Poprask ve vrátnici a kolem ní

Za totality na tom byli málem všichni stejně, také nikdo nemohl, převážně, nikomu závidět. Jen možná sličnější slečnu, manželku anebo milenku. Jeden si utahoval z druhého - ten druhý mu to jindy vracel. Málokdo se kvůli tomu na druhého zlobil. Legrace největšího kalibru pomáhala, neutopit se v červené komunistické barvě.

Jako všude byli i v BSS výborní kluci. My z naší branže jsme se znali většinou osobně, byli jsme (a co dneska?) jako jedna rodina. Půjčovali si různé přípravky, pomáhali si radou jak určitý nedostatkový díl předělat z jiného a uzpůsobit ho k nahrazení dílu originálního. Podniky tyto akce tolerovaly, do nouze se mohl dostat každý.

Ředitel byl jednoho dne překvapen při zjištění, že jsem jeho zaměstnanec. Od té doby za mnou posílal svého kočího při poruchách na panském vozidle.

Při nástupu jsem si musel na dědka Svobodu nějakou dobu počkat. Říkalo se, že po onom pádu ze žebříku, možná už nebude moci pracovat. Podle zkazek o něm jsem si ho vybarvil zcela jinak, než byla skutečnost. Dědek bez lidí doma nevydržel a jednoho dne na oné židli seděl v elektrodílně osobně. Husté vlnité vlasy bez šedi ho dělali mladším. Hned oznámil přítomným, že do práce už by tedy nemusel, nesmí se namáhat. „Heleďme se, raději umřu v práci mezi kamarádama, než celý život čekat doma na gauči na smrt. A pozor, ve skladu budu dělat jen papírování, pro součástky si choďte k pravému skladníkovi. Mé místo tedy bude tady v tomto kumbálu, kde jsem dřel už po vyučení.“

  Samozřejmě znal mého nevlastního otce, který v BS dělal malíře pokojů a lakýrníka, a taktéž mého bratra Haralda. Ten se v podniku vyučil a několik let po vojně v truhlárně pracoval. Truhlárna byla pro zaměstnance velice důležitá a dobrý truhlář k nezaplacení, tak jako automechanik.

Za dědka Svobodu jsem byl vlastně náhradní dráteník. Rafinovaně mě sledoval, co ve mně je, jak si počínám a jak se umím postavit k práci. Když jsem vytvořil několik pomocných přípravku a zkoušeček, přestal mě sledovat, že prý jsem jiná generace autoelektrikářů, kteří mají jiné znalosti, než jen vyměňovat žárovky. Elektrikáři se snadněji naučili práce automechanické, než to bylo opačně. Ti se na naši práci dívali bez závisti. Babrat se v maličkostech a ještě při tom muset moc přemýšlet, se jim zajídalo.

Velká postava Jirky Krba se nade mnou naklonila a jeho ústa zašeptala do mých slechů: „Počkej, až to dědek rozjede,“ když si jmenovaný četl noviny a komentoval k tomu své připomínky. Už věděl, že z mé strany nebezpečí nehrozí. Některé úryvky nám četl nahlas a ďábelsky se u toho smál, jaký že to jsou ti politici hovada.

Jirkovo záhadné počínání mi jednoho dne bylo jasné v podnikové kantýně. Záhada se začala rozuzlovat. Jirka odložil příbor vedle talíře s obědem a varoval mě: „Hele, ne abys mi to sežral, támhle stojí můj fotr, musím se ho na něco zeptat.“ Otáčet jsem se nemusel, oba stáli kousek od našeho stolu. Při tom hluku nebylo možno slyšet jejich slova, a ani kdyby hluk nebyl, nebyla šance. Otec a syn se dorozumívali jakousi zvláštní pantomimou, jen občas si něco zašeptali přímo do ucha. Při té podívané jsem málem vypustil duši, já milovník divadelnictví. Také otec Krb měl styl mluvy, pozor, nepřítel naslouchá. Od té doby, když Jirka na mě hodlá tímto způsobem promluvit, vykřiknu: „Nikdo tu není, všechno jsem prohlížel…“  Použil jsem to jen několikrát, když Jirka se po této mé hlášce začal nahlas smát, a velmi dlouho, že jsem dokázal hravě zjistit, že mu nechybí ani jeden zub. Když jeho tělo ustalo s vibrací, normálně silnou hlasitosti varoval: „Už mě s tím, ty hajzle, neser!“ On byl vyléčen a vzniklo přátelství. Překvapilo mě jeho dobré vypravěčské umění.

„Hele, já eště dneska vidím Vencu, jak nevěřil svejm vočím a stále nanovo utíral to zašpiněný zrcadlo v umyvárce, a rozhlížel se za sebe, jestli za ním nestojí ten s tou černou hlavou, co ho v zrcadle vidí…,  a jak si drhnul hlavu solvinou s pilinama a pískem, a najednou mu bylo jasné, proč ty děti se tak smály a vrátnej měl vykulený voči.“  Neštěstí druhých nás dokáže rozesmát ještě dlouhá léta, to je nejlepší medicína. Jirka občas zavzpomínal i na jiné veselé příhody kolem dědka Svobody. Měl jsem radost, že už mi neoznamuje včerejší návštěvu kina a podobné prkotiny.

