudí vás to? Zkrátím to. Maryšo, další kafe pro hosty! Dobrý fórek, ne? Ba ne, otevřeme víno, teď už si zasloužíme oslavu. To když já jsem myší mrtvolky všude možně nacházel a uklízel je i po nich, odnášel to aroniový likér vlastí výroby, asi tak půl láhve pokaždé. Jinak bych se bál otevřít snad i ledničku! To se fakt nedalo, to byl visuální hnus, čichový smrad, fuj tajb, jaký si dovede představit jenom ten, kdo něco podobného zažil. Třeba já koňský hnůj skoro necítím, psí hovna už jo a smrdí mi, ale myšinec, to je top, to je na omdlení, to je pro mě mučení. Byl to boj! Boj o přežití…

Tuhle ještě nedávno si spokojeně trůníme na gauči a povídám, že něco cítím. Klárka sedí metr ode mě a ona že nic, a že mi z toho už pěkně hrabe. Když jsem vstal a začal šílet z toho, že se těch potvor už nikdy nezbavíme, že to včera už vypadalo, že ta v botě byla poslední, začala mě chlácholit, ať si ty vlasy už netrhám, že i tak jich mám už docela málo. Ovšem pak se nahnula nad moje místo a dala mi zapravdu.

Pátrání po nebožtíkovi mohlo začít. Pod odtaženým gaučem kromě narafičených kostiček samozřejmě chuchvalce prachu, dvě figurky z Kindr vajíček, propiska, nespočítaný počet piškotů, slaných tyčinek i oříšků a dlouhodobě pohřešovaný angličák, ale myšák nikde. Takže vysavač, hadr, pak hurá svítíme pod nejbližšími skříněmi, s odstraňováním přebytečného se už nezdržujeme, na pořadu večera je jiný cíl. Ten však doposud nedosažen, myší mrtvolný kožíšek nikde! Beznaděj, zoufalství, nicota. Další závan hniloby mě však hnal vpřed, vnuknul naději a vydlabal rezervní sílu ručně prohmatat všechny sedačkové záhyby gauče. Na pořádek, to já jsem machr, takže když musíš, tak musíš a prsty gauč hloubkově prošmátrávám hlava nehlava, ať už narazím na cokoli pevného či už poddajně měkkého, ale marně.

Prohrávám další bitvu, nikoli však válku, uklidňuju se a posilňuju se. Neviditelný soupeř-smrad je všudepřítomný, tudíž nezpochybnitelný. Ale kde je jeho zdroj? Zrak mi skáče ze strany na stranu, až se zastaví na taburetu za gaučem. Jak jsme ho mohli opomenout? Nespíš proto, že je krásný, nový, stojící na bělavě bílém huňatém koberečku, kde by člověk špínu nehledal. Špínu možná ne, ale zamaskovaná mrtvolka tam byla! Naštěstí ne po záruce, takže ještě nelepila. A přitom stačilo tak málo, s taburetem jen nepatrně pohnout.

Žádné slitování, šup s ní do ohně, s čarodějnicí poslední! Oslava byla veliká, tak mocně jsme ji zapili, že si nedovedu představit, že by se někde ještě nějaká mohla objevit. Víte, na dvorku ať máme koně, psy, slepice, takže třeba i nějakou tu Jerry myšku jak se honí s Tomem, ale uvnitř v domě, tam já žádné zvířátko nesnesu. Tam ať jsme jenom my, tam ať máme vlídno a uklizeno, tam ať vládne vůně, spokojenost a domácí pohoda. Něco živého v obýváku jenom přes moji mrtvolu!“

Tak skončilo Karlovo vyprávění, které ze sebe musel dostat, ulevit si, vždyť toho oba tolik zažili. A jestli závěrem očekáváte nabízející se nehappy-end, že myšička přece jenom poslední nebyla, že toho večera naši hostitelé ony známé strouhavě kousací zvuky uslyšeli zase, že se z toho řečník Karel pomátl až natolik, že skočil z okna do metrové propasti pod ním, pravdu nemáte. To by byl hodně laciný závěr, který si náročný čtenář nezaslouží.

Skončilo to jinak! Toho večera sice nic podezřelého neslyšeli, to až Karel následujícího odpoledne zaslechl zvuk docela jiný, jemu známý od otvírání dveří, když se Klárka vracela jako obvykle z práce. Jenomže pro něj to byl tentokrát příchod s překvapením. Pro kočičku, pro kterou si pojedou zítra, Klárka přináší pelíšek a kočkolit k tomu. Takže dost možná Karel přece jenom hodně smůlovatě skočí...