Děvčátka od kraviček to rozjely

Pět dnů po příchodu z Vranova nad Dyjí do kasáren mě zastavil dozorčí roty. Držel v ruce pět dopisů. "Hele, není tohle pro tebe? Už to prošlo celým plukem a nikdo se k tomu nehlásí..." "Ty neumíš číst mí méno?" vyjel jsem na

spolubojovníka, který mi poštu podával se slovy: „Podívej, který krávy můžou psát tohle?!“ Všechny obálky byly určeny vojínu Bohumilu Haslovi, už jsem se chtěl vyjádřit negativně, když mi blesklo hlavou – „Vranovská Ves!“ Koukal jsem na to cizí jméno chvíli opravdu jako na cizí, než jsem řekl: „Jé, to je opravdu moje, tak mi říkají sestřenice!“ On zakroutil jen nechápavě hlavou, než utrousil: „No, nejsou praštěný?“

Příště bylo jasné, že adresát se nalézá u tankového praporu. Začal jsem odpovídat, je to docela fajn zábava pro vojáka uvězněného v kasárnách. Psali jsme si různé blbovinky, jedna pisatelka o té druhé nevěděla, i když vedle sebe tahaly kravky za vemena. Nechaly si to jako tajemství. Dopisy začaly být časem stále žhavější a odvážnější. Ruku mi málem opařila obálka, v které se skrýval podpis: Gréta Garbo. Nečekal jsem, že by někdy mohlo jít do tuhého, psal jsem neutrálně podle rady mého dědy, který mě varoval, abych žádné ženě neřekl, že ji miluji, nýbrž jen, že se mi líbí. V žádném případě nemám slíbit žádné svatební úmysly. Jen dávej najevo, že ti s ní je dobře a že na ni máš neustále chuť, i kdybys neměl. Také jim musíš pozorně naslouchat, ať breptají cokoliv.

Jednoho dne ale volala služba na bráně službě u roty, jestli tam má nějakého Bohumila Hasla, že má dámskou návštěvu u hlavní brány. Ať tedy kouká přiklusat, na slečně je vidět, že je od rány.

Po krátkém, urputném zamyšlení jsem na bránu poslal dva kluky z roty, chystali se na legální vycházku.

„Řekněte jí, že jsem ve stráži a vemte ji do kina, tady máte dvacku. Když tak ji některý sbalte, namluvte jí, že mám pět nemanželských dětí a že teď jsem po vykleštění neplodnej.“

Tímto taktickým tahem, dle vlastního návodu, jsem zajistil také ostatní čtyři děvčátka, která se u brány objevila později krátce po sobě. Stal se ze mne kuplíř? Některá dostala vědět, že jsem v base, jiná, že jsem v kurzu pro prasečáky, další se musela spokojit s tím, že jsem na operaci pohlavního ústrojí, a poslední dostala šokující sdělení o mém odvelení do SSSR. Ty dvě, co dostaly zprávu o mé operaci a odvelení, začaly chodit s kamarády tankisty. Zbytek se nechtěl nechat jen tak odradit, v příštích dopisech se mi omlouvaly, že mi mohly dát vědět dopisem, že se za mnou chystají. Dopisy od Gréty Garbo jsem musel málem hasit pod vodovodním kohoutkem.

Měl jsem psaním dopisů zpočátku hezkou zábavu, ale čím dál více se to stávalo stresem, abych nepopletl věci a nepsal některé už napsané. Také mé výmluvy se nesměly opakovat, vedl jsem si kartotéku se záznamy, abych to nezamotal. Nejhorší bylo odrážení a zaražení té, která se zrovna chystala za mnou do Znojma.

Kamarádi nechápali, jak někdo může být tak praštěný, že nevyužije takové příležitosti. Bohumilu Haslovi se už kouřilo z hlavy, přece jim nemohu říct, že mám strach spadnout do chomoutu nebo jiných nepříjemností. Už jsem slyšel plno takových historek a vidím, jak jsou někteří kluci nešťastní, kteří mají doma manželky nebo vážné známosti. Se svým nynějším stavem jsem nadmíru spokojený. Raději jsem šel trénovat s Rudou hvězdou na fotbalové hřiště nebo chodil s našim trojlístkem na černé výpady z kasáren do hospod.

Na dopisy jsem odpovídal stále stručněji a protahoval své odpovědi. Vymýšlel si věci, kterým jsem sám nemohl věřit ani ve spánku. Ty hodné holky ale věřily všemu, jen Gréta Garbo mi v jednom dopise dala nůž na krk – jestli prý s ní nechci chodit, ať to ze sebe lskavě vysoukám, nehodlá se stát starou pannou.

Určitě se jí nestala, ale ne mým přičiněním. Jestli se o to postaral některý z mých vojenských kolegů nevím. Já zbabělec, psal v posledních dopisech, že jim přeji mnoho štěstí a hodně krásných dětiček, že se mnou by je mít nemohly, když jsem neplodný. Také jsem jim poděkoval za teplé mléko přímo z vemene, a ať jsou rády, že se mnou nenavázaly bližší styk. Kartářka mi totiž předpověděla, že nastane brzy doba, kdy budu doživotně uvězněn. Využil jsem i toho, když jel jeden slovenský spolubojovník domů na dovolenku. Poprosil jsem ho, aby tam u nich hodil do schránky dopis s tímto textem pro jednu neoblomnou dívku: Jsem přesazen na tajnou dobu do slovenských hor, kde v zemljance bez elektřiny a poštovních schránky budu sloužit lidu. Bez možnosti umýt se. I při vykonávání velké potřeby jsme sledováni, a to nejen vlky.

I přes tyto mé dopisy jsem dostal od dvou dívek odpověď s přáním jen toho nejlepšího, a že je mě škoda. Na chvíli mi dokonce stouplo sebevědomí po dočtení. Z úst nadržených spolubojovníku znělo: „Nebuď blbej, ber všechno, co ti přijde do pracek, život je krátkej...“

„Pánové, nechci se stát otcem proti své vůli, písmeny holku neoplodníš, jsou lepší ochranou než ta nejlepší guma...“ Mimo kasárna jsem nadále ale používal špruch: „Nebojte se mě, slečno, já jsem totálně neplodnej...“