Holky nás nenechaly na holičkách

Začalo se stmívat, když nás naše žaludky začaly na sebe zase upozorňovat. Snažili jsme je přelstít tím, že jsme si začali hrát na schovávanou. K naší radosti nás vyrušily hlasy mladých lidí. Blížily se tmou a brzy jsme začali

rozeznávat naše známé odd kraviček. Nebyly ale samotné, s nimi šlo i několik dalších dívek a tři kluci. Táhli s sebou kytaru. Eichlerovi jsem oznámil, že se těším, jak se zase napiju teplého mléka. Jemu se z toho zvedal žaludek. S příchozí smečkou jsme se srdečně vítali jako staří známí. Spatřili jsme dva ruksaky, které táhli sebou. To nás dva rozesmálo, protože známe ruksaky v jiné podobě. Oni mysleli, že se těšíme na obsah ruksaků. My ale netušili, že jsou opravdu plné proviantu. Žasli jsme nad perfektní organizaci té vesnické mládeže. Děvčata rozprostřela do trávy deku a začala na ni rozkládat takové kalorické bomby, že jsme zapomněli dýchat. Kluci stavěli opodál z kamenů ohniště. Netrvalo dlouho a plamínek se začal zvětšovat a osvětloval naši zajímavou kulisu: dva tanky v objetí, jednu vojenskou pojízdnou dílnu a les. Holky se začaly bavit tím, že nás dva začaly krmit, kluci opékali špekáčky a já si uvědomil, že na Havaji bychom se lépe mít nemohli. Z nás dvou vojáků se stali pojednou pašové sedící na přivalených kamenech.

Jeden z kluků začal brnkat na kytaru, nebyl zpěvem ani hrou nic moc, proto jsem se osmělil si od něho půjčit jeho sladké dřevo. Začal jsem se snažit za nepřítomnosti vojína Harryho Valdy, předvést jeho kulturní program i s řečičkami v pauzách, abych se přesvědčil, co už jsem se od Ruksaka Harryho naučil. Brzy mě uspokojilo, jak jsem tuto sešlost dokázal dostat do varu. Holky mě hltaly očima, kluci tleskali a Eichler si do rytmu cpal do pusy jeden špekáček za druhým. Hnacím motorem mi byly ty rozzářené pohledy dívek, které mou kulturní vložkou zřejmě zapomněly na kravská vemena.

Dlouho po půlnoci jsme se rozešli, holky chtěly vědět naše jména a ze mě, nevím proč, vylezlo polopravdivě, že jsem Bohumil Hasl. Tím jménem jsem nic nesledoval, jen jsem chtěl, aby neznělo německy, když nosím tuhle uniformu. Asi jsem v tomto koutu republiky nechtěl přiznat svůj německý původ. Tenkrát jsem ještě netušil, jak mě němčina jednou ve Znojmě přijde k duhu a co mě jako Bohumila Hasla očekává.

Zůstalo nám plno špekáčků, kelímek s hořčicí a půl bochníku chleba. Také čerstvé máslo a sýr domácí výroby.

Ráno, po syté snídani, jsme se se společnými silami vrhli s Eichlerem na stavbu latríny v lese. Chtěli jsme si udělat pohodlí i při jiném – důležitém – lidském konání. Vedle latríny jsme pověsili kanystr s vodou, aby si také hygiena přišla na své.

Ty naše společné večery s vesnickou mládeží pokračovaly týden, už jsme věřili i doufali, že jsme tu zapomenutí a vojnu si tu odkrouhneme do konce. I na to oboustranné mytí zad studenou vodou nepěnivým vojenským mýdlem nám vyhovovalo.

Nic ale prý není věčné. Přijely vojenské autojeřáby a nás si odvezl nazpět do znojemských Žižkových kasáren řidič pojízdné dílny vojín Sedmkilobrady.

Po nás zůstalo u Vranovské přehrady jen ohniště, hromada maskovacích větví a latrína.

Měli jsme možnost za odměnu dostat opušťák, vojín Eichler toho využil, já, při vidině té dlouhé jízdy vlakem jsem to odmítl.