Střípek o nosu

Listoval jsem v nějakém divadelním časopisu s fotkami herců, najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jaký mám profil obličeje. Můj nos je zpředu normální, ale jak vlastně vypadá ze strany? Líbí se mi nosy rovné a u žen i

 pršáčky. To, že ještě nevím, jaký mám nos ze strany mě znejistilo tak, že jsem se holkám od této chvíle snažil neukazovat se ze strany. Když už to bylo nevyhnutelné, tak vždy jen na krátkou dobu, aby se mi nemohly smát mé případné skobě.

Netrvalo dlouho a já si začal přejíždět polštářkem levého ukazováčku od kořene nosu k jeho špičce. A to snad i delší dobu. Větší deformaci jsem ale ke své částečné spokojenosti nezjistil. Trochu mě to uklidnilo, ale ne zcela. Nějaké hrbolky na něm cítit jsou. Také tímto způsobem nelze zjistit, jestli je indiánský, rovný, krátký, dlouhý nebo ještě horší. Dlouhý se mi tedy trochu zdál. Trvalo věčnost, než jsem se prstem , po sjíždění od kořene konečně dostal k jeho špičce. Kéž bych tak měl nos jako Jean Marais. Marais je vlastně v češtině bláto a lidi z toho udělali určitě MARAST.

Ségry přece mají mezi hračkami zrcátka. Začal jsem nedočkavě mezi jejich harampádím hledat a s nálezem jsem se hnal k matčině šatní skříni, jejíž jedny dveře měly zrcadlo. Až teď, ve svých sedmnácti, zjistím, jaký mám nos z profilu. Netrpělivě jsem ladil zrcátkem úhel a doufal, že nezažiji pohromu. Na zádech mi dokonce z toho naskočila husí kůže.

„Zrcátko, zrcátko...“

Konečně mi spadl velký balvan ze srdce, vidím se prvně ze strany a není to ani nijak veliká katastrofa...

xx

Celá ta sranda začala 26. července 1939 po sedmé hodině, když mě maminka konečně vypustila ze svého lůna. Už bylo na čase, i když si stěžovat nemohu – po celých těch devět měsíců bylo o stravu a střechu nad hlavou postaráno – vzpomínám jako bývalé embryo.

Šel jsem tenkrát hlavou napřted, už se mi tam na té šňůře nelíbilo a hned jsem na tom světě dostal hybu na zadek od toho prvního člověka v mém životě. Držel mě jednou rukou za nohy hlavou dolů. Zahlédl jsem na nástěnných hodinách, že je 7. 30, když pleskla ta rána na mou prdelinku. Nespokojeně jsem zařval, což přítomné rozesmálo, a začali tleskat. Naprogramoval jsem si do mozku jako první okamžitě, stačí něco zařvat, aby byl aplaus.

Mámu jsem útěkem odhmotnil o plno kil. Poprvé jsem slyšel její hlas lajf a dozvěděl se, že jí říkají Marie a že jsem se narodil v den Aniček. Tenkrát máma nevěděla, že tuhle proceduru zažije ve svém životě ještě 4x.