Texas v Dolním Rychnově a noví kamarádi

Mimo sportování jsem se seznámil s partou stejně starých kluků z míst v Rychnově s názvem Texas. V malých domkách na konci Rychnova směrem na Cheb bydleli nejen zaměstnanci sklárny, ale také ti, co pracovali na šachtě Důl Sylvestr

 (později Silvestr). Těsně před Texasem bydlela rodina Pavlovských. Jejich nejstaršího syna Pepíka jsem poznal, když chodil u školy s foťákem. Pozval mě domů, že mi ukáže fotky. Pepík byl stále usměvavý a dobrosrdečný kluk (+).

 Za vchodem k nim domů byl větší tmavý prostor. V rohu jsem zahlédl vanu. Další dveře a byli jsme ve větší místnosti. U stolu hrála celá rodina karty. Paní Pavlovská, usměvavá baculatější tomu zřejmě šéfovala. Hned mi přistrčila židli. Pepík mě chytil za rameno a oznámil „tohle je Kocour, chci mu u mě ukázat nějaký fotky.“ Než jsme se přemístili jinam, poznal jsem pana Pavlovského, šedovlasého sympaťáka, Pepíkovo staršího nevlastního bratra Jurčinského, o něco mladší sestru Maňku a o dost mladšího bratra Bohouše (+). Z toho se později stal výborný fotbalista u Baníku.

V jakémsi kumbále vytáhl Pepík plno krabic s fotografiemi a začal mě kolem nich informovat, kdo na nich je a kde to je. Zeptal se mě, jestli čtu „cowboyky,“ mně to nic neříkalo ani, když dodal rodokapsy. Hned mi do ruky strčil několik věcí v salátovém provedení. Doma jsem se začetl a nemohl se od toho odtrhnout, jak to bylo napínavé o správných mužích na koních s kolty u boku. Tak jsem se stal čtenářem rodokapsů. Kolem Pepíka byla parta kluků, co si je navzájem půjčovali, čertví odkud je měli.

Tak jsem poznal kudrnatého Kucharika (+), hezouna, Ďuriše (+), a Němce Viléma Wintra (+). Nikdo z nich nesportoval, scházeli se porůznu, u toho kouřili a bavili se o všem možném. Když nastalo špatné počasí, mi máma dovolila v našem velkém sklepě v jednom prostoru udělat klubovnu. Postavili jsme si tam bar, nalévali si drinky po vzoru našich hrdinů z rodokapsů, ty naše byly z vodovodního kohoutku. Oslovovali jsme se jmény Jimmy, Jacku a podobnými z naší zakázané literatury.

V mé místnosti vedle dědy byla komůrka s malým okénkem, tam jsme začali vyvolávat fotky z filmů od Pepíka. Tato temná komora se k tomu dobře hodila. Náruživým fotografem byl také Vilém Winter (v dospělosti se stal šéfredaktorem SOKOLOVSKÉ JISKRY). Také já jsem si pořídil jednoduchý levný fotoaparát. Hodně mě to začalo bavit. Mrzelo mě jen, že kluci nesportovali. Stali se mi jen příležitostní partou pro špatné počasí.

Jednoho dne jsem šel k Pavlovským vrátit čtivo a vzít si nové. Otevřu první dveře a ve vaně vykřikla paní Pavlovská: „Kocoure!“

I v tom pološeru jsem v mžiku zahlédl její bujné poprsí, na které se vrhly její ruce coby maskovací prostředek. Myslím si, že Růžena by měla co dohánět. Neumím si představit paní Pavlovskou při vybíjené, jestli by se její tričko neprotrhlo…

Jinak to ta milá paní brala sportovně, při našich dalších setkáních na mě jen šibalsky mrkla, bylo to naše tajemství. Tajemství puberťáka a zralé ženy. Ale dodnes občas vidím ty její bujné vnady. A to už mám dávno po pubertě, ale možná jsem jím zůstal...…