Zrušený slib

Na tanečních čajích je rušno, zrovna hrají Třešňové květy, když některé z dívek vypadla špatně zajištěná vložka. Po ukončení třetího kousku a vyprázdnění sálu v sokolovském Hornickém domě, začali s tímto dámským příslušenstvím

 hrát na parketu někteří mladíci kopanou. Veselí mladých pánů, ale trapné pohledy mladých dívek. Každá z nich mohla být v očích mladých mužů majitelkou ztracené hygienické potřeby.

            Stále ještě aktivní fotbalista Baníku Sokolov Václav Makovec, již delší dobu všem na čajích tvrdí, že je zlatníkem. Ti, kteří nevědí, že je automechanikem V ČSAD, a že má denně ruce po lokte od šmíru, tomu dokonce věří. Občas se mu snaží někdo přišít přezdívku Ježíšek, pro jeho blonďatou hlavu a bílou pleť, s kterou si neporadí sluníčko ani ve své nejlepší kondici. To že o sobě tvrdí být zlatníkem, je jeho jediná lež, jinak je poctivcem do morku kostí.

            Další náš stolovník Hubertus Spiegl, se zálibou sleduje Vendovo zlatnické žvásty. Berta se umí smát tak nenápadně potichu, že neinformovaní se mohou domnívat, že má před žlučníkovým záchvatem. Je to úsměv vnitřní, který vibruje celým jeho trénovaným tělem sportovce. Je to ten Berta, o jehož bratru Honzovi se píše v předchozí knize jako o boxerovi. Ani jeden s pěti sourozenců této rodiny nemá cholerické sklony, všichni jsou velice klidní, vyvážení a úsměvaví.

            Na pódiu se, s orchestrem v zádech, namáhá Jindra Kaiser zastoupit zpěváka Šebka a jeho dvojhlasnou manželku. Ve své horlivosti si tento duševně naťuknutý, nikdy nevšiml, že muzikanti mezitím odešli na pivo, a že tudíž zpívá bez doprovodu. I to stačí Hubertus pozorovat a ukájí se tím. Jindra Kaiser je za ta léta okoukaný a vylepšuje si svým výstupem zdravotní stav. Je to jeho osobní terapie.

        Jiří Hýský (hezoun jako Jean Marais, v překladu Honza Bláto, trumfl svou vizáží všechny hollywoodské hvězdy včetně francouzského miláčka žen Alana Delona), byl miláčkem i postrachem všech žen. Teď se zrovna dívá hluboce jedné vybrané krasavici do očí, jeho záletnické oči brousí také po jiných částech těla, pokud to minimální odstup těl vůbec dovoluje. Umí šeptat do uší mně zatím záhadné věci, které mi slíbil prozradit v roce 2007. Je to jeho patent lovce a jen tak s ním nevyrukuje. Do roku 2007 bylo v té době velice daleko. V mé fantazii si myslím, že jeho šepot zněl: „Hele, vypadáš bledě, věděl bych jak vehnat červeň do tvého obličeje. Mám na to speciální teploměr!“ Možná se také 2007 dozvím, jestli jeho konečná manželka nedopadla jako žena doktora Jíry.

            Zvědavě ho pozoruji (je nám mezi 21–24), jestli přece jen nezaslechnu útržek ze sváděcího šepotu. Pro Jirku při takových akcích ztratil okolní svět veškerou důležitost. Nahlas proto říkám na jeho adresu: „Jirko, nezapomeň, že máš ještě dneska rande se Slávinkou!“

            Slávinu znalo celé město a snad i široké okolí. Nejošklivější krasavice těžko určitelného věku. Její extrémně šilhavé oči, ukazovali zájemci o určité služby jen bělmo. Odpudivý úsměv blbky, zahnal na útěk 50 procent zájemců. Když otevřela ústa a odhalila poslední tři křivé zkažené zuby, prchalo dalších 45 procent. Těch 5 procent, kterým choutky na střed jejího těla neodvanula ani podívaná na její slintající pusu, muselo mít šedý zákal v pokročilém stádiu. K tomu čichové ústrojí mimo službu, neboť oné osobě páchlo nejen z otvoru kousacího, ale dokázala k tomu ještě každým pórem svého nikdy nemytého těla, trumfnout i toho nejsmradlavějšího tchoře.

            Své služby nabízela Slávina za polévku, nebo kousek sekané, buřta, dvě karamelky a podobné maličkosti. Měla tehdy velikou výhodu, konkurence v podobě prostitutek a nevěstinců byla proti socialistické morálce. To jen soudruzi provozovali se svými lehkými soudružkami tyto reje v uzavřených objektech, pod hlavičkou výročních schůzí, nebo ČESKOSLOVENSKO SOVĚTSKÉHO PŘÁTELSTVÍ. Přístup dělnické třídě zakázán.

            Slávinka neměla o zájemce nouzi, těch 5 procent bylo pro jednu ženu dostačující. Dokázalo ji to lehce zachránit před smrtí hladem.

            Někdy se k jejím štamgastům přidali i pánové z lepších rodin, když jim alkohol zatemnil zrak a vyřadil z provozu čichové ústrojí.

