Velký útok a uniknutí smrti o vlásek

Za několik dní učinili Rusové velký útok. Za obrovských ztrát byla fronta posunuta zpět. Když přišel přísun čerstvých vojáků, byli ke koním přiděleni starší a my mladí skokani poslaní dopředu do zákopu. A teď jsme opět v bodě,

kde nás rozdělili do zákopů podle abecedy, a dokonce jsme s Ernstem byli každý v jiné rotě.

Nebylo jednoduché se v úzkém zákopu, v kterém se dalo chodit pouze bokem, navštěvovat. Na vyhrazených místech stály hlídky, kolem nichž dalo práci se dostat.

Náš zákop se táhl podél pohoří. Před námi se krajina svažovala asi 1500 metrů a zrovna tak opět stoupala na opačné straně. Přes tento svah se hnali Rusové v zástupech, kdy nebylo vidět konce. V údolí zmizeli a opevňovali se. Nadřízení nám sdělili, že Rusové plánují útok. Při setmění jsme do zásobníku museli každou pátou patronu dát světelnou, abychom mohli sledovat, kam střílet. Také je tím vidět, kusy se táhne fronta. Což pro nás bylo strašidelné, neboť po levé a pravé straně byla fronta už za námi. Vlevo byli Rumuni, vpravo Italové. Rusové to museli vědět, protože na těch stranách později prorazili.

Tento vystrčený prostor, na kterém jsme se nacházeli, musel být strategicky důležitý. Teď jsme my Němci museli Rusy opět zatlačit nazpět, což se povedlo. Naše ztráty ale byly veliké. Náš velitel, mladý poručík, se rozbrečel, když viděl, že přes půl roty padlo nebo bylo raněno.

I když by pro Italy a Rumuny bylo lehké Rusy odrazit, vždy raději utíkali při prvních výstřelech.

I když jsme byli silně decimováni, nastalo delší dobu ticho. Na pokoji nás Rusové ale nenechali. Přes den viděli, kam střílet, a v noci tu byl opět letoun, který vrhal světlice. Hned také následoval nálet stíhaček.

Největší strach jsme měli ale ze Stalinových varhan (kaťuše). Ty, když spustily, nezůstal jediný živáček. Padesát raket vystřelených z jednoho vozidla bleskově za sebou dokáže nadělat ohromnou paseku.

Když nám odpoledne stálo slunce v zádech, vše se utišilo. Rusové byli oslňováni. My naopak viděli v dáli zasněžený 5633 metrů vysoký Elbrus, nejvyšší horu Kavkazu. Kdyby teď byl přítomný Ernst, na krátkou dobu bychom určitě na válku zapomněli.

Po té přestávce začal opět z jejich strany ve dne v noci nátlak. Museli jsme střílet, co to dalo, abychom si je udrželi od těla, jinak by nás s tou přesilou převálcovali.

Když jsme v noci při svitu světelných raket viděli, že fronta po našich obou stranách opět postoupila za nás, navštívil nás strach. Seděli jsme tady vpředu na ztraceném stanovišti. Odepsali nás už? Uměli jsme si spočítat, za jak dlouho nás Rusové zruší. Ani při přežití nebude o co stát.

Už dva dny nám nepřišla munice ani proviant. Tím je jasné, že se k nám už nikdo nedokáže dostat.

Ráno ve čtyři se začalo rozednívat a já šel vystřídat hlídku. Z dálky jsem myslel, že Bavorák Sepp usnul, na to ale byla přece zima? Vždycky se radoval, když jsem přicházel, teď byl opřen zády o zadní a koleny o přední stěnu zákopu. Jeho karabina ležela na zemi. Když jsem se k němu přiblížil, zůstal jsem zděšeně stát, jeho hlava byla zcela roztržená, odstřelovač ho dostal trhavou nábojnicí. V tom okamžiku jsem byl schopen všeho, kdybych toho chlapa dostal.

