Příjemný vojenský čas v pojízdné dílně u nabouraných tanků a zážitek v kravíně

Probudit se ráno bez budíčku je na vojně unikát. Spolubojovník Eichler se požitkářsky protahoval na houpací plachtě v pojízdné dílně, a nebýt hladu, vychutnával by si to do večera, jak sám přiznal. Udělali jsme si na naše poměry

královsky soudružskou snídani, nacpali do sebe svorně půlku ze studené stravy a vyrazili na obhlídku s kapsami plnými keksy, kterým se pro jejich nechutnost říká „atomkeksy.“ Také jsme jim to potvorám dávali hned najevo. Krásně plachtily vzduchem mezi stromy lesíka. „Ať se zvířátka mají dobře,“ bylo naše heslo pro nenáviděné keksy, které ve studené stravě převažovaly.

Šli jsme velkým obloukem kolem obou tanků, ale jen místy, odkud na ně bylo vidět. Když jsme s odporem konečně vyházeli poslední atomkeksy, začali jsme si dobrovolně, až moc důkladně, čistit naše raťafáky v malé strouze.

Já v té době ještě nevydržel chvíli postát, začal jsem z lesíka nosit spadlé větve a přikrývat jimi tanky v milostném objetí. Eichler si z dílny vytáhl celtu a uvelebil se na ni s rozkoší sobě vlastní tak, aby vycházející slunce se mu mohlo trefovat do obličeje.

„Maskuješ, maskuješ? Richtig, tak maskuj!“ zabrumlal ještě, než usnul.

Za tři dny přijela komise, my odmaskovali, oni prohlédli, zapsali, odjeli, a já zase zamaskoval. Eichler si po jejich odjezdu dal okamžitě zase HAVAJ. Najednou vyskočil tak prudce, až jsem se lekl, jestli ho něco neuštklo. Bylo to ale ještě horší – došel nám proviant a Eichlera na to upozornilo kručení. Domluvili jsme se, že se budeme jen málo hýbat, abychom požadavek našeho těla utlumili.

K večeru už se mladá vojenská těla nenechala ošidit. Když už naše kručení přehlušovalo cvrkot ptactva, dostali jsme přes ty ptáčky nápad. Vydali jsme se po trase, kde jsme první den odhazovali atomkeksy, s nadějí, že zvířátka možná všechno nenašla. Opravdu jsme nalézali, tu a tam i onde, na zemi keks. A jak byly pojednou chutné. S množstvím naše žaludky ale spokjojeny nebyly. Žaludek vojáka bývá bezedný. Vydali jsme se směrem k Vranovské Vsi, určitě tam najdeme dobré vesničany.

Cestou k lidským obydlím jsme žvanili jazykem dvacetiletých kluků, kterým bylo fuk, že se nalézají v Bítovské pahorkatině a že vranovská přehradní nádrž je jen o pět let starší než my. Nás v té chvíli poblíž Vranova nad Dyjí zajímalo jen, kde utišit naše nespokojené žaludky, hlásily se totiž už zlověstně.

Jako trosečníci, kteří spatří zem, jsme se rozzářili při spatření kravína. Vzpomněl jsem si na dětství při zaslechnutí bučení těchto milých zvířat. Bylo promíchané hlasitým dívčím smíchem. Přišli jsme v pravý čas, pět dívek se zrovna bavilo dojením. Seděly s vyhrnutými sukněmi na štokrlatech, sdělovaly si zážitky přes neklidné ocasy, které je šlehaly do obličejů, aniž jim to vadilo.

„Fuj, tady přece nenajdem žrádlo!“ ozval se Eichler nespokojeně a zacpal si při tom nosní dírky. Kravky se na nás začaly otáčet jako na narušitele a také to dávaly bučením najevo. Tím na nás upozornily své masérky vemen. Děvčata radostně zajuchala, když před sebou spatřila armádu. Oproti kravičkám nás asi považovaly za spestření své pracovní doby. Eichler si nadále uzavíral své nosní průchody, což rozveselilo ty holky ještě víc. PO našem několikerém pozdravu: „Pomáhej Pán Bůh,“ jsme začali s Eichlerem na střídačku líčit naši ošemetnou situaci. Při mém dotazu, jestli bych mohl dostat ochutnat ten čerstvý pěnivý mok, se můj spolubojovník málem pozvracel. Nebylo ale co zvracet.

Pil jsem přímo z nabízeného kbelíku, holky znovu vyprskly smíchy a EWichler zezelenal ještě víc. Naplnil jsem si bachor k prasknutí, abych umlčel nespokojené kručení žaludku. Hned jsem ale začal litovat, když děvčata odněkud vykouzlila voňavý chleba, sýr a jitrrnice. Eichler si uvolnil nosní dírky a začal se hltavě cpát těmi pochoutkami. Zápach přestal cítit, každé zakousnutí doprovázel slovy: „Delikates, delikates,“ s francouzkou výslovností. Dlouho to ale nevydržel, poiprosil mě, abych s ním šel ven, jinak že prý se mu žakudek zase vyprázdní. Holky se rozeřvaly ještě hlasitěji. Poděkoval jsem jim za jejich pohostinství a ještě všech pět oblažil úsměvem co nejvíc děkovným.

Holky neošklivé a statně stavěné k potřebě v zemědělství, zavýskaly, abychom se zase ukázali, až budeme mít hlad, a že lepší asi bude, když se večer u nás objeví.

„Budeme se těšit, ahoj!“ a upaloval jsem za svým přechodným kamarádem, abych mu vytáhl jeho prst z jeho úst.

(Další pokračování příště)