V tuto chvíli odhazuje v TECHNICÝCH SLUŽBÁCH Karate kosu a letí přes dvůr vstříc novému řediteli, aby mu oznámil: „V NSR se zase stávkuje a brzo svrhnou vládu. Je tam krize a inflace i nezaměstnanost, brzy budou kapitalisti na dně a zjistí, že u nás se to dělá dobře. U nás má každý práci a zajištěné stáří. Zdravotnictví máme nejlepší na světě a lékařské ošetření a léky zdarma.“

Do BÁŇSKÝCH STAVEB se jde, nebo jede, přes koleje. Je to železniční spoj mezi sklárnou v Dolním Rychnově a starou elektrárnou. Za kolejemi je velká vrátnice. Někdy se stane, že i v těchto místech napadne sníh. Službu má zrovna vrátný, o kterém je známo, že je VELICE zimomřivý, a hlavně arogantně domýšlivý.

V autodílně chytil DĚDEK dva učedníky a počal s nimi tento důvěrný hovor: „Kluci, já bych potřeboval, abyste pro mě něco udělali, jo?“ Hoši náruživě přikyvovali, tušili nějakou skopičinu. Za chvíli už také mašírovali s lopatami směrem vrátnice. Na ní je ze strany pod střechou malé okénko, vede na půdu tohoto obranného valu proti cizím návštěvníkům. Podlaha na půdě je stropem místnosti pro vrátné. Tím okénkem hodili učedníci na žádost dědka několik lopat sněhu. Nikým nepozorováni se vrátili do dílny a se štěstím svítícíma očima hlásili splnění rozkazu. Vlastně ani netušili, co bylo úmyslem této akce. Jiným oknem v dílně se občas dědek podíval směr vrátnice, z které se kouřilo jako z krematoria při plném provozu.

Vrátný, který měl svá záda proklatě blízko u kamen, byl pojednou překvapen kapkou vody na noviny. Že by kapka z jeho netěsné nosní dírky?  Vždyť je tady příjemné teplo. Pleskla kapka druhá, a další je začaly následovat v čím dál kratších intervalech. První kapku nebral na zřetel, ale tohle? Kapek začalo přibývat, a hlava vrátného se zvedá ke stropu. Objevil malý mokrý flíček. Vrátný to byl zkušený, proto také hned vybíhá před své království. Přistavil žebřík a zkušeným okem přeletěl střechu, po sněhu ani památky, jeho vytrvalé topení v kamnech, ho dávno za ty dny kdy nesněžilo, zlikvidovalo. Nulové zateplení pouštělo přes střešní tašky velkou část tepla svatému Petrovi.

Přistavoval postupně žebřík k vrátnici ze všech stran, a dobrý, ale proč se ten flek na stropě zvětšuje? Kroutil nechápavě svou vrátnickou hlavou a strkal pod kapající destilovanou vodu prázdné plechovky. Pojednou je vyrušen ze své činnosti telefonem. Dovídá se ze skladu radostnou zprávu. Pokud tam do hodiny přiveze svá stará kamna, dostane výměnou kamna výhřevnější. Je to zcela nový model. Pokud to v tom čase nezvládne, mají na ta kamna nárok v hlavním skladu náhradních dílů. Již se pro ně chystají, tak by dostali kamna z vrátnice.

A teď začal pravý vrátnický kolotoč. Vědra studené vody se snažila přivádět rozpálená kamna do studeného stavu. Vrátnice se pomalu měnila v parní lázeň v kombinaci s odpopílkovacím zařízením. Okna a dveře proto dokořán a zima z venku se stěhovala dovnitř. Chlad ale neměl tentokrát šanci proniknout k tělu vrátného, také z něho se doslova kouřilo. Jeho tělo bylo v akci, jako ještě nikdy. Už se viděl, jak sedí u nových kamen a teplo z nich mu proniká až do morku kostí. Mokrý popel z kamen létal do přistavených kbelíků. Vrátný byl nucen občas přerušit svůj cvrkot a letěl se ven nalokat čerstvého vzduchu. To byl vždy okamžik, kdy rozpláclé obličeje na dílenském okně, se počaly dusit také, ale křečovitým a zlomyslným smíchem.

I z dalšího lze usoudit, že vrátný to byl opravdu dobrý, který neztratil přehled ani v této ošemetné situaci. Jako zázrakem se před vrátnici objevil vozíček svačinářky, na kterém bylo místo ještě pro kamna. V obličeji vrátného byl výraz stoprocentního štěstí, když plnou rychlostí se řítil ke skladu a nechápavá svačinářka za ním poletovala i bez koštěte. Z očí vrátného ale začaly brzy sršet blesky, ve skladu nikdo o ničem nevěděl, nikdo netelefonoval a žádná kamna k dispozici nejsou.

Když se zklamaný vrátný vracel s nákladem nazpět ke své kukani, stočil zrak k dílenskému oknu a při spatření určité osoby mu bylo vše jasné. Jen tím směrem zahrozil pěstí. Na dveřích vrátnice našel po návratu nalepený lístek. Soudruhu, uvědom si, že nejsi důležitější než ředitel a že ani nejsi PÁN BŮH, proto se chovej ke svým spoluzaměstnancům příště slušně!

Jeho arogantní nadřazenost mu ale zůstala, proto dostal příště další lekci, ale až příště.