"Ty vole, tys taky emigrant?"

Dva bratři. Jeden emigroval v sedmnácti, druhý zůstal doma. Oba výborní fotbalisté, srandisti i v těžkých chvílích. Byli jsme zbabělci my, co jsme kdysi opustili své rodiště? Každý z nás měl přece jen trochu jiný důvod. Ale 

jadernou češtinou a humorem, jsme si rodnou hroudu často přibližovali a stahovali si ji do nových domovů.

 Jeden anti emigrant (možná také velká hromada) tvrdí, že se považujeme za hrdiny. Nepoznal jsem emigranta, který si to o sobě myslí. I když skoro hrdinsky musel v cizí zemi bez valné znalosti její řeči, bojovat o uchycení se v ní a postarat se o rodinu. Některé rodiny se dostaly do krize. Členové rodiny, nezvyklí na překážky kapitalizmu, se chtěli dokonce vrátit domů. Odsedět si trest a zase plout pohodlně na socialistické hladině s ostatními. Jen silní jedinci dokázali stmelit rodinu. Výhodu měli ti s veselou povahou, i když byla často jen hraná. Pohřební nálada byla zabijákem. Šprýmaři byli vyhledávaní. Aspoň se dostat na chvíli v jejich společnosti z toho neznámého kapitalistického marastu. V televizi nic nepřipomínalo mládí a domov, noviny byly cizí a nic neříkající. Takové: „Ty vole!“ bylo osvěžením.

Měl jsem štěstí, když po přestěhování z Amberku do Norimberku, jsem narazil na veselou kopu z mého rodiště. Typ Menšíka.

Nejdříve jsem ale v norimberské čtvrti narazil na Pupena. Vlastním jménem Honza Džačovský. V Sokolově amatérský fotbalista, který dostával za úkol přivážet na hřiště svým vozem rozhodčí z jejich domovů. Byla to dobrá taktika tohoto mužstva pivních fotbalistů. Honza jako výborný řidič i profesionálně, dokázal na dvoře Báňských staveb otočit vétřiesku smykem do protisměru. Sudího ve svém osobáku cestou na hřiště dostával šílenou jízdou do kómatu. Už neměl na hřišti ani sílu pískat píšťalkou, a motal se tam hodnou chvíli jako opilec. SRANDAMAČ už od začátku. Na odvoz domů si vyžadoval taxíka.

Honza Pupen se po vojně přemístil do Prahy, aby tam strašil jako řidič autobusu za jízdy své cestující. Pražští autobusáci tak v tom frmolu jezdit musí, pokud chtějí dodržovat čas. Pupenovi to vyhovovalo tak, že se mu podařilo omámit Pražandu Jarku tak dalece, že mu porodila syna. Jako manželé se jednoho dne vydali šílenou jízdou na dovolenou do Jugoslávie. Tam odsud je převezl do Německa Jirka Adelt a v začátcích jim v Německu pomáhal.

„Ty vole, kdo tě sem prskl?“ na mě zařval už z dálky Pupen, když jsme na sebe narazili. „Snad jsi taky neutek, Kocoure?“

Na neděli mě pozval k nim domů na pivo a tam jsem narazil na dalšího emigranta ze Sokolova. Ten zrovna na balkoně kouřil s bývalou Pražandou Jarkou o závod tak zuřivě, že byli zahaleni kouřem. Nekuřák Pupen to neviděl rád, nerad viděl svou Jarku ve společnosti nebezpečných mužů.

Kuřák balkonový Jirka, teď Georg, mi z domova nebyl znám pro svůj daleko mladší věk. V čase, kdy se s Jarkou oddával kuřáckým závodům, mi Pupen prozradil jeho technický data. V sedmnácti Georg prchl se stejně starým kamarádem za kopečky. Jejich důvod nebyl politického rázu, ale dobrodružného. Jirka Georg se uchytil v mnichovské Svobodné Evropě jako kantýnský. Zažil tam dokonce československého špiona Minaříka.

Dále jsem se od Pupena dozvěděl, že kuřák Jirka je výborný fotbalista. Prý možná ještě lepší než jeho bratr Luboš, který se ze sokolovského Baníku probojoval až do kladenské 1. ligy. A v ten okamžik mi to zapálilo. S o tři roky mladším Lubošem jsem se znal z Baníku Sokolov v mužstvu dorostu. Když jsem odešel do libereckého učiliště, kluci vykopali dorosteneckou ligu. Takže ten vtipálek na balkoně je bratrem Luboše. Také Luboše pamatuji jako srandistu s vážnou tváří. Jen očima koulel, jinak obličej zůstával smrtelně vážný i při líčení veselých příhod (Takto ho lze najít na internetu: Lubomír Adelt 17. 11. 43 bývalý český fotbalový obránce. Hrál na pozici stopera a byl v lize kapitánem týmu v SONP Kladno atd.)

Když se z balkonu vrátili kuřáci, dozvěděl jsem se od Georga, že přes bratra Luboše věděl o Kocourovi plno věcí. Teď jsem také poznal rozdíl mezi bratry. Luboš ty své šprýmky líčil rozvláčně, brácha Jirka menšíkovským stylem. Tak počalo naše emigrantské přátelství. Padli jsme si do oka a totožný smysl pro humor nás spojil tak, že jsme se v každou volnou chvíli vyhledávali. To jsem ještě netušil, co se bude dít při příjezdu Luboše na návštěvu bratra Jirky (trochu popsané v předešlém blogu, ale srandy bude s bratry víc).

Na dlouhá léta se mi Jirka ztratil. Odešel z Norimberku. Teď po týdnu hledání přes internet, jsem s ním včera konečně telefonoval. Jirko, přeji ti zdraví a štěstí s tvou německou ženou! Jste asi, hádám, 50 kilometrú nedaleko. 

Vám, čtenáři, se omlouvám, že se občas opakuji v těchto posledních dvou blozích. Mám radost, že jsem zase našel kamaráda.

Pokračování později