            Ostatní u stolu se věnují svému moku a vtahování nikotinu více než svým dámám. Ty sice objímají, ale jejich přítomnost považují za samozřejmost. Dívky se také baví, na dálku na sebe vrhají pološeptem své dámské postřehy. Nechutně se tajně po očku dívají na rozveselené mladíky, kopající, stále ještě do oné intimní věci. Jeden z pořadatelů tomu udělal konečně přítrž, opatrně nese náhradu za kopací míč na lopatce jako svátost, se zrakem odkloněným stranou.

            Přestávka orchestru končí, kapelmajstr děkuje Kaiserovi za její vyplnění a Jindra pyšně skáče z pódia. Hrdě jako páv míří přes střed sálu za aplaudování sedících.

            Tancechtiví se rozhlíží po kořisti, ne každý z přítomných je spárován. Můj pohled objevuje na galerii dívku, nikdy jsem ji tady ani ve městě nespatřil. Hezká kudrnatá dlouhovlasá tmavovláska, se snědým obličejem mi připomíná Italky míhající se na plátně kin. Aspoň na tu dálku to tak vypadá. Natahuji si budíka a opět ho vracím do kapsy saka. Deru se s ostatními po schodech na galerii, ona dívka s kamarádkou, jsou ještě stále na svých místech, obličeje nasměrované dolů na sál. Nesčíslněkrát jsem zažil, že ty hezčí holky byly vybrané, než jsem se k nim prodral. Orchestr spustil první takty a na sále se začaly rojit dvojice. Galerie je vymetená, asi zažiji překvapení, až poprosím o tanec. Bude to určitě strupaté, s knírem, předkusem, nebo zcela bez zubů. Ty její dlouhé vlasy, bezmála do pasu, určitě přikrývají hrb.  

                                                                                                                                  Ve vzpomínkách se vracím na poslední čaje před vojnou, také jsem jednu dívku požádal takhle ze zadu o tanec, aniž jsem předtím viděl její obličej. Když se ke mně otočila, byl jsem rád, že hrají poslední tři kousky. Slávina to tedy nebyla, moc do toho ale nechybělo. Bylo mi ji líto, jakou ta holka měla radost, že s ní někdo konečně tancuje. Ale to celé už jsem psal v jednom předešlém blogu.

Jsou hlášeny poslední tři kousky, Jiří Hýský se ke mně přitočí s potutelným úsměvem: „S tou ale, Kocoure, pudeš, viď? Celá parta ví, že kvůli rozchodu s holkou jsem veřejně přísahal, že dva roky se žádnou holkou nepůjdu domů, natož abych s nějakou začal chodit. Ještě to nevypršelo, tři měsíce jsou ještě přede mnou.

„Jirko, nepudu, vždyť víš proč…“

„Když ani s touhle nepudeš, byl bys blbec, a pudu s ní já…“ Takhle jsme se nějakou dobu handrkovali, Jirka ten svůj svůdnický pohled vrhal na galerii a mně při tom neustále říkal, že s ní opravdu půjde on, pokud budu takový trouba a nechopím se té příležitosti. Vím, že mu jde jen o to, udělat si další vroubek, ale snažím se stále odolat. Varuji kamaráda, aby to nedělal, má tady jiný velký výběr. „Já ale chci tu, když ty s ní nepudeš…, hele, mám nápad!“ vyjel Casanova, „hodíme si korunou!“ S menším otálením na to přistupuji, chci zachránit další holku. Pokud to na mě nevyjde, snahu jsem ukázal. V případě že koruna určí mě, doprovodím ji, v případě že s tím bude vůbec srozuměna, a tím to také skončí. Koruna určuje mě, už jednou, na vojně, koruna udělala to samé, a jak to dopadlo, možno se dočíst v knize Ruksak (a trochu i tady na konci).                             

Kolem puberty nás hochy vzrušila i dáma ve skafandru

Na tanečních jsme od partnerek stáli v poloze vzpěrače chystajícího se odtrhnout činku od země, abychom ji nepropíchli.

 V té době nás mohla klofnout i velmi zralá až přezrála dáma. Ta naše mírová zbraň rozkoše byla neustále připravená k tasení. Při pohledu na dámské pozadí, byť ukryté pod textilem, jsme měli zornice jako mlýnská kola.

Po pubertě byly v ohrožení veškeré škvíry. Mohli jsme tuto činnost mít jako profesi. Na koupalištích jsme leželi na břiše a vyráběli jsme důlky pro hraní kuliček. Do vody jsme mířili ve velkém předklonu a imitovali hledání čtyřlístků nebo se k vodě plazili a vyráběli odvodňovací strouhy.

Naše první partnerky musely být v domnění, že nám jde o život anebo pospícháme na vlak.

Mluvím jen za sebe, možná to každý prožíval jinak. Touto zpovědí jsem chtěl jen získat čas před počinem apolitického celistvějšího rukopisu.

Přeskočím několik roků: kolem pětasedmdesáti nás nedokáže jen tak něco vzrušit ani  v bikinkách (jsou ale výjimky – pochlubte se, hoši). Zorničky jako mlýnská kola máme jen u očních lékařů po nakapání kapek atropin do očí.

S tou holkou z galerie jsme nakonec měli 26 let stejné prstýnky, a také spolu máme dvě nádherné dcery. Každá z nich má také dvě dcery a ty mají možnost ze mě udělat každou chvíli PRADĚDU....