Výkop zákopu byl směrem k Rusům vyvýšen a každých pět metrů byla střílna a před jednou byl mrtvý Sepp. V takovém okamžiku jedná člověk nerozvážně, udělal jsem chybu, která mě stála bezmála život. Skočil jsem k další střílně v domnění, že toho chlapa ještě někde zahlédnu, a na tohle on zřejmě čekal. Neměl jsem ještě zalíceno, když jsem před očima uviděl oheň a obdržel strašný úder do hlavy. Padl jsem do zákopu, tam se zase probral a viděl, že odněkud mi teče krev. Asi z ucha a tváře. Kus ucha mi scházel. Helma byla zdeformovaná a záda mě pálila jako čert. Nohy byly v pořádku, tak jsem se odplížil nazpět do bunkru. Poddůstojník mi řekl, chlapče, tys měl ale štěstí, byla to třaskavá nábojnice, trefila okraj helmy a utrhla kus ucha. Záda ti silně krvácí, máš tam plno střepin. Běž raději k saniťákům, jsou o dva bunkry dále, vypadá to ošklivě.

Saniťák mi nalepil provizorně pár náplastí, obvazy už došly. Pak řekl: Vem si své věci z krytu a dej se na cestu do bunkru plukovního obvaziště, potřebuješ nutně doktora. Můžeš tak daleko jít?

Odtamtud jsme dříve vozili raněné s koňmi a teď tam musím sám. Na cestě bych musel jít kolem Ernsta. Trochu mě to naladilo k lepšímu.

Vracel jsem se k našemu krytu, byla to jen díra v zemi, ještě dnes se ptám, kde při stavbě sebrali kmeny a chrastí, když nikde žádné stromy nebyly. Přes klestí byla hozena hlína, a to byl náš kryt.

Když jsem tam dorazil, sebral svůj majeteček a položil ho u vchodu, seděli tam dva, kteří byli vystřídáni, a jedli poslední drobky chleba. Jeden mínil, že dnes se venku opět jednou čerti žení. Jen to dořekl, vybouchly před vchodem střely z minometu. V příštím okamžiku stáli před vchodem dva Rusové a samopaly pálili do vnitřku krytu. Ti dva u vchodu dostali po dávce do prsou, upadli a z úst jim začala vytékat krev. Stál jsem poblíž a chtěl se skokem na stranu zachránit, a už mě další dávka zasáhla do stehna, že jsem v prvním okamžiku myslel, že noha je pryč. Ještě jsem cítil, jak mi teplá krev vystříkla na nohu. Ztrácel jsem vědomí, ale ještě v podvědomí cítil, jak mi někdo zvedá levou ruku a stahuje z ní hodinky. Bezvědomí mi opět zachránilo život. Rusové mě považovali za mrtvého, jinak bych dostal střelu do zátylku.

To bylo ráno ve 4.30, k večeru v 18.00 jsem se probral. Trvalo hodnou chvíli, než mi došlo, kde jsem, a co se vlastně stalo. V bezvědomí se mi zjevila máma a můj bratr Anton, který padl tři měsíce předtím. Má máma, ale ještě žila, často si kladu otázku, jestli ti dva mi pomohli. Odpověď jsem nenašel.

Nemohl jsem se hýbat, má pravá noha bolela, jako kdyby v ní bylo mnoho nožů. Záda, to bylo to samé. Myslel jsem, teď jsi v ruském zajetí, a když tě v tomhle stavu najdou, zastřelí tě. Už jsem také slyšel kroky před vchodem, zavřel jsem oči, hodlaje dělat mrtvého, hýbat jsem se beztak nemohl. Ke krytu se zákop svažoval, takže u příchozích byly nejdříve vidět nohy. Když jsem oči malinko pootevřel, nejraději bych plakal, neboť co jsem zahlédl, byly německé horalky našich horských myslivců. Jak jsem se později dozvěděl, Rusové v našem prostoru prorazili, ale odpoledne byli opět zahnáni nazpět. Při tom jsem byl nalezen, můj puls už nebyl málem hmatatelný. Ti druzí dva byli mrtví. Dva saniťáci mě měli v plachtě odnést, což také udělali. Byla to pro ně svízelná práce a pro mě utrpení, neboť zákop byl užší, než mám ramena. Takže mě museli protahovat, přičemž jsem křičel bolestí. Chtěli mě proto nést venku vedle zákopu, ale Rusové po nich začali střílet. Využili vždy mého bezvědomí k tomu, aby mě zase mohli kus bezohledně protahovat zákopem. A tady se přihodilo setkání s Ernstem, který mi za palby Rusů doběhl do studny venku pro vodu, jak jsem popsal už dříve.