Roztroušení kamarádi

Naše území pro hry a sport padlo za hnědé uhlí. Odneslo to také fotbalové hřiště Baníku u řeky Ohře i to naše klukovské. S kamarády jsme měli možnost se ještě setkávat u řeky Ohře. Ta nám sice také dala možnost na vyblbnutí se,

 ale jen v omezeném čase podle ročního období. Chodili jsme nadále do stejné školy, jen z různých míst. Já jediný jsem chodil dál mezi sokolovské boxery, asi jsem se stal jejich talismanem. Líbilo se mi, že jsem jim stačil při tréninkových bězích mimo tělocvičnu.

Scházel mi kopací míč a kopaná.

Ty dva roky v ulici Julia Fučíka byly pro mě smutné a nezábavné. Do bytu se chodilo z venku průchodem kolem sklepů po schodech nahoru. I do bytu nás chodili ze spodu v noci navštěvovat potkani. Otčím spal se vzduchovkou vedle sebe.

Tato se mi jednou hodila pro zábavu, místo diabolek jsem používal šipky za nepřítomnosti majitele a strefoval se do terče na chodbě. Náhradní táta to jednou koupil šipkou do zadku, když se tam neočekávaně objevil. Bral to ale sportovně.

Pak přišlo stěhování do dva kilometrů vzdáleného Dolního Rychnova. Ani ve snu by mě nenapadlo, do jakého ráje jsem se dostal, když má nová ulice měla na ceduli napsáno HUSOVA. Ve velkém domě uprostřed Husovky už bydlela rodina Männerů s dcerou mladší jak já a se synem o rok starším Tondou. A ten se mi stal prvním kamarádem v Rychnově. Chodili jsme spolu k potoku na konci ulice pást husy, které si máma i se slepicemi pořídila. My dva jsme se tam z legraci prali a dělali všelijaké jiné skopičiny. Ač oba Němci, už jsme mluvili jen česky.

A pak to přišlo, Tonda mě zasvětil, že Husovka má vlastní fotbalové mužstvo a vlastní hřiště si vybudovali v půl kilometrů vzdáleném Horním Rychnově. Hrát prý tam chodí všechny věkové skupiny. Dospělí po pracovní době nebo soboty a neděle. Mezi nimi jsou i vysloužilí hráči Baníku. Nevadí jim, že mají za spoluhráče i desetileté prcky nebo že je mají za soupeře. Pořádají se tam utkání s jinými ulicemi a největším soupeřem prý je ZÁMEČEK. Tonda mi vysvětlil, že se tak nazývá několik nízkých domků u rychnovské sklárny, kde bydlí jejich zaměstnanci.

Konečně nastala doba, kdy mě Tonda táhl na ono hřiště. Minuli jsme nejdřív malý rybník, tam se prý zase v zimě hraje hokej. V Horním Rychnově se nacházelo jen několik opuštěných domů po odsunutých Němcích. Hřiště s pravými brankami a sítěmi bylo obehnáno ovocnými stromy. Už tam pobíhalo několik lidiček různého věku a stříleli jen na branku. Netrvalo dlouho a sešlo se nás víc a hra na dvě branky mohla začít. Byl jsem šťastný, že mě vzali mezi sebe se samozřejmostí, i když jsem tam byl nejmladší.

Dny ubíhaly, já jsem poznal další kluky z Husovky a stal jsem se nejmladším členem jeho fotbalového mužstva. Tonda byl jen o rok starší, jinak tam byli tak o čtyři roky starší kluci. S Tondou jsme ale byli na jejich úrovni. U Tondy se mi líbilo, že se neustále nahlas smál, a to i při fotbale, když měl míč u nohy. Při smíchu se mu dařilo i driblovat a udržet si balón, ten jeho smích dokázal odzbrojovat soupeře.

Jednoho dne začalo utkání proti ZÁMEČKU. Tam hráli kluci kolem mého věku německé národnosti. Křičeli na sebe střídavě v obou jazycích. Byli perfektně sehraní a nedali nám šanci vyhrát.

Po prázdninách mi začala škola. Do páté třídy jsem začal chodit do školy u rychnovské sklárny. V těch místech byly i party, které s námi válčily v Sokolově. Některými jsem byl poznán jako jejich bývalý nepřítel. Ještě že mě začali napadat jen jednotlivci, už jsem byl ve rvačkách tak vybroušený, že na mě žádný neměl, ač byli i starší. Časem mě akceptovali a začali se se mnou i kamarádit. Došlo to tak daleko, že když byl některý z nich napaden starším spolužákem z osmičky, prosili mě o ochranu. Tak jsem se stal v této škole obávaným rváčem (proti své vůli). Byl jsem ale jen ochráncem těch slabších, které napadali ti starší a silnější.

Blížil se zimní čas, s Tondou jsme na dvorku před domem začali stavět lodičku z posbíraných prken. Nad ohněm jsme ohřívali v plechovkách asfalt a tekutým zalévali a natírali skuliny naší lodičky pro dva. Rybník známý jako Rychnovák byl tak půl kilometrů za Husovkou. Plavidlo jsme tam donesli s přestávkami na odpočinek. Rychnovák byl opuštěný a místy dokonce začal zamrzávat. Naše testování plavidla to ale nemohlo ohrozit. Zklamalo nás, že jsme ještě u břehu šli ke dnu. Voda si přece jen našla cestu do našeho plavidla.

S Tondou si ještě dnes občas navzájem telefonujeme. Se svou českou ženou bydlí v Německu hodně nad Frankfurtem. O internetu nechce ani slyšet. Jeho pověstný smích neutnou ani sluchátka.

          Také Tonda sloužil lidu                                                 

Měl i starší sestru a bratra. Už nebydleli doma po našem přistěhování. Vlevo nahoře je mladší sestra Tondy. 

A TY, MARIE, UŽ DELŠÍ DOBU TĚ POSTRÁDÁM V DISKUZI. Z TOHO DŮVODU SE MI TAKÉ ŠPATNĚ SPÍ...