Vojenský medák

V neděli se sešla na buzerplacu celá plejáda vojáků, kterým došel žold a chtěli proto zabít erotické choutky jiným způsobem. Fotbal začalo s jedním míčem hrát snad sto mužů najdnou. Někteří dokonce v půllitrech, což mohlo být

docela nebezpečné. Civilní obyvatelstvo za branou kasáren mohlo nabýt dojmu, že celý pluk zešílel, jaký byl řev při boji o merunu. Takové nasazení od žádného z nás důstojníci na cvičišti neviděli. Kuchař, vojín Vošmik, se zmocnil míče díky tomu, že se nikdo nechtěl setkat na vlastní kůži s jeho cvoky na půllitrech. Postupoval k naší brance a chystal se s plnou jeho kuchařskou silou vypálit mezi dva půllitry naznačující branku, v které se strachy tetelil svobodník Lettl. Jelikož jsem se stačil stáhnout do obrany jako jediný, vyrazil jsem proti Vošmikovi a plnou silou vypálil pravou nohou proti míči, který se zrovna nalézal na jeho nártu a chtěl startovat k odstřelu na branku. Z Vošmikovy strany byla chystaná dělovka a z mé silný blok. Naše pravé nohy narazily na míč vší silou zároveň. Křuplo mi v pravém koleni, nic jsem si při tom nemyslel, kolikrát už mi křupalo na různých místech ještě hlasitěji. Tentokrát to mělo být ale jiné, koleno nebolelo, ale noha nešla pojednou narovnat. Také šla jen těžce ohýbat. Bylo to, jako když se zadře špatně namazané kuličkové ložisko. Boj pokračoval a nikdo si ani nevšiml, jak jsem odskákal po jedné noze na pokoj. Tam se bavila jiná skupina karetní hrou a zpíváním lidových písní. Šenigl z Telče začal notovat jednu za druhou a kluci od Olomouce, Hodonína a Hané se přidávali. Mirek Picka, jako náruživý karbaník, křičel do jejich zpěvu svá karetní hesla.

Našel jsem si volné misto na posteli s železným rámem a čely, chytil se oběma rukama za čelo postele za sebou a vykřikl: „Mirku, mám vyvrklý koleno, poď mi zatáhnou za nohu!“

„Moment, jen dohraju partičku...“

„Ukaž, co se ti stalo,“ ukončil zpěv Šenigl i ostatní. Po opětovném vysvětlení mě začal Šenigl tahat za nohu a zpěváčci se rozestoupili kolem mé postele a pobaveně přihlíželi. Tahač za mou nohu neměl úspěch, po každém jeho zatažení jsem zkoušel nohu, jestli už jde narovnat.

„Ukaž, uhni, bábovko!“ odstrčil Mirek Šenigla, který velký nebyl, ale udělaný ano.

„Drž se pořádně, Horste!“ poručil Mirek, náš dvorní holič a sokolovský rváč. Začal mou nohou škubat tak prudce, že se mnou začala postel cestovat, proto ji kluci začali držet na místě. Já ale stále nemohl hlásit úspěch. Mirek proto na síle ještě přidal, Šenigl se k němu přidal a tahali a tahali, ale koleno nevytáhli.

Postel skučela bolestí, jak s ní trhali. Určitě by se brzy rozpadla nebo by mi kluci nohu utrhli úplně, kdyby se neotevřely dveře, kterými vstoupil zvědavě bažant vojín Vítek. Už jsem si ho všiml, když narukoval, protože vypadal jako můj oblíbenec, francouzský herec Yves Montand.

„Co tady blbnete!“ zeptal se ss úsměvem onoho herce. Mirka ta jeho otázka naštvala.

„Hele, mladej, modli se, abych tě neroztrhl vejpůl...“ a začal dál cloumat mou nohou. Mezitím někdo Vítkovi vysvětlil, o co jde, a on Mirka zarazil podruhé.

„Kluci, neblbněte, fakt... tímhle nic nesvedete, to chce operaci, to je mediskus...“

„Jakej mediskus, vole?“ zasyčel Mirek na Yves Montanda a já Mirkovi mile oznámil: „No Mirku, já mám medáka, dyť ti to říká...“tomu medáku se všichni zasmáli, ale já, navenek v pohodě, jsem si uvnitř říkal: „Operace? Už je to tady! Pán Bůh mě začíná trest za vranovskou vesnici!“ Posadil jsem se v posteli, všichni pustili mou nohu, jako kdyby byla prašivá, a dívali se tázavě na Vítka. Ten jen pokrčil rameny a oznámil: „No, dyť to říká, má medáka!“

„Úplně normálního medáka...,“ utvrdil jsem Vítkovo tvrzení jako nic a celý pokoj se rozeřval: „On má, volové, úplně normálního medáka...“

Můj první nakřáplý meniskus na pravém koleni se zatím neoperoval. Sádra až do rozkroku by mě teď opravňovala pravdivě hlásit při návštěvách na bráně, že se nemohu dostavit. Ten nahoře mě potrestal a přizval si Bohumila Hasla k sobě. Hasl odešel do věčných lovišť! Dívky, když nedostaly nic hmatatelného, ztratily trpělivost, písmenka jim nestačila.

To koleno je můj druhý zlom tohoto druhu. První jsem zažil v internátu, když mi ještěrka plná mantinelů přejela nárt pravé nohy a já celé noci brečel, že už si nikdy nezahraji fotbal.

Teď je to tady zas, teď je to pro sport konečná (v roce 1959 ještě nebyly operace menisku tak úspěšné jako dnes). Do očí mohou vhrknout slzy i vojákovi. Celou noc jsem se převracel na posteli a hledal východisko. Co já budu dělat bez sportu? Tenkrát v internátu v Liberci to ještě vyšlo, z nešťastníka se stal šťastlivec v ten okamžik, kdy si mohl zase poprvé kopnout do balonu. Teď mi vojenský lékař radil, už aktivně v žádném případě fotbal nehrát. I po operaci prý už většina nemůže hrát, až na malé výjimky, které se po operaci povedou.

Nejraději bych si tu sádru nechal doživotně, aspoň bych měl výmluvu sám pro sebe. Přece nemůže se sportem zároveň ukončit i zbytek života, vždyť ještě existuje tolik jiných věcí. Teď jsem na tom přece jen lépe než tenkrát v internátu, to jsem ještě neznal radost z muzicírování. Hned se mi nálada zlepšila a nemohl jsem se dočkat, až mi tu sádru sejmou.

Kdyby se mi to stalo před Vranovem, určitě bych s některou tou holkou začal chodit, byla má další úvaha.

Dnes vím, že by tím šla má životní pouť zcela jiným směrem. Nemohu si stěžovat, mám kolem sebe nádherné lidi, krásné dcery, kupu kamarádů a život jako v ráji. Je mi fajn.

Najednou mě ale napadla jiná myšlenka. Proč vlastně nedostal žádní dopis z Vranova Eichler? Může to být jeho ryzím německým jménem? Spíše to je tím, že mu vadil smrad a že nechtěl pít mléko přímo z vemene...